Wednesday 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.

2 comments:

  1. Nevím jak ostatní, ale já sice mívám pochybnosti, ale jen tak jednou za čtvrt roku a v mnohem mírnější formě. Předpokládám, že když máš depresi tak dlouho,tak chodíš k psychoterapeutovi? Pokud ne, možná by to byl krok správným směrem. Jinak posílám duhové energii, aby se ti snad trošku zlepšil pohled na svět.

    ReplyDelete
  2. Nejsi v tom sama Kavi, občas si připadám, že musím mít maniodepresivní poruchu - buď je všechno strašně skvělý a mám pocit že se mi daří anebo je prostě všechno špatně.
    Kolikrát jsem došla do práce (která v poslední době vyžadovala velmi mnoho přímé komunikace s lidmi), a jen proto, že jsem se blbě vyspala/někdo se na mě divně podíval v autobuse/zdál se mi divný sen/venku bylo hnusně/vzpomněla jsem si na trapnou situaci, co se mi stala před 15 lety (nehodící se škrtněte), měla jsem pocit, že mě všichni nenávidí a jsou na mě protivní a támhle ty dvě se teď určitě smějí mně a tahle mě teď nepozdravila, určitě si o mě myslí to nejhorší atd. atd. atd. - a přitom předchozí den bylo všechno v pořádku a ten další už třeba taky. V tom lepším případě, kolikrát mi tyhle stavy vydržely týdny, žejo...
    Drž se a taky ti doporučuju zajít za nějakým odborníkem, já bych bez psychoterapie minulý rok asi nepřežila. A pokud se rozhodneš jít, tak si hlavně jako já nemysli, že jsou tvé problémy malé a nezajímavé a vlastně za to ani nestojí, i kdybys měla zajít jen na jedno dvě sezení, i tak by to určitě stálo za to. :)

    ReplyDelete