Asi mi začíná hrabat.
Komu taky ne - po víc než měsíci nic nedělání. Sháněla jsem brigádu, ale bez úspěchu. Bez praxe, bez možnosti pracovat dlouhodobě, bez jakýchkoliv zvláštních schopností. Jinými slovy, bez šance. Teprve v takových chvílích si uvědomuju neexistenci svého společenského života. Není kam jít, není s kým se sejít, není s kým si pokecat. Kdyby nebylo netu, byla bych kompletně odříznuta od světa. Takhle aspoň zjišťuju, co kdo dělá, i když do rozhovorů se nepouštím. Není si co říct.
Včera jsem se pustila do úklidu poliček s učením. Rozhodla jsem se všechny sešity, učebnice a další věci ze základky a gymplu hodit do krabic a poličky obsadit skriptama. Rukama mi prošlo neuvěřitelné množství matematických příkladů a já si uvědomila, jak mi ta matika chybí. Skoro mám chuť ty sešit z krabice vytáhnout a začít si počítat. Skoro. Ale v hloubi duše vím, že to nikdy neudělám. Nemá to cenu - matiku už nikdy nevyužiju. A to mi přišlo strašně líto. Až jsem začala přemýšlet o tom, jestli jsem před rokem neudělala chybu. Neměla jsem radši jít na geografii a rochnit se v matice a zemáku? To už asi nikdy nezjistíme, že? Kde bych teď asi byla? Co bych si asi říkala, když bych se koukala na anime a slyšela všechnu tu japonštinu? Litovala bych, že jsem nešla do Olmu? Cítila bych se užitečnější, že studuju něco prospěšného? Lidé se mě ptají, co chci s japinou dělat, ale já nevím, co jim odpovědět. Nevím, co chci, krucinál, dělat! Jsem tak defenzivní, protože cítím, že jsem udělala chybu, že jsem měla jít na něco praktičtějšího?
V doslovu novely Na vlnách vysvětloval překladatel, že hlavní hrdina je nucen si vybrat mezi idealistickým, naivním způsobem života a praktičtějším, účinnějším. Hrdina je ovšem chytřejší než já - vybral si praktičnost. Já jsem příliš konzervativní, nicméně naivní až hrůza. Asi se na mě podepsal dvoutýdenní pobyt na venkově s příbuznými, kde jsem neustále slyšela "Mělas jít na ekonomku", ale začínám pochybovat o smyslu toho všeho. Nechci být negativistická, ale nemá to cenu, nikam to nevede. Nikdy nic nedokážu. Nic ze mě nebude. Nikdo si mě nezapamatuje. Nikomu nezlepším život. Nejsem nic. A nikdy ničím nebudu. Vždyť nemám ani to zatracený téma na bakalářku.
Je mi dvacet a nic jsem nedokázala. Nejsem schopná se postarat ani sama o sebe, co teprv o mamku. Nezajistím jí lepší život, který si zaslouží. Nejsem dobrou dcerou.
Mrzí mě to...
