Deprese zažehnána

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale Kavi se dočasně vyhrabala z deprese, a tak se rozhodla zaznamenat tento zázračný okamžik pro budoucí generace :D

Co k tomu vedlo?

Vrátil se mi komp. Sice komplet prázdný, ale víceméně funkční a s novou mechanikou. Akorát hned druhý den mi začal blbnout Internet Explorer (odmítá zavírat procesy u oken, která jsem zavřela, takže to vypadá, že okno dál jede, i když na monitoru už není), tak pomalinku přesedlávám na Google Chrome. Ještě musím pořádně prozkoumat systém oblíbených záložek, protože sice většinou dosáhnu toho, co chci udělat, ale metoda pokus-omyl zabírá více času než naučené klikání v IEčku + mi Chrome nepřehrává ani hudbu ani video, takže nemá šanci stoupnout v oblíbenosti, dokud se to nenaučí.

I přes to, že se vrátil komp, čtu. A to mi velice zvedá náladu. Jen kdyby to nebyly knihy do školy, ale ty, které si fakt chci přečíst. Teď mám ovšem od spolužačky půjčenou Zpověď masky od Mišimy, tak se na to strašně těším ^^

Dokopala jsem se na konzultaci u své vedoucí bakalářky. Sice jsem tam asi čtvrt hodiny stála před dveřma jako úplnej trotl (ještě že má pracovnu zašitou tak daleko, že okolo nikdo nechodí) a v duchu si připravovala, co řeknu, jen abych tam pak nakráčela a všechno zapomněla, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Téma šlo sice do kytek a nové se ještě neobjevilo, ale aspoň vím, kterým autorem se budu zabývat, takže nemusím jen tak nahodile číst co se mi dostane pod ruku, abych pak v případě nutnosti mohla prohlašovat, že jsem to četla místo tupého pohledu říkajícího "A taková kniha existuje?" A navíc jsem opětovně zjistila, že magistra M. je neuvěřitelně milá a příjemná vyučující, takže už nelituju, že jsem se nezapsala k někomu jinému.

Přežila jsem další narozeniny. Pomineme-li fakt, že si na ně téměř nikdo nevzpomněl, byla jsem nadmíru spokojená. Od mamky jsem dostala knížku (která si ovšem bude muset trpělivě počkat, až na ní dojde řada) a byly jsme nakupovat. Sice jsem vždycky nákupy vysloveně nesnášela, ale tentokrát mi to až tak nevadilo. Naopak mě potěšil fakt, že se začaly vyrábět dámské boty ve velikosti 42, takže (fanfáry prosím) - mám první dámské boty a dokonce na podpatku! Samozřejmě je strašně nizoučký, jinak bych nepřežila ani to zkoušení, ale i tak se v tom nejdřív musím naučit chodit, než se někam vydám. Taky mám sukni, která není až ke kotníkům! (vidíte ty změny? z Kavi se snad dokonce i stane holka XD)

Jak se to projevuje?

Bohužel ne moc viditelně - mám dobrou náladu; občas se i usmívám; když jdu, nemám hlavu skloněnou až úplně k zemi; většinu hodin neobrečím (až na tu zatracenou japinu); mám chuť jít ven (ale nikdo nemá čas, takže v pátek večer zase šprtám znaky -_-); dobrovolně jsem se zúčastnila privátní chodbovice mé spolubydlící; testům, kde neznám odpovědi, se směju... Co se však nezměnilo, je ta zatracená japina, kde v pravidelných intervalech práskám hlavou o stůl či se snažím nebrečet (nebo aspoň aby to nikdo neviděl) a taky mých poznámek ohledně mé pitomosti a neschopnosti nijak neubylo. Taky jsem stále nenašla důvod, proč se vlastně učim jazyky, protože pak je stejně nebudu schopná použít. Takže jinými slovy se to příliš neprojevuje, ale já to cítím, a to je hlavní.

Co dál?

Předpokládám, že sešup dolů. Vždycky to tak je - chvíli nahoře a pak dlouhou dobu dole. A i když si to, až budu dole, myslet nebudu, tak jsem za tyhle chvilky ráda, protože bez nich bych tu asi nebyla.