A máme tady 11. únor - začátek nového semestru a taky výročí založení japonského státu. Ale to první je důležitější (alespoň pro mě).
Tenhle semestr jsem se nestačila divit - jen jedna jediná zkouška (JCčka, na první pokus), jedna esej (naprostej blábol, po kterym se stydim ještě kdy ukázat před profesorkou) a jedna seminárka (odevzdaná minulej čtvrtek, kdy už fakt hořela deadline). Jinými slovy téměř dva měsíce prázdnin, když počítám i ten volný týden před Vánocema. Věřím, že většina z vás mě právě proklíná - nedivím se. Co jsem slyšela od studentů s kombinací japina - anglina, jsou zavaleni prací, neznají slovo prázdniny a někteří se rozhodli, že jim to za ten stres nestojí a končí. Jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a sekla s tím včas.
Takže budu hnusná a řeknu vám, jak jsem se flákala, čučela na filmy (rozhodla jsem se znovu zkouknout Doktora House - už jsem u 6. série), četla (*le gasp*), spala a flákala se.
Když už jsem nakousla ty knihy... (ano, následuje nudná pasáž o další knize, kterou jste asi nečetli)
Dnes si dáme něco nejaponského - během čtení Ryuusei no Kizuna jsem si řekla, že to bude trvat ještě dlouho, tak jsem se pustila do The Best of Me od Nicholase Sparkse. Klidně se smějte, ale já mám tohohle autora fakt ráda. Kdysi kdysi jsem úplnou náhodou četla Reader's Digest, kde byl i román Nezapomenutelná cesta o dvou mladých zamilovaných lidech a jedné hnusné nemoci. Obrečela jsem to. A od té doby jsem od tohoto autora přečetla všechno, co se mi dostalo pod ruku (a že toho bylo dost). Ano, je to červená knihovna, ale přesto se mi to líbí a každý občas potřebuje svou dávku romantiky. The Best of Me je sice jedna z těch méně rabu rabu, ale i tak jsem to zhltla docela rychle. Na jednu stranu mi to připadalo až nereálně romantické (ach, neviděli jsme se bůhví kolik let, ale pořád tě miluju - ach, já tebe taky a opustím kvůli tobě manžela a děti), na druhou stranu tam byla i velká dávka reality (člověk, co se nedokáže vymanit ze špatného rodinného zázemí). Upřímně to asi není jeho nejlepší dílo, ale každá kniha nemůže být ta nejlepší).
Tak jsme si odbyli knihovní chvilku a pokračujem tématem Tvoření rozvrhu aneb Padá stag, něco si přej. Tentokrát mě stag naštval - nejenže někdo považoval za dobrý nápad nechat studenty magisterského studia vybírat předměty až jako poslední (za všema bakalářema!), ale zavedli i kvóty pro céčkaře. Takže z toho minima předmětů, kde zbylo místo po náletu kreditůchtivých bakalářů, mi ještě valná většina hlásila, že na předmět se nelze zapsat, protože místa pro céčkaře jsou už vyčerpaná. Jinými slovy - nemám jediné céčko. Tak mi nezbylo nic jiného než se nacpat do co největšího počtu béček. Což u oborů jako je japonština je za a) hnusné vůči ostatním a za b) problematické kvůli krytí se s jinými (často áčkovými) předměty. Ale čert vem ostatní - momentálně mám zapsáno 49 kreditů (což je až příliš), ale jsem hrdá na to, že jsem ukořistila poslední místo na kaligrafii a taky na odborné praxi, což je vyučování japonštiny pro céčkaře - nejaponštináře.
Podle stagu tam má být 30 studentů, ale fakticky přišlo "jen" 23 - do učebny pro 15 lidí. Asi jsme trhli rekord. Já když je viděla, tak jsem měla chuť utéct. Naštěstí tam mám spolužačku Moniku a Nakayu jako dohled, které mě snad zachrání, pokud se mě ta banda pokusí ukamenovat. Budeme s nima probírat katakanu a rozdíl mezi iru a aru, ale zatím to ani nevypadá, že by nějak zvlášť uměli hiraganu a ani nevypadají, že je to nějak extra baví (tak proč tam sakra lezou? ta japonština jim sama do hlavy nevleze. W-senseie na ně!). No, držte mi palce, abysme to všichni ve zdraví (především tom duševním) přežili (nebo alespoň já...a ta budoucí doktorka, její odvaha se mi líbí. A možná ta jedna čínštinářka, je pěkná).
Měla jsem v plánu ještě pokračovat, ale vstávala jsem v 5 ráno, takže vám dnes popřeju dobrou noc/ráno/odpoledne a jdu si lehnout - zítra mám klasickou japinu *kyselý škleb*
No comments:
Post a Comment