Friday 27 September 2013

Šedý průměr

Když jsme ještě malí, dospělí nám namluví, že až vyrosteme, můžeme dělat cokoliv, že můžeme být čímkoliv. Postupně posloucháme, jak Janička úžasně kreslí, takže z ní bude paní malířka, a Davídek pěkně píše, takže z něj bude pan spisovatel. Mají totiž TALENT. A začínáte si všímat, jak se na vás rodiče zaujatě dívají a snaží se přijít na to, v čem jste dobří, co z vás asi bude. Postupně vás přihlašují na různé kroužky ve snaze objevit právě ten váš TALENT. Třeba to bude hra na piáno. Nebo basketbal. Co třeba keramika? Zpěv? Počítače?
Ale zatímco ostatní se začínají profilovat, vy pořád pátráte. Na základce to ještě jde, tam nemusíte nijak extra excelovat. Jenže pak přijde střední, kde se poprvé objevují semináře pro ty, kterým ten daný předmět jde dobře. A vy se do nějakého musíte přihlásit, i když jsou vaše známky ze všech předmětů tak nějak stejné. Vaše rozhodnutí pak povede k tomu, jaké předměty si zvolíte na maturitu, takže je lepší nad tím pořádně zauvažovat. Smutně sledujete, jak spolužáci mají lehkou volbu, protože jim jde fyzika a naopak propadají z dějepisu, zatímco vy se ukousáváte nejistotou, jestli radši humanitní obory nebo ty technické. Nevynikáte totiž v ničem, ale zase se v ničem ani totálně neplácáte. Nevěříte? Já maturovala jak z humanitních oborů (čeština a angličtina), tak z těch techničtějších (matika, zemák) a výsledek byl tak nějak stejný. Nic úchvatného, ale taky nic hrozného. Prostě průměr.
A právě v tento čas musí člověk uskutečnit to největší rozhodnutí v dosavadním životě - vybrat si obor studia na vysoké. To pak totiž určuje, na co se člověk zaměří v dalších třech až pěti let života a možná i déle. Dalo by se očekávat, že si člověk vybere to, na co má talent, což v mém případě tak úplně nešlo. Já osobně doufala, že tohle rozhodnutí za mě vyřeší ti druzí, protože jsem tápala - podala jsem si přihlášky jak na humanitní obor, tak na technický a věřila, že se vyselektuje jen jedno místo, kam mě budou ochotní vzít. Musí mi přeci něco jít lépe než jiné věci, musím přeci na něco mít TALENT. No a pak jsem zjistila, že jsem prošla přijímačkama všude a že mě tedy všude chtějí. Přirozený výběr se tedy nekonal. Talent stále neobjeven.
Vždycky jsem si říkala, že stačí jen trochu počkat, že se něco určitě objeví. Každý je přeci v něčem dobrý - někdo umí úžasně vyprávět, další zpívat, kreslit, oblékat se, sladit barvy, nalíčit se atd. Nemusí to být ani nic velkého či světoborného, stačil by i jen malinkatý talentíček. Jenže ani teď na výšce se žádný neprojevil - nevynikám ve svém oboru, nehodím se na učení ostatních, mluvení není zrovna moje parketa. Neumím se hezky obléci, nedokázala bych se namalovat, ani kdyby na tom závisel můj život, všechny příhody vyprávim děsně nezáživně a paměť mi taky neslouží zrovna špičkově. Na nic se nehodím, nic mi nejde, v ničem nevynikám. Naopak jsem daleko neschopnější než mé kamarádky, která si jedna po druhé úspěšně hledají práci. Já ani netuším, co bych tak mohla dělat, co bych mohla zvládnout. A pak se samozřejmě bojím i toho, že přestože by byla reálná šance, že bych danou práci zvládla, nebudu si dostatečně věřit, abych to aspoň zkusila. Na našem oboru máme šanci najít si praxi v nějaké japonské firmě a vyzkoušet si, co to obnáší, ale já ani nevím, jak si  takovou praxi domluvit a co od toho očekávat. Víceméně jsem to odbyla s tím, že tlumočit nedokážu a ve firmě se po mně určitě bude chtít tlumočit, na což nemám. Nejsem ani schopná si sehnat obyčejnou brigádu, jak mám sehnat práci, kde bych využila japonštinu? Existuje vůbec taková? Nebylo těch posledních pět let studia úplně zbytečných? Nejsem ztracený případ?

Plus bonusová otázka: myslíte, že má cenu teď po té letní pauze pokračovat v návštěvách naší malé univerzitní psychologické poradny, nebo je to ztráta času?

6 comments:

  1. ○ Jasně, určitě by každý odcestoval na druhý konec světa od bezpečné sukně své maminky. A tam se dokázal domluvit/pracovat/pohybovat etc.
    ○ Každý svůj blog píše čtivě, bez hromady gramatických a stylistických chyb.
    ○ A úplně každý se doštrachá až na magistra.
    ○ ... mám pokračovat?

    Mimochodem, lepší neumět se namalovat než mít v hlavě vzduchoprázdno ^^ Ty se to ještě můžeš v pohodě kdykoliv naučit, ale inteligence se neučí, tu už člověk v sobě má. Ty ji máš. A to je taky talent.

