Existuje vůbec den, kdy bych se neztrapnila? Jestli jo, tak dnešek to zaručeně nebyl. Ale vezmem to popořadě.
Minulou sobotu jsme s mamkou vyrazily na další nákupní den - to je vždycky horor, jelikož nesnášim nakupování. Ale tentokrát jsem to nějak zázračně přežila - zastavily jsme se totiž i v Lucerně, kde byl zrovna Japonský den - ukázky ikebany, kimon, troška kaligrafie, nějaká ta ochutnávka a skládání origami. Já, neprůbojná, jsem se tak plácala kolem a fotila si ikebanu (případně jednoho moc pěknýho Japonce, co si tam hrál s papírovejm jeřábama), mamka, ta průbojná, všude byla, všechno viděla, a odkud to šlo, i něco přinesla.
To byla sobota. Pak následovalo utrpení v podobě všech možných testů, než nadešla středa (po víc jak dvou letech jsem šla do kina, představte si to! jenže jsem se vybodla na matiku a ze čtvrtletky jsem dostala dvojku =(
Ale tím to nekončí. O AKC (v podstatě příprava na FCE testy) jsem sice dostala jedničku, ale dorazila mě Kristýna, která prohlásila, že se přihlášky na FCE odevzdávaly do včerejška *headdesk* Já jsem magor, že mi není rovno! Takže mi nezbývalo, než se modlit, že se nebudu hlásit na víc než 5 vejšek, vzít o tisícovku navíc a zamířit na British Council. Ulici jsem našla, barák ne. Ono je to takový zastrčený nic, nikdo mi neporadí, ale nakonec jsem to našla. Ten kluk mě určitě okamžitě proklel, že jdu těsně před zavíračkou, a odkázal mě ke kompu. A v tu chvíli se projevil můj technickej antitalent, kterej číhá na ty nejlepší příležitosti. Po pár minutách lopotění se, jsem usoudila, že to asi sama nezvládnu. Poraženecky jsem se musela přiznat, že jsem ten jejich systém nepochopila *klopí hlavu* Kluk nejspíš v duchu zaprosil o trpělivost a jal se to antitalentovi vysvětlit.
Tak jsem se nakonec přeci jen přihlásila. Teď to prostě nesmim zvorat, ať se děje, co se děje, když už to tolik stálo *brečí nad peněženkou*
Já vim, že tohle už začíná bejt dlouhý, ale mám ještě jedno téma, na který se chci vykecat: nikdo mě neposlouchá. Ne, vážně. Poznala jsem to ve čtvrtek, když jsem chtěla každýho nadšeně obeznámit s filmem, co jsem viděla. Typickou reakcí bylo, že mě nechali asi tak 10 sekund žvanit, a pak se zeptali na úplnou pitomost, která nijak nesouvisela s tématem. Já chápu, že to neviděli, a tak jim to nic neříká, ale stejně mě to mrzí. To, že mám zájmy, jako nikdo z mých známých. Víte, jak ráda bych přišla do školy, někomu řekla, že budou dávat na Animaxu Bleach, a onen dotyčný by odpověděl něco na způsob: ,,Vážně? Já teď viděl/a díl 1XX, ten, kde Ichigo udělá tohle, Ishida tamto a na chvilku se objeví Byakuya a stejně si myslim, že Inoue by měla být s Ishidou, místo aby bláznila po Kurosakim... atd. atd."? Většinou nemám chuť se s někym bavit, ale poslední dobou docela jo, takže mluvim sama se sebou, protože není nad to, pohádat se sama se sebou. Aspoň je jistý, že vás druhá strana poslouchá...