Tuesday 4 September 2012

Moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra

V Japonsku se ze mně stal rebel - podle kamarádek začínám být zlá (prý jsou na mě pyšné XD), kašlu na školu (a to do té míry, že jsem failnula všechny předměty) a jako třešnička na dortu se ze mně stal zločinec!

Všechno začalo na začátku srpna, kdy mě do Utsunomiye přijela navštívit kamarádka ze střední. Nevěděla jsem, kam s ní, tak jsem ji ubytovala u sebe v pokoji. Ano, věděla jsem, že je to proti kolejnímu řádu, a měla jsem se zeptat, ale tak nějak jsem doufala, že těch pár dní nikoho nezabije, že se to nikdo nedozví. Zpětně jsem zjistila, že to vedoucí koleje Itó-san celou dobu věděla - jak jinak, ona ví o všem, kde se co šustne. Problém ovšem nastal s dopravou - Utsunomiya je rozlehlá jak prase a bez kola zde prostě není možné existovat. První den jsem si půjčila kolo Ósan od vedle, ale bylo mi jasné, že tudy cesta nevede - Ósan měla zkouškové a do toho brigádu, takže potřebovala být mobilní. Tehdy jsem si vzpomněla na nevyužívaná kola na kolejním parkovišti, ke kterým byl přicvaknut lístek, že pokud se majitel neozve, kolo bude zlikvidováno. Řekla jsem si, že pokud ničí není a stejně bude brzy sešrotováno, nebude tedy nikomu vadit, když si ho půjčíme. Takhle jsem se tedy pár dní úplně v pohodě přepravovaly.

Jenže pak přišla ta osudná noc, kdy jsme si řekly, že zkusíme zajít do Basqu si zatancovat. Dojely jsme tam, zjistily, že se platí vstupné, a tak jsme zase zamířily zpátky. Jenže tou dobou už byly skoro 2 ráno. A kousek od kolejí se na nás najednou přilepilo nějaké auto a zrovna ve chvíli, kdy jsem si už začínala říkat, co je to za debila, se z auta ozval hlas, jestli bysme nechtěly zastavit. Tak jsem stopla, abych se podívala, co kdo chce, a oni policajti. Hrklo ve mně.

Poslušně jsem slezla z kola a zeptala se, co je za problém. Chtěli vidět doklady, ptali se odkud a kam jedeme a čí to jsou kola. Vysvětlila jsem jim vše potřebné, zatímco kamarádka stále seděla na kole a vypadala, že se už nemůže dočkat, až odjede. Policajtům se však nelíbilo moje prohlášení, že jsme si to kolo půjčily - pořád se mi snažil vnutit, že jsme ho ukradly, čemuž jsem se bránila argumentem, že podle toho papíru ničí není a nikdo se k němu nehlásí. Jenže to bylo policajtům jedno, prý i to, když si vezmeme nepoužívanou věc, je zločin. Začínala jsem se bát.

Kamarádku vyzvali, ať sleze. Chudák byla totálně mimo, jelikož japonsky neumí a páni policajti zase neovládají žádný jiný jazyk. Já se snažila chovat klidně, ale moc do zpěvu mi zrovna nebylo. Policajti projeli registračku a zjistilo se, že kolo je psané na jakéhosi Japonce. Jenže my na kolejích Japonce nemáme. Vynořila se teorie, že to kolo je kradené a že ho u těch kolejí zloděj nechal. Tím, že jsem si ho vzala, bych se tedy stala jakýmsi spolupachatelem. Jenže bylo moc pozdě na to, aby majiteli zavolali a ověřili si to. Takže nás jen důkladně vyzpovídali, opsali si všechny údaje z mé cizinecké karty a kamarádčina pasu, ptali se na každou kravinu a neustále zkoumali obě kola (a já se modlila, aby nepřišli i na to, že mi nesvítí světlo - i to je v Japonsku přečin). Nakonec prohlásili, že si to cizí kolo odvezou a my ať se vrátíme domů, že mi o den později zavolají, jak dopadlo vyšetřování.
Po cestě na koleje mi začalo docházet, že bych taky mohla být obviněna, dostat záznam do rejstříku trestů a třeba i být vyhoštěna z Japonska, nemluvě o tom, že bych třeba i musela vracet stipendium, kdyby na to přišla Japonská vláda.

