A život jde dál...

Slibovala jsem pozitivnější příspěvek a opravdu se ho dočkáte – jen to ještě asi chviličku zabere.

Kdybyste se zeptali, jak mi je, řekla bych vám, že to jde. Ale to já říkám vždycky. I minulé pondělí, když jsem sepisovala předchozí příspěvek, jsem si říkala, že to není tak hrozné, že to jde (a podívejte, co z toho vzešlo; ještě štěstí, že když je mi hůř, už nemám chuť ani potřebu psát.)

Malá odbočka btw: čtete někdy fanfikce s tagem depression? Fascinují mě hlavně ty, kde protagonista – většinou ve čtyři ráno – sebere odvahu a napíše/zavolá kamarádovi, že je na tom špatně. Pfff, ode mě se nikdo nedočká zprávy, ani když jsem na tom dobře, a čím je mi hůř, tím míň o sobě dávám vědět. Nehledě na to, že otravovat někoho ve 4 ráno, tak si nejen sama omlátím hlavu o zeď, že si vůbec dovoluju pomyslet na to někoho otravovat, ale ten někdo by mě dozajista při nejbližší příležitosti zabil a zakopal, protože bych ho budila. Nope, to radši sluchátka do uší a čekat na spánek (nebo na smrt, občas je to podobné).

Ale zpět k tématu. V dané situaci nejsem žádný nováček (tolik let praxe, to by se krásně vyjímalo v životopisu – kdybych se ucházela o pozici losera roku), zvyknout se na to ale nedá. Vždycky tak naivně doufám, že to bylo naposledy a už se to nevrátí – a když, tak na to budu připravená –, že to příště zvládnu. Nezvládnu (ani teď to očividně nezvládám, když mám potřebu sama si komentovat svoje vlastní kecy - pozdravte, to je moje zlá polovina mozku, ta, která tak ráda kritizuje a předhazuje mi ty nejčernější myšlenky). Ale aspoň se snažím nasadit těžké zbraně, i když ne vždycky fungují: japonské knížky, šití, oblíbené seriály, mačča latté, Nacume Júdžinčó, a když nic z toho nezabírá, jistí to spánek. Ten jistí všechno (jen kdyby se člověk nemusel probudit – vidíte? A proto jsem před lety v jedné světlé chvilce vyhodila všechny zbylé prášky na spaní a v těch černých si to vyčítám).

Bylo výhodou, když jsem bydlela na kolejích - tam se nikdo nedivil, když jsem se rozhodla jít si v šest večer lehnout (ne že bych na to mívala čas). Ale zkuste si něco takového doma a už slyšíte, že furt jen spíte a měli byste něco dělat a rejou do vás a kristepane, jak slušně někoho poslat do háje, protože prostě víte, že tenhle den je NG a nic než spánek už ho nezachrání? Občas by bylo fajn, kdyby mamka měla i nějaké jiné koníčky než mě, zvlášť když nevěří na špatný duševní stav (ano, velmi nezapomenutelná scéna, kdy jsem se jednou snažila jí to vysvětlit a ona mi vmetla do tváře, že se mám jíž léčit do blázince, když jsem cvok; jup, paráda, díky moc).

Naordinovala jsem si všechno výše zmíněné a trochu to zabírá. Rozečetla jsem tedy třetí díl ze série Mikeneko Holmes, což byla skvělá volba, protože se u toho neskutečně bavím – chudáka Katajamu tam právě obvinili z násilí na ženách a jeho šéf na to odvětil, že Katajama je takový ňouma, že by tomu spíš uvěřil, kdyby ta ženská přepadla a znásilnila jeho.

Vrhla jsem se na opravování tašek, co se mi tu nahromadily. Mojí nejmilejší tašce jsem dokonce musela celé ucho udělat nové, jelikož se třepilo, a byla by škoda ji kvůli tomu vyhodit, když se mnou projela půl Japonska poté, co jsem si ji v Ósace pořídila na to množství knih, co jsem s sebou táhla, a teď se příležitostně vozí po Čechách, když někam vytáhnu paty.

A včera mi třeba zlepšilo náladu, když se mi povedlo odeslat všechny pracovní e-maily, které jsem měla vyřídit :) (pravda, půl dne mě užíral strach, že už to dávno mělo být poslané a že na to někdo přijde a seřve mě, co mi tak trvá, a druhou půlku dne mě zase děsilo, že jsem něco poslala špatně/jiné osobě/s jinou přílohou a podobné nápady, přestože jsem všechno několikrát kontrolovala - výborná zábava, tahle nejistota, jen co je pravda).

Malé krůčky, to je tak všechno, čeho jsem schopná (pomineme skutečnost, že netuším k čemu). Nacpala jsem veškeré myšlenky zpátky do krabice a zastrčila ji někam dozadu (ale i tak na mě halekají, abych si náhodou nemyslela, že je mám z krku). Však ony se zase vrátí a v plné síle – jen doufejme, že jim to chvíli bude trvat (nebo že tou dobou už budu o něco odvážnější…).

Jop, pozitivnější příspěvek si opravdu necháme na příště.