Sajaka Murata: Konbini Ningen

*obsahuje spoilery*

Keiko Furukurová, 36 let, svobodná, bezdětná, celý život brigádničí v konbini (takové lepší 24hodinové večerce). A je spokojená. Ovšem její okolí nikoliv.

Tušila jsem, že to bude přinejmenším zajímavá, když už ne dobrá kniha. Doma v Japonsku vyhrála Akutagawovu cenu, což mě spíš kapku děsilo, ale zase kdyby se o ní nemluvilo, nikdy bych se o ní nedozvěděla, takže jsem k ní přistupovala opatrně, ale odhodlaně. A vyplatilo se.

Protagonistka není úplně běžným člověkem, což sama přiznává a snaží se „normální“ lidi napodobovat – chováním, mluvou, oblékáním atd. Z vyprávění vyplývá, že ani rodiče ani odborníci ji nechápou a snaží se ji „vyléčit“, aby se taky stala „normální“ a zapadla tak mezi ostatní. Skutečnou pomoc jí ovšem nabídne maximálně tak mladší sestra, která jí pomáhá vymýšlet věrohodné výmluvy, ovšem ani u ní se nedočkáme pochopení – i ona si přeje, aby sestra byla „normální“ a je ochotná při prvním náznaku uvěřit, že se sestra „uzdravuje“.

Keiko nevidí na svém životě nic špatného – v práci je spokojená, protože na všechno od vzhledu po hlasitost pozdravu existuje manuál, kterým se může řídit. Navíc si připadá užitečná a může se tak zapojit do chodu celé společnosti. V soukromí jí také nic nechybí – má kde bydlet, co jíst. Nic dalšího nepotřebuje, protože obchod, kde pracuje, v podstatě tvoří celý její život – vše co dělá, dělá proto, aby mohla spolehlivě fungovat v práci: jí, aby mohla pracovat, udržuje si zdraví a tělesnou kondici, aby mohla pracovat, spí, aby mohla pracovat. A tak jí to vyhovuje. Tak si připadá „normální“.

No a pak máte ten dav zvaný společnost, který jí do toho prostě kecá. Proč pořád ještě brigádničí? Proč si nenajde pořádnou práci? Proč si nenajde manžela? Proč nemá děti?

Keiko je z toho celá zmatená; vždyť se přeci snažila být normální – dodělala školu, šla na vysokou, našla si brigádu, osamostatnila se –, tak proč to nefunguje? Co je třeba udělat?

Odpověď se naskytne úplně nečekaně, když se jí shodou náhod do života připlete naprostý ztroskotanec Širaha a nastěhuje se k ní domů. Jakmile si okolí mylně domyslí, že má Keiko něco s nějakým mužem, je to, jako by vybuchla bomba a rozmetala dosavadní představy o všech kolem – kolegové z obchodu už nejsou těmi striktně profesionálními zaměstnanci se zájmem jenom o práci a nic jiného, sestra jí brečí do telefonu štěstím a mluví o svatbě, kamarádky si oddechnou, že přeci jen nemají ve svém středu nějakého soběstačného podivína, co nestojí o vztahy. Pro všechny je totiž mnohem jednodušší přijmout Keiko jako normálního člověka, co se trápí a má problémy, do kterých se zapletla, když se snažila zavděčit se okolí, než aby pochopili, že je prostě jiná, ale spokojená tak, jak je.

Nejvíc mě těší, že Keiko byla nakonec schopná přijít na to, že jí ten humbuk ohledně „normálnosti“ za to fakt nestojí a že radši bude „jiná“, ale spokojená. Upřímně jsem se totiž bála, že tomu tlaku společnosti prostě neunikne a že ji to úplně zničí. Naštěstí si uvědomila, že být „normální“ není v životě to nejdůležitější, a vážně jí závidím tu schopnost kašlat na to, co si o ní ostatní myslí. Asi bych se jí měla inspirovat, protože nejsem v zas až tak odlišné situaci a podle množství pozornosti, která se téhle knize věnovala, nejsem sama.