vánoční svátky jsou všechno jen ne klidné...

nálada: co poslouchám: Gackt - Vanilla

Čas vánoční, samá radost, pohoda... jj, to by bylo moc pěkný. Kdyby to ovšem tak skutečně bylo. I když odhlédnu od předvánočního shonu, pořád zbývá ten povánoční. Návštěvy babiček, děděčků, strýčků, tetiček, bratranců ze čtvrtého kolena... Jen dojíte bramborový salát, už se nasedá do auta (v horším případě autobusu, či dokonce snad musíte po svých), které vás odveze nejméně přes půl republiky, kde vás čeká někdo, na koho se musíte usmívat a kdo vás zahltí otázkami jestli už máte chlapce (popřípadě dívku) či zda už víte kam na školu (a samozřejmě neopomenou být nápomocni svojí radou, že ekonomické vzdělání je nejlepší krok k zajištěné budoucnosti). Naservírují před vás ohromný tác s cukrovím, i když vám se už samým cukrem kazí jindy tak pečlivě udržované zuby, nebo ještě lépe chlebíčky s - moment překvapení - bramborovým salátem. No páni, tak to jste rozhodně nečekali!
Pak začnou obvyklé stížnosti, že zdravíčko už není to, co bývalo, kolena se nechtějí ohýbat, záda pobolívají, a když se pohne rukou, asi takhle, tak z lokte vystřeluje bolest do celé ruky. A jak tak posloucháte o všech nemocech, co vaše příbuzné postihly, začnete se pomalu obávat té občasné bolesti na palci u nohy (to přece nemůže být jen zarůstající nehet, i když na něj trpíte). Později se při povídání dostane i na všetečné sousedy, kteří slídí kolem, aby měli co nejvíce drbů na rozdávání, přičemž vás tetička ujistí, že takové chování je pod její úroveň. A za deset minut už posloucháte, jak si ta stará paní z druhého patra musela den před Vánocemi dojet pro manžela do hospody, který se příšerně opil a pustil se do nesmyslné rvačky se svým spolupracovníkem.
Postupně přestanete vnímat čas, pak i to, o čem se mluví, a nakonec se letargie rozšíří i na vnímání okolí. Jestli máte jen jedny příbuzné, kteří vás takhle zahrnují svojí starostlivou péčí, pak jsme na tom stejně; máte-li jich však více a celé svátky jen jezdíte od tetiček k babičkám, potom Vám přeji místo pohody spíše pevné nervy.

