Japonské vrtochy

Japonsko a Japonci jsou svým způsobem zvláštní. Nejspíš je to tím, že jakožto Evropan pocházím z naprosto odlišného kulturního prostředí, a tudíž to nedokážu pochopit. Ale při setkání s Taiwanci a dalšími Asiaty se ukázalo, že nejen Evropani jsou z některých japonských způsobů a zvyků trochu nesví.

1) Komunikace
Co mě dokáže neskutečně vytočit, je především to, že i když při každém svém pobytu mluvím pouze japonsky, existují Japonci, kteří mi nejspíš nevěří, že vážně umím japonsky a zarytě se drží angličtiny. Ano, procvičování angličtiny je fajn, ale já nejsem rodilý mluvčí angličtiny, a i kdybych byla, nejspíš by mi ta jejich výslovnost dělala problém i tak. Zkrátka a dobře, musím zatraceně hodně přemýšlet, co se mi to ten někdo snaží říct. A přitom kdyby mi to řekl japonsky, bylo by všechno v pohodě. Jistě existuje spousta cizinců, kteří konverzaci v anglině ocení, ale já mezi ně nepatřím.

S tím pak lehce souvisí i zvyk, který ovšem mají nejen Japonci, ale i my Češi - jsou/jsme přesvědčení, že když budeme tím svým jazykem mluvit hodně, ale hodně pomalu, cizinec porozumí. Neporozumí, jen mluvčí bude vypadat jako duševně zaostalý.

Občas, když jsem s nějakým Asiatem, se pak objeví lidé, kteří mají potřebu se mě na něco zeptat, ale protože jsem Evropanka, zeptají se mého asijského kolegy, protože Evropani přece japonsky neumí. Co na tom, že ten někdo je třeba Taiwanec a nikde není dáno, že všichni Asiaté musí umět japonsky. Do extrému to dotáhl jakýsi děda, který se zeptal Štěněte, odkud jsem, Štěně odvětilo, že se může zeptat přímo mě, já mu odpověděla, že z Čech, a děda jako by měl pocit, že ho uši klamou, pokračoval v rozhovoru se mnou skrz Štěně.

2) Plýtvání energií
Upřímně, Japonsko na tom s energií nikdy nebylo zrovna nejlíp - spotřebuje jí totiž zatraceně hodně na to, jak málo vlastních nerostných zásob má. A teď, když je v módě být proti jaderným elektrárnám, si každý stěžuje, jak je elektřina drahá. Ano, nejspíš je - tak proč jí sakra spotřebováváte tolik?! Jako příklad si uveďme klimatizaci. Jasně, léto v Japonsku je zatraceně horké - za dva měsíce, co tu jsem, tu bylo příjemně teplo jen jeden den - ostatní jsem se pekla ve vlastní šťávě. Větráky byly prostě nutností, jinak bych asi fakt umřela. (Mimochodem, podle televizních zpráv toto léto v Japonsku zemřelo na ta vedra 338 lidí a 53 000 bylo hospitalizováno.)
Klimatizace je tedy nezbytná - ale proč ji nastavujete na 18°C, když je venku 35°C?? Proč ne třeba 25°C, to se přeci dá v pohodě vydržet. Nejen, že zbytečně plýtváte, ale ještě z toho člověk chytí tak akorát rýmu.
Další příklad je pak přímo ze Šiinokijamy - venku vedro, slunce pálí a rodinka suší prádlo v pokoji, kde má celé odpoledne puštěný větrák namířený na pověšené prádlo. Proč proboha?
O nadměrném osvícení snad ani nemá cenu mluvit...(jen pro zajímavost: v Šiinokijamě nebylo veřejné osvícení, takže když jste se někam v noci vydali, museli jste mít baterku. Tedy pokud jste nešli do přilehlého parku, kde byl automat na pití, který svou září osvítil celý park. Ne, nedělám si srandu, myslím to naprosto vážně.)

3) Cyklisti vs. chodci
Odvěký problém, kterému Japonci musí čelit, neboť je zde povoleno jezdit po chodnících. Dochází tak ke konfliktu - cyklisti si stěžují, že jsou chodci neukáznění, vrhají se jim do cesty, skupinky zabírají celou šířku chodníku atd. atd.; chodci si stěžují, že se cyklisti z ničeho nic vynoří těsně vedle nich a polekají je, nedokáží se vyhnout, jezdí jako cvoci atd. atd. Jelikož jsem docela dlouhou dobu byla cyklistka a nyní jsem chodkyně, znám postavení obou stran a uznávám, že vše z toho je pravda. V obou táborech jsou totiž neukáznění lidé, jejichž vinou je pak na všechny vrháno špatné světlo. Dnes jsem třeba šla po chodníku, kde je pruh vyhrazený pro cyklisty. Ještě je od normálního pruhu oddělen kytičkami a sloupy, aby nedocházelo k žádným problémům. No kudy myslíte, že cyklisté jezdili? Samozřejmě pruhem pro chodce, že ano. A ještě se divili, že jim neuskakuju z cesty. Takhle se nemůžou divit, že je mezi těmito dvěma tábory zlá krev.

