Za divadelním představením do Londýna

Když jsem si v dubnu kupovala lístky na divadelní představení – jediné, které jsem v poslední dekádě měla v plánu navštívit, netušila jsem, že tou dobou mi to nebude moc chodit. Na operaci vazů jsem byla v červenci a doba rekonvalescence měla být 4-6 týdnů. Měla, no, ale ani po 4 měsících jsem nebyla schopna jít bez hole, což teda nejsem ani teď, po 5 měsících. V letošním roce jsem normálně chodila asi jen 2-3 měsíce před operací a začínám si říkat, jestli se mi to třeba jen nezdálo. Ale určitě ne – na operaci jsem opravdu přišla po svých a i schody jsem tehdy jako jediná ze všech pacientů toho dne vyšlápla.

Každopádně jsem si v dubnu koupila lístky do londýnského divadla s tím, že si udělám výlet. Časově to mělo být trochu napínavé – představení bylo v sobotu odpoledne a já měla odpoledne předtím asi do 5 odpoledne organizovat promoce, na kterých nesmím chybět, takže jsem rovnou z práce měla jet na letiště, tam přespat v hostelu a ráno v 7 mi mělo letět letadlo.

Jak se přiblížil termín, nevěděla jsem, z čeho se mám stresovat víc – jestli z promoce, kde se jedna z fakult nemohla rozhodnout, jestli vyšle nějakého svého zástupce či nikoliv, takže jsem pořád předělávala rozpis míst, a kde mám mimo jiné vést studenty aulou dolu po schodech na jeviště, přičemž jsem si ještě na poslední chvíli dodělávala nové šaty, nebo z cestování, když nemůžu jet bez hole.

Co se promoce týče, šaty jsem den předem zdárně došila, ale už jsem v to skoro ani nedoufala, jelikož mi vůbec nešlo začišťování výstřihu, který se prostě krabatí, ať dělám, co dělám. Celý víkend jsem strávila přišíváním a zase páráním a znovu přišíváním, až jsem fakt měla chuť to vzít a zahodit. Taková blbost a všechna práce na těch šatech by kvůli tomu přišla vniveč. A že jsem si s nima dala práci – jsou červené z mikrosaténu a přes ně černá krajka a krajkové rukávy. Ani na kapsy jsem nezapomněla.

Šaty jsem tedy nakonec dodělala, ale studenty jsem dolu aulou nevedla, páč tam není zábradlí a já to prostě nijak důstojně nesejdu. Kolegyně to musela zvládnout sama, já se připojila až dole, kde jsem se snažila předstírat, že můžu chodit, a zbytek jsme zdárně zvládly.

Jeden úkol z krku, takže jsem se mohla vydat na letiště. Původně jsem měla letět s kufrem, ale mít kufr a hůl není dobrá kombinace, páč pak vám chybí ruce, abyste se třeba mohli držet v metru nebo tak. Pár dní před odjezdem jsem tak ještě sháněla sportovní tašku, kterou bych mohla nosit na zádech a kam by se mi vešly případné nákupy.

V pátek večer jsem tedy sfoukla promoci, ubytovala se na ubytovně poblíž letiště a byla připravena na odlet – až na to, že jsem si v práci zapomněla nabíjecí kabel na mobil. Takže jsem se musela sebrat a dopajdat si do blízkého obchoďáku pro nový.

Po takovém celodenním ťapání jsem se pak ráno v 5 sotva vlekla na bus, nemluvě o těch kilometrech na letišti. Ale kontrolou jsem s holí prošla v pohodě, což se mi docela ulevilo, páč jsem se furt bála, že mi ji zabaví a já nikam nepoletím. I se mi pak podařilo nastoupit do letadla přednostně, páč jsem asi fakt vypadala hodně blbě.

