Tuesday 5 February 2019

Všednost


Byla jsem informována, že můj minulý příspěvek mohl být vnímán jako poněkud fatální.

Já nevím, mně přijde většina mých hlodů depresivní a moc mezi nimi nerozlišuju. Jestli je tam nějaká tenká čára mezi „ještě normální“ a „to už je moc“, tak ji nevidím – pro mě je všechno tohle normální. Normální v tom smyslu, že to jsou věci, které mám běžně v hlavě. Možná ne každý den nebo každý týden, ale dost často na to, aby se z toho stala natolik všední věc, že když se objeví, neřeknu si „A kruci, tohle zavání průserem“, ale spíš něco jako: „Zase ty? Tebe už jsem přeci řešila minulý měsíc; já myslela, že už jsme si to řekly – co ještě chceš?“.

No ano, asi jsem v depresi – kdo v dnešní době není? A ano, asi se občas chci sprovodit ze světa, ale to už jsem chtěla někdy asi ve 14, takže pro mě se toho od té doby moc nezměnilo. Akorát jsem měla čas přemýšlet o tom, co bych jak udělala, takže z prvotního chaosu se postupně stává jakási ucelenější koncepce. To je to, o čem jsem posledně psala.

Víte, že je to docela uklidňující, tohle přemýšlení o přípravě na konec? Člověk nemá čas vyšilovat, když se snaží vymyslet, jak zajistit svým milovaným knihám budoucnost a předejít tomu, že je pak někdo s nezájmem vyhodí. Pálit se v žádném případě nebudou! (i když by si to některé možná i zasloužily *nevraživě kouká směr Higašinovy Platina Data*)

Nevím, asi je pro mě přijatelnější myšlenka, že to prostě zabalím brzo a po svém, než že budu čekat, co mě kdy kde skolí. Spíš mě fascinují lidi, kteří to tak nemají. Já, jelikož jsem nikdy moc nepočítala s tím, že vůbec nějaká budoucnost bude, jsem se nenaučila myslet dopředu. Prostě budu v krátkodobém horizontu pokračovat v dosavadní činnosti, nebudu příliš domýšlet důsledky a až to nepůjde, z jakéhokoliv důvodu, tak to nevadí – se vším seknu, odpravím se a bude mi všechno jedno. Takové věci jako důchodové připojištění – šmarjá, na co? Neumím si ani představit, že by se mě to nějak týkalo – tou dobou bude s trochou štěstí už po mně. Ne že by teda tou dobou ještě existovaly důchody, že ano… Ale ani to nemusí být zas až tak daleko do budoucnosti: ohavná schůze příští týden? Doufám, že mezitím mi stihne ve spánku prasknout žilka v mozku a už se neprobudím, abych tam nemusela. Kontrolní návštěva z partnerské univerzity za dva týdny? Třeba mezitím stihnu umřít na infarkt, to by nemuselo být tak špatné.

Jak to dělají lidé, co věří v budoucnost? Jak zvládají myšlenku, že dalších alespoň 30-40 let se každý den potáhnou do práce a pak budou v důchodu, když nějaký bude, a budou čekat na smrt? Pro mě je to sci-fi.

Nebo prostě nemám pro co žít. Rodinu nemám a nechci, práce není nic nebetyčného, co by mi dodávalo pocit zadostiučinění, a ani ve volném čase se nevěnuji ničemu, co by mi přišlo nějak extra důležité. Není takový rozdíl, jestli tu jsem nebo ne.

Tak jsme ani tentokrát neskončili na příliš optimistické vlně, co? Njn, kdybych vám tohle říkala osobně, asi bych se u toho aspoň usmívala. Takhle vám můžu poslat maximálně tak smajlíka :)

1 comment:

  1. Zlato, já věřím v budoucnost a upřímně, nepřemýšlím o tom, jak budu chodit dalších 20-4é let do práce ( na tu myslím jen v souvislosti, že je to něco, co mi přináší peníze), já vždy přemýšlím, co budu dělat ve volnu ať už je to gaučing-ležink, nebo jídelní, hudební festival, koncert mojí oblíbený korejský skupiny, kam pojedu na dovolenou, byť sama (což je občas mizerný, protože nikdo nemůže slyšet, jak áchám a óchám nad něčím, ale častěji je to fajn, protože nemusím brát ohled na nikoho a můžu jít na co chci a kdy chci). Co se týče tvé práce - kárají tě za něco, co jde špatně ne? Tak ji děláš minimálně dobře, možná i lépe. A moje představa důchodu je v 50 seknout s prací, protože budu mít hodně našetřeno a cestovat po světě (vím, trochu nereálný - ale takový jeden výlet ročně do ciziny na 2-3 týdny by mohl klapnout. 8D) A jak říkám můj táta, co šel do předčasného důchodu:"Už chápu, proč důchodci nemají pořád čas.8D" Takže žij sama pro sebe, ne pro práci, ne pro rodinu, jen pro sebe. Buď sobec par excelance.

    ReplyDelete