Včera jsem se prohrabávala starými skripty na japonštinu a připadala si jak malé dítě o Vánocích. Těch hlášek, co jsem si vpisovala do každičkého volného místa, těch gramatických pouček a slovíček a vůbec všelijakých hovadin typu: „To je to, co máte nad střechou. Tam nemáte nic, ale ten prostor je sora.“ XD A těch domácích úkolů, kde jsem psala nejrůznější hovadiny, co mě v nejpitomějších nočních hodinách napadaly (a psala jsem tak hezky čitelně! Ale hranatě -_-). A testy, které bych nechtěla vyplňovat ani teď po letech, natož tehdy. No prostě blaho.
A proč že to vlastně píšu? Protože to je asi jediná věc, co mi za poslední dobu udělala radost, tak jsem se chtěla podělit.
(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)
(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)
Jinak to všechno stojí za starou belu. Každý den nedočkavě kontroluju hodiny, jestli už budu mít padla, abych mohla jít domů a v lepším případě si jít lehnout nebo koukat na seriál (proč mi nikdo neřekl, že NCIS je taková sranda?); každý týden se nemůžu dočkat pátku, jen abych víkend proflákala nicneděláním.
A v pondělí odznova.
Každé ráno neochotně vstanu, jdu do práce, kde jsem každému
platná jak mrtvýmu zimník, nic mi nejde a všechno vorám, jak se jen dá. A říkám
si, že když nezvládám ani tohle, tak jsem úplně k ničemu a jen tu zabírám
místo. Nikdo mě nepotřebuje. K ničemu nejsem. Kdybych tu nebyla, nic by se
nestalo.
A to nejen v práci.
Asi proto tak ráda čtu hurt/comfort. Jsem hnusná a
přivlastňuju si slova útěchy míněná protagonistům. Oni je potřebují víc – mně
nic není. Já jsem jen neskutečná pesimistka a příšerně negativistický člověk,
který si za svoje nálady může sám. Kdybych myslela pozitivně, hned bych se
cítila líp. Myšlenka se totiž zhmotní. Alespoň to říkala dívčina, na kterou to
asi zabralo a podle všeho se má (relativně) dobře. Kde se sakra to pozitivní
myšlení dá sehnat? Protože já po kapsách žádné nemám. Kéž by tak šlo lusknout
prsty, aby se ze mě stal optimista.
Nuceně se snažit myslet pozitivně snad ani nejde. Zní to
hrozně falešně a to to ani neříkám nahlas. Asi jako kdybych si opakovala, že
jsem hezká. To určitě – a kráva je známý tažný pěvec, co na zimu odlétá do mléčných
lázní na Saharu.
Mimochodem, četli jste někdy nějakou motivační knihu? To
jsou ale neskutečné kydy – příšerně mi lezou krkem, nevěřím jim jediné slovo a
nadávám jim do blábolů a slintů (prý „najděte v sobě vnitřní divošku“
Nope, ani omylem). Teď mám prý zase hledat smysl života, abych prožila dlouhý a
kvalitní život – pche, ani té čtyřicítky se nechci dožít (ale to jsme nechtěla
ani dvacítky…).
Asi jsem zahořkla. Dobře mi tak. Kdybych byla lepší člověk,
určitě by se mi život odměnil. Bohužel jsem jen sobecká kráva, která se na
všechny mračí a ignoruje všechno kolem sebe, protože její život už vlastně
skončil. Určitě bych nenašla nikoho, kdo by mě nesnášel víc, než se nesnášim
sama.
Nesnášim, že jsem sama k sobě připoutaná a nemůžu se tý mrchy
zbavit. Můžu ji kritizovat a můžu se jí smát, ale to je asi tak všechno, co
můžu, protože krom dalšího jsem taky srab. A nesnášim změny a přizpůsobování se.
Ale na druhou stranu jsem taky sama k sobě shovívavá (?) a zbytečně se nenutím do věcí, které nesnáším. Jako bych měla pocit, že toho mám už takhle dost a zasloužím si trošku klidu (a spoustu knih a čokolády). Takže vlastně dobrý.
Ale na druhou stranu jsem taky sama k sobě shovívavá (?) a zbytečně se nenutím do věcí, které nesnáším. Jako bych měla pocit, že toho mám už takhle dost a zasloužím si trošku klidu (a spoustu knih a čokolády). Takže vlastně dobrý.
