Kavi má ze sebe momentálně velmi dobrý pocit.
Před třemi týdny se totiž stalo něco, co jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Jistě si pamatujete, jak jsem se kdysi dávno v březnu zmiňovala, že jsem psala test a pak jsem byla i na pohovoru pro získání vládního stipendia na roční studium v Japonsku (jestli si to nepamatujete, tak šup do březnových příspěvků).
Teď mi psali z ambasády, že jsem prošla a berou mě! Nejdřív jsem si myslela, že jde o administrativní chybu - přeci není možný, aby takový tele jako já mohlo jet kamkoliv jinam než do Olmu. Moje domněnky podpořilo i to, že tři následující týdny se nic nedělo. Tak jsem si říkala, že to byl blbej vtip, a připravovala jsem si vajíčka, která bych v záchvatu vzteku házela na ambasádu.
Ale tohle úterý mi psali znova - čeká mě Utsunomiya Daigaku.
Což je skvělý i proto, že tam budu se spolužačkou Ninou, takže kdyby něco, budu mít podporu a případnou pomoc. Upřímně si to ale stejně pořád nepřipouštím a nedokážu si to moc představit. Rok. V cizí zemi. Naštěstí existuje internet, tak si nebudu připadat od všech tak odříznutá (krom matky, která na netu neumí, a tudíž s ní celý rok nebudu mluvit a budu spoléhat na staré dobré dopisy). Ale bojím se toho. Hodně.
Dneska jsem byla na velvyslanectví, odevzdala přísahu, že stipendium nezneužiju, a zároveň si podala žádost o vízum. Byla celkem sranda, že všichni věděli, kdo jsem a co chci XD Najednou jsem si aspoň na moment připadala spešl :3
Samozřejmě to ale obnáší spoustu věcí, které se musí vyřídit. Musím si přerušit studium (až po tom, co se k němu příští týden zapíšu), zrušit koleje, zjistit, co mám dělat s pojištěním, letenkama, kolejema, rozvrhem... oh my, what am I gonna do?
No comments:
Post a Comment