Friday 2 January 2015

Mada ikiteru kedo...

Předně asi to nejdůležitější: stále ještě jsem naživu. Vím, že to tak nevypadá, jelikož jsem se více méně ze všech sociálních sítí stáhla do ústraní; na fejsu jsem nebyla věky, twitter navštěvuju jen v rámci částečně povinného dokazování, že jsem se zatím ještě neodkrouhla, aby si holky nedělaly starosti, a blog... ležel (a když tohle píšu, tak stále ještě leží) ladem.

Není co napsat. Nic se neděje. Život se zastavil. Tedy alespoň pro mě. Ostatní žijí dál své životy a já si připadám jako jedinec uprostřed davu, který nehybně stojí na místě a jen sleduje okolo proudící lidi bez možnosti zúčastnit se dění. Nejsem součástí společnosti, pouze jejím pozorovatelem. Jsem ode všech odříznutá ve svém vlastním světě, kde jsou všechny dny stejné a kde poznám, co je zrovna za den, jen podle toho, jaký pořad či seriál se ten den vysílá.

Přestože můžu poskytnout události pouze ze subjektivního hlediska, nejsem na tom momentálně zrovna nejlíp. Když pominu to, že nechci absolutně nikoho vidět a s nikým nechci mluvit, nemůžu psát, protože prostě není co napsat a není ani potřeba cokoliv komukoliv sdělovat, tak se taky vůbec na nic nedokážu soustředit. To platí i pro takové základní věci jako čtení (přes dva měsíce jsem nemohla číst ani fanfikce, teď už zas jakž takž zvládnu i anglicky psané knihy, i když některé pasáže musím číst na několikrát. Japonské texty jsou bez šance...) či sledování filmů (příliš dlouhé a náročné na pozornost - preferuju seriály a to jen, když u toho dělám něco stranou - většinou pařím spider solitaire, protože to je tak nejsofistikovanější činnost, co zvládnu).

Každá hovadina mě rozbrečí - rozbití skleničky, pád vánočního stromku, příprava polevy na cukroví. Mám problémy se spaním - některý týden nemůžu usnout do pěti do rána, jindy prospím půl dne, zdá se mi hromada snů, které si většinou nepamatuju, ale po probuzení jsem tak unavená, že bych si mohla jít zas lehnout. Nasadila jsem meduňkový čaj, ale bez úspěchu. Stejně tak jsem nasadila třezalkový čaj, ale ani tak se necítím o moc líp než předtím. Pro prášky na spaní ale nejdu - měla bych totiž nutkání dát si je všechny najednou.

Stále jsem bez práce a momentálně mám pocit, že bych už nezvládla ani kancelářskou krysu, o náročnějších pozicích nemluvě. Přestala jsem do životopisu psát telefonní číslo, protože bych to stejně nezvedla.

Cítím se v pasti bez jakékoliv možnosti na zlepšení. Nevidím žádný důvod, proč dál trpět. Na druhou stranu nechci mamce zlomit srdce - už takhle ji trápím až až. Je mi líto, že jsem takhle neschopná a ještě k tomu na hlavu. A tak se plácám ve vzduchoprázdnu, někdy je mi tak bídně, že ani nezapínám počítač, jindy je mi líp, že si až říkám, že mi vlastně celou dobu nic není a že jsem jen líný simulant.
Téměř nikdy mě neopouští takový ten pocit, co je předzvěstí, že se má stát něco velice špatného. Vlastně ani nepochybuju o tom, že se něco přihodí, spíš jen čekám, co to bude tentokrát. A neustále mám pocit naprostého zmaru, protože absolutně nic nemá cenu.
Tolik k mému duševnímu stavu.