Zvažovala jsem někdy psychiatra/psychologa/psycho-cokoliv?
Pff; tož dávno tomu jest, co jsem byla plna mladických ideálů, že stačí chtít a
všechno půjde…
A zkrácená verze zní, že psychiatra i psychologa už mám za sebou (kupodivu pokaždé kvůli tomu samému, jen asi 6 let od sebe; což mimochodem bylo něco jiného než tohle – too many issues, too little time. Nic z toho mimochodem nepomohlo, yay -_-) a žádné další psycho-osoby už otravovat nepotřebuju. Stačí, že se vyžvaním tady, kde nikoho nemusím obtěžovat. Stejně nemám co kloudného říct, co bych už neprobrala se svým mozkem. Co bych jim vykládala? Že jsem k ničemu? Že si za to můžu sama? Že se nic nezmění, protože nejsem ochotná ani schopná nic změnit? Že nemá cenu na mě plýtvat časem, protože jsem sebestředná mrcha, které na nikom nezáleží a která je všem spíš přítěží?
A zkrácená verze zní, že psychiatra i psychologa už mám za sebou (kupodivu pokaždé kvůli tomu samému, jen asi 6 let od sebe; což mimochodem bylo něco jiného než tohle – too many issues, too little time. Nic z toho mimochodem nepomohlo, yay -_-) a žádné další psycho-osoby už otravovat nepotřebuju. Stačí, že se vyžvaním tady, kde nikoho nemusím obtěžovat. Stejně nemám co kloudného říct, co bych už neprobrala se svým mozkem. Co bych jim vykládala? Že jsem k ničemu? Že si za to můžu sama? Že se nic nezmění, protože nejsem ochotná ani schopná nic změnit? Že nemá cenu na mě plýtvat časem, protože jsem sebestředná mrcha, které na nikom nezáleží a která je všem spíš přítěží?
Ani nevím, proč vám tohle všechno píšu. Vlastně je to pořád
to samé, co to bylo před dvěma, pěti, deseti, patnácti lety. Nic moc se
nezměnilo. Pořád jsem samotář, co to snad jednou zabalí a sousedi se to dozvědí
až podle smradu. A většina ostatních asi vůbec. Žádná škoda, snad jen těch
knih.
Ahoj, tvůj blog sleduju pravidelně už od doby, co jsi odjela do Japonska, líbí se mi, jak píšeš, i když je fakt, že mám radši ty pozitivnější příspěvky. :)
ReplyDeleteMoc mě mrzí, že se necítíš dobře, ale stejně mi nedá nezeptat se. Proč se nemáš vůbec ráda? Proč o sobě tak ošklivě píšeš? Co je vlastně tvůj problém? Máš pocit, že všechny otravuješ a jsi jen na obtíž? A napadlo tě, že je to pravděpodobně opravdu jen tvůj pocit? Já jsem se před nějakou dobou cítila stejně, pár hloupých poznámek a narážek v dětství a pubertě + jiné problémy, otřáslo to mým sebevědomím asi víc, než by mělo. Pak pár let v pohodě, následovalo stěhování do zahraničí a tady mě to jednu dobu vykolejilo tak, že jsem nedokázala pomalu ani ráno vstát z postele. Nechci tvrdit, že přesně vím, jak ti je, jen si to snažím přiblížit. Chápu, že to není lehký, člověk se prostě nějak špatně cítí, ví, že by asi neměl a neskutečně ho vytáčí všichni okolo, ze kterých stříká optimismus už na dálku.
