Late night thoughts

Bla bla bla depresivní bláboly. Být váma, tak to radši ani nečtu (teda pokud tu nejste proto, abyste se po přečtení mohli pochválit, že na tom tak bídně jako tenhle loser nejste, v tom případě klidně pokračujte)...

Když jsem byla mladší, vždycky jsem si říkala, že nevadí, že jsem naprosté nemehlo a k ničemu, že až nastane doba, kdy bych si měla hledat práci, nějakým způsobem z toho vyrostu a zmoudřím. Ach, ta dětská naivita. Momentálně jsem v posledním ročníku studia a připadám si jako v pasti. Nijak zvlášť se necítím na hledání práce, jelikož vlastně vůbec nic neumím, praxi samozřejmě žádnou nemám a tím, co jsem vystudovala, se živit nemůžu. Zároveň však nemůžu prodloužit studium, ani se vydat na nějakou cestu kolem světa (v mém případě spíš jen po Asii), jelikož ani na jedno z toho nemám prachy.
Spolužáci nad mými melodramaty vždycky jen mávnou rukou a říkají: ,,Ty si chytrá, někde se upíchneš," jenže já nejsem ten typ, co by se dokázal nějak asertivně prosadit - všechny lidi vždy pouštím před sebe a místo vybírání jen beru to, co na mě zbyde, u každé položené otázky čekám, až odpoví někdo jiný (protože nakonec vždycky někdo odpoví) a vůbec se tak nějak držím stranou a snažím se ztratit v davu, což asi nejsou hodnoty, které by každý zaměstnavatel ocenil. Nejsem ambiciózní člověk, netoužím po nějakém zářném kariérním růstu či po pozici vedoucího a už vůbec se nechci prosazovat v soutěživém kolektivu. Povahově se taky nehodím na práci s lidmi a mluvení před nimi (či tlumočení) je mou nejhorší noční můrou (hned po té, kde mi všichni vyčítají, že jsem k ničemu - ta mě pokaždé zaručeně rozbrečí). Přičtěte k tomu fakt, že si naprosto v ničem nevěřím (ani úroveň N2 mě nedokázala přesvědčit, že umím japonsky, natož aby mě někdo přesvědčil, že moje překlady nejsou jen snůškou blábolů), a tradá - máme tu jednu budoucí absolventku, která si sama se sebou neví rady.
Asi mě přepadla nějaká moc brzká krize středního věku, v které mi teda nepomáhá ani to, že už jsem dost stará na to, abych od prarodičů slyšela dotazy ohledně toho, kdy se hodlám vdávat a že by potomek už taky nebyl k zahození. A co hůř - lidi okolo mě se začínají vdávat, nebo aspoň o svatbách mluví. Jistě, pak je ta druhá půlka přátel, která všude uploaduje fotky svých nově pořízených koček, ke které mám teda o něco blíž. Až na to, že nemám v pokoji ani živoucí kytku, natož kočku. Bojím se, že bych se o ni nedokázala postarat a kočka je přeci jen dost dlouhodobý úvazek. Takže nejen vidina rodiny, ale i kočky padá.
A abychom těch depresivních podnětů neměli málo, tak ještě zmíním, že až tady opravdu dostuduju a vrátím se domů, čeká mě problém v podobě roztroušenosti mých přátel po celé republice. Tady v Olmu se ještě jakž takž potkáváme (i když už ani zdaleka ne se všemi), ale co bude, až odsud odjedu? Ne že bych neměla přátele i z Prahy, ale přeci jen Olm je malé město, tak se vždycky slezem, zato Praha je taková... moc velká. Šance, že někoho známého potkáte je dost malá. A stejně na to asi nebude moc čas, až budou všichni pracovat. Přiznávám, že se bojím změn a tahle zrovna bude asi dost velká.
