Měsíc uběhl; než se kdo nadál, přišla zima a místo prosluněného kanclu nás sužuje déšť a chlad. A tak nějak se dá popsat nejen počasí, ale i moje pocity z toho všeho. Čím víc se ponořuji do práce, tím víc zjišťuji, že absolutně netuším, co dělám, a nejhorší na tom je, že okolí to taky neví.
Když jsem nastupovala, moje předchůdkyně už byla nějakou dobu pryč a veškeré znalosti a moudra s ní. Zůstala kostra toho, co je zhruba potřeba dělat, ale nikdo netuší jak, případně kdy. Takže se v tom plácám, otravuju kde koho s dotazama a stejně vím kulový. Momentálně nejvíc zápasím s rozvrhy. Ani jsem netušila, že budu muset dělat rozvrhy. Když jsem se dozvěděla, že i tahle zábava mě čeká, bylo mi řečeno, že mám akorát požádat referentky o počty nahlášených studentů na letňák, překlopit data na nejbližší možná v daném roce a napsat vyučujícím, jestli jim to vyhovuje. To znělo snadně. Ale pak jsem začla rozesílat dotazy na referentky. Jedna se neozvala vůbec (zdravíme Trojku) a jedna mi sdělila, že na letňák se studenti ještě nezapisovali. Fajn, proč ne. Pak jsem teda napsala vyučujícím a zpátky mi přicházely vynikající odpovědi typu: "Jo, časy mi vyhovují, přesná data výuky zašlu." ...ale...já přece data měla jen překlopit a ne vymýšlet nějaká nová, ne? To si měli určit sami, kdy budou učit? O_o
Anebo: "Tenhle předmět se v letním semestru neučí." Vždyť tam na letňák máte nahlášeny 4 studenty O_O Bude předmět nebo ne? Kdo to určí? Kdo o tom něco ví? Protože já zaručeně ne. Není to něco, co by měly dělat katedry? Já o tom nevím ani zbla...
Takže výborný. Do příštího pátku to pedagogický oddělení chce mít hotový a já ani netuším, jak jim vyplnit tu oslnivou tabulku, co mi poslali...
Informací do brožury o studiu jsem se nakonec dočkala, bohužel jen v češtině, takže jsem to ještě musela překládat, i když to prý není moje práce (a ještě mi z jedné fakulty napsali, že se jim ten dosavadní překlad nelíbí, tak ať to udělám znova - to je vaše práce!). No tak asi už je... Zato počty studentů a témata disertaček mi stále chybí (mává Trojce).
Mimochodem, dostala jsem na starosti místnost, která se k mé velké radosti nachází v úplně jiné budově, takže furt musím lítat sem a tam ji otvírat, zavírat a tak vůbec. Tuhle jsem na konci pracovní doby šla otevřít a ejhle - konala se jakási sláva a pan strážný mě na to dané patro nechtěl pustit. Prý "5 minut". Čekala jsem půl hoďky a stejně se nedočkala, takže jsem mu vrazila klíče do ruky, ať se postará sám. Tvrdil, že to zařídí. Nezařídil. A co hůř, klíče mi zašantročil. Byla jsem na jedné vrátnici, na druhé vrátnici, u samotné místnosti, kontaktovala jsem vyučujícího, pak zpátky na první vrátnici, ke klíčníkovi, na PR oddělení a k sekretářce, než jsem se svých klíčů dohledala. Holt svěřit něco chlapovi.
A ještě kauza pana teď už doktora Psíka (situace vyžaduje pseudonym, protože člověk nikdy neví). Psík si takhle jednou v pondělí zavolal, že chce diplom. Já mu řekla, že do čtvrtka by se mi mělo podařit získat potřebné podpisy a že může přijet, ale ať ještě pro jistotu zavolá. Mělo se to giri giri podařit, nicméně se nepodařilo, a když Psík zavolal, diplom ještě nebyl. Psík nebyl nadšen. Doufala jsem, že až se příště ozve, budu mít dovolenou nebo tak něco. Bohužel, Psík se ozval zas. Že prý chce na promoce. Odkázala jsem ho na studijní referentku, protože já nemám tucha, co je potřeba kde nahlásit, když chce někdo na promoci. Psík nebyl nadšen. Upřímně doufám, že už se mi nikdy neozve a že se na promoci nepotkáme, protože se stal mojí noční můrou.
Připadám si neschopná. Nic nevím, s ničím si neumím poradit. Nevím, co je kdy potřeba. Každé zazvonění telefonu mi přivodí malý infarkt. Že všechno dosud funguje, je zásluhou mé předchůdkyně, která vše dopředu připravila. Netuším, jak to dopadne, až to bude záviset na mně, ale moc růžově to nevidím.
Ale když opustíme nepochopitelný vnitřní svět nenapravitelné, věčně depresivní pesimistky, zjistíme, že jinak jsem spokojená - mám vlastní místečko v kanclu, příjemné kolegyně, dobrou pracovní dobu, obědy v menze, kurz angliny zadara... a povedl se mi psí kousek a potkala jsem tu svoji známou, která se mnou v prváku studovala v Olmu japinu. Protože tu však pracuje o rok a půl déle, stala se teď mou senpaikou. Svět je malý. Paní ze Dvojky je zase neuvěřitelně milá, ta ze Trojky sice ignoruje moje emaily, ale je mladá a příjemná. Snad nedělám a do budoucna ani neudělám moc velké boty, aby mě nevyhodili.
Nějak to tentokrát celé skončilo u práce - snad se příště povede zmínit i něco jiného.
No comments:
Post a Comment