4) Černoši, co vás lákají do obchodů
Než mě obviníte z rasové nesnášenlivosti, musím se ohradit, že proti černochům jako takovým nic nemám. Tady jde spíš o to, že v Japonsku jsou často zaměstnáváni jako takoví ti naháněči, co se vás snaží dostat do toho kterého obchodu, abyste tam utratili své úspory za hiphopové hadry a tak. Běžní japonští naháněči mají tendenci jen postávat před krámkem, třeba s nějakou cedulí, a vyřvávat. Trhá to uši, ale dá se. Jenže černoši nevyřvávají - ti se k vám vrhají jak prodejci Týmobajlu a nedají vám pokoj. Tím hůř, pokud jste cizinec. Ihned předpokládají, že prostě za každou cenu umíte anglicky, takže se k vám přitočí, chovají se jako vaši staří známí, hučí do vás, jak musíte jít do toho a toho obchodu, a kus cesty jdou s vámi, div že se na vás fyzicky nepřilepí. Nesnáším to - jako každý člověk mám určitý osobní prostor a fakt nesnášim, když se mi do něj někdo nacpe a ještě se tváří, že je to přeci naprosto v pohodě, že je v tomhle prostředí plném Japonců váš spojenec. Vytváří to ten nejhorší možný dojem na potenciální zákazníky, takže vůbec netuším, proč takové jednání Japonci schvalují a ještě za tímto účelem někoho zaměstnávají. Nejhorší to vždy je na Haradžuku, protože v té mrňavé uličce Takešita prostě nemáte kam utéct. A věřte mi, že kdyby tam nebylo Paris Kids a ty úžasné crépes (nechce se mi psát palačinky, protože to prostě palačinky nejsou), tak bych tam nechodila.

5) Nedostatek eskalátorů a výtahů na nádražích a naopak jejich přebytek jinde
Nikdy mě to nesralo tak jako teď, když se musím táhnout se svým kufrem přezdívaným Kráva. Kráva totiž dělá čest svému jménu a je až nechutně těžká. Takže když před sebou vidím miliardu schodů (což bylo při cestě z Izu do Tokia všude), tak všechny okolo proklínám až po pátou generaci. Samozřejmě mi nikdo nepomůže a ještě mi náhodní chodci skáčou do cesty a pak se diví, že se jim ladně nevyhnu. Jak bych mohla - dělám, co můžu, abych z těch schodů pod váhou Krávy nesletěla (a měli byste vidět ty modřiny na nohách a předloktí). Neříkám, že by eskalátory měly být všude, ale proboha, když jde o nějaké místo, kde je velká pravděpodobnost, že se tam vyskytnou turisti s kuframa (třeba Asakusa), tak jim tam proboha ty eskalátory dejte.
Naopak nad eskalátory ke svatyni mi zůstává rozum stát. Nedej bože eskalátory do parku...

6) Závisláci na mobilech
V Japonsku se technologie tak rozšířila, že když vlezete na nástupiště nebo do vlaku, všude okolo vás lidi čumí na displeje a zběsile cosi vyťukávají, popř. jezdí prstem sem tam. Japonské metro jim ještě vyšlo vstříc tím, že zavedlo wi-fi i v podzemí, o čemž si běžný Čech může nechat jen zdát (ovšem nevyzkoušeno - nevlastním nic, čím bych se připojila). Je fajn, že si při cestě do práce můžete přečíst zprávy, ale nic se nemá přehánět. Lidi čučí na ten displej prakticky nonstop, a to i když jdou po nástupišti. A pak samozřejmě nekoukají kam jdou, ostatní se jim musí vyhýbat, v horším případě jsou tak zažraní, že padají pod vlaky. Že nejde jen o ojedinělé případy dokazuje i nejnovější plakátová kampaň, která před tímto chováním varuje. Jenže když lidi nezvednou oči od mobilu, tak si takových plakátů jen těžko všimnou.
Extrémem jsou pak lidi, co se neodlepí od mobilu ani ve chvíli, kdy jedou na kole. To už je na přesdržku, protože nejen, že si můžou rozbít hubu sami, ale ještě můžou ublížit i ostatním.
Trochu myslete, lidi! Všechny ostatní tímto chováním neskutečně krkáte. On vám ten net neuteče - mejly si můžete vyřídit i jindy. Nudíte se? Vemte si knihu!

