Silver lining

Taky míváte pocit, že je váš život pouze příběhem, který někdo někde vymyslel? Taková docela dlouhá a podrobná knížka, seriál, fanfikce. Autor se sice snaží, aby příběh vypadal normálně, ale sem tam máte pocit, jako by najednou ztratil inspiraci, což se projevuje jako dny, kdy nevíte, co by. Nic vás zrovna nebaví, nic zajímavého se neděje, život jako by se na chvíli zastavil. Jindy autora políbí múza a váš život se zase rozjede, jako by se nechumelilo. Na jednu stranu zní děsivě, že váš osud je v rukou někoho, koho tohle psaní příběhu může kdykoliv přestat bavit, na druhou stranu však veškeré rozhodování neleží tak úplně na vás - autor vás navede tak, aby příběh neskončil ve slepé uličce, ale aby dál pokračoval.

Mně osobně děsí představa, že bych o sobě měla rozhodovat kompletně sama. Postrádám totiž návod, který by mi radil, co je dobré udělat a čeho se naopak vyvarovat. Jak lidi vědí, že se rozhodují správně? Každé rozhodnutí totiž povede k dalším rozhodnutím a jiným dějovým rovinám, než kam by vedlo rozhodnutí opačné. Co když si pod sebou právě podřezávám větev a nevím o tom? Když jsem byla mladší, měla jsem za to, že dospělí vědí, co dělají. Co když to ovšem ostatní opravdu vědí a jen ke mně se nedostal nejnovější oběžník? Snažím se tvářit, že jsem si návod na život přečetla taky, ale ve skutečnosti se jen plácám kolem a snažím se na sebe a svou neschopnost příliš neupozorňovat.

Když mám problém, nadhodím ho lidem okolo a čekám na jejich reakce. Oni přece musí vědět, jak by se mělo v daných případech postupovat, ne? Rozhodně víc uvěřím jim než sobě - alespoň teď. Zajímalo by mě, jestli se to někdy změní. Budu vůbec někdy schopná se rozhodnout správně? A co je vlastně to správné rozhodnutí - to, co se ode mě očekává, nebo to, co bych chtěla já? Mám vůbec právo něco chtít, když jsem neudělala nic pro to, abych si to zasloužila? Jsem sobecká?

Ještě minulý týden jsem cítila, že můj život pomalu končí, že jen musím napsat diplomku a tím to všechno skončí. Game over. Ale po jednom rozhovoru se spolužačkou se můj deadline posunul (když odhlédneme od problému, zdali budu vůbec státnicovat, nebo ne). Přesvědčila mě totiž, ať v létě nesedím doma a nehledám práci, jak bych jako slušná dívka po škole měla, neboť se to ode mě očekává, ale ať se seberu a jedu si do světa užít poslední prázdniny. Já osobně cítím, že bych neměla, že bych si radši opravdu měla hledat práci a stát se alespoň trochu nezávislou. Na druhou stranu nemůžu popřít, že chci odsud pryč. Vypadnout někam daleko a nechat všechny problémy za sebou. Nic se tím nevyřeší, jen se to odsune, ale i tak se hned cítím o něco líp. Ta tíže očekávání okolí už najednou není tak zdrcující. Mám před sebou něco konkrétního, něco, čeho se můžu chytit a posunout se někam dál. Tím spíš se na tohle odložení těším, protože pak už mě fakt nic dobrého nečeká. Práce v oboru nepřipadá v úvahu, takže na tom budu zhruba jako gymnazista - žádná praxe, žádné znalosti. Jakou úžasnou práci asi dostanu, co myslíte? Nejlepší možnou vyhlídkou je kancelářská krysa a to bych musela mít sakra štěstí. Zatím to vidím spíš na nějaký sklad nebo tak. No co, jedna část rodiny ode mě stejně nic lepšího neočekává (nic nového, to je zrovna ta část, která neočekávala, že bych se dostala na gympl, o vejšce už ani nemluvě). Ale nebuďme negativní a řiďme se heslem, že situaci budeme řešit, až opravdu nastane. Nic jiného se ani dělat nedá.

Ještě to tedy není oficiální a velmi nerada bych to zakřikla, ale vypadá to, že i letos v létě se Kavi vypraví dobrovolničit do Japonska, konkrétně na Kjúšú. Podrobnosti se budou muset ještě dořešit, ale zrovna jednám se dvěma hostitelskými rodinami a vypadá to nadějně. Odsuzujte mou sobeckost, nebo mi mi držte palce - je to na vás.