Klid v duši bývalé pilné studentky

Nikdy jsem netušila, jak rychle všechno utíká. Až když se ohlédnu, zjišťuju, že už vlastně pátým rokem studuju na vejšce. Ale čím jsem tu déle, tím míň lidí tady vlastně znám a taky vidím všechny negativa a pozitiva studia humanitních oborů, které jsem dřív neviděla/ignorovala.

Ano, dnešní článek bude opět jen ulevení si od všech myšlenek, co mi poslední dobou krouží hlavou.

Jsem na magisterském studiu a velmi nepřekvapivě je tam i většina známých tady z Olmu. Ale od žádného z nich jsem ještě neslyšela, jak je to magisterské studium skvělé a že jsou nadšení z výuky. Tohle prvácké nadšení je dávno ztraceno. Upřímně si myslím, že všichni ti, co jsou tu na magisterském studiu (tedy alespoň ti, které znám), jsou tu hlavně proto, že už měli titul Bc. a nevěděli co s ním/nevěděli co jinak dělat/řekli si že když už tak už. Neznám nikoho, kdo by pokračoval ve studiu proto, že by byl zažraný do svého výzkumu na diplomku - lidi spíš ani netuší, o čem vlastně chtějí psát. To je samozřejmě i můj případ - si říkám, že cokoliv sesmolím je stejně na dvě věci a vlastně to není vůbec k ničemu dobré. Asi i proto bych se chtěla věnovat překladu, jelikož si říkám, že aspoň to mi přijde trošinku nápomocné.

A co se týče samotného studia, tak netuším jak ostatní, ale já ho beru jako dva roky, během kterých mám poslední možnost užít si poměrně bezstarostný život. Upřímně - literární a historické semináře jsou lehce o ničem, účel výuky klasické japonštiny je mi záhadou a jediné, co mě tak trochu baví, jsou překladatelské semináře (od příštího týdne už i tlumočnický - Midorikawa-sama mi pomáhej). Co se tu naučíme, nezáleží na odchozených hodinách nýbrž na naší vlastní iniciativě.

Ovlivněná svými ročními prázdninami na Udai jsem se rozhodla nedělat si ze života peklo a zbytečně se stresovat maličkostmi. Ano, připravuju se na hodiny, které to vyžadují (=překlad. sem.), a dělám úkoly (=JC), ale že bych se nějak extra zatěžovala s přípravou na semináře psané japiny, literatury, historie? To se říct nedá. Místo toho jsem se rozhodla pracovat pro vyučující naší malé katedry jako pomocná vědecká síla - takže skenuju a upravuju japonské knížky pro Sylvu, vytvářím brožuru na konferenci pro B-sensei a seznam knih a časopisů pro W-senseie. A to mě (spolu s překladatelskými semináři) baví z celého týdne asi nejvíc. Kdybych někdy měla to štěstí, ráda bych pracovala někde v kanclu/knihovně nebo tak.

Díky tomu jsem docela isogaší, v naší buňce na kolejích chodím spát poslední a vstávám první, celý den někde lítám a pak si večer musím připravovat obědy na příští dny, jelikož vím, že zas budu příliš zaměstnaná, než abych si mohla v klidu dojít na oběd (v menze jsem letos ještě nebyla - není kdy). Nevadí mi to však - mám možnost se spřátelit nejen se spolužáky, ale i s vyučujícími, což já ráda. Se Sylvou už jsem chodila na kafe i dřív, ale teď poznávám i Nakayu (zajímavé, jak u jedné mám tendenci používat křestní jméno a u druhé příjmení), která mi před rokem dělala oponentku bakalářky. A fakt si rozumíme - třeba dneska jsem jí po týdnu konečně předala flashku s novým albem Arashi, které si chtěla poslechnout :D

A protože bývám ve škole i 11 hodin v kuse, není divu, že mám chuť si odpočinout někde v čajovně/kavárně/kdekoliv jinde. Jinými slovy cítím potřebu se socializovat. To tenhle týden vyústilo v kafe a cheesecake s kamarádkou, následovalo karaoke (kam jsem přišla a střihla si s Japonkami hned první písničku - Ikenai Taiyou od Orange Range) a dnes i oběd se zmíněnými Japonkami (kde jsem sice nemluvila, ale doufám, že se to časem poddá). A pokud mi jistá osoba odepíše na mejl, tak mě čeká ještě jedno kafe v pátek. Na příští týden jsem pak předběžně domluvená na další setkání s kamarádkou (tentokrát s alkoholem! yay!) a o víkendu gjóza párty u Vero. Trošku moc socializace najednou, ale já si nestěžuju. Znáte tenhle trojúhelník?

Tak celý svůj život jsem si vybírala Dobré známky a Dostatek spánku (tedy spíše jen Dobré známky s občasným náznakem Dostatku spánku). Po roce v Japonsku, který mi ukázal, že život může být vlastně děsně fajn, jsem se letos rozhodla pro Social life. Ano, nerada bych ztratila dobré známky, ale upřímně - koho bude kdy zajímat, jestli jsem ze zkoušky z literky dostala za 1 či ne? Můj cíl je dohrabat se k diplomu, ale že nebude červený, to mě fakt nesere. Poslední dobou mě totiž nic nesere - tak nějak jsem si řekla, že to všechno nějak dopadne a jsem spokojená. Stále sice při překládání věcí jako jsou návody k botám do japonštiny přemýšlím, jestli jít po škole pracovat radši do skladu nebo na poštu, ale tomu se asi nikdo z nás nevyhne. S titulem z japonštiny a vlastně z jakéhokoliv humanitního oboru v kapse se toho přeci jen zas tak moc dělat nedá. Ale momentálně mě to fakt nesere - přijde chvíle, kdy tohle budu muset řešit a tehdy to řešit budu, ale nehodlám se tím zabývat už teď. To je jako kdybych začala číst knížky o výchově dítěte, které bych v budoucnu mohla mít (jakože žádnýho haranta nechci). Kašlu na to - až to přijde, tak to přijde. Teď se budu věnovat tomu, co se děje teď. I když na Udai pořád jen nadávám, jsem vlastně vděčná, že mě tenhle přístup naučila, protože jinak bych vážně skončila v blázinci či rozplácnutá na chodníku u Václavek, což je oblíbené místo našich místních sebevrahů. Na téhle změně má podíl nejen Udai jako taková, ale i lidi, které jsem potkala na svých cestách, lidi z kolejí, lidi z kavárny, zážitky z cest, objevení Arashi... je až fascinující, co dokáže jeden rok.
Tak tolik jeden z mých kravských slintů a teď bych se třeba mohla jít učit znaky/učit se na N2/překládat povídku na úterní seminář/dočíst to porno. Dó demo ii.