Druhý den jsem neměla zrovna nejlepší náladu a mobil jsem nepustila z dohledu. Páni policisti se ovšem neozvali. A nezavolali ani druhý den a ani ten třetí. Vlastně uběhly víc než tři týdny, než se ozvali.
Poslední víkend v srpnu jsem celý trávila u televize kvůli 24h TV, kde hlavní osobností byli Arashi. Není tedy divu, že jsem v neděli zapadla do postele a nehodlala vstát, dokud se pořádně nevyspím. Nebylo mi ovšem přáno - hned ráno mi zazvonil telefon. Já ho sice nezvedla a proklínala jsem kohokoliv, kdo to volal, ale když jsem se pak podívala na nepřijaté hovory, svítilo na mě číslo, které mi policajti na sebe dali. A najednou už se mi nechtělo spát. Po pár minutách mi zavolali znova s tím, že mám druhý den v jednu přijít a dotáhnout nějakého Japonce s sebou. První volba padla na mou vedoucí z kavárny, Naoko, ale pak jsem si vzpomněla, jak mi Naoko radila, abych s tím šla za vedoucí kolejí Itó-san.
Tak jsem vyrazila a svěřila se jí se svým problémem. Itó-san nebyla zrovna nadšená - podobná věc se totiž už jednou stala - jí. Tudíž nepřicházelo v úvahu, že by šla se mnou - nevypadalo by to asi zrovna příliš dobře. Chtěla jsem tedy vycouvat a požádat Naoko, jenže v tu chvíli už jsem situaci neměla pevně v rukou. Itó-san totiž zavolala do školy, zkonzultovala to a bylo rozhodnuto, že se mnou půjde vedoucí studijního oddělení.
Co na tom, že jsem nechtěla, aby se to škola dozvěděla. Litovala jsem, že jsem nešla za Naoko rovnou, ale už se nedalo nic dělat.

Druhý den jsem se tedy celá nervózní dotáhla do školy, odkud jsme univerzitním autem jeli na policii. Absolutně jsem nevěděla ani kde to je, ani za kým jmenovitě jdu. Když se ke mně přitočil jakýsi mladý policajt, ani jsem si neuvědomila, že je to ten samý, který mě tuhle v noci chytnul. On a jeho zlý kolega nás zavedli do jakési chodby, kde byl trochu klid. Většinu času se tedy vykecávali s mým doprovodem, ale naštěstí jsem valné většině rozuměla. To kolo, co jsme si půjčily, bylo přeci jen ukradené. Patřilo bývalému studentovi Udai, který však už skončil a je zpátky ve své prefektuře. Protože místo krádeže a místo zapůjčení se lišilo, museli jsme s policajtama jet vyfotit, kde jsme to kolo našly. Takže jsem se projela policejním autem ke kolejím, tam jsem musela ukázat, kde bylo, policajti si to vyfotili a jeli jsme zpátky.
Ve výslechové místnosti jsme sepsali výpověď, následovalo focení (přesně tak, jak to znáte z amerických filmů - zepředu, ze strany...), odebrání otisků prstů a dlaní a vyplnění formuláře o zvláštních poznávacích znameních jako tetování, piercing, jizvy, prodělané operace atd. atd.
Nakonec mi řekli, že mě tedy stíhat nebudou, ale že u nich mám černý puntík a jestli ještě něco provedu, všechno to proti mně použijou.
Tehdy jsem si vzpomněla, že mi nefunguje světlo na kole, takže po návratu na koleje jsem vyhrabala baterku a izolepu a vytvořila si provizorní světlo. Přeci jen už jsem nechtěla nic riskovat.
Tolik moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra. Doufám, že tímhle už tahle kapitola skončila a že se nikdo nerozhodne se v tom zpětně znovu hrabat.

4 comments:

  1. Poor you. Kdo by čekal, že takovou kravinu budou řešit jako kdyby šlo o vraždu. Ale alespoň budeš mít v budoucnu vtipnou historku o tom, jak jsi v mládí byla drsná a rebelácká xD

    ReplyDelete
  2. Souhlasím s T'Sal XD
    Na rebelství se snadno zvyká :D

    Mimochodem, dej mi hint na nalezení tě na FB/G+, mám pár věcí na srdci XD

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ale já jsem ta hodná holka - já se nesmím zkazit :D

      Ohledně FB - nezlob se, ale upřímně, zas tak moc se neznáme a já nemám ve zvyku spřátelovat se s lidma, o kterých vůbec nic nevím. Možná jsem příliš paranoidní, možná jen opatrná. Jestli máš na srdci něco, co nemůžeš dát sem, feel free využít mou mejlovku kavarnistka@centrum.cz nebo kavarnistka@seznam.cz. Jorošiku ne~ ^^

      Delete
    2. Ok, napíšu XD

      Nebýt toho, že si každých pár měsíců měním nick, tak ~ XD Ale možná si mě budeš pamatovat, muhehe XD

      Delete