Kam v pátek večer? Do kostela! aneb Gospel Night 2006

Když se vždycky zeptám spolužaček, co chystají na víkend, dostane se mi odpovědi, že za a) nic, b) učení, c) v pátek večer nějakej klub (většinou Futurum, ať už je to co chce). Nikdo se ovšem nemůže pochlubit tím, že by páteční večer trávil v kostele. Až na mě.
Na minulý pátek, 8.12. jsem totiž byla pozvaná na koncert tensingových skupin do kostela U Klimenta. Že nevíte, co je tensing? Z toho si nic nedělejte; až do pátku jsem o něčem takovym taky neměla ani ponětí. Přesto jsem šla, jelikož to pozvání nebylo jen tak od někoho. Bylo od Dii. Někteří z vás ji asi znají (a pokud ne, tak jste o hodně přišli); já ji poznala letos v dubnu, ale od té doby jsme se neviděly. Takže si dokážete představit, jak jsem se těšila. Taky jsem se snažila s sebou vzít Shari, jenže ta odmítla, takže jsem nakonec šla sama.
Dorazila jsem na Náměstí Republiky přeci jen trochu brzy, ale to jen z toho důvodu, že bývám šíleně nedochvilná, takže jsem se tomu chtěla vyhnout a jednou taky přijít včas. Což o to, včas jsem přišla, ale moje hrdost jakožto Pražačky mi nedovolila vzít si s sebou mapu, takže když jsem vylezla z metra, neměla jsem nejmenší ponětí, kudy se dát. Takže jsem vyzkoušela metodu "půjdu-tudy-a-uvidim-kam-dojdu." Povedlo se mi obejít blok domů a dostat se zpátky na náměstí :-)
Naštěstí jsem si všimla skupinky děvčat, z nichž jedna zrovna prohlašovala, že je tady nikdo nezná, což upoutalo mou pozornost. No, a koho to nevidim. Diu. Nějak jsem ji sice po tom půl roce nemohla poznat, ale povědomá se mi zdála.
Připojila jsem se tedy ke skupince a zamířily jsme ke kostelu, o kterém jsem ani nevěděla, že zde je. Já se rozkoukávala po ostatních, ale moje vrozená ostýchavost mi nedovolila příliš se vzdálit od jediný osoby, kterou jsem znala. Jak ubíhal čas, holky zašly do jedné z přilehlých uliček, kde se rozezpívávaly (zpívání něčeho jako "dojdem do sklepa pro pivo" přilákalo pohled nejednoho kolemjdoucího), protože se blížila zkouška sborů. A podle všeho dva členové ještě chyběli.
Pak se ukázalo, že Káťa netrefí ke kostelu (alespoň že kromě mě se tu ještě někdo nevyzná ;-) Dia a ještě jedna členka TS Náchod, Dita, se jí snažily vysvětlit cestu, což vypadalo dost beznadějně, a to i přes to, že Káťě strašně pěknym způsobem vysvětlily, jak vypadá vchod do metra ("to je ta velká díra v zemi" XD). Takže se Dia nakonec sebrala a letěla pro Káťu. No, a já s ní.
Jak jsme si tak razily cestu zpět na náměstí tím šíleným houfem lidí, co se v předvánoční době vždycky tak promenáduje po ulicích, zahlédla jsem zas jednu známou tvář - i když jen z fotek. Další člen souboru - Cloud (nebo radši Mišša?). Jak jsem později podotkla, bylo to takový poznávání za pochodu. Na vykecávání nebyl čas ani příležitost, takže jsme šly raději najít Káťu. Ta ale nikde. Pak se teprve něco přiřítilo a skočilo na Diu, a teprve když se od sebe odlepily, jsem zjistila, že i s Káťou už jsem se setkala - taky v dubnu.
Rychlochůzí jsme se zas dostaly do kostela, kde teda probíhaly ty zvukový zkoušky. S pár lidma jsem se teda pozdravila (vidíte? úplně se překonávám^^), ale byla jsem pořád nervózní - snad i víc než ti, kteří měli za pár hodin vystupovat na pódiu. Prostě nejsem společenskej typ... Pak teda přišla řada i na TS Náchod, tak jsem si sedla do jedný z těch kostelních lavic a poslouchala, jak jim to jde. Po Diině sólu jsem viděla i "vražednýho zvukaře", který jí vysvětloval, že mikrofon musí mít až u pusy. Chudák holka nevěděla, jestli se má nechat zabít zvukařem za to, že se vzdaluje od mikrofonu, nebo povraždit všechny lidičky v kostele, jelikož repráky byly fakt dost nahlas. No a pak tam všichni tak nějak pohromadě zpívali "Bůh je záštita má" (ne, to jsem taky neznala) a Die se strašně záhadným způsobem povedlo dostat mě na pódium, takže jsem si tam dokonce i chvilku zazpívala (ještě, že mě nebylo slyšet, protože i ten mixér chrčí líp než já).
Přiblížila se doba začátku koncertu, zapálily se svíčky podél kostelních lavic, Dia vypila svoje vanilkový kafe^^
A pak to začlo. Nikdy bych nečekala, že uvidim v kostele tolik lidí (kteří navíc nejsou důchodci). Vlastně se jim ani nedivim. Hrozně mě to bavilo, trochu jsem si tam sama pro sebe zpívala s vystupujícími, jako u vytržení sledovala improvizační divadlo. Jen to příliš rychle skončilo. Najednou byl všude zmatek, dav lidí se motal sem a tam, ale členové TS Náchod utvořili kroužek, dav nedav. Tak trochu jsem se k nim připojila a pořád sledovala lidi okolo, jelikož se mi ztratila Dia a já se bála, že odejde ještě než se rozloučíme. Káťa si otevřela chipsy, na které se všichni vrhli, jako by týden nejedli (hlavně teda Mišša ^_^). Potom se objevila i Dia, nastala zrychlená verze loučení, a potom jsem byla doslova odtažena z kostela. V plánu sice bylo jít na kafe, nakonec jsme ale došly až k Národnímu muzeu a zase zpátky. Byl čas se rozloučit.
Ale to bych nebyla já, kdybych se hned ráno druhýho dne neobjevila na nádraží rozloučit se pořádně. Ani jeden z nás nevypadal, že by se přiliš vyspal. Chvilku jsme postávaly v hale, holky začínaly být nervózní, že jim ujede vlak, ale vše nakonec stihly, protože se jako poslední objevil i Mišša (pořád mám sklon k tomu psát Cloud), znovu jsme se všichni rozloučili a zas na nějakou dobu se rozešli na opačné strany.
Snad zas za rok přijedou, budu se těšit. A letos snad i seberu trochu té dobrodružnosti, co nemám, a vyrazím někam na fest. Uvidíme.
A proč se takhle dlouhosáhle rozepisuju? Jelikož už jsem tyhle zážitky vykládala snad každýmu živýmu tvorovi ve třídě, který byl ochoten poslouchat (nebo to alespoň předstíral) a už nemám, komu bych to ještě řekla. Fakticky mě to hrozně vzalo, líbilo se mi to, jako už dlouho nic jinýho, a jsem jen ráda, že jsem šla.
btw fotky už najdete na www.ymca.cz

...

nálada:  co poslouchám: Rihanna - Unfaithful

Kdopak řekl, že historie se opakuje? No, ať už to byl kdokoliv, měl pravdu. Je to měsíc, co jsem psala, že situace u nás doma je dost strašná. A co myslíte, jak to po tom měsíci vypadá? Stejně. Jestli ne hůř. Už zas mi tu mamka povídá, jak je jí všechno jedno a že by jí nevadilo, kdyby ji někde zabili, alespoň by ji ušetřili trápení. Znovu přemýšlím, kdy nám co odpojí, kromě telefonu, který už nefunguje permanentně. A víte co? Za měsíc nás to čeká ještě jednou. Moje mamka není samotná, kterou to hrozně vzalo. Já z týhle situace taky nejsem zrovna nadšená. Proč tohle musí člověk zažívat, znova a znova? Čim jsme si to zasloužily? Takovýhle otázky jsou sice k ničemu, ale stejně jich a jim podobných mám v hlavě dost. Nebaví mě to tu. Nic nemá cenu. Už bych s tim sekla...

:'-(

nálada:   je mi mizerně...