    ReplyDelete
  2. 1) Myslím, že máš talent na japonštinu jako takovou.
    2) V psychoterapii rozhodně pokračuj, bude-li se vyvíjet zdárně, budou tě myšlenky, jaké jsi popsala v článku, napada stále řidčeji.

    ReplyDelete
  3. Když ty na všechno koukáš strašně špatně. Uvědom si, na co si tu stěžuješ. Bez problémů ses dostala na střední. Bez problémů jsi ji dokončila. Vzali tě na všechny školy, na které ses hlásila, dokončila jsi Bc., dokončuješ Mgr. Byla jsi na prospěchovém stipendiu v zahraničí.

    Kolik lidí ze základky se na střední nedostalo? Kolik lidí ji nedokončilo a kolik by nedokončilo tu tvou? Kolik lidí odmítli na kolika školách? Kolik lidí se nedohrabalo k Bc., natož k Mgr.? Kolik lidí se muselo koukat po jiných cestách, jak se dostat do Japonska nebo se s tou myšlenkou navždy rozloučit, protože na stipendia prostě neměli?

    Jasně, Davídek a Janička mají talent, který lidi hned praští do oka. Kolik těch Davídků se ale opravdu živí psaním, kolik Janiček si na sebe opravdu vydělá svým malováním? Neskončí nakonec většina z nich někde za kasou bez šance na jakoukoliv lepší práci, protože jim jejich "talent" nestačil na lepší školu, na lepší výsledky, na lepší použitelnost? Nezbydou z jejich malůvek a básniček jen úsměvné vzpomínky na dětské sny, zatímco se jejich život nehýbe z místa, protože nemají dost sil nebo vůle s ním hnout?

    Ty máš jiný talent. Mnohem použitelnější. I přes své nízké sebevědomí, i přes ty neustálé kecy o tom, jaká jsi nula, jak nic nedokážeš, se každým dnem hrabeš dál. Hrabeš se tam, kam se většina lidí nikdy nedohrabe. Neříkali ti snad vaši, neříkala sis snad sama, že nikdy nedokončíš střední? A kde teď jsi? Pořádně se ohlédni a možná si snad konečně všimneš, kolik úspěchů za sebou máš a jakou máš šanci v nich pokračovat, pokud se nevzdáš a budeš bojovat dál. Sednout si na zadek a brečet, to umí každý blbec. Zatnout zuby a jít dál, ať se děje, co se děje. To je teprve talent!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Amen!

      Vždycky se na všechno dá podívat i z té lepší stránky, ale bohužel ne každý to umí. Ale dá se to naučit.
      Mimochodem, od školky chodím na angličtinu, střední školu jsem měla bilingvní ve španělštině, na vejšce jsem zabředla asi do pěti dalších jazyků. Dalo by se říct, že mám na jazyky TALENT. A co ze mě je? Jakou to práci jsem si jako jednou byla schopná najít (neb na sekretářku mám příliš vysoké vzdělání a museli by mi platit víc)? ¨
      Účetní.
      Matika mi nikdy nešla. Používám kalkulačku na základní matematické operce, které mé kolegyně dávají z hlavy. Nemám ekonomické vzdělání, takže stále ještě nechápu, jak všechny ty procesy, se kterýma pracuju vlastně fungují.
      Ale víš co? Do telefonu přece mluvím anglicky plynuleji a mám o něco větší slovní zásobu než ostatní a sem tam se mě někdo zeptá jak se co píše nebo řekne a co tam patří za předložku... Fakt úspěch.

      Nesrovnávej se s ostatními. Dělej věci tak, abys ty byla spokojená a šťastná. Možná ti tahle rada přijde sobecká, ale když budeš uvnitř klidná a nebudeš se stále snažit "být stejná jako ostatní, kteří mají na všechno talent", svět bude hezčí. :)

      Delete
  4. Svaz obdivovatelů2 October 2013 at 20:08

    Ahoj, jak již napsali předchozí přispívatelé přede mnou, zajisté jsi dokázala dosáhnout mnohých úspěchů, na které by jiní ani špičku prstu nevztáhli nebo ani nikdy nevztáhnou. Tituly, pobyt v Japonsku a tento blog bych neváhal označit za více než dostatečný úspěch. Ovšem tvou vnitřní nejistotu moc dobře chápu, sám jsem maturoval ze stejných předmětů a dostal se na školy obou rázů. Je až děsivě zarážející podobnost tvých úvah o průměrnosti s úvahami vyrobenými v mojí hlavě, až bych se i strachoval, zda se mi někdo nějakým způsobem nenaboural do hlavy a nevykradl data, zvláštní. Děkuji ti, že se v tvých článcích mohu nalézt. Každopádně, existuje kolem mne skupina lidí, pro které je tvůj blog skutečným skvostem a velmi si ho váží. Existují, i když si jich nejsi vědoma. A věř, že podle názoru některých, když tě na chodbě potkají, by sis zasloužila zvláštní koridor cesty potažený červeným kobercem, protože jsi něco jako celebrita. Děkujeme. Podepsán celý svaz

    ReplyDelete
  5. Kavi, talent a inteligence sice v nějaké míře existujou, ale jednotlivec je u sebe nezmění. Proto je lepší je u sebe ignorovat a namísto toho se zaměřit na trénování. Zásadní článek na téma.

    ReplyDelete