Záhada Cígového náměstí

Po dlouhé době se mi zachtělo překládat a zrovna jsem narazila na jednu krátkou povídku, která byla vtipná, dobře napsaná a snadno přeložitelná. Tak jsem se hecla a přeložila ji. V originále se jmenuje Ippuku hiroba no nazo (一服ひろばの謎) a autorem je Júsuke Kiši, jeden z mých oblíbených autorů (wiki). Tahle povídka velice volně navazuje na sérii Garasu no hamá, Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, kde je hlavní postavou bezpečnostní expert Kei Enomoto. Ten se v téhle povídce ovšem neobjevuje a nahrazují ho vedlejší postavy Džunko Aotová a Gó Serizawa. A víc už prozrazovat nebudu.

Jen možná ještě to, že originál je k nalezení tady a že samozřejmě nemám absolutně žádná autorská či jiná práva a tohle je pouze fanouškovský překlad (tak mě prosím nikdo nežalujte - já nic, já jen trénuju japinu).

Přeji příjemné počtení a kdyby mi tam někdo našel nějakou chybu (faktickou či jinou), neváhejte se ozvat a já se to pokusím opravit.

Záhada Cígového náměstí

Gó Serizawa byl naprosto vyveden z míry. Sešli se tu všichni, co měli něco společného se záhadou zamčeného pokoje. Zrovna v takovéto kritické chvíli tu však nebyl bezpečnostní nadšenec Kei Enomoto. Zato Džunko Aotová, na kterou se z celé Serizawovy právnické firmy dalo spolehnout nejméně, ano.

Serizawa si chtěl jen na zpáteční cestě od klienta skočit na kafe. V samoobslužné kavárně si koupili malé kelímky kávy, a protože bylo venku hezky, nabídl Aotové, že si je vypijí venku na náměstí. To byla chyba. Stejně jako umělci totiž podcenil vycházení na veřejnost. Nejenže se často objevoval v televizi, ale ještě měl kolem sebe jakousi vrozenou auru, která se nedala utajit.

Oslovil ho muž menší postavy, který se představil jako Ičiró Hattori. Na sobě měl manšestrovou bundu a pod ní flanelovou košili. Původně pracoval v prvotřídní investiční firmě, z které však již odešel do důchodu, a nyní si užíval bezstarostného života. Zeptal se, zdali to náhodou není doktor Serizawa, ten právník, který řeší jednu záhadu zamčeného pokoje za druhým, a oslovený se zvedl a než se stačil zarazit, už se sebevědomě chvástal, že neexistuje žádná dokonalá uzamčená místnost, že je naopak snadné přijít na to, že byl použit nějaký špinavý trik, a že každý takový případ hravě rozlouskne.

Případ na tomto náměstí se odehrál před měsícem. Zemřel tu Masao Šiga, vlastník obchodní firmy, a policie to vyhodnotila jako sebevraždu. Nikde tu už nebyly pásky zajišťující místo činu a okolní podniky se taktéž vrátily k běžnému provozu.

Dnes se tu sešli všichni, kdo s tímto případem měli co společného, a ti se shodli, že Šiga nezemřel vlastní rukou.

„Šiga neměl důvod se zabít. Byl to egoista a psychicky velmi stabilní člověk, takže nebyl ten typ,“ řekl Hattori.

„...krom toho to nevypadá ani na nehodu nebo vraždu,“ ozval se nervózně vypadající Jošitoši Aojama, který pracoval jako manažer v továrně svých rodičů.

„Šiga si v tamté kavárně koupil kafe a klábosili jsme, ale pak vyšel ven na náměstí, aby si zakouřil. Náhle ho však přepadly bolesti a skácel se na zem. Okolo bylo dost svědků, ale přímo u něj nikdo.“

Serizawa se zamyslel. Ne nad případem, ale nad tím, jak by odsud mohl zmizet.

„Náměstí…? Ale to není uzamčená místnost, viďte? Já se zabývám jen takovým druhem záhad a ničím jiným.“

Skvěle. To byla dobrá výmluva, poposedl si Serizawa.

„Ale pokud je místo činu všem na očích a nikdo se k oběti nepřiblížil, tak se to také pokládá za druh uzamčené místnosti. Říkal to pan Enomoto,“ ozvala se Džunko. Serizawu to rozladilo. Proč nedrží jazyk za zuby a nadřízenému pořád jen způsobuje problémy?

„Pane doktore, nechcete jednu?“ podával mu Hattori s úsměvem krabičku cigaret.