Četli jste sebrané dopisy Boženy Němcové? Já teda ne, ale jedna kamarádka ano, takže mám představu, o co jde. Němcová v nich píše všem kolem, aby jí poslali alespoň pytel brambor, protože nemá co jíst. Ještě když jsem to slyšela (to je tak maximálně pár týdnů zpátky) jsem si myslela, že to pro ni muselo být strašné - takhle se ponižovat, a litovala jsem ji. Ale v té době mě ani ve snu nenapadlo, že něco podobnýho budu provozovat i já. Polovinu dneška jsem probrečela, a ani do školy jsem nešla, i když už jsem to měla naplánovaný (předtim jsem totiž byla doma kvůli zubům - trhali mi osmičku, kdyby to někoho zajímalo). Ani zítra nikam nejdu. Nevim, co mám dělat. Moje matka totiž za září nedostala výplatu. Zdálo by se, že to přece ještě není tak zlý, ale je. Nemáme totiž ani korunu. Mý jediný džíny už za chvíli budou mít díry a přitom to v dohledný době nevypadá, že bych si mohla koupit nový. Ježiš, vždyť já nemám ani učebnice do školy! Fakt nevim, co s tim. Mamka volala mýmu otci, který s námi nežije, a půjčovala si dva tisíce. Před dvěma týdny. Tehdy to ještě vypadalo celkem dobře. Jenže teď už ne. Nemáme zaplacený účty, odpojili nám telefon a já se každej den probouzim s hrůzou, že nám odpojí i elektriku. Ne že by se nám to už v minulosti nestalo. Asi tak v osmičce nám hrozilo vyhození z bytu. Prostě se v tom pořád plácáme, hlouběji a hlouběji.
Nechci tady být, být doma, ale protože musim, tak si nalezu sem. Tedy dokud nám neodpojej internet nebo elektriku (tak schválně, co bude dřív?). Moje matka tu pořád chodí a bezradnym hlasem prohlašuje, že skočí z balkonu. Sakra, už zase brečim a nevidim ani na ten monitor.
Nevim, proč to tu všechno píšu; asi doufám, že když to napíšu, uleví se mi, otřu slzy a řeknu si všechno bude v pořádku.
Ale vážně bude?

Jak si úspěšně ušlapat nohy

nálada:  co poslouchám: kkm - mini drama cd

Po dvou letech jsem dneska zase zavítala do pražský zoo. A nestačila jsem se divit, jak se za ty dva roky změnila. Hodně mříží zmizelo, nahradily je vodní příkopy a sklo, konečně jsem se jukla na pavilón Indonéský džungle atd atd. Se zeměpisnym seminářem jsme sice prošli většinu zoo, já ale přesto zůstala dál, když už se ostatní rozhodli odejít a pěkně jsem si prošla zbytek. Nejvíc mě teda dostávali netopýři, který jsou umístěni v otevřený expozici, takže mohou lítat kolem vás. I když jsem si neustále opakovala, že se nemám čeho bát, pro jistotu jsem odtamtud docela rychle vypadla. Taky jsem si zamilovala především noční zviřátka, o kterých se tu někde můžete dočíst (alespoň víte, proč jsem je sem dávala). Ale že na mě v teráriu vybaf takovej ten obrovskej americkej šváb, co si to tam štrádoval po zdi těsně vedle mě, a přitom má bejt o pár kilometrů severnějc, tak to mu neodpustim. Je zbytečný dodávat, že jsem odtamtud zmizela rychlostí, nad kterou by se i blesk pozastavoval...
Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se mi v zoo líbí, ani to, jak mi chyběla. Užívala jsem si to dneska jak malá holka, nadšená ze všech zvířat, jako bych je viděla poprvé v životě, což se hlavně projevilo u Afrického domu, kde byla zvířata puštěna do toho obrovskýho výběhu, a já měla najednou pocit, že jsem uprostřed africký savany. A že se tam Fejk projížděl na mopedu už mě ani nepřekvapovalo :-P

Jak jsme hrály go

nálada:   co poslouchám: DBSK - Tonight

Go. Typická japonská hra. Podle Shari to připomíná jinou hru s názvem "Židi", a když si vzpomenu, kolik zajatců mi v každý hře vezme, tak už asi chápu proč XD. Já, jakožto nadšenec do všeho, co alespoň trochu zavání Japonskem, jsem v úterý otevřela noviny a zarazila se nad fotkou hráčů hrajících právě go. Po přečtení kratičkého článku jsem se okamžitě vrhla na Shari s úmyslem dotáhnout ji na festival Deskohraní, kde bychom se snad mohly něco naučit. Ačkoliv obě typický pražandy, ani jedna jsme nevěděly, kde ten Tyršův dům může být, takže jsme šly stylem Zkusíme-jít-ještě-o-ulici-dál-a-uvidíme. No, našly jsme to. Vlezly jsme tam, obě nervózní, co tam na nás vybafne. Naštěstí nic. Nikdo si nás ani nevšim. Po chvílích naprosto bezúčelnýho bloudění se však objevil někdo, koho jsme mohly zaměstnat a také jsme to udělaly. Poslaly jsme ho právě pro go, což se mu dokonce podařilo splašit, s kameny už to byl problém trošinku větší. Pak se ještě pustil do vykládání pravidel, který já už četla, a Shari ho neposlouchala, takže když jsme se pustily do díla, stálo to fakt za to.
Deska 13x13 nám však dlouho nevystačila, a když už to s mými bílými vypadalo bledě, zjevil se další z tzv. "Her-manů", a totálně se zhrozil. Když se jakž takž uklidnil dohrál hru se Shari sám, přičemž já jen valila oči. Druhá hra už vypadala o něco lépe, i když Shari si asi nikdy nepřestane stěžovat, že Herman upozornil na past, kterou mi chystala, a tím jsem se jí úspěšně vyhla. Stihly jsme ještě jednu hru, i když jsem měla pocit, že už vidim jen černobíle.
A dneska jsme po škole vyrazily znovu. Nemyslete si, že jsem jí tam dotáhla - šla dobrovolně! Dnešní úroveň našich her byla určitě mnohem vyšší než ta včerejší - vždyť ani zmiňovaný Her-man neměl připomínky. Ani dneska jsme však nezvládly víc než tři hry (a já jednou vyhrála!), jelikož vybavení bylo odvezeno ČAGO (Českou asociací go), takže o víkendu už nejspíš nemá cenu tam chodit (to jen v případě, že byste si řekli, že si to taky zkusíte). Každopádně bysme ještě chtěly zkusit chodit do Pražskýho go klubu. Jen doufám, že jestliže tam fakt půjdem, tak tam nebude nikdo, kdo by chtěl ty naše hry sledovat. Ještě by to chudák duševně neunes...:-D

