Nadějné vyhlídky -_-

Občas si tak říkám, jestli to má vůbec nějaký smysl.


A tím "občas" myslím pořád.

Den za dnem, jeden jak druhý, jedna chyba za druhou, jedno selhání po druhém. Jakmile se nechám ukonejšit všedností, jedna věc za druhou se začne kazit.

Ne, sama ne; to já jí zkazím.

Tuhle spletu datum, támhle číslo, přehlídnu novou verzi dokumentu a místo toho pracuji se starou. Možná jsou to maličkosti, ale čím je jich víc, tím je jasnější, že to není chvilková nepozornost, ale prostá neschopnost.

Nedokážu správně udělat ani jednu jedinou věc.

Nejsem k ničemu.

Kdybych tady nebyla, vůbec nikdo by mě nepostrádal. Nic neumím. Nic nezvládám. Jsem naprosto zbytečná. Nestačím ani na tu nejzákladnější práci a svůj plat a teplé místo v kanclu si nezasloužím.

Jen tu překážím. Zacláním. Vadím.

Nikam nepatřím, nikam nezapadám, nikde není to moje místo. Nezvládla jsem si vytvořit ani tu svoji sociální skupinku, kde bych se cítila jako doma, kam bych patřila.

Den za dnem se bezcílně plácám, aniž bych k něčemu směřovala. Nic nemá smysl.

Už ani nevím, jaké je to si s někým popovídat. Nemám co říct. Asi jsem nikdy ani neměla. Možná je přeci jen lepší mlčet a jen poslouchat. Jako bych tu ani nebyla. Prostě si mě odmyslete. Není to tak těžké, že ne?

Neměla bych si stěžovat. Nic mi přeci nechybí. Žadoním tu o pozornost, jako kdybych si ji zasloužila, a přitom si za všechno můžu sama.

Jsem v pořádku. Nic mi není.

Jak dlouho ještě? Copak už to nestačilo? Copak není jasné, že tohle nikam nevede?

Jak se mám? Ještě žiju. To stačí. Víc mě stejně nečeká. Jen den za dnem zbytečného ploužení se...