„Ne, děkuji,“ odmítl chladně Serizawa. Jakožto vysoký světový činitel se v rámci svého životního stylu vyhýbal tučnému masu, jedl organickou zeleninu a pravidelně navštěvoval fitness centrum. Neponocoval, naopak se snažil chodit brzy spát a brzy vstával. Omezoval alkohol a neměl doma ani popelník.

Serizawa se rozhlédl po náměstí. Většina lidí tu vyfukovala cigaretový kouř. Všichni vypadali docela uvolněně a klidně.

„Říká se tady tomu Cígové náměstí,“ ozvala se žena ve středních letech, jako by četla Serizawovy myšlenky. Tato kráska se mu předtím představila jako Hiroko Óbaová. Šlo o bývalou ženu Masaa Šigy, která vlastnila importní firmu.

„Tak já si jednu vezmu.“

Aotová si překvapivě od Hattoriho jednu cigaretu vzala, stiskla ji mezi rty a zapálila si. Serizawa ji viděl kouřit poprvé. Džunko s potěšením vyfoukla kouř a s očekáváním se obrátila k Serizawovi.

Nepatří přeci k obecenstvu, je jednou z těch, která řeší záhady!

Serizawu to štvalo, ale teď nebyl čas ji napomínat. Kdyby odsud utekl, kdo ví, co by mu na to kdo řekl. Když už měl takovou reputaci, nemohl si ji přeci nechat zničit. Serizawa učinil rozhodnutí.

„Už od mládí nesnáším nabubřelé detektivy.“ V duchu si sice nadával do pitomců a pokoušel se sám sebe zastavit, odvážil se však prohlásit: „Rozumím. Tuhle záhadu hnedle vyřeším, teď a tady!“

Sebevědomě se rozhlédl po všech přítomných. Jako motivace mu sloužila Hiroko Óbaová. Věnoval jí svůj nejoslnivější úsměv, ona se však tvářila poněkud zaraženě.

* * *

Případ se odehrál takto:

Masao Šiga se toho dne vrátil z obchodního jednání v Jižní Americe. Přiletěl brzkým ranním spojem a vydal se na Cígové náměstí, kde se měl střetnout se starými přáteli. Místem setkání byla nově zřízená samoobslužná kavárna. Avšak Ičiró Hattori, Hiroko Óbaová a Jošitoši Aojama spolu navzájem nevycházeli, takže se rozsadili daleko od sebe.

Šiga se nejprve bavil s Hiroko Óbaovou, která seděla u zdi. Jelikož byl k ostatním otočen zády, nikdo netušil, o čem spolu hovořili či jak mu bylo. Z kapsy si vyndal doutník, ale celou dobu ho držel v ruce, aniž by si zapálil.

„Když o tom tak přemýšlím, slyšel jsem ho si stěžovat: 'No počkej, to si děláš srandu!'„ rozvzpomínal se Hattori.

„Pan Masao vytáhl doutník, tak jsem mu řekla, že uvnitř je kouření zakázáno. Jestli si chce zapálit, ať jde ven. Mrmlal, ale náš rozhovor byl zrovna v nejlepším, tak tu zůstal a mluvili jsme dál,“ dovysvětlila Hiroko Óbaová.

„Pak přišel Šiga ke mně. Vychloubal se, jak v Jižní Americe vyjednal obchod. Pořád měl v ruce ten nezapálený doutník,“ promluvil opět Hattori.

„Dal si pan Šiga něco k jídlu nebo pití?“ zeptala se Džunko, zatímco kouřila. Úplně tak do tohoto místa zapadala.

„Kávu… no ano, pil espresso. Ale byl v pořádku,“ založil si Hattori ruce na prsou. „Potom povídal, že si chce jít zakouřit, a s kávou a doutníkem zamířil ven. V tu chvíli se ovšem cosi stalo.“

„Co to bylo?“ vmísil se do rozhovoru Serizawa.

„...zavolal jsem na něj,“ odpověděl Jošitoši Aojama. „V minulosti si ode mě půjčil peníze, ale ne a ne mi je vrátit.“

„V tu chvíli tam zavládla dost výhrůžná atmosféra. Pan Aojama do pana Masaa snad i strčil,“ ozvala se s těžkým srdcem Hiroko.

„Tak zlé to zas nebylo. Nemluvili jsme spolu ani celou minutu. Za tak krátkou dobu by ani nebylo možné mu podstrčit jed.“

„Ale to se podívejme. Já o jedu vůbec nic neříkala. Máte snad černé svědomí, že tu začínáte o jedu?“ Aojama s Hiroko na sebe vrhali zlostné pohledy.