Pro Shari :-P

Středa, ta zatracená středa

nálada:   co poslouchám: Sukisyo - White Flower Truth Fall

Ačkoliv jsme dneska měli nejméně hodin z celého týdne (4!), cítím se jak kdybych tam seděla půlku mládí. Už předposlední hodinu při češtině nás tam většina polehávala a ani se nějak zvlášť nepsaly poznámky. No, nemám tucha, co budu říkat zejtra, když máme 8 hodin...
Ale o škole psát nechci. Všimli jste si někdy v metru těch žlutejch kačenek? Většinou jsou na místech, kde se k nim tak snadno nedostanete, a proto si nejspíš nevšimnete toho mrňavýho nápisu. Ale my se Shari byly šikovný a na Hájích jsme jedny tyhle žlutý potvůrky našly dost blízko na to, abychom ten nápis přečetly. Naprosto překvapivě to byla internetová adresa. Takže jsem to dneska zkoukla, a přitom jsem si vzpomněla, že už jsem o tomhle druhu umění tzv. Street artu už někde četla. Myslim, že to bylo v Reflexu, ale ruku do ohně za to nedám. Pod pojmem street art si asi většina lidí představí graffitti a takový ty tagy. Pokud jako já jezdíte okolo baranďáku, tak víte, co tím myslím. Ale tohle je kapku něco jinýho. Graffitti jsou především o zviditelnění vlastního pseudonymu a jen málo z nich je skutečným uměním, které vás zaujme. Street art v podobě plakátů, samolepek a nebo již zmíněných kačenek je opravdu jen o tom trošku zesvětlit tu každodenní šedivost a prosvětlit tuhle betonovou džungli, v který žijem. Podpis je až na druhém místě, což, pokud jste se taky snažili rozluštit ten nápis na kačenkách, můžete potvrdit. Nejsem na tohle žádnej odborník a vlastně o tom vim velký kulový, takže radši jukněte na stránky www.pasofec.tym.cz, kde vám to autor vysvětlí o něco lépe :-)
A druhý téma dnes bude anime s názvem Boku no Pico. Když jsem se zmínila kamarádce o tomhle yaoi prvně, prohlásila něco ve smyslu, že 'pico' znamená 'malý'. Po zkouknutí jí musím dát za pravdu. Téměř celý OVÁčko na mě moje svědomí ječelo, že jestli někdo zjistí, že mám tohle v kompu, tak mě asi zavřou za dětskou pornografii. Ať jsem se snažila jak jsem se snažila, hlavní hrdina Pico nevypadal na víc než 10 let, popřípadě 12, když byl vidět zezadu. A k tomu ten nepřekonatelný pocit, že tenhle klučina vypadá jako holka, k čemuž přispíval(a) i seiyuu...
Někde na fóru jsem četla příspěvěk, mám takovej pocit, že byl od Ketty, ale s jistotou vám to nepovim, že Aki-chan z espéčka by se za to styděl. Víte, že bych se mu ani nedivila? Cenzurovaná verze je přeci jen cenzurovaná verze, ale tohle byl fakt nářez, nemluvě o množství tělních tekutin (chudák Tamotsu, úplně ho lituju, že musel čistit to auto). Ještě před nedávnem jsem si myslela, že už mě nic nedokáže tolik překvapit, což jsem se teda byla vedle jak ta jedle. Bejt to necenzurovaný, asi by mi vypadly oči... Ale shota fakt není můj šálek čaje, takže jednou zkouknout a dost.

Zastřelte mě někdo; sice vám už nestihnu poděkovat, ale usnadníte mi život

nálada:   co poslouchám: An Cafe - GO GO GO!

Stalo se vám někdy, že jste si říkali, jestli vlastně chodíte na tu správnou školu? Nemá to nic společného s tím, že byste třeba radši na zdrávku a oni vás drží na průmyslovce. Teď mám na mysli, jestli jste si říkali, že tahle škola je na vás moc náročná. Učitelé po vás chtěj skvělý znalosti fyziky, zatímco vy se spokojíte s tim, že zmáčknete na compu tlačítko Power a ono se to rozjede. Na druhou stranu ovšem nemáte tak špatný známky, abyste propadali, to ne. Jen se prostě plácáte v tom průměru a přitom víte, že na to stejně nemáte, ale že vás z nějakého totálně neznámého důvodu nenechají propadnout. Cítili jste někdy něco podobnýho?
Protože já si tohle říkám alespoň jednou tejdně. Vim, že na tu školu nemám, ale okolí jen vrtí hlavou a myslí si, že mám jen nějakou přechodnou depku. Ale není to, že tyhle pocity trvaj už třetim rokem, jakýmsi důkazem, že opravdu nejde jen o nějaký můj rozmar? Ani mi nejde o to, že když nemůžu bejt nejlepší tady, tak chci někam, kde to půjde. Nemyslím si, že by takový místo existovalo, jen tak mimochodem.
Není ve třeťáku už kapku pozdě takhle uvažovat? Nedokážu si představit, že bych přešla na jinou školu; teď, v půlce střední by to byla asi pitomost. Na druhou stranu vidim, jak v tom učení plavu. A není o žádná klidná hladina; vlny jsou to občas vysoký jak barák a potápěj mě. A já ani nejsem dost dobrá, abych pod tou pitomou hladinou už zůstala. Plácám se v tom moři, jako bych si snad myslela, že se dokážu zachránit. Nejsem naivní?
Ať je to jakkoliv, fakt, že španělština klesla v oblíbenosti na úroveň konverzace, hovoří za vše. Pro ty, co nechápou: konverzace je zatím ten nejhorší druh mučení, který lidská rasa vytvořila. Alespoň pro mě. Na netu to nejde poznat, ale já nepatřim zrovna k nejukecanějším lidem na zemi - co na zemi? ani v našem bytě! - a nedokážu se přinutit pronést víc jak dvě věty. Tímhle nemíním jen tu zpropadenou angličtinu, ale i češtinu a o španělštině ani nemluvim. V tý nejsem schopna dát větu dohromady, natož abych jí řekla. A často se mi taky stává, že se zarazim, zmlknu a už ze mě nikdo nic nevypáčí. Jako bych oněměla. V těhlech chvílích bych vám nejspíš neřekla ani jak se jmenuju. To se mi stalo dneska. Ani nevíte, jak jsem za to na sebe naštvaná, takže není divu, že už mám na zápěstí zas dvě nový říznutí. Kdyby mě to tak aspoň naučilo, že mlčet se nemá...