Na druhou stranu mě těší fakt, že je ve vlacích zakázáno telefonovat. Taky vás tak neskutečně sere, když jedete v přeplněném autobuse či metru a někdo se rozhodne zavolat své hluché babičce? A dokážete si představit, že by se tady v Japonsku půlka metra rozhodla komusi volat, protože si prostě nemůžou pomoct? (a pomoct si fakt nemůžou - viz předchozí odstavec o používání mobilů kdykoliv a kdekoliv) Tohle by se mělo prosadit i u nás a to co nejdřív!

7) Kampaně nacionalistických skupin
Japonci občas na nějakém rušném místě zaparkují své černé autíčko s japonskou vlajkou a jakýmsi nečitelným nápisem, postaví si vedle něj malinkaté pódium, kolem si vyvěsí prapory a daj se do vyřvávání o tom, jak je Japonsko nádherné, že je zde mír a všichni se maj dobře, ale tuto poklidnost narušují ostatní státy (zvláště pak Čína a Západ), které se serou do věcí, do kterých jim nic není. Japonsko přeci patří Japoncům a cizinci sem vnášejí jen neklid a zločinnost (že večer předtím bylo ve zprávách, jak Japonec umlátil manželku hrnkem, protože vydělávala víc jak on, to je každýmu šumák). Nikdy nevím, jak se mám tvářit, když - jakožto Zápaďan - procházím okolo. A jsou hluční! Prosazujte si ten svůj individualismus někde, kde je ho potřeba - žádný stát přeci nemůže existovat jen sám pro sebe. Tím víc Japonsko, které dováží, co se dá. Ano, máte rádi svůj stát, to je hezké, ale čeho je moc, toho je příliš.

8) Kašel
Ne vážně, kašel. Tedy ne samotné kašlání, ale to, že si Japonci prostě nedávají ruku před pusu, když kašlou. To vás v mládí neučili, že nemáte prskat bacily na ostatní?! Fakt jsem přemýšlela, co ty hygienou posedlé lidi, co mají dezinfekci v každém obchodě a na poště a bůhví kde všude, vede k tomu, že takhle bezmyšlenkovitě ohrožují zdraví ostatních. Jediné, co se zdá jako dostatečné vysvětlení, je fakt, že Japonci mají roušky. Jsou tedy zvyklí, že si můžou kašlat do aleluja a nic se neděje. Jenže jak nemají dávání si ruky před pusu zažité, netrkne je, že by to měli udělat, když jim rouška v ten okamžik chybí. Proboha, naučte se to! Příště tím nakaženým můžete být vy.

9) Strach z opálení
V evropských reklamách vidíte nádherně opálené modelky; v těch japonských vidíte modelky s pletí tak bílou, až si říkáte, jak dlouho ji drželi v místnosti bez oken. Připadá mi až zcestné, jak Japonky (a Japonci) touží po bělostné pleti - zatímco my máme opalovací krémy, oni mají bělící. Ne fakt. Když jsem matce vykládala, že běžný japonský opalovací krém má faktor 50, smála se mi. Když jsem pak Japonci vyprávěla, jak máme opalovací krémy s faktorem 8, smál se mi. Japonci se prostě neopalují - a kdo se opálí, na toho je pohlíženo jako na někoho, kdo se před sluncem nedostatečně chránil (= ňouma). Buď to, anebo je to zemědělec. Když jsem tedy tohle léto vytáhla na pláži osušku a rozplácla se na ni ve snaze nachytat bronz, zděšeně na mě všichni koukali ze svého místa ve stínu. Navíc, jestli jsem to tedy dobře pochopila, Japonci ani nemají slovíčko pro "opalovat se" - místo toho používají "spálit se", takže jsem si pokaždé vyslechla, jak jsem se zase spálila, i když jsem nikde nezaznamenala žádné červené místo.
Dobře, nechcete mít přirozenou barvu, chápu, ale že jdete do takových extrémů jako dlouhé nohavice, mikiny, popřípadě rukavice (!!) při teplotách vysoko nad 30°C, to se potom nemůžete divit, že na vás koukám jak na magory. A vy se divíte, proč tolik lidí kolabuje vedrem *nevěřícně kroutí hlavou*.

Na víc si momentálně nevzpomenu, tak snad příště. Jestli máte nějaké rozumné vysvětlení některého ze zmíněných jevů, sem s ním, ráda se poučím.