„Ale no tak, klid,“ vmísil se mezi ně Serizawa. Ihned využil příležitost a na Hiroko se usmál, ta však jen chladně odvrátila pohled.

„...a potom šel Šiga doprostřed náměstí, kde si sedl na lavičku, zapálil si a usrkával kávu. Celou dobu jsem si nikoho podezřelého nevšiml,“ řekl Hattori. „Pak ho zničehonic zasáhly bolesti a sesunul se k zemi. Než se k němu dostali, už nedýchal.“

„Co bylo příčinou smrti?“

Ať je to pokud možno infarkt nebo tak něco, modlil se Serizawa.

„Otrava kyanidem,“ odpověděl zachmuřeně Hattori.

„Na stolku u lavičky zůstal jen kelímek a popelník. V kelímku žádný kyanid nenašli a ani z popela v popelníku nic nezjistili.“

„Ale v nedopalku doutníku, který Šigovi vypadl z ruky přímo do kanálu, našli jeho stopy,“ ozval se Aojama.

„To by znamenalo, že v doutníku byla nějaká jeho sloučenina,“ prohlásil sebevědomě Serizawa. Jakékoliv jiné vysvětlení bylo vyloučené.

„Ne, to není možné,“ kategoricky to odmítla Hiroko chladným hlasem.

„Z účtenky, kterou měl pan Masao u sebe, bylo zřejmé, že doutníky koupil na letišti v Riu. Šlo o vzácnou značku, jež se do Japonska nedováží. Ten nalezený nedopalek byl stejný jako zbytek krabičky. Nemyslím, že by si vrah zrovna tuhle značku sehnal a že by měl příležitost mu je vyměnit.“

* * *

Pohledy plné očekávání se soustředily na Serizawu.

Dejte pokoj. Takhle složitý případ přece nejde vyřešit tak rychle, křičel v duchu Serizawa. No jistě, určitě to byla ta, ta, no sebevražda přece. Jiné vysvětlení není.

Serizawa chtěl něco říct, když tu se ozvala Džunko Aotová: „Mám to!“

Vedle sedící Hiroko sebou překvapením trhla.

„A co?“ zeptal se Serizawa. Určitě šlo o nějakou hloupost, s kterou jen zbytečně ztrácejí čas.

„Vím, jaký trik vrah použil. Vím, jak do doutníku dostal kyanid,“ vydechla Džunko společně s cigaretovým kouřem. Zněla neobvykle sebevědomě.

„Protože si pan Šiga ty doutníky koupil, nemohl tam být jed už předtím. Takže zbývá jen to, že se tam dostal, až když přiletěl sem, že?“ ujišťovala se Džunko pohledem na ostatní.

„Máte pravdu,“ přitakali Ičiró Hattori a Jošitoši Aojama. Hiroko Óbaová mlčela.

„No, a jak to teda ten vrah provedl?“ zeptal se s nedůvěrou Serizawa.

„Vodní pistolí.“

Všichni zůstali nevěřícně zírat, jen Džunko se tvářila vítězoslavně.

„Do malé vodní pistolky nalil roztok kyanidu, a když se pan Šiga nedíval, zamířil na doutník a šplouch!“

„Je krajně nepravděpodobné, že by se trefil. Doutník je dost malý cíl,“ ozval se Aojama zaraženě.

„Pan Masao navíc při rozhovoru dost gestikuloval a buďto mával rukou s doutníkem před obličejem nebo ji držel před sebou. Určitě ji nespustil dolů. Něčeho tak zvláštního by si někdo z nás přece všiml,“ zamračila se Hiroko.

„Co si o tom myslíte vy, doktore Serizawo?“ obrátil se k němu Hattori.

No, a je to v háji.

„No… přeci jen to byla ta, ne?“

„Co?“

„No ta, že ano, se-“

„Mám to!“ vykřikla znovu Džunko a úplně se rozzářila.

„Opravdu?“ opáčil nedůvěřivě Hattori.

„Jistě. Podívejte, podle wikipedie se kyanovodík uvolňuje hořením!“ vyhledala Džunko na internetu pomocí smartphonu.

„No a co má být?“ odsekl Serizawa. Přestože to pro něj představovalo záchranu, jen poslouchat takováhle přihlouplá vysvětlení mu zvedalo tlak.

„Když už je řeč o hoření, nebyl na místě činu zapalovač?“ zatvářila se vítězoslavně Džunko s cigaretou v ruce.