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - Namida no Hurricane

Tak jo, první den školy za mnou. A ani to nebolelo. Nevim, jestli jsem byla nervózní nebo nadšená, ale celou noc jsem nedokázala usnout, takže jsem asi ve dvě ráno vzdala marný pokusy o sebeunavení a šla jsem si skládat origami. Asi za půl hodiny mi ale došel papír, tak jsem šmátla po knize a do čtyř četla. Ne že by mi to v mém usilí usnout pomohlo...
Ve škole všechno v poklidu, akorát jsem nevěřícně jukala na rozvrh, podle kterého budu mít na tělocvik profesora Moravce, což mě opravdu VELMI potěšilo (doufám, že jste v předchozí větě postřehli ten sarkasmus, že ano?). Ale já mám plán! Já se přihlásim ještě na jeden seminář a svým neodolatelným šarmem se pokusím přesvědčit ředitelku, že bez toho jejího semináře prostě nemůžu žít, a prohodila bych si tělocvik s druhou skupinou. To je sice tzv. "noční" - asi do půl pátý nebo tak - ale radši chodit domů rovnou na večeři, než mít na tělocvik jeho...
btw. Nevim, jestli chodíte na stránky manga.cz nebo ne (já osobně tam zaletim tak dvakrát za rok a tim to pro mě hasne), ale tenhle článek vám doporučuju si přečíst ;-)

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - first opening, 1st a 2nd ending

Uf! Konečně jsem dokoukala Get Backers. Včera a dneska jsem jela GB maraton a musim říct, že to bylo chvílema fakt vyčerpávající. Jak pro mě, tak i pro mou konvici, jelikož jsem si každej druhej díl vařila kafe nebo čaj :-)
Takže v nejbližší době sem dám recenzi (hned jak uspokojim svoji potřebu najít obrázky Makubexe - já toho kluka zbožňuju!). Jinak už mám před sebou jen pár kategorií, který pořád čekají na vrácení (úplně je slyšim nervózně podupávat) a předpokládám, že bych s tim do konce prázdnim mohla bejt hotová (Yatta!).
Teď ještě zkouknout Tactics, postahovat další díly Bleach (ježiš, já se tak těšim, až to zase uvidim), stáhnout si NGE od 19 dílu dál a na Youtube juknout na Akazukin Chacha a Elfen Lied. Nekoukám na málo věcí, co? :-)
A snad se dokopu i k tý manze...
Tak jo, já se mizim dívat na United 93...(teda moje matka se jde dívat, a ta když něco řekne, tak to tak bude...:-)

Další depka...?

nálada:   co poslouchám: Gravitation 1 Audio comics

Dneska mi napsala jedna moje kámoška, s kterou jsem se už asi dva roky neviděla, protože po devítce se odstěhovala do Brna. Ze začátku jsme si psaly dopisy, ale vždyť to znáte. Nějak to ustalo (přiznávám, z mé strany). No a tahle holčina, jak si jí pamatuju, vždycky byla moc hezká a milá, ale dost zakřiknutá. Možná i díky tomu, že jejím rodičům se nějak rozpadlo manželství, pak následoval rozvod... Pamatuju si, že když nám to na chatě jedný naší kamarádky říkala, brečela. Všechny jsme to tak nějak chápaly. Já žiju jenom s matkou, Katka, který patřila ta chata, už má za sebou taky rozvod rodičů, jenom Kristýna má rodinu jakž takž v pohodě.
A kdyby mi jeden spolužák nenapsal, že byla založena naše třída na spolužácích, asi bych už Domče nikdy nenapsala. Ale to se nestalo, a já ji zase po dlouhý době viděla (jen internetově). Hodně se změnila. Zkrásněla. Úplně jsem nestačila zírat. I přes to, že je starší pouze o pár měsíců, vypadá jako opravdová dáma. Pak jsem si ještě našla její fotky na Líbimseti.cz. Člověk by nevěřil, kolik o něm taková fotka může vypovědět. Nejen že jsem konečně poznala všechny její bratrance a sestřenice (a že jich je^^), ale i jejího malýho brášku, spolužačky, přítele. Napsala jsem jí mejla a ona mi dneska odepsala. I tón jejího mejlu je veselejší, než jak si ho naposledy pamatuju. Asi se její život vážně vrátil do té lepší půlky, takže může bejt zas veselá, protože to jí sluší mnohem víc než ty smutný psí oči. Jsem fakt ráda.
Jenže...(všude musí být nějaký jenže, ne?). Když jsem tak četla o jejím životě a prohlížela si ty její fotky, nějak mi došlo, že tahle pěkná holka není ta Dominika, kterou já znám. Tahle Dominika má hromadu přátel, který ji mají fakt rádi, kluka (o kterym nemůžu nic říct, protože o něm nic nevim), spoustu zájmů, jasný cíl (chce bejt právnička! Domča! :-) ... No a tady mám pocit, že jsem její přesnej opak. Když ona je ta veselá holčina, já se zase plácám v depkách. Zatímco ona má okolo sebe kopu lidí, já se stahuju do ústraní ke svýmu kompu. Jak může mezi námi být takový rozdíl? Ale nejen mezi námi dvěma. Každej, koho znám, má svůj osobní život. Chodí na kroužky, mají nějakej talent, kterej rozvíjejí, mají přátele, s kterými tráví odpoledne. Nemůžu říct, že já svůj "druhej" život nemám. Ale je jím počítač. Stále víc se děsim toho, jak moc času tu prosedim před monitorem. Jako by pro mě okolní svět neexistoval. Kdyby nebylo školy, nejspíš bych nevytáhla paty z domu.
Na druhou stranu (vše má druhou stranu, ne?) mě to tu baví. A můžu se vykašlat na to, jestli se to někomu nezdá. Ale divný nejsou oni. Jsem to já...

