Monday 1 September 2014

Tak zas sbohem, Tokio

Můj jubilejní desátý let (všechny během posledních tří let) z Kagošimy do Tokia proběhl v pořádku, vlastně až docela nudně. V Kagošimě se sice rozpršelo, tak jsme to vzali skrz mraky, ale byla to krása - jako by všude kolem vás byla vata <3 Měli jsme však menší zpoždění, což znamenalo, že jsem musela urychlit svou cestu na hostel. Dorazila jsem tedy v rekordním čase, vyšplhala s kufrem všechny schody (Nádhera měla jen 14,5 kila; všechny knihy jsem totiž nacpala do báglu a jsem si stopro jistá, že ten vážil víc než celý kufr -_-) a ubytovala se. No, ubytovala - odhodila jsem zavazadla, převlíkla se a utíkala zpátky na metro. Měla jsem totiž jen asi hodinu, abych se dopravila do Tokyo Dome City Hall na promítání Pikanči 2.5, na které jsem si horkotěžko vybojovala lístky v červenci. Hodina je dost času, říkáte si, ale já věděla kulový, kde to je, a povedlo se mi zrovna narazit na přestup, kde od sebe dvě linky byly vzdálené asi 350m, takže jsem zmateně běhala po ulici a hledala vstupy do metra. Hned na to jsem zase zmateně hledala ten správný barák (není Tokyo Dome jako Tokyo Dome) a nakonec jsem ještě zmateně hledala svoje sedadlo. Všecko se však našlo a já se mohla pokochat japonskými fanynkami Araši. Ne že by se nenašel žádný mužský, to zas ne, ale vždycky to byl jen doprovod. Mimochodem, čekala jsem lidi v mém věku, avšak věkové rozpětí bylo daleko větší - od šedivějících babiček po děti, které při natáčení prvního filmu nejspíš ještě ani nebyly na světě. Cizinky jsem tam viděla jen dvě - kamarádky s hidžáby na hlavách (věřte mi, že mezi těma Japonkama vyloženě svítily - stejně jako já; hned jsme se zpozorovaly).

Přesně na vteřinu se v sále setmělo, objevil se úvodní spot o tom, jak během filmu nemáme v sále telefonovat, prodávat jídlo či jezdit na skateboardu (s názornými ukázkami od členů Araši) a film začal. Upřímně musím říct, že to žádný úžasný příběh nemělo (mělo to vlastně vůbec nějaký?), na můj vkus se příliš vykrádali a na Araši to bylo příliš depresivní. Vždyť členové na konci, když se jich zeptali na slogan, svorně odpověděli: Džinsei wa curai, totemo unhappy (Život je těžký a velice nešťastný). Film to vystihuje - obzvlášť Bonova linie (Macudžun) a Čúova (Šó-čan) (ach, ta česká transkripce občas bolí, ale budu si za ní stát, i kdyby skály pukaly). Haru (Óno) měl ten příběh takový odfláknutý a Takuma (Nino) byl takový ehm... Aiba to odlehčil, a sice budu znít zaujatě, ale nejen že měl nejlepší příběh, ale byl i ze všech nejhezčí <3 Když se to vezme kolem a kolem, běžný člověk by na to zřejmě nešel, ale fanoušky to potěší. Ty japonské (a mě) obzvlášť, protože to vidí na velkém plátně - chápete to? Araši ne na malinkatém monitoru, ale na velkém plátně! Každý pór jsem jim viděla! XDD

Jako správná fanynka jsem si ten večer vzala jedinou věc, která křičí Araši, a to moje tričko loňské 24 džikan terebi, které navrhoval Óno. Takže jsem se zákonitě srazila s dívčinama, které ho měly taky, překvapeně jsme na sebe koukly a zasmály se tomu - no, víc se asi smály ony, ale i tak.
Pak už jsem jenom padla a spala.

Druhý den mě totiž čekala náročná cesta Šibuja-Haradžuku (crépes, chápete?)-Šindžuku-Ikebukuro, někdy také nazývaná Tour de BookOff. Následující den pak další, tentokrát Šinagawa, Akihabara, Ueno, Asakusa. Neptejte se, co všechno jsem koupila - bližší informace podám, až otevřu kufr a všechno to vysypu ven. Z těch podstatných věcí si vybavuju, že pašuju kudlu a rýžovar. A sukni z blešáku, která sice podle cenovky na stojaně mělá stát 500, ale babka chtěla 800, a já - mouchy snězte si mě - jsem jí na to nedokázala nic říct. Ale je pěkná. Pěkná a krátká! Jak si lidi můžou kupovat oblečení, když si ho nevyzkouší? wtf? Já to prostě neumím.

Zklamaly mě obchody s hudbou, neboť neměly, co jsem sháněla, ale slečna prodavačka ze Šindžuku má můj obdiv, neboť jen zaslechla Buck-Tick a hned věděla, co jim vyšlo za album, kdy, a co vyjde dalšího. Že by fanynka? Jo a byla jsem svědky japonského debutu nějakého korejského boybandu (a když to tu tak sepisuju, tak za mnou piští banda náctiletých, která se snaží zahlédnout nějakého člena korejské skupiny B.A.P., což sice neznám, ale Warrion jo, tak předpokládám, že jsou asi známí).

Všude jsou lidi, ale i přesto Tokio a Japonsko vůbec zbožňuju - i když mi někdy leze krkem *zle kouká na hodně blbě (ne)fungující wifi*. Ale mají mačču! A já mám teď jednu před sebou, ale nechávám si ji na ráno.

Hej, já se asi nezmínila, ale můj let má zpoždění zhruba 22 hodin, takže jsem vpodstatě vyfasovala den v Tokiu navíc. Má to ale háček - nemám ubytování a můj hostel i hostely v okolí jsou beznadějně plné. Můj kufr váží tunu, takže s ním ani nemůžu do mangakissa, takže jsem se rozhodla strávit noc na letišti Haneda. Mám trochu jídla, pití a momentálně i strategicky výhodné místo u zásuvky, které nehodlám hned tak opouštět. Do odletu mi zbývá ještě asi 13 a půl hodiny - doufám, že se alespoň trošičku vyspím, protože v noci na dnešek jsem toho moc nenaspala - zpráva z Lufthansy mi dorazila asi v půl čtvrtý ráno a já se kompletně probrala asi okolo páté (usnula jsem okolo půl jedný). A zítra toho taky moc nenaspím, protože mě čeká 11 hodin nad Ruskem. Jak to bude s navazujícím letem nemám tucha - snad se dozvím ráno, až si budu tisknout palubní lístek. Mé matce ani muk - kdyby věděla, že trávím noc na letišti, ještě by to s ní seklo.

2 comments:

  1. Yup, BAP jsou dost známý - jsem jejich velký fanoušek - je to jediný boyband, u kterého denně čtu stránku hlavní fanbase o tom, co se stalo a dokonce jsem přemýšlela, že půjdu na jejich koncert do Dusseldorfu a kdybych nebyla v té době švorc, tak bych i šla. 8D

    ReplyDelete
  2. Nemáte v sále jezdit na skateboardu? Whut? :D Jinak souhlasím ohledně transkripce. Na některá slova, co mi rvala oči v minulosti, už si zvykám, ale teda u Macudžuna mi ty bulvy opět málem vypadly ^^'

    Přežila jsi tu noc na letišti v pořádku? Četla jsem už FB status a člověku to moc na klidu nepřidá teda. Jinak přeju klidný let a inteligentní spolucestující~

    ReplyDelete