„Zapalovač? Ale…“

„Pořád jsme přemýšleli jen o tom, jestli nebyl kyanid ve zbytku doutníku. Přitom je spousta dalších možností.“

„Vážně?“ zamumlal Aojama.

„Vrah vpašoval sloučeninu kyanidu do oleje v zapalovači. Určitě to byla nějaká kapalina, která se po zapálení mění v plynný kyanid.“

„To je nepravděpodobné,“ nesouhlasil Hattori. „Kdyby to tak bylo, tak by Šiga omdlel hned, jak si zapálil. Přitížilo se mu ale, až když kouřil. Vaše verze tomu časově neodpovídá.“

„Policie navíc zapalovač z místa činu prověřila,“ zasadila Hiroko téhle tezi smrtící úder. „V oleji prý nic zvláštního či neobvyklého nebylo.“

Místo zklamaní však Džunko jen dál kouřila jako by nic.

„Takže…“ obrátil se na Serizawu Hattori. Teď už se nedalo nic dělat.

„Mám to!“ ozvala se zase Džunko.

* * *

„To je vždycky taková?“ zeptal se nešťastně Ičiró Hattori.

„Ano. To bude nějaká nemoc. Ale pro jistotu si to poslechněme,“ obrátil se Serizawa k Aotové.

Jen tak dál. Jen ať mu získá ještě trochu času.

„Co zas tentokrát?“

„Chci se jen zeptat: poblíž pana Šigy nikdo nestál, že ne? Ale v okolí lidé byli, že je to tak?“ ujišťovala se Džunko.

„Byli. Náměstí totiž nikdo neuzavřel,“ odvětil Jošitoši Aojama.

„Neviděli jste někoho, kdo by s sebou měl velkou krabici?“

Hattori, Aojama a Hiroko Óbaová se po sobě po téhle překvapivé otázce podívali.

„Velkou krabici?“

„Ničeho takového jsem si nevšiml.“

„Ani já. Ale i kdyby, proč se na to ptáte?“ zpražila Hiroko Aotovou pohledem.

„Vy neznáte takové ty vědecké pokusy, co dělají v televizi?“ opáčila s klidem Džunko.

„Tak nám to vysvětlete. K čemu by byla ta krabice?“ nechápala Hiroko.

Džunko všechny na okamžik napínala a pomalu vyfukovala cigaretový kouř. Pak odpověděla: „Vzdušná pistole.“

„Cože?“ Aojama už vypadal opravdu rozzlobeně.

„Do kartonové krabice vyříznete díru, a když pak bouchnete do stěn, vzduch uvnitř se srazí a vystřelí vpřed. Neviděli jste takový bílý plující obláček? Je možné takhle přenést vůni, takže by to určitě fungovalo i na plynný kyanid.“

Kolem se rozhostilo ticho. Džunko to považovala za své vítězství a s úsměvem se obrátila na Serizawu.

„Počkat. I kdyby to někdo zkusil, určitě by byl dost nápadný.“

„Pokud by ten kouř byl průhledný, nebylo by lehké se trefit.“

„Takhle se snad ani nikoho zabít nedá… Nejbližší člověk byl desítky metrů daleko,“ nesouhlasili všichni zároveň.

Džunko se ještě se zbytkem mírného úsměvu zatvářila překvapeně.

Chápavě se usmívající Serizawa se obrátil na Hiroko, od které očekával podobný úsměv. Tu však jako by to zaskočilo a odvrátila se.

A! No to snad ne!

V tu chvíli to bylo Serizawovi jasné. Hiroko je ten vrah! Dosud totiž žádná žena neodolala úsměvu Gó Serizawy.

Ale i když teď věděl, kdo je pachatel, stále netušil, jakým způsobem to provedla. Jak jen dokázala oběti podat kyanid?

Džunko pod náporem kritiky úsměv pohasl a vypadala, že jí to opravdu otřáslo. Až dosud totiž stále pokuřovala, ale teď jako by na cigaretu mezi rty úplně zapomněla a pokusila se napít kávy. Než ji Serizawa stačil varovat, konec cigarety se ponořil do kávy a se zasyčením zhasl.

V tu chvíli přeběhl Serizawovi mráz po zádech.

No jistě, to je ono!

Vzpomněl si na jednoho amerického klienta, se kterým se kdysi sešel. I ten tehdy kouřil doutník. Jestliže to dělal podobně…

Serizawa se trochu překvapeně podíval na Hiroko.

Tu při pohledu na Džunko nejspíš napadla stejná myšlenka, protože v tu ránu zbledla.