Zase pátek...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - 2nd Ending (Namida no Hurricane)

Tak dnešní večer jsem strávila na policejní stanici. Strašně zábavná budova. Měli tam takový úžasný lavice jak u zubaře až na to, že tyhle se díky nerovnosti podlahy houpaly, a celkem nový nudně dřevěný stoly. Je vidět, že na vybavení čekárny teda fakt šetřej. Kolem se pořád producíroval nějakej zadrženej cikán s poutama a po chodbě bylo slyšet cvakání psacího stroje. Naštěstí jsem vypadla asi za hodinu, takže to nakonec nebylo tak zlý. Jinak jsem tam byla kvůli nějakejm jedenácti- a dvanáctiletejm holkám, co nakradly nějaký serepetičky asi za 2000 Kč... By mě docela zajímalo, kam to schovávaj. Možná to bude znít divně, teda aspoň někomu, ale já nikdy nic neukradla. Já to ani neumim. Totiž když přijdu do krámu, tak mám vždycky pocit, že přitahuju pozornost, takže by to ani nešlo (ne, že by se mi chtělo, to teda ne).
btw teď jsem jukla z okna a strašně krásně tam září měsíc. Jukněte na něj taky :-)

...

nálada:   co poslouchám: Morning Musume - Koko ni Iruzee

Tak jsem se vrátila. Dalo by se říct, že to byl pořádně... nudnej tejden, ale zas tak strašlivý to nebylo. Celej tejden jsem v podstatě nedělala nic jinýho, než že jsem byla zalezlá v pokoji, poslouchala jsem furt dokolečka jedno cédéčko, luštila jsem sudoku a četla. To byla veškerá moje zábava + jedna návštěva nějaký mý šíleně vzdálený příbuzný, která je o rok starší. Ta mě zatáhla s jejíma kamarádama do hospody, kde si asi tři hodiny pořád vyzpěvovali Šedí muška na štěně, na štěně, na štěně, šedí muška na štěně, šedí a špí... Alespoň jsem si mohla procvičit mlčení, což mi šlo fakticky skvěle, načež mi jeden z jejích kamarádů po třech pivech řekl, že takovou holku by si chtěl vzít....:-/
Člověk by řek, že na tom venkově alespoň budou žít zdravě, ale tam pijou a kouřej už 14-ti letí kluci. Copak jsem nějaký ztělesnění slušnosti, když v 17 nekouřim ani nechlastám?!
Ačkoliv tam byla děsná nuda, nebylo do čeho píchnout a chcíp tam pes, asi jsem si odpočinula. Protože tam nebyl ani náznak počítačů a internetu. Přiznám se totiž, že jsem fakt na týhle technice závislá. Jsem schopná si v 8 ráno sednout ke kompu a vydržet tam do desíti do večera. Není to nic, na co bych mohla bejt hrdá, a to taky nejsem, ale je to tak. A tenhle týden na venkově mě přesvědčil, že existují i jiný věci. Jediný, co mi chybělo, bylo anime. Fakt. Na konci tejdne už jsem byla tak mimo, že se mi začaly vybavovat všechny možný openingy a endingy.
Zahnala jsem to tím, že jsem konečně dočetla Temnou věž. Vám povim, že jsem ten konec pěkně obrečela. A nejen konec. Ta kniha ve mně zanechala vážně dost hlubokej zážitek, ze kterýho se budu ještě pár dní vzpamatovávat. A tak když jsem nad tim přemejšlela, rozhodla jsem se, že se na tu Kareninovou vykašlu. Ano, ta zatracovaná Kareninová si už mou pozornost nezaslouží. Protože jsou dva druhy knih, co čtu. Ty první čtu pro jejich příběh a když skončí, jsem z toho mimo. A pak jsou ty knihy, které čtu jenom proto, abych věděla, jak to skončí, a vůbec mě nebaví. V tom případě nemá cenu je číst.
Teď jsem si uvědomila, že se v tomhle textu mísí spisovný a nespisovný tvary. Jako bych si někdy uvědomila, že píšu nespisovně, a honem sem kycla něco spisovnýho. To je zajímavý. I moje texty jsou rozpolcený...
Pořád si ještě nemůžu zvyknout, že jsem zpátky. Jsem z toho dost roztěkaná, že najednou už zase nemám pevnej řád a nikdo se tu kolem nepoflakuje... Musim se vzpamatovat a dát se dohromady. Člověk by fakt neřekl, jak ho jeden tejden dokáže rozhodit. Tím chci taky říct, že si momentálně absolutně nevim rady s blogem. Kristepane, já ani nejsem schopna říct, jaký anime teď stahuju a odkuď. Jako bych tu nebyla rok a ne jen tejden...
Tak jo, to stačí. Už jsem toho napsala až až...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - opening a ending

Jestli jste tu v posledních dnech byli (nebo tu jste teď), tak jste si jistě všimli, jak se to tu zase plní. Pustila jsem se do práce a konečně jsou vidět výsledky (jsou přece vidět, ne?). Ale na celej příští tejden se tento obnovovací proces zastaví. Zítra odjíždim na tejden k babičce a jsem  z toho opravdu šíleně nadšená... :-/
Ale aspoň snad dočtu Temnou věž, protože se s ní patlám už tejden a jsem někde u strany dvě stě něco. Takže se zatim loučim, mějte se...