Říkám si, že jsem ale v životě měla období, kdy jsem byla sama, a taky jsem to přežila, tak to musí jít i teď. O to víc teď, kdy je mi jasné, že mé dny u psychologa jsou sečteny, takže tady už pomoc nenajdu. Stejně se k tomu stavu, že budu úplně sama, dříve či později dopracuju, jelikož jsem prostě takový ten typ člověka, který se buďto na ostatní přehnaně váže, což lidi odpuzuje, nebo se naopak bojí, že jim její přítomnost bude jen přítěží, a radši se distancuje, což lidi odrazuje jakbysmet (jedna kamarádka takhle čeká na odpověď na mejl už asi půl roku - já vím, jsem hrozná). Nejsem prostě schopná najít nějaký rozumný střed a ostatní to dříve či později přestane bavit.
A tak je to v mé hlavě se vším - u všeho a za všech okolností se objevují dvě protikladné reakce a já si vždy můžu vybrat jen jednu, podle které se budu řídit - buďto tu spontánní, odvážnou a dobrodružnou, nebo tu bázlivou, uťápnutou a pesimistickou. Neexistuje nic mezitím. Problém je, že si nevybírám vždy jednu a tu samou, ale nahodile to střídám, popřípadě se rozhodnu pro jednu a v půlce to zaměním za druhou. Proto nadšeně vyrážím na očakaie - a pak tam sedím beze slova; nebo naopak zůstanu doma - a pak si to celý víkend vyčítám. Tyhle dva hlasy mi příšerně lezou na nervy, protože se prostě nikdy neshodnou a ať udělám cokoliv, vždy je to pro jednu stranu špatně (což mi nezapomene náležitě vyčíst). Jako kdybyste se snažili zavděčit rodičům s naprosto odlišnými povahami a představami o vaší budoucnosti.
Na jednu stranu pořád doufám, že by mi třeba někdo mohl pomoct, na druhou si říkám, že bych už pomalu měla být schopná se svými problémy vyrovnat sama. Nejhorší je ale ta představa, že mě v tomhle ohledu nejspíš žádná změna nečeká - nestane se, že se jednoho dne vzbudím a zázračně se přestanu všeho bát a začnu vidět svět optimisticky. A ta představa, že se svými dvěma hlasy v hlavě budu muset žít celý život, že se celý život budu bát chodit po ulicích okolo skupinek lidí, že bez sluchátek na uších prostě do žádného obchodu nevlezu, že se mi z každé přijaté smsky, příchozího hovoru či emailu rozbuší srdce strachem a že nikdy nebudu schopná mluvit a vyjadřovat se pokud možno v celých větách, které dokonce i dávají smysl, to všechno mě neskutečně děsí.
Stále častěji si říkám, že vše dobré už mám v životě za sebou, že není nic, na co bych se měla těšit nebo co bych si mohla přát, tak proč toho nenechat teď, kdy to ještě není tak hrozné. Protože bude hůř - zaručeně bude hůř a toho se dočkat fakt nechci, protože když jsou mé hlasy v hlavě na mě hnusné a všechno mi vyčítají už teď, co asi přijde potom? Vždycky před spaním jsem si vymýšlela různé příběhy, abych usnula. Poslední dobou si spíš představuju, jak a z které strany Václavek je lepší skočit, jak bych dala lidem na netu vědět, co se stalo, a jak bych se s nima rozloučila, popřípadě když mám o něco optimističtější náladu, tak si říkám, jak si asi v současnosti nejlépe něčím prorazit lebku a umlčet ty otravné hlasy - pokud možno navždy.

Tohle není ani zdaleka první příspěvek na tohle téma a pokud neudělám něco drastického (což asi momentálně ne, protože jsem srab), tak není ani zdaleka poslední. Že by tohle bylo to, čemu se říká bezvýchodná situace?

PS. Po dopsání mi jeden z hlasů milostivě sdělil, že si stejně nemám nač stěžovat, že jsou lidi, co jsou na tom hůř, a že bych se měla cítit blbě, protože vedle nich jsem na tom naprosto skvěle, tak ať přestanu fňukat, že to je stejně to jediný, co umím, proto to v životě nikam nedotáhnu, a i když světu beze mě možná nebude nějak zvlášť líp, nebude mu ani hůř a nikomu nijak extra chybět nebudu, protože jsem prostě jednoduše nahraditelná atd. atd.
Tak asi tak.