„To vy jste ho zabila,“ pronesl Serizawa a Hiroko ztuhla. Ostatní přihlíželi se zatajeným dechem. „Myslím to vážně. Určitě jste použila lahvičku brandy, že je to tak?“

Hiroko vypadala, že chce něco říct, ale nevyšel z ní ani hlásek.

* * *

„Policie jistě kontrolovala i odpadkové koše z kavárny,“ začal tiše Serizawa obrácený k Hiroko Óbaové. „Pravděpodobně tam našli lahvičku brandy. To se dá snadno zjistit.“

„A i kdyby, tak o co vám jde?“ třásl se Hiroko hlas.

„Kdyby něco takového v koši bylo, tak by to určitě vzbudilo podezření, ne, doktore Serizawo,“ ozval se Ičiró Hattori.

„Ne nezbytně. To, že si někdo do kavárny přinesl vlastní lahvičku brandy, není zas až tak neobvyklé. Policie by měla za to, že si ji někdo přilil do kávy.“

„Ale kdyby uvnitř byl kyanid nebo něco takového, testy by se na to přeci hned přišlo,“ zamračil se Jošitoši Aojama.

„Nic se nejspíš nenašlo. Paní Óbaová totiž hned po odchodu pana Šigy spěchala na toaletu a lahvičku důkladně vypláchla.“

„A!“

„No jo!“

Ozvali se oba muži zároveň, jako by si právě vybavili, že opravdu viděli Hiroko odcházet na toaletu.

„Ale i kdyby v té lahvičce brandy kyanid byl, jak byl panu Šigovi podán?“ zeptala se až překvapivě rozumně Džunko.

„Trik spočívá ve způsobu, jakým pan Šiga kouřil,“ vysvětloval Serizawa, zatímco se snažil jasně rozvzpomenout. „Jeden můj americký klient kouřil doutník tak, že ho nejdřív namočil do brandy. Dělal to proto, že mu jeho vůně přišla až příliš výrazná a tímhle se zmírnila.“

„No jistě, to přeci vím. Proč mě to nenapadlo?“ ozval se Hattori zklamaně, jako by tím utrpěla jeho hrdost vášnivého kuřáka.

„Pan Šiga netušil, že se v kavárně nesmí kouřit. Proto si vyndal doutník, když na něj dostal chuť. Tehdy paní Óbaová vytáhla lahvičku brandy a nabídla mu ji, jestli si v ní nechce namočit doutník. Pan Šiga s radostí souhlasil a namočil si tak doutník do brandy s příměsí kyanidu. Jelikož byl k ostatním otočen zády, pan Hattori si ničeho nevšiml. Jakmile si pan Šiga chtěl zapálit, ozvala se paní Óbaová, že se tam nesmí kouřit. Proto si pan Šiga stěžoval 'No počkej, to si děláš srandu!' Měl za to, že je to od paní Óbaové pěkná zlomyslnost.“

Hattori a Aojama nevěřícně zírali na Hiroko.

Kdyby to teď všechno popřela, nebyl by ani jeden jasný důkaz její viny, a usvědčit ji by bylo velice složité.

Tohle se jim všem honilo hlavou, než Hiroko po chvíli lehce přikývla.

„Šiga si dělal, co se mu zachtělo. Způsoboval mi jen samé problémy. Půjčoval si peníze od mých příbuzných, přesvědčil je, aby se stali jeho ručiteli… Ale ať řeknu cokoliv, jsou to ve skutečnosti jen výmluvy. I když jsme rozvedení, pořád ještě jsem příjemcem jeho životní pojistky. Vést vlastní podnik je dřina. Potřebovala jsem peníze,“ přiznala se až příliš snadno Hiroko. „Blahopřeju, doktore Serizawo. Věděl jste to hned od začátku, že? Nespustil jste ze mě oči a já vás nedokázala zmást.“

„No, to víte…“ zvadl Serizawovi úsměv.

„Úžasné, pane Serizawo. Vyřešil jste to úplně sám, i bez pana Enomota! To je poprvé, co máte můj obdiv!“ ozvala se Džunko.

„Počkat, jak jako poprvé?!“

Co si až dosud myslela?

„Že od paní Óbaové nemůžete odtrhnout zrak, jsem si všimla hned od začátku, ale měla jsem za to, že je to jen kvůli tomu, že jste, s prominutím, sukničkář. A vy jste se přitom na paní Óbaovou hned zaměřil.“

„To je snad jasné. Za koho mě máte?“ nuceně se usmál Serizawa, aby zakryl skutečnost. V takovýchto chvílích si říkal, že by dělal mnohem větší dojem, kdyby kouřil.