Z dalších zpráv:
Vařím. Jelikož mamka je stále v práci, stala jsem se hlavní kuchařkou. V praxi to znamená, že více méně furt jíme rýži. Zlatý rýžovar - co já bych si bez něj počala? Taky jsem se naučila jíst brokolici a lilek. Můžou za to recepty z japonských stránek cookpad.com. Klidně tak připravím takoraisu či šógajaki, ale taková svíčková je pro mě španělská vesnice.


vlastnoručně vyrobený jehelníček
Učím se šít na šicím stroji. Zatím mám za sebou kuchyňskou zástěru, která drží pohromadě spíš silou vůle než dobrými stehy, polštář ve tvaru sovy a prodloužení sukně pomocí krajky. Další je v plánu povlak na polštář a letní sukně. Ovšem moje technika je metoda pokus-omyl, tak si nejsem jistá, co z toho vznikne...

Letos jsem po šesti letech opět pekla cukroví, tentokrát kompletně celé sama. Oproti předchozím rokům tak máme i nějaké ty nové druhy - oříškové obloučky, pařížské rohlíčky, které mi ovšem dosud odmítají změknout, a vosí hnízda, které jsem nazdobila do podoby tučňáků. Jsou strašlivě kjůt, ale varuju vás - nedělejte to, pokud nemáte nervy z oceli a spooooustu volného času - je to šílená piplačka.

velitel tučňáčí armády
Letos jsem se nevyhla velkému úklidu - vyhodily jsme s mamkou snad půlku bytu a stejně je tu pořád takových krámů, až to bolí. Ale alespoň jsem konečně získala skříň, takže si mám kam dát ty svoje hadry. Zbavila jsem se i svého prvního noťasu, kterému už potřetí odešel disk. Do věčných lovišť si s sebou odnesl i kompletní sbírku písniček pro ddrko, takže teď mám jen základní sadu, kterou jsem vylovila z hlubin netu. Zato jsem dostala nový noťas - opět hpéčko. Mám sice pocit, že Tama není tak skvělý jako můj dosavadní komp, ale aspoň se nepřehřívá každých pět minut a funguje mu mezerník. Krkem mi leze windows 8 - ty dlaždice jsou na zabití, nic není kompatibilní, hry jsem si musela přenést ze sedmiček a vraždila bych za nabídku Start. Navíc nechápu, proč je tak nezbytně nutné pořídit si účet u microsoftu - já se tomu vyhýbám jak čert kříži, což ale v praxi znamená, že na jakoukoliv akci si musím přitáhnout vlastní aplikace - vlastní kalendář, vlastní hry, vlastní přehrávač... a už jsem se zmínila, jak děsně mi lezou na nervy dlaždice? fuck you too, windows 8.


Ve své snaze udržet naživu alespoň kytku jsem si pořídila vánoční kaktus a fialku. Kaktus se má k světu, ale za živýho boha nekvete; fialka pomalu, ale jistě umírá. Asi jsem ji přelila... Taktéž jsem se hecla a pořídila jsem si tzv. řasovou kouli známou taky pod svým japonským názvem marimo. Ta je naštěstí velice nenáročná - sedí si ve skleněné dóze a bublá si, a když si občas vzpomenu, tak jí vyměním vodu. To je nejspíš vrchol mých pěstitelských/chovatelských schopností.

Vánoce tak nějak přišly a zas tak nějak odešly. Dostala jsem tři nové knihy - dva Kingy, jednoho Sparkse. I to byl podnět k tomu, abych přeorganizovala knihovny - přeci jen těch knih od Kinga už mám tolik, že se mi nikam nevlezou, a ještě pořád mi jich asi dvacet chybí. Mamčiny detektivky jsem tedy vypakovala do obýváku, a mám tak zas o něco víc místa na svou rostoucí sbírku.
I letos jsem musela jet ke zbytku rodiny, kde jsem více méně celou dobu procházela výslechem: jaktože ještě nemám práci, hledám ji vůbec, neví někdo z mých známých o něčem, nenabírají na poště atd. atd. A když je tohle téma omrzelo, tak jsem zas poslouchala, že už mám fakt načase si najít manžela a usadit se, že jsem dětinská, tvrdohlavá, mám se víc socializovat (což se hned pokusili uvést do praxe tím způsobem, že mě předhodili vnučce nějaké dědovy známé a jejímu přítelovi, kteří mě měli odvézt zpět do Prahy. Ovšem nečekali, že jsem víc jak schopná celou dobu mlčet a prohodit akorát Dobrý den, Díky za odvoz a Nashle) a jako perličku nakonec že tam mám jezdit častějc. Jo, jasně, určitě budu -_-
Silvestr jsem tradičně strávila sledováním Kóhaku uta gassen a následnou Countdown TV aneb Araši a Kisumai jsou to jediné, co udrží mou pozornost a na co se občas i těším.

