Monday 6 May 2013

"Život"

A opět máme pondělí. Zaplať pánbůh, že poslední v tomto semestru, protože mi dochází alkohol. A já bych přitom vůbec pít neměla, protože jak jsem zjistila, hrozí u mě větší riziko, že se stanu závislou, a já mám pocit, že už takhle mám dost problémů a žádné další nepotřebuju, děkuju velmi pěkně.

Od včerejšího večera, co se vrátila spolubydlící, jsem si říkala, jak normálně začít konverzaci. My tu totiž máme takové nepsané pravidlo, že si navzájem nevadíme, nevyrušujeme se a vlastně spolu ani moc nemluvíme. "Moc nemluvíme" znamená, že se tak maximálně pozdravíme. Proto je kapku těžké najednou začít konverzaci, nemluvě o tom, že jsem prostě socially awkward a vůbec netuším, o čem mluvit. Čekala jsem tedy, až se s druhou spolubydlou začnou bavit na nějaké téma, kde bych se mohla zapojit. Trénink, víte. Jen tak mimochodem, čekám doteď...

Dnes jsem si v knihovně půjčila knížku o sociální fóbii, abych věděla, co že jsem si to vypěstovala hezkého. Jako bych četla o sobě - teda já vlastně víceméně čtu o sobě - a není to hezké čtení. Sice mi tam tvrdí, že je to častá a velmi účinně léčitelná porucha, a dávají mi příklady lidí, co se z toho dostali za 6 týdnů, ale těžko se tomu věří. Pořád jsem přesvědčená, že je se mnou něco špatně, že nejsem normální, že se nedokážu zařadit do společnosti. Závidím lidem, co jsou schopní normálně fungovat, ale nechápu, jak to dělají.

Dneska jsme měli další hodinu tlumočnického semináře, kde se tentokrát tlumočilo do japonštiny, a já vůbec nechápu, jak byli spolužáci schopní dát dohromady větu. Mě napadala jen samostatná slova, a jen když mluvil někdo jiný. Jako jsem ráda, že znám slovíčka typu psychiatrická léčebna v japonštině, ale...
W-sensei se na konci hodiny jen tak nešťastně rozhlédl, protože mu bylo naprosto jasné, že mě prostě nemůže nechat projít - tak jsem ho toho ušetřila a ubezpečila ho, že si to příští rok zopakuju.

Ten pravý breakdown přišel až na odborné praxi, kdy mi bylo na můj nápad zopakovat si to příští rok sděleno, že na to prostě nemám buňky a nemám tam co dělat. Jako já vim, že jsem blbá, ale stejně to bolí daleko víc slyšet to od někoho jiného. A najednou se to na mě zase všechno sesypalo - jak na tuhle školu prostě nepatřím, že tu nemám co dělat, že jsem příliš blbá, že jsem neschopná, ani takovou jednoduchou věc jako naučit děcka základům japonštiny nezvládám, k čemu tu vlastně jsem, proč to vlastně studuju, když se tomu stejně nebudu věnovat, akorát jsem všechny okradla o čas a celých těch pět let bylo naprosto zbytečných a promarněných. A jakmile to jednou začne, tyhle myšlenky mi začnou vířit v hlavě a nechtějí se hnout, naopak se vracejí a přidávají na intenzitě. A pak si začnu vyčítat, jak jsem přecitlivělá, a že normální člověk se takhle přeci nechová, že jsem lidem okolo sebe na obtíž, že mě mají plné zuby, že mě vlastně ve skutečnosti nenávidí a bylo by lepší se jim prostě vyhýbat nebo rovnou z tohohle světa zmizet...

A tak přesto, že bych pít neměla, jsem přišla na kolej, vytáhla citronové pivo a na ex ho vypila. Není mi líp, ale ani mi není hůř. Otupila jsem to a snad i usnu, až si za chvilku půjdu lehnout.

Všude v článcích o sociální fóbii tvrdí, že se s tím dá žít, ale já bych tohle životem nenazvala. Je to spíš nekončící utrpení, kdy víte, že se ráno vzbudíte a nebude to lepší...

3 comments:

  1. Hej, zlato, jsi v Japonsku!
    Kašli na "manžela" a kašli na fobii.
    Vždyť v nejhoršim pro ně budeš divná evropanka. No a co? Jsme jiný, jsme divný a to přece nevadí.
    Uvědom si, že když se budeš chovat střeleně, mluvit s chybama a dostatečně se smát, nebudeš za někoho špatného.
    K těm obchodům, víš co platí v Jp víc než kdekoliv jinde? Platí že zákazník je pán,. Tak nos nahoru, úsměv, vysoký podpatky a vyraž. (ano, dá se v nich jezdit na kole, já jezdim v lodičkách i na motorce :D)

    Já byla takhle v Paříži. Neumim ani slovo ve francouštině a angličtina je taky divoká. Mluvila jsem směsicí aj,sp a latiny a dalo se to.
    Lidi poznají když se bojíš, tak se neboj. Máš d.o.k.o.n.a.l.o.u příležitost si užít cizí kulturu, hezké kluky a až se vrátíš, tak přece nebudeš říkat: "Já tam vlastně jen propadala fobiím".

    P.S. když jsem byla v Osace, všimla jsem si, že japonci si třeba budou dělat srandu z toho jak mluví cute holka, ale nikdy ne z holky v sexy oblečení.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju za podporu ^^
      Kupodivu když jsem byla v Japonsku, tak jsem na tom takhle špatně nebyla - zhoršila jsem se až tady - už jsem totiž víc jak půl roku zpátky (ale za měsíc jedu zas ^.^). Tam jsem měla pocit daleko větší volnosti - paradoxně si mě tam vlastně vůbec nikdo nevšímal a já mohla všechno (jop, taky jsem jezdila na kole v podpatcích :D škoda, že tady kolo nemám... ale i kdybych měla, nejezdila bych - tady by mi to vadilo).
      Upřímně se těším, až se tam vrátím, protože Čechy mě prostě svým negativismem strašně ubíjejí...

      Delete
  2. To chápu, já teď kvůli problémům nemohla cestovat a umírala jsem tu nudou, šedivostí a otravovalo mě snad vše.

    Prahu mám ráda, ale tak jednou za 2 měsíce to chce pryč.
    Podpatky a kolo jsou super :D nejlepší kdyý člověk přiopilý s ulomeným podpatkem a rozmazaným make-upem vysvětluje strážníkovi, že je ok a nepil a vůůůbec nenaboural do té výlohy...

    Jestli ti můžu radit, na ataky atd se mi osvědčil z Guajacuran.. neni to návykový, volně prodejný.. Mě do doporučila jedna ruska právě v Osace. Zobala to jak lentilky :D, ale vážně to zabírá.

    BTW to japonsko ti strašně závidim.. :)

    Anqelique

    ReplyDelete