Stále mě nepřestává fascinovat, jak může být krásný den, všechno se zdá v pořádku, a pak najednou BAM! a všechno je totálně v háji a objeví se chuť jít se utopit do Bystřičky (která je asi 5 cenťáků hluboká). Ono to vlastně zas tak náhlé není - jen se ten pocit periodicky vrací, zvláště v době, kdy se po mně chce, abych mluvila/tlumočila/učila/existovala. Kdysi dávno (loni) mi bylo řečeno, že se z toho dá dostat, že třeba i někdy budu schopná mluvit na veřejnosti. Nechápu, že jsem takovému žvástu kdy věřila.
Dnešní spouštěč má na svědomí W-sensei. To je člověk, kterého si velmi vážím a kterého mám osobně velmi ráda. Sice se snaží vypadat přímo ďábelsky a všichni jsme se ho v prváku báli, ale vlastně je to takový přerostlý plyšák, kterému na studentech záleží - jen si ten student musí nejdřív vysloužit W-senseiovu důvěru. Já ji po těch letech tady mám, což mi zajišťuje určitá privilegia, jako chodit na jeho hodiny, kdy se mi zachce, přestože je vůbec nemám zapsané, jelikož už jsem je splnila. Bohužel to s sebou ale nese i to, že W-sensei si na mě vzpomene, když něco potřebuje nebo když má pocit, že mi musí pomoct. A většinou mi chce pomáhat tím způsobem, že mě nutí, abych šla tlumočit nebo - jako v tomto případě - abych šla přivítat profesora z Japonska. A já nejsem schopná říct ne, protože než přijdu na to, jak bych to v té japině formulovala, W-sensei je už v čudu. Tlumočení jsem se sice krásně vyhnula (za což mě pořád ještě můžou vyhodit ze školy - lucky me -_-), vítání ovšem ne. A tak jsem byla donucena tam na to nádraží dneska fakt jít. Zaplať pánbůh tam se mnou byla Tara, což je kóhai (těžko říct, z jakého ročníku), co má ikkjú jlpt (Japanese language proficiency test, nejvyšší level) a brebentí japonsky, jako by to byl její rodný jazyk. Ano, Tara se toho aktivně ujala a prokecala s profesorem celou cestu, aniž by Kavi byť jen otevřela pusu. Stejně ji nic nenapadalo, co by řekla, a měla pocit, že si v tu chvíli nevzpomene na byť jen jediné slovíčko v japině, tak se přeci nebude ztrapňovat. Opět mi tedy bylo připomenuto, že jsem fakt k ničemu a že veškeré úsilí členů naší katedry s W-senseiem v čele bylo v mém případě naprosto zbytečné. Tohle prostě nedokážu a je jedno, co mi kdo namlouvá. Viděla jsem, jak strašně to mluvení Taru baví, což moje maličkost nemůže pochopit, jelikož jí to vždycky připomíná mučení toho nejhoršího ražení.
A když už, tak už - při mém následném hodinovém bloumání ulicemi se skloněnou hlavou, sluchátky na uších a snažíc se nerozbrečet mi v hlavě stále dokola jen znělo, že tímhle můj život stejně končí, protože v podstatě letos končím s japonštinou a opouštím to, co jsem těch uplynulých šest let tak milovala. Nechci se toho všeho vzdát, ale nemám na vybranou - znalost japonštiny (ještě navíc spíš pasivní než aktivní) mi práci nezajistí. A přitom je to to jediné, co jsem vždycky chtěla, a když jsem s japinou před lety začala, měla jsem pocit, že jsem konečně začla žít - nejen existovat a vegetovat, ale opravdu žít. Nic jiného než japinu neznám, nic jiného mě neláká. Ale ukazuje se, že vlastně ani tu japinu neumím tak, jak bych po těch šesti letech asi měla, a navíc se jí stejně budu muset vzdát, což mi připadá, jako by se můj svět kousek po kousku hroutil a já nemůžu dělat nic, abych to zastavila. A když už přijdu i o tohle, co mi zbývá? Co je v mém životě natolik důležité, abych kvůli tomu trpěla dál? Abych znovu a znovu procházela těmito obdobími, kdy i vstát z postele je mnohdy téměř nadlidský úkol, kdy bych si radši narazila hlavu na hřeb, než abych slyšela svoje stále dokola opakující se myšlenky, kdy nic nestojí za to a všechno je špatně a všichni mě nesnášejí a já jsem zbytečná a hloupá a naivní a otravná a k ničemu a postradatelná a proč se radši nezabiju a nedám všem pokoj.
死もなし
生もなし
(báseň jakéhosi pilota kamikaze, jehož jméno si nepamatuju)
No comments:
Post a Comment