S formuláři na věčné časy

Mám za sebou zábavný víkend – tedy pokud považujete hodiny strávené s call-centrem/zákaznickým oddělením a další hodiny strávené kontrolováním akreditačních spisů za zábavné.

Začneme tou prací, to byla větší sranda. 

Tož to mi takhle ve středu ráno přistály na stole dva stohy papírů, které vysílaly jasnou zprávu Fuck you české lesy. O to víc, že byly potištěny jednostranně *vytahuje kapesníček a otírá slzy*. Končí totiž období hájení a je třeba sesmolit žádosti o akreditace. Naštěstí však tentokrát nejsem ta, která musí ty bláboly smolit - zaplať pánbůh, toho jsem si užila dost. Nope, teď jsem povýšila na kontrolorku. Ne že bych o tom věděla něco víc než předtím, když jsem ty bláboly smolila (a to jsem o tom tehdy taky netušila ani ťuk). Neva, od čeho máme internet, že? Nejdříve nastalo pročítání metodických příruček pro žadatele, formulářů, vnitřních předpisů apod. Pak jsem se posunula o stupeň nahoru a dostala se do závratných výšin - k příručkám pro hodnotitele! Děsně záživné čtení, zvlášť ta vágnost a abstraktnost všech kritérií („dostatečná publikační činnost“ my ass) *obrací oči v sloup*

A víte co pak? Pak jsem z toho musela vytáhnout ta kritéria a opatřit je poznámkami, aby se to podle toho dalo kontrolovat. Super zábava na dva dny, zvlášť když máte pocit, že tam melou furt to samý už v pátém standardu po sobě.

Ve čtvrtek jsem konečně uložila poslední změny a říkala si, že teď už to bude lehký jak facka, že to všechno mám poznamenaný a bude stačit ty žádosti jen projet.

No a někde tady se to zadrhlo na drobném detailu – tvůrci jsou taky jenom lidi a bez chyb se to prostě neobešlo. Jen projet formuláře zabralo celý pátek a výsledek mé – objektivně dost chabé – kontroly vidíte tady. Některé nedostatky byly vtipné, některé matoucí a jednou jsem musela vstát a jít se projít, protože nervy mám jen jedny.

Posuďte sami:

Příklad č. 1 – předměty se dělí do dvou kategorií – PZ (předměty povinného základu) a ZT (základní teoretický předmět povinného základu) – ano, já taky nevím, který chytrák to takhle blbě pojmenoval... Každopádně v kolonce, kde toto mělo být, jsem nacházela perly typu „volitelný“, „povinně volitelný“ apod.

Příklad č. 2 – Kolonka Forma výuky se ukázala taky velice zákeřnou. Mým očekáváním bylo najít zde slova typu „přednáška“, „seminář“ nebo třeba „konzultace“. Jaké bylo moje rozčarování, když jsem objevila záhadný vzkaz „0/1“. Že by pisatel omylem přepnul do binárního kódu? Nebo chtěl ohodnotit formulář, který očividně neobstál. Kdo ví…

Příklad č. 3 – Každý člověk spojený s programem musí vyplňovat formulář personálního zabezpečení. Tam se nachází záludná kolonka Zkušenost s vedením závěrečných prací. Sem má člověk napsat, kolik jich vedl, aby bylo vidět, zda je schopný a zkušený, protože čím vyšší čísla, tím větší machři (asi). Většina lidí to zvládla, ale jedna paní docentka mi tam fikaně napsala: „Bakalářské, diplomové a disertační“. Krásně to vyjmenovala, šikovná *poplácá ji po hlavě*.

Příklad č. 4 – Další prudce matoucí kolonka je Další současná působení jako ak. pracovník na jiných VŠ. Člověk by čekal, že když je tam slovo jiných, myslí se tím jiných, než je domácí pracoviště. I tak jsem tam našla člověka, co jako domácí pracoviště a jiné pracoviště uvedl tu samou školu. Okay…¬_¬

Příklad č. 5 – Co by asi mohla být „Role garanta“? Že by něco jako „přednášející, zkoušející, cvičící…“? Nah, napíšeme tam „100 %“, to bude vypadat hustokrutopřísně!