Zdravim všechny přeživší...

nálada:  co poslouchám: nic, jelikož jsem si vyprázdnila komp od veškerý muziky, abych mohla stahovat Bleach

Řeknu vám, že mě děsí, že mám před sebou ještě celej měsíc prázdnin. A to nemluvím jen o tom, že na tejden pojedu k babičce na venkov. Alespoň se konečně odtrhnu od toho compu a dočtu tu Kareninovou (pořád s ní vyhrožuju, co?). V takovejch vedrech, jaký teďka venku jsou nemám chuť číst. Poslední dny jsem prakticky jenom sledovala Bleach, jenže to už nadále nemůžu, jelikož už nemám místo na disku. Čekám totiž na posledních 5% z Inuyashy, co teď stahuju přes torrent, abych to mohla vypálit a udělat si tak zase místo. Ale ono se to nestahuje a nestahuje (já snad ten zatracenej film neuvidim!). Takže jsem se vrátila ke starýmu dobrýmu Yami no Matsuei. Překvapivě jsem zjistila, že si z toho kulový pamatuju, takže mě to stále znova překvapuje ;-)
Hrdě se přiznám k tomu, že jsem se ještě ani jednou nebyla opalovat. Ale aspoň už jsem vystrčila nos z baráku :-) Tomu říkám pokrok.
A ještě jedna rada: pokud vaše matka zbožňuje krátký vlasy, ale vy příliš ne, nenechte se od ní ostříhat. Špatně to s vašimi vlasy dopadne...
A ještě mám dotaz na Diu: kdy že se to chystáš přijet?

Ach, ta nostalgie...

nálada: &  co poslouchám: cokoliv, co se týká YYH

Jsem dneska po veeelmi dlouhý době jukla na fanfiction.net do sekce Anime/Manga, Yu Yu Hakusho. Tak jsem se tak rozhlížela po starejch známejch jménech a ...nic. Ani jedno z těch jmen mi nic neřeklo. Hledala jsem teda pár stránek dozadu a pořád nic. Až na nějaký 12. stránce jsem uviděla známý jméno - Lazy fat kitsune. Tenhle člověk se u mě zapsal opravdu skvělejma povídkama, takže jsem se jukla na její profil. Tam mě čekalo oznámení, že s ff končí. Ježiš, něco tak smutnýho už jsem dlouho nečetla. Sice to pro mě asi nebyl vrchol dokonalosti, ale její povídky byly jedny z prvních, který jsem kdy četla a myslim, že mě i hodně ovlivnily. A teď tohle. Ani nevíte, jak mě to sebralo. Na druhou stranu jsem se pak podívala na sebe a viděla, že já jsem vlastně asi taky už skončila. A to bylo ještě smutnější... Čas letí moc rychle, lidi se mění. Kde jsou ty doby, kdy jsem mohla v pohodě zaskočit na Maze-castle a když mi to nestačilo, šla jsem se juknout na Makai-nights. Ani jedny stránky už neexistujou. YYH zapadá prachem. Je mi to sice líto, ale já s tim nic nezmůžu. Všichni, které jsem znala jako autory skvělých ff, se posunuli dál a píšou něco jiného. Někteří nepíšou vůbec. Jako já. Tohle mě sebralo. Proto ta nálada...
Na druhou stranu jsem zaskočila na blog denisa_k., abych se jukla, co udělala s tím, že má zkopírovaný moje obrázky. Ani ťuk. Ještě mi odepsala, že je to jedno. Takže vás teď všechny hrozně moc prosím - nevíte, jak zjistit její IP adresu, abych jí mohla zakázat přístup na tenhle blog? Nemám nervy se s ní pořád hádat a v podstatě jí mám plný zuby. Potom bych případně mohla zrušit zákaz kopírování, alespoň než se objeví nějaký podobný případ, který bych nezvládla domluvou. Ještě vám to jednou zopakuju - můžete si nějaký (nějaký! ne že mi vyberete celou galerii!) obrázky dát na svůj blog, ale pouze s odkazem na zdroj. To se netýká povídek! Jestli svoje věci uvidim někde jinde než na mym blogu, budu nepříčetná!
Ještě dodatek: A týká se to kopírování - jestli ještě najdu jeden jedinej blog, kde budou věci ode mě a nepůjde domluva, smažu tenhle blog. Po té, co jsem dnes objevila blog Kagome.sana, tak už vážně nemám nervy. Takže, ještě jeden a končim! (já vim, že znim hystericky, ale tohle mě vážně vytočilo - zvláště, když mi zkopírovala i povídky - bez jedinýho odkazu na zdroj!)

