Ze života věčně zdeptaného cvoka

Po delší rádiové pauze jsme tu zpět u dalšího dílu pořadu Kavi se snaží hrát si na normálního člověka a moc jí to nejde. Dnes se podíváme, na co všechno si autorka dokáže vzpomenout, že jste od minule propásli (spoiler: moc toho není, paměť už slábne), zabrousíme k takovým zábavným tématům jako nemoci, a když zbyde čas, jukneme do Olomouce a taky na právě skončené Vánoce.
Tož máme málo času, jdeme na to.

Jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část druhá

Edinburgh je krásné a pro pěšky cestující turisty přívětivé město, kde vedle sebe uvidíte nádhernou starou architekturu a moderní skleněné budovy, někdy dokonce zakomponované do sebe. Kromě budov se ovšem vyplatí i všímat si drobností typu vyzdobené vchody obytných domů. Nejlepší je prostě se vydat do města a čekat, na co narazíte. Pár tipů, co si (ne)nechat ujít jsem si však přivezla, takže tady je máte:

Dean Village

V podstatě první místo, kam jsem se vypravila, jelikož jsem to měla blízko, ale určitě není k zahození si to nechat až na dobu, kdy budete zhnusení z toho množství lidí všude a z města obecně. Tohle je totiž příjemná procházka po břehu Water of Leith. Na začátku od Stockbridge je cesta z větší části skrz (leso)park, který je sice oddělen plotem, ale sem tam nějakou tu lavičku pro odpočinek najdete. Jako plus se projdete kolem St Bernard’s Well a nad sebou uvidíte oblouky Dean Bridge. Když půjdete pořád dál, měli byste dojít až k Národní galerii Moderního umění. Až tak daleko jsem nedošla, ale určitě je to moc pěkné.

Royal Botanic Garden

Když už jsme u těch odpočinkových míst, tak musím zmínit i botanickou zahradu se spoustou cestiček a tematicky rozdělených zahrádek – luční kvítí, stromy, rododendrony, skalničky, rostlinstvo čínských hor… Mně osobně se líbila jakási výzkumná zahrádka, která je schovaná dost stranou a člověk si může počíst o pokusech, které na rostlinkách provádějí typu míchání barevných kombinací, přežívání kytiček v rozdílně stíněných místech apod. Je tu i malý rybníček a jak je to chráněno hradbou stromů, můžete si sem v klidu zalézt a odpočinout si od lidí J

Holyrood Park

Arthur's Seat, který se tyčí nad městem

Méně odpočinkový je tenhle „park“, a to hlavně proto, že je to docela prudce do kopce a cestičky nejsou vždy nejjednodušší. Ale ten výhled na město na konci za to stojí – pokud zrovna neprší, jako se to povedlo mně. Takový námahy a všechno je v mlžným oparu – to je k vzteku. V dešti tam nelezte – kameny kloužou a vy si akorát tak rozbijete hubu (vlastní zkušenost). A vemte si dobrý boty, abyste nebyli jako ten jeden maník, co se tam odvážně vydal v žabkách (a určitě toho okamžitě litoval).

Zoo

A milovníci zvířátek si nenechají ujít zoologickou zahradu. Mají tam (spící) pandy (červené i černobílé), (spící) koaly, (kjůt) mravenečníky a (pekelně dobře schované) tapíry. A když přijdete ve správnou dobu, bude hezké počasí, hvězdy vám budou přát a dotyční nebudou líní nebo přežraní, dočkáte se i procházky tučňáků. To je velice oblíbená akce, takže všude miliarda lidí (hlavně kvílících harantů), ale zase můžete využít své výšky a čumět jim přes hlavy. To je zážitek – když ošetřovatele tučňákům otevřou dveře od výběhu a všichni napjatě očekávají, jestli někdo vyleze, nebo ne. Při mé návštěvě bylo celkem vedro, takže se našli jen dva odvážlivci. A ti vzali to svoje vycházkové kolečko kolem hřiště fakt hopem, takže se člověk mohl bavit tím, jak se na těch kratičkých nožičkách ženou kolem, křídla pěkně od těla, aby prorážela vzduch, a šup zpátky do výběhu. Celkově je to pěkná zoo; drahá a furt do kopce, ale hezká, zvířátka mají poměrně velké výběhy a málo mříží, i když je pořád co zlepšovat. A někdo by měl najít ty zatoulané vydry – bůhví kam se poděly, ale jejich výběh zatím obsadily obávané divoké větve a kvůli nim do Edinburgu fakt jezdit nemusím – dostatek jich je i v Olmu.

