Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)

Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Navykla jsem si každý rok absolvovat Tour de Morava, v rámci níž navštěvuji všude možně rozeseté kamarádky, absolvuji nákupy, a když počasí dá, jde se i do zoo. Po loňském studeném březnu, kdy se teploty povalovaly kolem nuly a já trpěla, když jsem měla lozit po venku, jsem nakonec byla i ráda, že mě letošní Japonské jaro ničím nezaujalo, a já tudíž nemusela jet někam mrznout. Stejně by to nestálo za to, jelikož jedna z olomouckých pobíhala tou dobou ještě kdesi v Japonsku. Odložila jsem to tedy na duben s tím, že alespoň bude tepleji.

Čas se však vlekl a chuť někam jet se nedostavila. Říkala jsem si, že prostě musím, že to překonám a pojedu a bude to fajn. I jsem začla zjišťovat, kdo by na mě měl kdy čas… Ale pravdou je, že se mi prostě nechce a nevěřím, že bych si to v tomhle rozpoložení já nebo kdokoliv kolem moc užil.

No, a protože v květnu a červnu je moc práce a dovolenou mi nedají, tak jsem to prostě pro letošek vzdala – možná to zkusím promyslet někdy na přelomu srpna a září nebo tak něco, ale teď se mi fakticky nikam nechce.

A jestli si myslíte, že si tu zbývající loňskou dovolenou, z které je má vedoucí už nervní, protože se musí do června vyčerpat, nevezmu jen pro to, abych ji prospala, tak se šeredně mýlíte.

Tímto se omlouvám mým moravským známým – nezapomněla jsem na vás, jen to teď prostě nejde.

Upekla jsem si mazance.
Tři, protože jsem žrout.
Jeden jsem ani nestihla
vyfotit.

A co dalšího se stalo?
Respekt před studentama ekonomie. Ti - když se jim nechce psát test - napíšou výhrůžný e-mail a nechají evakuovat ne jeden komplex (o čtyřech budovách), ale rovnou tři, z nichž jeden až v dalekých jižních Čechách (protože specifikace je pro lamy).
To jsem si takhle odskočila do jiné budovy otevřít místnost pro výuku a zpátky do kanclu už jsem se nevrátila, neboť nastalo okamžité vyklizení budovy, dveře spojující budovy se mi zavřely před nosem a já skončila venku jen s tím, co jsem zrovna měla na sobě a po kapsách (dvoje klíče, jeden kapesník, 1 Kč a jedna černá fixa na tabuli). Svetr, taška či mobil zůstaly v kanclu na stole, kam nás vrátný odmítl pustit. Bylo lehce po deváté ráno. Obnovení provozu se očekávalo v půl třetí odpoledne. Super.
Nakonec se kolegyně přeci jen prosmýkly a donesly mi ty nejdůležitější věci (bohužel bez svetru, knihy či mé trosky, ale aspoň s mobilem a klíčema od baráku), protože se rozhodlo, že na to kašlem a jdeme domů.
A zrovna ten den měl být smažený sýr, na který jsem se těšila! Zatracení studenti! 

Tapetovaly jsme. Už zase. Tentokrát nejmenší místnost bytu - záchod. Měnili nám totiž stoupačky a sloupli, co se dalo. Takže někdo na Velikonoce barvil vajíčka, já jsem měřila, stříhala a lepila tapety. Změnily jsme to z hnědé na zelenou a hned je to hezčí.

Zasadila jsem si rajčata. Jsou to zatím takoví chcípáčci, co se natahujou k oknu, tak se bavím tím, že je vždycky otočím, což je zmate a chudáci nevědí, kam že se to chtějí dostat. Jsem zlá :D

Když už jsme nakousli to cestování (zatím tedy spíš jeho absenci), tak vězte, že se hvězdy samy postaraly o to, abych furt jen neseděla doma. V červenci mě čeká týdenní kurz angličtiny v Edinburghu. Rozdělovací test se mi vysmál do ksichtu a prdnul mě do skupiny C2 (haha, mě s mojí vyjadřovací schopností ohnuté lžíce :D). Takže dopoledne ze sebe já, jakožto pologramotná opice, a moje neexistující slovní zásoba s přídavkem náhodných slov v japonštině budeme dělat trotla před plynule žvanícíma cizincema s pravým britským přízvukem. Super -_-;

A odpoledne se budu trmácet po deštivém okolí s kolegyní, která se ode mě nehodlá hnout na krok, jelikož její angličtina bohužel zůstává spíše na teoretické úrovni. Nejsem zvyklá cestovat s někým, neumím se přizpůsobit. Když jsem naposled jela s někým, ti druzí dva se rozhádali natolik, že jsme stejně skončili každý jinde. Takže nemůžu říct, že bych se vysloveně těšila.

Ale víte, kdo byl v Edinburghu? Správně – Sóseki! Když už mu Londýn lezl krkem natolik, že si jeho známí začali dělat starosti, že se tam snad odkrouhne, odcestoval na sever načerpat energii a stavil se i v Edinburghu. Co přesně tam dělal, to se mi vypátrat nepodařilo (zatím), ale svůj pobyt v Británii přežil, takže to tam nejspíš nebylo až tak špatné. Doufám, že i já to ve zdraví (hlavně tom duševním) přežiju.