Loni touhle dobou jsem sepisovala seznam přání do budoucna, z nichž se něco splnilo: sepsání magisterky (nějak...) odstátnicování (horkotěžko), koupě rýžovaru (ovšem ne z výplaty), návštěva Japonska; jiné se zatím nepodařilo: kartička do knihovny (stále v nedohlednu), práce (...), naučit se odpovídat na zprávy přátel rychleji (teď už pro jistotu neodpovídám vůbec). Letos se k sepsání podobného seznamu nemám. Stejně by na něm figurovaly položky typu Chci vidět ten film, co v něj hraje Aiba nebo přečíst třetí díl série Captive Prince, který by letos snad už mohl vyjít. Tolik k mým fascinujícím prioritám. To, co bych si přála nejvíc (duševní zdraví a stabilitu plus nějaké to sebevědomí navíc), se totiž nikdy nesplní.

Zatím ještě aktivně nevyhledávám způsob, jak se sprovodit ze světa - kdyby mě však srazilo auto nebo skolila nějaká nemoc, vůbec bych si nestěžovala.


10 comments:

  1. Kavárnistko, hezky píšete. Vypadá to, že máte depku. Byla jste s tím už u doktora?

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nebyla. Když pominu fakt, že nemám doporučení a všichni psychiatři v mém okolí vyžadují telefonické objednání (což je pro mou netelefonující maličkost tak trochu problém), tak ještě zbývá to, že se bojím, že si budou myslet, že přeháním nebo si vymýšlím, nebo to smetou ze stolu s tím, že není nic divného na tom, že se cítím kapku pod psa, když neúspěšně hledám práci, takže to nemá smysl řešit a mám prostě jen myslet pozitivně. No a nakonec je tu ještě to, že jsem už v minulosti u psychologa i u psychiatra byla (pravda, kvůli něčemu jinému, ale stejně) a nemám pocit, že by mi tehdy nějak zvlášť pomohli. Kdyby to selhalo i tentokrát, tak už bych neměla žádný další záložní plán a co pak...

      Delete
  2. Jídlo a sukně s jehelníčkem vypadají dobře, jsi šikovná! :)
    Jsem ráda, že jsi zas přispěla po delší době na blog. Autonehodu a nemoc na sebe zbytečně nepřivolávej. Byla by tě škoda, i když si to možná ty sama nemyslíš.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nebyla - o jednu stále si stěžující osobu míň nebo víc, vždyť je to fuk. Nejsem dobrý člověk, ani dobrá kamarádka, žádná škoda...

      Delete
  3. Ten pocit, že svět proudí kolem mě a já jsem na místě, ten moc dobře znám, v tom nejsi sama. Já ho ale mívám, i když nejsem zrovna někde sama odříznutá a stagnující – cítím to tak skoro neustále. Ostatní jdou dál, dospívají, zdokonalují se, jsou stále lepší, chytřejší, vzdělanější, a já jsem zůstala na místě a nemůžu se odtamtud hnout a jen pozoruju, jak se ode mě vzdalují. Tak kvůli tomu příště nedepči, můžeme ten rychle plynoucí a dopředu se posunující svět pozorovat rozladěně spolu. I když, ty máš to vnímání zkreslené, očividně se posunuješ, viz ten tvůj seznam přání :) Posuzuješ se moc přísně a očekáváš od sebe zázraky, to je jádro toho všeho.