Cramond Island

pohled z nejvyššího bodu ostrůvku zpět na pevninu

Pokud máte čas a odliv stojí na vaší straně, můžete si udělat výlet na malinký neobydlený ostrůvek Cramond. Když je příliv, je od pevniny odříznut vodou, ale za odlivu k němu vede cestička. Okolo sebe můžete pozorovat vodní ptactvo, kterak doluje chudáky mlže, můžete si nasbírat mušle a škebličky a projít se po ostrůvku kolem dokola. Když je hezky, jsou odsud trochu vidět i mosty v Queensferry. Cesta na pevninu ovšem trvá asi čtvrt hodiny, tak s tím počítejte a nevyrážejte zpátky až na poslední chvíli – vždycky se najde nějaký blb, který tam buď zůstane úplně, nebo se posledních pár metrů doslova brodí (spolužačka z kurzu měla prý vodu až nad kolena, když konečně došla ke břehu).

Edinburgh má i pláž – Portobello, ale taková vedra, aby se šel člověk koupat, tu asi moc často nejsou. Já jsem vyrazila v docela teplý den, ale po pár minutách brouzdání se ve vodě jsem necítila prsty. Takže pláž slouží spíš jen na procházky – hlavně s psími mazlíčky.

Hrad

Dost bylo přírody, je čas se podívat na památky. Jako první vás praští do očí hrad. Ten je na vyvýšené skále a dme se tam nad městem, takže ho máte furt na očích, když jste v centru. Je fakticky moc pěkný a fotogenický, takže ho najdete i na většině pohledů. Problém ovšem je, že je mnohem hezčí zvenku než zevnitř. Hlavně asi proto, že v něm žádný panovník vlastně moc dlouho nepobýval a spíš to zabralo vojsko (které tam trčí doteď). Jako ano, podíváte se na pár budov (hlavně zvenku), které vydržely, poslechnete si, jak to tam dlouho chátralo, a s trochou štěstí vyfasujete průvodce, kterému rozumíte alespoň polovinu výkladu, ale jediným hajlajtem jsou pomalu rezivějící korunovační klenoty, na které si musíte vystát příšernou frontu a nakonec si je stejně nemůžete ani pořádně prohlédnout, protože vás plynule zase ženou východem ven, natož vyfotit. A pokud máte smůlu a zrovna ten den přijede šest autobusů čínských turistů, tak se už jen těšíte někam do klidnějších míst (případně zvažujete, jestli by jeden z těch vystavených kanónů nešel použít k rozehnání davů). Za ty prachy to holt asi úplně nestojí…

Holyrood Abbey.

O něco lepší je Holyroodhouse Palace. Tam teda nevyfotíte ani prdlajs (alespoň tedy vevnitř, venku je to ok), ale výklad si můžete poslouchat v klidu ve sluchátkách (ve srozumitelné angličtině), sunete se svou vlastní rychlostí, a dokonce i něco vidíte, protože zde dokonce i někdo bydlel/bydlí. A máte to i se zahradou a krásným, i když polorozpadlým Holyrood Abbey, které svého času muselo být fakticky překrásné.

