Airport adventure aneb jak se Kavi dokonce i dostala domů

Dnes se vrátíme v čase zhruba o týden zpátky do okamžiku, kdy jsem seděla na Hanedě a zabíjela čas před odletem.

Haneda okolo půl jedné ráno

Čekala jsem, že s přibývajícími hodinami se letiště bude vyprazdňovat, ale vůbec to tak nevypadalo. Ani okolo půlnoci se nedalo říct, že by byl zrovna klid - všude kolem posedávali mladí Japonci, kteří měli víc energie než já. Asi okolo půl jedný jsem se rozhodla opustit mou milovanou zásuvku a jít se natáhnout na lavičky. Trošku mě děsila cedule, že se letiště bude do pěti do rána uklízet - kdyby se rozhodli všechny vyhodit ven na mráz, asi bych se dost vztekala, ale na to naštěstí nedošlo. Usnula jsem celkem snadno, ale zase jsem se zhruba každou hodinu vzbudila (a pokoušela se tweetovat, ale wifi na Hanedě je fakt hrozná). Byla docela kosa, eskalátory furt otravně brebentily a asi v půl pátý byla kolem docela vřava, ale netuším proč. Definitivně jsem vstala v šest ráno; naspala jsem asi čtyři hodiny - toť další z mých tréninků na bezdomovce XD

Zatímco kolem všichni odlétali, můj let měl stále jen napsáno Zpožděný a o check-inu ani ťuk. Těsně před osmou se ovšem k přepážce začali trousit první lidé, tak jsem se připojila. Slečna za přepážkou se mi omlouvala za zpoždění, a když se dozvěděla, že jsem trávila noc na letišti, tak na mě ona i její kolegyně vrhaly soucitné pohledy. Jako kompenzaci jsem vyfasovala tři tisíce jenů, které mi ovšem už k ničemu nebyly, jelikož jsem měla čas tak maximálně vypít svoje poslední mačča latté, projít kontrolou a dostat se k bráně. Mimochodem, můj tunový kufr měl 22,8 kg z 23 povolených (čímž chci poděkovat Midorikawovi-sama a všem svatým, že při mě stáli).
Proč k tomuto zpoždění došlo, nám však nikdo neřekl. Můj osobní tip je, že se kapitán, popř. i další členové posádky, tak ožrali, že prostě nemohli letět XD

Let samotný byl bezproblémový. Místo obvykle plného letadla však bylo cestujících jen naprosté minimum - v první a business třídě nebyl nikdo a v ekonomické jsme seděli po jednom u oken a uprostřed nebyl nikdo. Posádka se nás pak asi snažila uplácet jídlem a pitím, protože krom obvyklých dvou velkých jídel pořád proplouvali kolem s hromadama onigiri a zákusků a vnucovali to všem, kteří nespali. Já jsem takhle domů přitáhla asi čtyři onigiri, protože jsem prostě byla přecpaná a jim nešlo říct ne. A když kolem pendlovali s pitím, radši jsem dělala, že spím, protože se mi prostě nechtělo furt běhat na záchod. Výběr filmů stejně nebyl nic moc - skončila jsem u Matrixu s japonským dabingem a Shaun the Sheep.

Na mnichovském letišti mě ovšem nepotěšili, protože nás hned po příletu nahnali na kontrolu a já tak musela z báglu vytahovat veškerou elektroniku (což je v mém případě docela kopa). Ženská na kontrole toho pak asi litovala taky, protože mi zabralo alespoň 10 minut to všechno nacpat zpátky. Do odletu jsem měla čtyři hodiny, takže jsem nikam nespěchala. Na letišti jsem si dala asi čtyři kafe, a protože jsem se mohla uzívat, uložila jsem se na lavičky, spát se mi však nepodařilo. Můj let měl kupodivu zpoždění, ale mně už to bylo celkem fuk. Vyfasovala jsem místo za nějakýma Francouzema, které jsem měla chuť vyhodit ven nouzovým východem, u kterého seděli, protože měli potřebu se hlasitě bavit na celé letadlo (a někteří z nás už byli příliš unavení na to, aby byli schopni to v klidu snést). Domů jsem se dostala někdy v deset večer - totálně mrtvá. Můj kufr, který od počátku vypadal, že se každou chvilku rozpadne, to statečně vydržel až do konce, ale i tak už byl vyhozen, protože se na další cestování rozhodně necítil.

A včera jsem zjistila, že jsem nejspíš někde v Japonsku (nebo někde po cestě tady v Čechách) ztratila klíče - takže se teď všichni svorně pomodlete, aby to radši bylo kdesi v Japonsku a ne tady před barákem, aby nás nepřišli vykrást - ne že bych toho doma měla k ukradnutí tolik (televize? co to je? prachy? kde bych je vzala?), ale noťas je můj životní partner a já bych bez něj asi umřela.

Tolik moje letištní dobrodružství - teď už jen překonat jetlag, který se sice každým rokem zlepšuje, ale momentálně se projevuje tím, že pravidelně každý den vstávám přesně v sedm ráno, ať jdu spát kdykoliv.