Píšeš, že nejsi ochotná ani schopná nic měnit. A chceš teda vůbec něco měnit? Protože jestli ne, tak v čem je problém? Jsi šťastná sama, když si můžeš číst, něco tvořit atd? Tak buď. Proč máš pocit, že musíš být jiná, že musíš mít stovky "přátel", že musíš to a ono. Nemusíš. Troufám si říct, že svým životním stylem nikomu neubližuješ, až teda na to, že máš pocit, že všechny otravuješ... ale o tom jsem se zmiňovala už na začátku, že jo? :)
Já vím, že člověk nemůže vždycky dělat jen to, co se mu chce a co má rád, ale myslím, že je fajn se na tyhle aktivity soustředit co nejčastěji. Dělej to, co tě baví a naplňuje, užívej si to, vždyť co je komu do toho. Naopak se snaž nenutit do toho, co tě stresuje (tím myslím takovou tu nezdravou formu stresu, která nepomáhá překonávat sám sebe, ale jen ubližuje). Jasně že s prací je to jiná, ale i ta se dá třeba v budoucnu změnit. Ty jo já si vzpomínám na sebe a na to jak jsem trpěla pomalu sociální fóbií, pro mě byl problém si kolikrát něco koupit v krámě, vždycky jsem byla úplně zpocená. Vyřídit si něco na úřadě a riskovat, že tam na mě budou hnusní? Tak z toho se mi chtělo zvracet dva dny dopředu. Tahle úzkost se mi pak rozjela v zahraničí, fakt to bylo peklo, měla jsem pocit, že jsem úplně odkecaná, neschopná si pomalu koupit svačinu, bála jsem se, že na mě bude někdo mluvit, bude se mi smát. Přešlo to samo, trvalo to asi dva roky, ale i teď tenhle iracionální strach někdy cítím. Ve většině případů ho ale už dokážu kontrolovat.
Chci tím říct, že mi připadá, že se obě často až moc ohlížíme na ostatní - nechceme obtěžovat, zdržovat, dělat problémy. Ale on je rozdíl v tom, jestli to děláme z ohleduplnosti k okolí nebo proto, že máme pocit, že jsme jen odpad, co překáží všem ostatním.
Ty máš ale úplně stejnou cenu jako všichni okolo tebe, to si pamatuj. I když v tvých očích oni nejspíš dělají všechno správně, tak určitě sama moc dobře víš, že to není pravda.
Měj se ráda. Vzpomeň si na sebe, když ti bylo třeba 10 nebo 15 (nevím, kdy přesně tyhle tvoje pocity začaly), dokázala bys nenávidět tu malou holku? Protože to jsi pořád ty, člověk se sice mění, ale podstata zůstává stejná.
Jo a ještě mě napadlo, máš doma nějaké zvíře? Myš, kočku, orangutana? Jestli ne a pokud by ti to tvoje situace umožnila, nepřemýšlela jsi, že by sis třeba něco pořídila (nejlépe adoptovala)? Je to strašný klišé, ale ta jejich láska fakt léčí. Navíc ta nutnost muset se o někoho pravidelně starat, vědět, že tě potřebuje... Je to jen nápad. :)
Snad se nezlobíš, za tenhle román, já jen, že to fakt není dávno, kdy jsem měla pocity trochu podobné těm tvým. A díkybohu jsem okolo sebe měla člověka, který mi pomohl, i když jsem byla mnohdy na přesdržku, tak se na mě nevykašlal a já prostě cítím ten závazek poslat to dál. G.
Otázka za milion: co je vlastně můj problém? (to bych taky ráda věděla…)
DeleteZúžit to jen na jeden se mi teda ještě nikdy nepovedlo, i když nejblíž jsem se asi dostala vysvětlením: "Nechci být tím, kým teďka jsem, protože jsem všem přítěží, ale změnit se nedokážu."
Nechci být ta holka, která je naprosto k ničemu jak po stránce pracovní, tak i osobnostní a vztahové. Nechci být ta holka, co má všechny správné předpoklady, ale žádné hmatatelné výsledky. Nechci být ta holka, co něco udělá, jen aby na tom našla kopu chyb a zjistila, že to vlastně celé udělala špatně, i když to bylo jednoduché jak facka a kdokoliv jiný by to v pohodě zvládl. Nechci být ta holka, co se jí kamarádky musí čas od času na twitteru zeptat, jestli ještě žije. Nechci být ta holka, co nikdy neví, co by řekla, a tak radši mlčí celý svůj život a působí dojmem, že s ostatními nechce mít nic společného.
Nemám se ráda, protože přesně tohle, co nechci být, jsem.
Jenže kdykoliv jsem se pokusila o jakoukoliv, byť sebemenší změnu, bylo to ještě horší. Třeba moje pokusy účastnit se společenských akcí často končily v slzách, takže jsem to vzdala. A když se v práci snažím vypadat sebevědomě, připadám si spíš jak nafrněná nána. Je pravda, že nemá cenu pokoušet se být někým, kým nejsem, a nutit se do věcí, co mi spíš ubližují, než pomáhají.