Bonus – Jeden z předmětů byl v obou akreditacích i v jejich anglických verzích. Naivka by čekal, že formulář k tomuto předmětu bude vyplněn stejně, když je to ten samý předmět.

Byl?

Nope, ani náhodou. Polovina věcí tam chyběla a něco dalšího bylo blbě. Super, takže anglická verze toho samého v téhle akreditaci tedy taky bude blbě, že?

Nope, anglická verze byla více méně správně. Tak kde se, milí kolegové, asi stala chyba?

Po téhle vtipné činnosti však čekala ta horší – pročítání sebehodnotících zpráv. A to byla teprve zábava na večer. Tedy dva. Ty víkendové, protože v pondělí to mělo být hotovo. Představte si dlouhosáhlou zprávu o stavu studijního programu, o tom, jak je v souladu se strategickými cíli školy, přírodou, koloběhem života a vyššími mocnostmi. Alespoň tak nějak mi to znělo. Takových zbytečných keců furt o tom samém. Taková snaha zavděčit se požadovaným standardům. Taková kreativita jak napsat pětadvacetkrát to samé, ale jinými slovy. Čest tvůrcům!

Call-centra jsou zlo

Sponzorem druhého zážitku je Ikea – známý labyrint, kde v jednom baráku ujdete 20 kilometrů a když blbě odbočíte, jste zpátky u sedaček. Dosud jsem nikdy nic v Ikee nekupovala, ani jsem tam nikdy nebyla. Jenže mamka rozhodla, že prostě potřebujem nový nábytek, tak jsme do toho šly. Našla jsem si předem na netu, co že to vlastně chceme, a s tahákem jsme vyrazily na Zličín. Jenže najděte dva kusy nábytku na těch asi 40 tisíci hektarech jen s pochybným názvem a ještě pochybnějším číslem v kapse. 

Našly jsme? Nenašly. Tak jsme odchytly paní prodavačku, jestli by nám neporadila, a ta nám ochotně sdělila, že ani jedno tu není, že to mají v externím skladu kdesi bůhví kde, kam už se kresliči map nedostali a raději tam nasadili lvy.

Spásným nápadem bylo nechat si to dovézt domů. Ok, proč ne, tím lépe pro nás. Takže jsme po dvou hodinách odcházely z obchodu s jediným kusem papíru v ruce, aniž bychom ty vybrané věci třeba jen okem zahlédly. Budiž.

Autíčko přifrčelo hned v pondělí, a když jsem se vrátila z práce, mělo se sestavovat. Ovšem ejhle, jeden díl byl poškozen. Takže následovalo sepsání reklamačního formuláře (pozn. pro lidi tvořící formuláře: vysvětlivky jsou u záhadných zkratek nutnost, nikoliv nadstandard; člověk by neměl gůglit všude okolo, když chce vyplnit jeden blbej formulář). A čekalo se na reakci, protože čekání je prostě in. Reakce sice přišla docela rychle, ale v podobě hovoru v době, kdy jsem to nemohla zvednout, takže jsem volala zpátky až další den. Paní v call-centru mi ovšem řekla, že pro mě nemůže nic udělat, protože banda z reklamací tam není a nemá mě na koho přepojit, ať si prý zavolám zítra. 

Volala jsem tedy druhý den. Maník neměl potřebu mě na kohokoliv přepojovat, že to zvládne sám (holt chlap) a přesvědčil mě, že když další den přijedu na Zličín s poškozeným kusem, vymění mi ho za jiný. Fajn, to znělo dobře a já si gratulovala, jak jsem jednou taky něco vyřešila.

Ovšem jen do doby, než jsem další den s prknem přijela na Zličín a zjistila, že maníkovu pozornost uprostřed hovoru asi upoutalo něco jiného a nedopsal svou myšlenku, natož aby dal někomu dalšímu o situaci vědět. Tak jsem (po několika desítkách minut) poslušně odevzdala prkno a odešla s příslibem, že až si to budu moci vyzvednout, někdo se mi ozve. Čekám dodnes…

Edit: Je to dobrý, prkno je doma, může se začít sestavovat :)