Džiró Akagawa - Mikeneko Holmes no Suiri

*SPOILERY* 

(nechci vás podceňovat - třeba se to někdo z vás chystá číst)

Jošitaró Katajama je policejní detektiv, i když - jak sám přiznává - ne příliš dobrý. Tentokrát s parťákem Hajašim a nadřízeným Mitamurou řeší případ vraždy vysokoškolačky. Řekněme si upřímně, že Katajama z toho není zrovna nadšený - nesnáší pohled na krev, a navíc ho poslali vyšetřovat na vysokou, která je jen pro dívky. No a milý Katajama má krom moře dalších věcí strach z žen.
Po příjezdu na univerzitu se setkává s vedoucím filosofické fakulty Morisakim, který mu poví o zvěstech, že se na školních kolejích provozuje prostituce a že by to mohlo souviset i s tímto případem. A zanedlouho je Morisaki nalezen mrtev, nechávaje za sebou jednu velmi inteligentní tříbarevnou kočku a studentku/přítelkyni Jukiko...

Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem viděla stejnojmenné dorama s Aibou v hlavní roli. Chtěla jsem totiž vědět, jestli je ta knížka taky tak špatná jako dorama (upřímně, doramu jsem dokoukala jen proto, že tam hrál Aiba, a přestože si většina lidí stěžuje, že to Aiba hrál fakt strašně, tak já namítám, že i kdyby to zahrál mistrovsky, přišlo by to u takovéhleho dorama vniveč). Po přečtení však můžu s radostí prohlásit, že kniha je mnohem lepší než zmíněné dorama. Je opravdu škoda, že se tvůrci více nedrželi předlohy - mohli jsme mít hned dvě úžasná dorama v jedné sezóně (tím prvním je samozřejmě Kagiheya). 

Co se týče odlišností od seriálové verze, tak jako první je třeba zmínit Katajamovu rodinu - sestává totiž pouze ze dvou sourozenců - Jošitaróa a Harumi (jak tvůrci doramy přišli na postavu Hirošiho zůstává záhadou - btw když už jsme u těch postav, chybí v knížce i Išizu, ale ten se prý objevuje v navazujících dílech). Sourozenci žijí po smrti otce spolu (gackt ví, kam se poděla matka) a čas od času je otravuje babička, která se jim (hlavně tedy Jošitaróovi) snaží domluvit omiai (tedy smluvní manželství), ovšem bez většího úspěchu. 

Další důležitou odlišností je i to, že Holmes se nemění v člověka, nemluví a Katajamovi pomáhá jen prostřednictvím maličkostí typu zírání z okna na jeřáb či poškrábání fotky. Je to takové jednodušší, opravdovější a asi i hlavní důvod, proč se mi to zamlouvalo mnohem víc, než jak to udělali v doramě. To a taky fakt, že Katajama není ani zdaleka takový neschopný ťulpas, jakého ho vykreslili v doramě. Většinu času jsem se divila, proč se vlastně tak podceňuje (třeba scéna, kde přišel na to, že se zvenku nedalo dovnitř nijak dostat a že je to tedy záhada uzamčené místnosti podle mě neměla daleko do samotného Kagiheya).

Nicméně se nedá popřít, že je občas jako slon v porcelánu, ale to je jedině dobře, protože kniha má jinak poměrně ponurou atmosféru (těch vražd!). A poměrně dlouhou dobu jsem držela palce, aby to Katajamovi a Jukiko spolu vyšlo, protože ti dva by se k sobě hodili a Katajama si zaslouží nějakou milou slečnu.

Abych to shrnula, tahle knížka se mi fakticky líbila (posledních 70 stránek jsem sfoukla naráz, což je docela co říct, jelikož v japině čtu hrozně pomalu (tak 15~20 stránek za hodinu) a po pár hodinách mi mozek odmítá rozpoznávat znaky). Docela lituju, že nemám i další knížky z téhle série :-(