Wednesday 10 February 2016

Dame na wataši

Poslední dobou se nemůžu zbavit pocitu, že mi nic nejde - v práci dělám chyby, pořádně se nesoustředím - už ani psát bez chyb nedokážu - a šúšoku taky nic moc. Zase si říkám, že vlastně vůbec nic neumím, že jsem k ničemu a že vlastně ani nebude divu, když mě z práce vyhodí a já skončím zase na pracáku, tentokrát bez šance něco najít. Nijak tomu nepomohl ani fakt, že vedení se rozhodlo zaměstnat novou posilu (a nikoho nepřekvapilo, že je to blondýna ze zemědělky). Nová posila je snaživá (jako jsem kdysi byla já) a i když její znalosti pravopisu jsou stejně mizivé jako u zbytku firmy, nemá problém s telefonováním (na rozdíl ode mě) a má zhruba ponětí o ekonomii, marketingu a těchto vědních disciplínách (na rozdíl ode mě). Jelikož jsem ve firmě nejdéle působící zaměstnanec, je mi jasné, že mé dny se nejspíš krátí - a právě tato slečna (která naštěstí nemá problém s vykáním) bude nejspíš mojí nástupkyní. No, pokud bude brát těch 20 táců čistého, o které si řekla, tak doufám, že množství její práce tomu bude odpovídat (aneb hoď na chudáka nováčka co nejvíc práce! ...škoda, že takhle zlá být neumím...zatím).

Mezitím se tedy pomalinku propadám do stavu beznaděje, kdy nic nemá cenu - mám pocit, že za ten skoro-rok práce jsem se nic pořádného nenaučila, naopak jsem zapomněla veškerou mluvenou angličtinu, na psané se to už taky začíná projevovat, japonštinu jsem pro jistotu vůbec nezkoušela. Telefonovat jsem se nenaučila, jednat s lidma už vůbec ne - spíš jsem se naučila je lépe ignorovat. K ničemu nejsem. Nic neumím. Nikdo mě nepotřebuje. Všichni se beze mě obejdou. Vždycky se najde někdo lepší, aktivnější, chytřejší, hezčí, spolehlivější. Můžu být ráda, že vůbec nějakou práci mám - ale kdo ví, jak dlouho. Určitě mě co nejdřív vyrazí, protože jsem k ničemu.

Není divu, že čtu jednu knihu od druhé a mám rozkoukaných víc seriálů, než se vůbec dá stíhat sledovat. Kdo by chtěl být vystaven takovýmto myšlenkám? To už je lepší od toho všeho utéct a snažit se si tohle všechno nepřipouštět. Jak dlouho mi to asi vydrží - tohle utíkání od reality? Měsíce? Roky? Co to je za život, tohle?

1 comment:

  1. Klidně čti jednu knížku za druhou a koukej na seriály. Tomu stavu, co máš, říkám psychická únava. Je to hrozná mrcha. Pokouším se ji pokaždé zajíst čokoládou, ale vlastně ani to nefunguje.
    Umíš spoustu věcí. Akorát jsi ještě nenašla tu pravou práci.

    Jeden z mých tajných alternativních plánů je cukrárna. Pojď, jdem do toho, budeme péct cukroví a dělat onigiri, bude to legrace :3

    ReplyDelete