Peklo jménem subjektivní vnímání světa

A jsme zhruba v polovině zkouškového, milí zlatí. Tedy alespoň já (jednoobor je krásná věc ^^). Dneska jsem konečně našla ve stagu zapsány další dva předměty, které jsem pásla (z klasické japiny za C!), a na katedře jsem odevzdala blábol na další předmět, tak doufám, že jim to bude stačit, abych vyfasovala další kredity. Když už jsme u tématu škola, tak jsem dnes konečně vytiskla podklady k diplomce a zašla si pro autogram mé vedoucí, se kterou jsem ještě stihla trošku pokecat (což kavi zvedlo náladu - už jsem si fakt myslela, že jí lezu krkem a nechce se mnou mít nic společného). Teď mimochodem šprtám na páteční JCčka - jap. gramatika - kde jsme sice za tenhle semestr probrali jen dvě lekce, ale je tam mrtě znaků pro proteiny a konzervanty a vzestupný proud vzduchu a tyhle sračky (mám za sebou jednu lekci a hustě popsány 4 a půl stránky). Awesome, just awesome -_-;

Ale dnes se chci vrátit k tématu Kavi je magor aneb dnes jsem se opět byla podívat na naší skvěle klaustrofobické katedře psychologie, protože jsem měla další sezení. Tentokrát v jiné učebně, kde nemají stůl, za který bych se zastrčila, a dělala, že tam radši vůbec nejsem. Navíc zrovna v době, kdy jsem měla trénovat oční kontakt. Vám povim, že to byla velmi trapná hodina, kdy jsem se čas od času snažila, ale jakmile se o tom zmínil, bylo mi příšerně trapně a naopak mě to odrazovalo. Ne, oční kontakt nepatří mezi mé hobby. Přesto jsem dostala za úkol trénovat, tak trénuju (ale nechtějte vidět, co si u toho myslím, a jak se vždy musím buďto povzbuzovat nebo konejšit, když se náhodou s někým střetnu pohledem). Díky těmto domácím úkolům jsem začla aspoň trošku komunikovat se spolubydlama, což je docela fajn, protože se tu příští rok zase sejdem. Vypadalo to, že i pan doktor je spokojen, takže prý uděláme level up a čeká mě pokec s cizími ve výtahu, v kuchyňce a tak. Ano, v té kuchyňce, kam ani nepáchnu, když tam někdo je. Už jsem se zmiňovala, jak awesome to je? -_-
Ale asi je holt potřeba zatnout zuby, protože když ne teď, tak kdy?

S tím vším ale souvisí jedna věc, která mi dnes celou dobu vrtá hlavou - jak vůbec extrovertní lidi fungujou? Já když se s někým bavím, tak to znamená, že ten člověk je pro mě někdo důležitý, někdo, kdo mi za to stojí. Tím víc, když se s ním bavím pravidelně, o všem možném, a dokonce i mluvím, ne jen poslouchám. Takový člověk si může gratulovat - má mou důvěru (která je mu k prdu a určitě o ni ani nestojí, protože stejně žvaním samé nesmysly a otravuju ho). Ale extrovertní lidi jsou jiní - ti jsou schopní se bavit s každým. Jak tohle funguje? Jak jsou toho schopní? Není jim trapně? Já bych si občas radši ukousla jazyk než abych nahodila řeč s někým, koho neznám. Jak moc je to normální? Jak moc jsem divná? Děsí mě, že neexistuje způsob, jak bych své subjektivní vidění světa přehodila na objektivní, abych zjistila, jak to ve skutečnosti je. To máte jako s takovým tím zvykem pana doktora mi při každé návštěvě podat ruku - na to nejsem zvyklá, není mi to moc příjemné a radši bych toho nechala - ale matka tvrdí, že prý je to normální. Jsem divná, když mi to normální nepřijde?

Co se týče pokřiveného vnímání světa, strašně mě dnes vyděsilo, když jsem si uvědomila, že netuším, co pan doktor myslí vážně a co je lež. Já ho vnímám jako autoritu, tak mu automaticky věřím, ale dneska, když jsem si přehrávala náš rozhovor, tak jsem se zarazila u těch pochval, co jsem si vyslechla za to, jak plním úkoly, jak jsem se snažila o oční kontakt, a za to, že vůbec mluvím. A zpětně mi to najednou znělo hrozně falešně. A pak se to v mé hlavě zvrhlo úplně a já najednou začla mít hrůzu, že nic z toho není pravda, že mě má plné zuby a nejradši by se mě zbavil. Což je docela rána, zvlášť když už mi nedělá takový problém se s ním bavit a docela se s ním bavím i ráda (viz výše v sekci s kým jsem schopná se bavit). Snažím se na to radši nemyslet, ale ono to vyčkává pod povrchem a děsí mě to. Ale než tyhle myšlenky zaútočily v plné síle, byla jsem po dlouhé době opět schopná jít městem bez sluchátek na uších, nekoukat do země, ale na lidi, a dokonce se asi i trochu usmívat - prostě mi ten rozhovor zlepšil náladu.

Příště mě prý čeká pokec o japonštině jako takové, proč to studuju a o mém studijním pobytu (o kterém si vůbec nevzpomínám, že bych se mu zmiňovala...). Asi to bude poslední sezení - tedy alespoň před prázdninama. Těžko říct, jak se řeší situace, že bych měla docházet dál, ale vlezou do toho hlavní prázdniny - jestli přijdu zase v září, nebo už ne...
Uvidíme, jak na tom budu po Japonsku - btw odlet mám za měsíc a z fáze vyděšený ratlík jsem přešla do fuck it it's gonna be okay...probably :D