    Je dobře, že sis našla nějakou tvůrčí činnost, ta sukně teď vypadá opravdu skvěle a jehelníček je rozkošný! :) I to jídlo mi zvýšilo frekvenci slinění a co teprve ta fotka cukroví – tak rozkošné! Kavi, to už je normálně umění ♥.♥
    Až se z toho všeho trochu dostaneš, což takhle zkusit zase překládat? Vždyť v tom jsi tak úžasná~ A ještě pomáhá, když člověk hodně chodí ven, vyřizuje nějak pochůzky nebo něco – má potom pocit, že je nějak víc užitečný. A fyzicky se unaví, takže potom dobře spí. Spaní je teď hrůza i pro mě, která jsem s tím neměla nikdy potíže, a to jen proto, že prostě měsíc sedím na zadku :/

    P. S. Nové HPčko upřímně závidím. Já si před Vánoci vyhlídla jedno dokonalé (bez systému, osmičky blé; jedinou útěchou nám budiž, že teda snad půjde na desítky bezplatně upgradovat) s tím, že počkám po svátcích... a oni ho ty mrchy o dva a půl litru přidražili! O.o

    ReplyDelete
    Replies
    1. On když člověk vlastně absolutně nic neumí, nic nezná a tak nějak celkově je k ničemu, tak mu nezbývá nic jiného, než od sebe očekávat zázraky. Co je pro ostatní běžné nebo menší výzva, to je pro mě naprosto nepřekonatelné.
      Všeho toho vzdělání je na mě škoda - asi jsem vážně měla jít na učňák a zůstat hezky při zemi - třeba by se mi práce hledala líp...

      Delete
  4. Jsem ráda, že něco děláš a našla sis nějakou tvůrčí činnost. Práce ti určitě trochu pomůže rozptýlit myšlenky, tak se jí nevzdávej, ať se děje cokoliv. A hlavně zůstaň s námi <3

    ReplyDelete
  5. Fuck it, hlavu máš dost dobrou na magistra, dej si zatím bakaláře, třeba u korejců, ať máš perspektivu i zpoza Cušimy. Karlovka tenhle (a doufám i příští) rok stanovila poplatek za další studium na nulu (nevím jak Olm), možná dostaneš ubytovací a sociální stipendium (ať máš co předat na nájem, že) a hlavně budeš mít co dělat a s trochou štěstí lidi, co tě vytáhnou na kafe.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Už takhle mám pocit, že je toho vzdělání na mě zbytečně moc - každé další už je jen škoda času vyučujících. I kdybych nějakou nesmírnou náhodou prolezla přijímačkama, stejně mi to k ničemu nebude, jelikož jazyky mi slouží tak maximálně ke čtení nebo sledování seriálů, ale prakticky je využít nedokážu. Jen bych si hrála na věčného studenta a oddalovala nevyhnutelné - tedy to, že i s veškerým svým vzděláním jsem naprosto k ničemu a nejsem schopná si najít práci, na kterou bych stačila.

      Delete
    2. To vzdělání je v zásadě irelevantní (titul obvzlášť). Hlavní je, že bys měla každodenní povinnosti a určitou kontinuitu. Ještě dobře pamatuju, jak jsem trávil většinu roku 2011 po ukončení studia na pracáku, po několika měsících tohohle odpadu je člověk mimo (soudím tebe podle sebe, promiň). To studium ti nebrání si hledat práci a můžeš ho podle potřeby ukončit. Hlavní je, že tě udržuje v pohybu, dokud je třeba.

      Do třetího ročníku čas přednášejícím nezabíráš (jako jednotlivec), u příjímaček máš s 1-2 měsíční přípravou na většině humanity reálnou šanci. Zkus to zvážit :)

      Delete