Z čehož mi vyplývá, že sama sobě prostě neuniknu a vždycky budu taková, jaká jsem. Otázkou zůstává, jestli teda jsem přítěží nebo si to namlouvám. A není to vlastně jedno? Pokud tomu věřím, je to pro mě realita nehledě na to, co si myslí ostatní. Mozek mi vždycky najde pádné argumenty, aby podpořil svoji teorii: Kdybych svou práci udělala správně, nikdo by to po mně nemusel opravovat, nikoho bych nemusela otravovat s dotazy a prosbami. Kdybych dokázala jednat a vyřizovat věci jako normální lidi (a ne jako člověk, co se děsí jakéhokoliv kontaktu s lidmi, nedej bože telefonování), nemuseli by si ostatní dělat starosti, jestli se ta daná věc vyřeší, případně pátrat po někom, kdo by jim pomohl, když já to nezvládám, i když bych měla. Kdybych byla schopná udržovat kamarádské vztahy, nemusely by si kamarádky dělat starosti, jestli náhodou neprošvihly můj pohřeb.
Možná jsem prostě jen příliš negativní a to je celý můj problém. Kéž by se tak dalo sehnat pozitivní myšlení a vždycky po kouskách uzobávat. Takhle mi nezbývá než se snažit vše odignorovat, což možná chvilku jde, ale jakmile se to nahromadí, jsem v háji. Holt jsem s dlouhodobou perspektivou nikdy nepočítala…*krčí rameny*
Ale aspoň mě těší, že existuje někdo, kdo se sám se sebou popral a vyšel z toho jako vítěz. Možná jsem sentimentální, ale šťastné konce já ráda :) Máš můj obdiv, že dokážeš takovou obludu kontrolovat – na něco takového si vůbec netroufám (zrovna jsem si radši pomocí návodů na youtube okudlala vlasy sama, než bych se šla objednat ke kadeřnici, takže asi tak). Vůbec si nedokážu představit, jaké to je se nebát (nebo se bát, ale stejně do toho jít), ale musí to být skvělé, když se vše povede, jak má. A co teprve ten pohled nazpět, když člověk vidí, co všechno dokázal překonat a jak se zlepšil. To musí být nádhera.
Děkuju za román (jak vidíš, posílám taky jeden) a přeju ti, ať se ti i nadále daří a už nikdy nemusíš zažít takovou hrůzu znovu.
Jsem tichá čtenářka tvého blogu cca 2 roky. Dostala jsem se sem asi přes japonštinu, kterou sice neumím a ani neplánuju ji studovat, ale hrozně tě obdivuju, že ji ovládáš. A tím se dostávám k tomu tvému "jsem k ničemu" pocitu. Umíš něco, co ovládá jen hrstka Čechů. I když se tím třeba neživíš, pořád je to cool znalost. Tvůj blog čtu i proto, že je hodně otevřený. V dnešní době insta dokonalosti všichni zveřejňují jen to pěkné. Dneska jsem viděla vlog na jednom kanále o veganské kuchyni, kde ta vlogerka mimojiné ukázala, jak stajluje jídlo na fotku. A přesně tak dneska insta lidi stajlují svůj život. Pomalu přestává být normální si stěžovat, což na jednu stranu je super, na druhou je ale těžší se vyrovnat s tím, že ostatní zdánlivě namají žádné problémy, když já jich mám hromadu. Tím jsem chtěl říct, že děkuji za dávku opravdovosti. A upozornit na to, že nejsi jediný člověk, co se v životě plácá. Akorát to dneska málokdo odhalí veřejně. Psychické problémy mají i lidé se zdánlivě dokonalým životem. Chápu tvoji nechuť k psycholidem, ale dneska se dají docela proklepnout online a vybrat někoho, kdo působí sympaticky. Nějak věřím, že stojí za to bojovat za lepší život. Nic důležitějšího stejně na práci nemáme. (A moje osobní teorie o smrti a posmrtném bytí počítá s tím, že práci na sobě ani utéct nejde.)Mně osobně vlívá sílu do žil, když vhodně vystoupím z konfortní zóny. Musí to ale být to správné. Cítím, jak tím rostu a napříště zvládám zase trochu náročnější věci. Nesmím se ale srovnávat z ostatními, protože to mi okamžitě pokazí veškerou radost.
ReplyDeleteJe pravda, že jsem nikdy netrpěla depresí jako ty, takže asi budu znít jako MATFYZák, který na potkání vykládá, jak je matika easy, ale...