Lauriston Castle

Osobně bych doporučila i menší výlet do Lauriston Castle, což tedy není hrad, ale i tak je to moc pěkný baráček s rozlehlým volně přístupným parkem a japonskou zahradou. Pokud máte rádi serepetičky, mramor a vázičky, zúčastněte se i prohlídky, kterou vedou dobrovolníci. Domeček je totiž přeplněný vším možným od obrázků, lamp, nábytku, až po suprmoderní topení a koupelnu (na tehdejší dobu), tajné chodby a pěknou zastrčenou knihovnu, kam bych se chtěla usadit a nenechat se rušit.

Naopak si můžete nechat ujít National Museum, teda pokud nemáte rádi technické vymoženosti, protože těch je tam většina. Zbytek expozic je taková nesourodá směska porcelánu, oblečení, vycpaných zvířátek či skotské historie (dobře, ta jediná je asi taková ucelenější a místy i zajímavá).

Kostely

vnitřek kostela St. John's

Jestli je něčeho v Edinburgu hodně tak racků kostelů. Ať jdete kamkoliv, nějaký zaručeně minete, ale ne všechny bývají otevřené. V průvodcích se nejčastěji zmiňuje katedrála St. Giles na Royal Mile (ulici vedoucí od hradu k Holyrood Palace), která je sice obrovská, ale že by byla tak děsně úžasná, to mi teda nepřišlo. A taky je furt plná lidí, což není něco, co bych vítala. Mnohem hezčí byl „nenápadný“ kostelík na západním konci Princess Street zvaný St. John's. Na kostel byl fakt prosvětlený, laděný do černobíla s krásně zdobeným stropem a barevnými vitrážovými okny. Vstup je zdarma, ale za focení musíte přispět dvěma librami (podobně to funguje i v dříve zmíněném St. Giles a asi i jinde; radši jsem ale investovala sem než do St. Gilese – ten byl tmavý a ne moc fotogenický).

A to je, milí zlatí vše. Doufám, že jste si něco pěkného vybrali, a pokud máte trpělivost na 531 fotek (pracně vybraných z původních 1100), tak hurá na https://kavi3.rajce.idnes.cz/Edinburgh/.

Nadějné vyhlídky -_-

Občas si tak říkám, jestli to má vůbec nějaký smysl.

Nejlepší dovolená je ta, kterou vám platí někdo jiný, aneb jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část první

Občas si tak říkám, čím se mi to poštěstilo, že mám tak hodného zaměstnavatele, obzvláště když tu vorám, co mi přijde pod ruku.

Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.

Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:

• Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
• Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
• Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
• Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
• Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
• Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu

S formuláři na věčné časy

Mám za sebou zábavný víkend – tedy pokud považujete hodiny strávené s call-centrem/zákaznickým oddělením a další hodiny strávené kontrolováním akreditačních spisů za zábavné.

Začneme tou prací, to byla větší sranda. 

Vysokoškoláci - elita národa

Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)

Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

A život jde dál...

Slibovala jsem pozitivnější příspěvek a opravdu se ho dočkáte – jen to ještě asi chviličku zabere.

Kdybyste se zeptali, jak mi je, řekla bych vám, že to jde. Ale to já říkám vždycky. I minulé pondělí, když jsem sepisovala předchozí příspěvek, jsem si říkala, že to není tak hrozné, že to jde (a podívejte, co z toho vzešlo; ještě štěstí, že když je mi hůř, už nemám chuť ani potřebu psát.)

Takové normální pondělí

Včera jsem se prohrabávala starými skripty na japonštinu a připadala si jak malé dítě o Vánocích. Těch hlášek, co jsem si vpisovala do každičkého volného místa, těch gramatických pouček a slovíček a vůbec všelijakých hovadin typu: „To je to, co máte nad střechou. Tam nemáte nic, ale ten prostor je sora.“ XD A těch domácích úkolů, kde jsem psala nejrůznější hovadiny, co mě v nejpitomějších nočních hodinách napadaly (a psala jsem tak hezky čitelně! Ale hranatě -_-). A testy, které bych nechtěla vyplňovat ani teď po letech, natož tehdy. No prostě blaho.

A proč že to vlastně píšu? Protože to je asi jediná věc, co mi za poslední dobu udělala radost, tak jsem se chtěla podělit.

(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.