Nějak jsem se odmlčela, že? Nechtěně, prostě jen pořád bylo
co dělat. Ne že bych měla nějak extra akční život, to u mě nehrozí, ale vrhla
jsem se na čtení, páč jsem si napůjčovala samé bichle z knihovny a musela
jsem je co nejdřív přečíst. Znáte to – přijdete do knihovny vrátit knihu a je
blbý odejít jen tak s prázdnou. Tak se mrknete, co mají, a hele, tohle
vypadá zajímavě. A o támhletom jsem slyšela. No a nakonec odcházíte
s nákladem, který když jdete vrátit, tak se situace zopakuje. Takhle jsem
se dostala ke knihám typu Kvásek (Robin Sloan) o
programátorce, co se rozhodne péct si chleba (ta byla teda zrovna tenká), Girls Burn Brighter (Shobha Rao) o životech dvou
indických kamarádek, které se chtějí po letech znovu najít, nebo The Corset (Laura Purcell), kde viktoriánská dívčina dokáže
do oblečení, co šije, vtisknout prokletí způsobující samé zákeřné věci lidem,
kteří ho nosí. Nebo si to aspoň myslí. Ještě jsem se ani nedostala ke knihám
z Vánoc – a to tam mám skoro samé japonské autory, včetně Sósekiho
s jeho majstrpísem Horník. Určitě
to bude přímo epickej nářez, vedle něhož vybledne i Zlatý pavilon :D
Do toho hory fanfikcí, protože fandom Good Omens je poklad a
mají naprosto všechno, co si moje srdéčko přeje. (A když to náááhodou nemají,
tak si to napíšu sama, ale pšššt. Teď zrovna zápolím s čímsi, co mělo být
krátké h/c a mám z toho 20k dost pofiderního angstu – nechtějte vidět mou
historii vyhledávání – a konec v nedohlednu. Šišmarjá.) No a protože
Oxford Learner’s Dictionary má letos novou zásobu slov dne (konečně!), tak je
využívám a každý den si píšu drabble. Na Sósekiho. Se slovíčky typu „bandicoot“
či „Adonis“ -_-
Minule jsem psala o žluté manžestrové sukni, kterou jsem si
došila, ale při jejíž výrobě mi zbyl jeden „vadný“ díl. Tak jsem si řekla, že
nic nepřijde nazmar a onen díl použila při výrobě další manžestrové sukně. Vzala
jsem původní model, upravila ho a voilá, mám zavinovačku. Je jen ke kolenům,
protože tolik látky mi zase nezbylo, ale zato má pěkné knoflíky, co šajnujou, a
místo knoflíkových dírek mám očka ze splétané šňůry. To se ukázalo jako jedna
z největších výzev na této sukni, jelikož to tam prostě nechtělo držet,
jak je to tlustý. K tomu pár vrstev manžestru a můj šicí stroj úpěl. Za
odměnu ho teď budu muset vyčistit a namazat – zaslouží si to, protože vydržel
(téměř) vše (až na jedno krátké místo na začátku pasu, kde bylo poskládáno
tolik vrstev, že se mi to pod tu patku prostě nevešlo). Jen jsem tedy
nevyřešila kapsu, což mě mrzí, ale když bude nejhůř, přišiju si jednu dozadu,
protože bez kapes se nedá žít. Včera jsem se vší slávou došila a dneska si
sukni vzala do práce – a on si nikdo ani nevšim! Chjo, to abych byla celá
nadšená zase jen já. Ale víte co – alespoň mám dnes dobrou náladu, protože jsem
pěkně oblékla, i nehty jsem si nalakovala a mám ze sebe dobrý pocit. O to víc,
když si uvědomím, že prakticky všechny zimní (a většina letních) sukní jsou mé
vlastní výroby *-*
Žádné předsevzetí jsem si zase nedala, ale… To bylo tak:
četla jsem fanfikci, kde se vytasili s takovými těmi self-help knihami pro
překonání traumat (h/c ftw!), moje myšlenky se zatoulaly a začla jsem si
pohrávat s otázkou, zda by existovalo i něco takového pro mě. Ne na trauma,
ale na něco z té hromádky menších neduhů, které si tahám s sebou a
které mi urputně ničí život. Já teda bytostně nesnáším všechny tyhle rádoby
rádce typu Najděte své štěstí, Extrovertem snadno a rychle a podobné bláboly.
Jednou (!) jsem jednu takovou zkusila číst a tak mi to lezlo krkem a celé mi to
připadalo tak falešné a ubohé, že jsem ji zahodila a držela se dál. Ale zoufalé
situace vyžadují zoufalá řešení, terapii odmítám a za zkoušku nic nedáš, že?
Po krátkém hledání jsem objevila dvě knížky, které se
tvářily, že budou to pravé. Jedna z nich je The Power of Self-Compassion s podtitulem Using Compassion-focused Therapy to End Self-criticism and Build
Self-confidence a druhá The Mindful
Path to Self-compassion: Freeing Yourself from Destructive Thoughts and
Emotions. Uf, to jsou teda názvy. Obě mají kolem tří set stránek a krom
teoretických keců okolo mají i cvičení. Ta první si nebere moc servítky a už se
jí podařilo mě rozbrečet (asi nějaká slabá chvilka…). Dnes mě tam čeká úkol
formulovat své vlivy, problémy a strategie, na což se teda nijak zvlášť
netěším. Ta druhá je taková milejší – ke čtenáři se chová příjemně, ukazuje
pochopení a snaží se o změnu takovým nevtíravým způsobem. Zatím mám za sebou
nácviky uvědomování si okolí, sebe sama a svých noh při chůzi, o což se snažím
každé ráno při cestě do práce. Což je teda jediné, co mi jakž takž jde – u
uvědomování si sebe sama jsem už několikrát usnula, takže se to za úspěch moc
pokládat nedá. Když oni vám řeknou: Pohodlně si sedněte a zavřete oči, no, a
jak se soustřeďuju na svůj dech, tak už spím, to se nedá nic dělat :D Momentálně
jsem se tam zasekla asi na stránce 80 u cvičení, kdy si mám uvědomovat a
rozebírat negativní pocity. Jenže – a považte to – já už víc jak týden na
nějaký takový čekám a nic! Beru to jako dobré znamení :)
Co bych vám ještě sdělila?
- Sehnat voňavku vonící po žlutém melounu je nadlidský úkol.
- Strkala jsem nos, kam jsem neměla, naštvala jsem šéfa tak, jak ho už dlouho nikdo nenaštval – a dostala jsem za to prémie :D
- Velikost košíčků u podprsenek by neměla být přímo úměrná obvodu aneb chceme více Áček u větších obvodů a méně kostic a vycpávek (neboť mám doma 80 A, B, i C, ale do toho C si můžu strkat drobné, když zrovna nebudu mít žádnou kapsu -_-;)
- Body-positive fanfikce jsou ❤ Asexual relationship fanfikce jsou ❤❤ A oboje dohromady je ❤❤❤
- Dneska si dám mačča latté. Protože můžu :)