ReplyDeleteNa sobě jsem zjistila, že duševní rozvoj možný je, jen nesmíš očekávat obrat o 180° a nejlépe ihned. Kým jsem bývala na základce a kým jsem dnes, to jsou dvě naprosto odlišné osoby. A přesto naprosto stejné. Základ nezměníš, můžeš jen ohladit hrany, nějaké drobnější přidat a tím změnit celkový dojem. Stále jsem zmatkař, stále mluvím rychleji, než myslím, stále se nechávám ovládat emocemi, stále jsem nešikovná a manuálně nemožná a stále mám takt šutru. Z čeho byl ale dřív pesimistický zakomplexovaný outsider, který se bál ztrapnění, z toho je dnes vcelku sebevědomá žena schopná se přesnést přes své nedostatky a vidět život optimisticky. Nebylo to přes noc. Trvalo to léta a léta to potrvá. Člověk se stále mění, stále utváří a nikdy si nelze říct: „Teď jsem to já a jiná už nebudu!“
A jak to měním? Drobnostmi a sebeanalýzou. Takřka neustále přemýšlím o tom, co a proč dělám, jaké důsledky z toho plynou a jak se k nim stavím. Co pro mě která činnosti nebo vlastnost znamená. Objektivně, nikoliv s přílišnou sebekritikou. A při pokusu o změny kašlu na velké celky. Zabývám se maličkostmi, zato však nepřetržitě. Po letech zjišťuji, že všechny ty maličkosti nakonec vedly k velkým věcem, ani si nejsem zcela jistá jak.
Byla jsem nespokojená se svým vzhledem. Nestejná prsa, příliš velký nos, malá výška, výrazné čelisti. Nakonec jsem si uvědomila, že problém není v „nepodařených“ částech těla, ale v tom, že nevnímám nic jiného. Třeba že mám hezké rty, hezké oči, dobře rozloženou postavu, jak pěkně mi světlá pokožka ladí k černým vlasům a že vůbec nejsem malá, nýbrž průměrně vysoká. Jak si lze nevšimnout, že dav kolem tebe nebývá vyšší? Snadno. Když se nedíváš očima ale přesvědčením. A jak se to změnilo? Jednou jsem si zkrátka řekla, že na mně musí být i něco pěkného. Tak jsem si stoupla k zrcadlu a hledala. Trvalo to, ale nakonec jsem si jedné věci všimla. A jakmile si jí všimneš, už ji pak vidíš pokaždé. A po čase jsem si všimla něčeho dalšího, a dalšího... Víš, co vidím teď, když se podívám do zrcadla? Jenom věci, které se mi líbí. Protože se zase nedívám očima, ale přesvědčením. Říká se, že dlouhé pohledy do zrcadla jsou znakem marnivosti. Nesouhlasím, podle mého jsou znakem sebeuvědomění.
Také jsem vždycky měla pocit, že se mi nikdy nic nepovedlo. Z prvních osmnácti let života si pamatuji jen neúspěchy, trapasy, depresivní momenty. Až pak pomalu začínají vysvítat sem tam nějaké ty lepší chvilky. Z posledních let si zase pamatuji spíš dobré věci, špatných si vybavím jen pár. Přitom jediné, co jsem změnila, bylo moje vnitřní naprogramování. Když jsem začala uvažovat o tom, proč si pamatuji špatné, ale nikoliv dobré, došlo mi, že to není poměrem dobrých/špatných zážitků, ale jejich prožíváním. Špatné momenty jsem prožívala silně, dobré jsem po sobě nechala jen klouzat. Začala jsem se proto povinně radovat z maličkostí. Kafe dneska chutná výjimečně dobře? Super! Dneska jsem se dobře vyspala! Výborný! Šla jsem do čajovny a přečetla si zajímavou kapitolu z Miláčka? To sakra stojí za zapsání do diáře! A ten diář fakt doporučuji. Prostě jen věc, kterou nosím u sebe a když mám z něčeho radost, tak si to zapíšu. Třeba jedním slovem, jednou větou. A pak si za měsíc sednu, celé si to prolistuji a zjistím, že na 10 skvělých okamžiků připadá jeden lehce otravný. Úplně ti to změní perspektivu. Požitkářství není špatná věc. Požitkářství, čirá radost z toho, že máš dobré jídlo, slyšíš pěknou skladbu nebo se jen spokojeně vyvaluješ v posteli, je to nejlepší, co si můžeš naordinovat.