Friday 4 March 2011

Zázraky se stále dějí...

Poslední dobou mám nějak zvýšenou potřebu dělit se o své zážitky, no idea why *pokrčení rameny*

A dneska bych vám chtěla poreferovat o posledních dnech. 
V úterý se konal test jap. ministerstva školství o stipendijní pobyt. Třeťačky jsme tam byly čtyři, druháků, myslím, pět. Upřímně, pokud nejste Diana, tak jako druhák prostě nemáte šanci to pásnout - i my senpaiky jsme se pořádně zapotily. První část celkem šla, druhá byla těžší a třetí byla leda tak na tipování. Texty jsem tentokrát ani nečetla - zabírá to spoustu času a stejně je to k ničemu. Po odevzdání jsme se na sebe jen šklebili, že tohle teda fakt ne. S Němu-san jsme potom šly zapíjet neúspěch do místní kavárny - začlo to kafem, skončilo vínem. Ne že bych věřila, že jsem to dala, ale nějaká malinkatá naděje někde ve mně byla a já se tak nedokázala odtrhnout od mobilu, jestli náhodou nezazvoní. Nezazvonil, takže jsem si ve středu odpoledne říkala, že tak teda nic. I když mám spoustu práce, kterou bych měla dělat, seděla jsem radši v učebně se svou vedoucí bakalářky a přes dvě hoďky krafala o všem možném, včetně toho, jak jsem blbá a nedala jsem ten test. Jen tak z hecu jsem se pak v knihovně jukla, jestli nemám mejl a on tam fakt byl! Pozvánka na pohovor!

Tak jsem zas letěla zpátky do školy, protože tohle si zasloužilo rozšíření mezi davy (= 2 vyučující, tedy ne zrovna dav, ale pro začátek dobrý^^). Jako po každém šoku, jsem se klepala, nevěděla, jestli se smát nebo brečet, a už vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Protože monbušó byl prostě jakýsi mezník, taková ta horní hranice, která se nedá překonat, dá se k ní jen přiblížit. Jenže já ji pásla a najednou jsem nevěděla, co dál. Nejdřív jsem se culila jak magor celé dva dny, pak přišla depka, že tohle byl můj životní výkon a lepší už to nikdy nebude. 
Spousta lidí mě povzbuzuje - Miki, spolužačky, Sylva... ale nevěřím, že bych měla nějakou šanci. Když jsem včera šla za naší milou beruškou (omg, já jsem ten výraz od druhaček fakt převzala^^;;) zeptat se, na co se tak můžou při pohovoru ptát, bylo z celého jeho postoje jasné, že příliš nevěří tomu, že bych to pásla. A když tomu nevěří on, tak proč bych tomu měla věřit já?
I přes to jsem strašně vděčná za veškerou podporu, kterou si vůbec nezasloužím, a nejradši bych všechny objala. Tenhle jejich přístup má pro mě mnohem větší význam než celé monbušó :)
Děkuju :-*

No comments:

Post a Comment