Divadlo začínalo až ve 2, takže jsem jako první zamířila na Edgware Road, poblíž kterého se nacházel Church Street market, kam jsem si šla koupit látky. V Londýně jsem už asi před 13 lety byla, takže takové ty profláklé turistické cíle už jsem viděla, i to muzeum Nacume Sósekiho jsem navštívila, dokud ještě existovalo. Tuhle cestu jsem tedy pojala spíš nákupně - látky, knihy, jídlo, případně něco na sebe, kdyby se povedlo.

Ale hlavní bylo divadlo. 
To jsem našla poměrně snadno - stačilo se chytit prvního Japonce v okolí, který mě tam v podstatě dovedl (chudák byl jedním asi ze dvou mužských, kteří byli v hledišti). Okolí divadla se totiž změnilo v japonskou čtvrť a já zas po dlouhé době slyšela japonštinu ze všech stran. Akorát teda - divadlo plné Japonek a já chytla sedadla vedle Španělek ¯\_(ツ)_/¯

Představení bylo takové... těžko popsatelné. Vycházelo z příběhu bratrů Karamazových (což jsem sice nečetla, ale přes léto jsem viděla japonskou moderní seriálovou adaptaci), odehrávalo se na konci druhé světové války v Nagasaki a byla to (většinu času) komedie (teda až na ten konec, že ano). Že to nejde moc dohromady? Nejde, ale tady to nějak fungovalo. Jako věřila jsem si, že titulky nebudu potřebovat, a snažila se to dát bez nich, ale herci mluvili extrémně rychle, což mi teda moc nepomáhalo a upřímně bych si to potřebovala pustit alespoň v 0,75x rychlosti, aby si můj mozek nepřipadal jako když to přehnal s kofeinem.

S kamarádkou jsme seděly blízko pódia a vidět bylo skvěle - mohla jsem si tak nerušeně prohlížet, jak je Eita ušatej :D Byl to trochu zvláštní pocit - ten herec, na kterého koukám maximálně tak na obrazovce noťasu, byl najednou ve stejné místnosti, co by kamenem dohodil daleko, a vypadal a zněl naprosto přesně tak, jak ho znám z té obrazovky. 

No a byl tam taky Matsujun (a prskal :D). 

Tož dva členy Arashi jsem už viděla na vlastní oči - ještě tři a mám celou skupinu :D

V dalších dnech jsem pak navštívila Camden Market (kde jsem sehnala kjůt náušnice a dala si fish&chips) a Bloomsbury (kde jsem sehnala knížku), pak Charing Cross Road od Oxford Street dolů (kolem knihkupectví, kde jsem si koupila další tři knihy včetně jedné v japonštině) do čínské čtvrti a a obchodu s japonským zbožím (kde jsem si dala karé raisu a nakoupila pár zásob), národní banku (kde jsem si vyměnila staré peníze za nové) a pěšky k Toweru, přes Tower Bridge a po nábřeží skrz knižní trh (který se za ta léta dost zmenšil) až k Big Benu a poslední den jsem si pak prošla okolí stanice Angel.

Přivezla jsem si tak 5 látek, 4 knihy, něco málo jídla (čúhai jsem radši vypila už tam) a náušnice. 

Několik dalších poznatků: 

- potkala jsem hromadu veverek a dokonce pár volně poletujících papoušku a trpce jsem litovala, že po kapsách nemám oříšky, které bych jim mohla nabídnout.

- místo vrabců se na drobky z jídla vrhají špačkové, bernešky a dokonce i volavka.

- jako já vím, že moje mluvená angličtina je špatná, ale s ne-angličanama si celkem rozumíme, s rodilými mluvčími skoro vůbec

- pryč jsou doby, kdy jsem po Londýně chodila pěšky. Všecko je strašně daleko a trávit hodiny na nohou bylo dost vyčerpávající, takže mě dost zachraňovalo metro, které jsem při minulé návštěvě téměř nepoužívala - a kde je všude miliarda schodů. Vracela jsem teda dost uchozená. Takže ano, dá se jet do Londýna i když se pajdáte o holi, ale holt je to docela záhul.

Tolik moje podzimní londýnské dobrodružství.