Saturday 29 September 2012

Zpět na začátku

Edit.: tenhle příspěvek je dalším důkazem, že bych neměla trávit osamocené večery u kompu s citronovým pivem u ruky a pouštět si depresivní písničky a smolit takovéhle bláboly. Jak se říká - ráno moudřejší večera - teď mám tak maximáně chuť si vrazit facku a vynadat si, že když mám tolik volnýho času, mohla bych se třeba jít učit znaky a nepřemýšlet o hovadinách. Ano, bylo to fajn, ale co bylo, bylo, a nedá se to vrátit, dá se jen pokračovat dál. A já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, takže i když teď to třeba nedává smysl, jednou bude. Jen si musím počkat...


Asi jste si už během těch let všimli, že nejsem ta nejspolehlivější bloggerka pod sluncem. Trvá mi věčnost k něčemu se dokopat, další věčnost něco sesmolit a většinou jsem aktuální asi jako naše učebnice na základce. Jediná věc, která mě však k napsání příspěvku vážně donutí, je to, když mi něco fakt leží v hlavě a já nemám nikoho, s kým bych to mohla probrat. Tak si dnes jednu takovou věc představíme.

Ti, kteří mě mají na fejsu, popř. twitteru, si všimli, těm ostatním to oznamuji teď: jsem zpět v Čechách, úspěšně jsem prolezla přijímačkami a dalšími byrokratickými peripetiemi a už mám za sebou dva týdny školy. Sekla jsem s anglistikou, takže mým jediným oborem je teď japonština. Ale to není to, o čem chci dnes mluvit.

To něco, o čem chci dnes mluvit, vystupovalo za poslední rok pod různými jmény od "ten Polák odvedle" přes "manžel" a později "ex-manžel" a v poslední době hlavně jako "ten blb." Ano, já vím, že jsem kdysi dávno psala, že tahle kapitola je uzavřená, ale to jsem byla nějak přehnaně optimistická. Posunutí se dál tak snadné samozřejmě nebylo (a stále není). Když jsem ještě byla v Utsunomiyi, téměř jsme se neviděli a mně to tak vyhovovalo. Ono něco bude na tom přísloví Sejde z očí, sejde z mysli. Jediná věc, o které jsem v souvislosti s ním přemýšlela, bylo, jak asi bude vypadat naše rozloučení, jestli tedy vůbec nějaké bude. Původně měl první odjíždět on, tak jsem si říkala, jestli přijde. Znamenala jsem pro něj ten půlrok vůbec něco? Nebo jen beze slova zmizí. Patřilo by mi to - ke konci už jsme se vlastně ani nezdravili.

Jenže z nějakého důvodu ten den neodjel a jelikož následující den jsem odjížděla já, měla volba, jestli se s ním rozloučit či nikoliv, padnout na mě. Nakonec jsem se ovšem nemusela vůbec rozmýšlet - nebyl doma. Jediný, s kým jsem se rozloučila, byla Itó-san. Jenže když můj taxík opouštěl pozemky kolejí, viděla jsem ho přicházet. Říkala jsem si, že je to naposled, co ho vidím, a on si mě přitom ani nevšiml.

Z Utsunomiye jsem odjížděla spolu s Naoko, která odlétala do Mongolska, tak jsme využily těch pár zbývajících hodin a pokecaly o všem možném a v Naritě zašly na kafe. Obě jsme to loučení obrečely. Tu noc jsem přespávala v hostelu, protože letadlo mi mělo letět následující ráno, a kdybych jela z Utsunomiye, nestíhala bych to. Kvůli stávce zaměstnanců Lufthansy jsme měli zpoždění, tak jsem měla čas projít v klidu všemi formalitami.

Přišla jsem k bráně (gatu? prostě gate), kde už byla hromada lidí, hodila si věci ke sloupu -
A tehdy jsem to uslyšela. Myslela jsem si, že už fakt blbnu, protože není možný, abych slyšela to, co jsem slyšela - jeho hlas. Ale byl to on. Vyvalila jsem oči a nevěřícně zírala. Pak jsem sebrala dolní čelist z podlahy a než jsem stihla zapojit mozek, prošla jsem okolo a pozdravila ho. Těžko říct, kdo z nás dvou byl překvapenější. Protože zpozdění ještě trošku narostlo, sednul si ke mně ke sloupu a bavili jsme se, jako bychom se naposledy viděli včera (no technicky jsme se viděli, ale je to půl roku, co jsme spolu fakt pořádně mluvili). A právě to, jak snadné bylo s ním opět mluvit i po tak dlouhé době, se mi na něm vždycky líbilo. Možná se vám to zdá jako pitomost, ale já mám jen velmi málo lidí, s kterými se můžu nenuceně bavit, a není mezi nimi ani jediný kluk. A nikdy ani nebyl - na to se jich příliš bojím. Ale on byl jiný a to hned ze začátku.

...ale to bych se odchýlila od tématu. Prostě jsme ty chvilky před odletem trávili spolu. Sedadla v letadle jsme však měli každý jinde, takže následovala 11-ti hodinová pauza, než jsme se zas viděli. Počkal na mě u výstupu z letadla, takže jsme pak celé Frankfurtské letiště přešli spolu. Jenže jeho letadlo letělo od brány B a moje od A, takže jsme se museli rozdělit. Víte, jak jsou takové ty filmy, kde se dvojice loučí na letišti a objímá se uprostřed davu spěchajících lidí? Tak jsme spáchali přesně to samé. A poprvé za tu dobu, co ho znám, bylo objetí jeho nápad a ne můj. A pak byl pryč. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vydržela nebrečet až než mi zmizel z očí.

A od té doby když večer usínám, tak na něj pořád myslím, a i když v hlavě vím, že je to zbytečné, nemůžu si pomoct. Nijak tomu nepomáhá ani to, že si na fejsu píšem, co je nového.
Chybí mi. Přes to všechno, co jsem na něm nesnášela, mi chybí a chci ho zpátky. Proto mi tu teď hrají písničky typu Everybody knows (except you) či My Happy Ending od Avril a v náhodných intervalech jsem naměkko. Celý uplynulý půl rok přišel vniveč - jsem zase na začátku.

Jsem hloupá, že?

1 comment:

  1. Nie, nie si hlúpa, to určite nie. Je to len o tom, že si myslíš, že jedna kapitola tvojho života je definitívne uzatvorená a potom sa niečo stane a ty zistíš, že chceš aby zase bolo všetko ako predtým. Na tvoju situáciu sa mi hodí jedna veta z dákeho blbého Snarry, ktorá sa mi však veľmi zapáčila: "Ani nevíš jak a tvá minulost tě doběhne" A mám taký pocit, že vás oboch tá vaša spoločná minulosť dobehla na tom letisku :)
    Inak som veľmi rada, že ste sa udobrili. Vieš, na začiatku ste mi pripomínala postavičky z jednoho anime Bezvadná dvojka resp. Lovely complex, alebo tak nejako sa to volalo a boli tam dve postavy - Risa Koizumi a Atsushi Otani, a tí sa neustále hádali a zároveň sa istým spôsobom dopĺňali. Vy dvaja ste mi ich pripomínali a držala som vám palce, aby vám to vyšlo ako v tom anime. Tak ja len dúfam, že sa zase stretnete a všetko bude ok. Prajem veľa šťastíčka a nech sa v škole darí :)
    No to som sa zase rozpísala, no potěš! XD

    ReplyDelete