Zase nuda...

nálada:  co poslouchám: Peha - Za tebou

Uff. Konečně jsem přečetla Death note. Trvalo mi to sice šíleně dlouho a v tom poslednim Raitově projevu jsem se každou chvilku ztrácela, ale mám to za sebou. Huráá! To musim oslavit nějakym jednoduchym anime, u kterýho se nemusí vůbec přemejšlet, protože mám pocit, že mám mozek mimo provoz.
Popravdě, konec mě příliš nevzal. Taky bylo fascinující jakym tempem se vraždilo - dlouho nic, tři úmrtí, dlouho nic. Asi jsem od toho čekala něco víc. Kde jsou ty dny, kdy se ještě kolem motal L...
Před pár dny jsem taky konečně dokoukala Trinity Blood a musím to samozřejmě hned doporučit, protože to opravdu stálo zato. Nechápu, proč jsem to nezkoukla už dřív a proč to sakra skončilo tak divně. Chtělo by to alespoň mangu, jenže ta nejspíš není přeložená do angličtiny (neumíte někdo japonsky nebo alespoň čínsky?). Ach jo...
A ještě jsem zkoukla všech 11 dílů Princess Princess a nedočkavě čekám na 12. Nějaký nápady, kdy by mohl být?
Doporučte mi někdo něco na koukání, onegai. Z mých soukromých zásob mi totiž zbývá jen NGE a to ještě nekompletní...

Problémy s mobily...

nálada:  co poslouchám: Morning Musume - Ambitious!

Někdy mám pocit, že zodpovědnost jde ruku v ruce s nezodpovědností. O mojí matce by se dalo říct, že je zodpovědná. Když nám před pár lety hrozilo, že nás vyhodí z bytu na ulici, vzala práci uklízečky, jen aby měla z čeho platit účty. Ta samá osoba před týdnem doslova vyhodila tisícovku za kosmetiku pro mě, kterou já ovšem totálně nepotřebuju, protože si tak maximálně podmaluju oči černou tužkou.
A včera se přiřítila domů z práce s tím, že si potřebuje koupit mobil a že mám jít s ní, protože tomu prej rozumim (což se teda spletla - nemám o mobilech ani páru a nepoznám Siemens od Nokie pokud to tam není napsaný). Tak jsem s ní teda šla a ona si vybrala nějakej Samsung, véčko s barevným displayem. Mobil je to teda pěknej, to jo, avšak ona jako antitalent na technický věci bude mít problémy s ovládáním, ale to je její věc - já jí to jen budu muset naučit. Jenže ona pak doma prohlásila, že neví, co by si s takovym mobilem počala a ať jí prej dám svou milovanou Nokii 3410 a sama ať si vezmu tuhle barevnou vymoženost. A tehdy jsem se ale už fakt naštvala. Chápu, že ona radši chce něco jednoduššího, ale proč si potom něco jednoduššího nekoupila?! Já jsem jí jasně řekla, že svůj mobil nevyměnim za žádnej jinej, ale ona přesto šla a koupila mobil, kterej jednoznačně byl pro mě a ne pro ní. To je od ní pěkně ošklivý. A samozřejmě, když jsem se ráno vzbudila, můj mobil byl fuč. Vzala si ho s sebou do práce a mě tady nechala s tou blikající nádherou... Já jsem zásadně proti tomu, že mobil je součástí image. Já nepotřebuju žádnej telefon, aby mi vytvářel image - já si svou image losera dokážu vytvořit i sama. Navíc je to tak malinkatý, že se mi za kryt nepovede schovat svojí našetřenou stovku, jako jsem to dělala u Nokie. A když tu stovku neschovám, matka mi ji zabaví jako ostatní peníze (ne, abyste měli pocit, že mě tady obírá o všechno, co mám, a já jsem pak věčně na mizině - no, teda jsem věčně na mizině, ale většinou mi to nevadí). Navíc jsem si konečně vytvořila úplně senzační zvonění (tu úvodní melodii z Yu Yu Hakusho - vážně, nekecám), o který bych teďka měla přijít (no jo, fňukám tady, já vim). Vážně si s mou matkou občas nevim rady asi jako každej...

Zas ty prázdniny

nálada:    co poslouchám: V6 - Take me higher

Přežila jsem vysvědčení ve zdraví (juchů), což je teda co říct, jelikož ještě ráno jsem neměla tucha, co dostanu. Ráno jsem vstávala ve tři čtvrtě na šest, abych to všechno stihla, a říkala jsem si, jak mám moře času, protože nám dneska škola začínala výjimečně až v osm hodin. No samozřejmě, že jsem přišla pozdě...
To byste nevěřili, ale na celý škole jsou dva lidi se samejma jedničkama, přičemž jedna z těch dvou chodí k nám do třídy. To je šílený, jak někdo může bejt takhle inteligentní. To snad ani není normální. Kam se hrabu já se svejma sedmi dvojkama (ještě že mě neslyší ti, co mají trojky a čtyřky). A teď nastanou dva měsíce flákání, za který všechno, co jsem se tak pracně naučila, zapomenu. Ach jo. Bojim se, že k tomu kompu tady přirostu...
BTW Pamatujete na ten příspěvek o zhoršující se gramatice dnešních lidí? Tohle mi napsala jedna dobrá duše do komentářů:
"to je uplně senza !!!!!!!!je to fakt skvělí !!!!to si fakt vymislela sama???????prosim dělej další pokračování .....já si to hrozně rada přečtu !!!!!! :-):-)))))"
Móc pěkná přehlídka různejch chyb, až se mi z toho ježej vlasy (prosím autorku aby mě v myšlenkách nevraždila a nezanevřela na mne, nemyslím to nijak zle). Ale proboha řekněte mi, kdo myslíte měkce?! Poněvadž když myslim já, tak zásadně jen tvrdě :-)

...

nálada:   co poslouchám: Orange Range - Walk on

To je pro mě sice hodně netypický, ale hodiny mi tu ukazujou teprv 9:45 (jdou o dvacet minut napřed) a já už se tu poflakuju. A to ještě musim do školy...
Migalley mi ukázala, jak je takovej zákaz kopírování slabej, takže jsem tu ochranu trošku posílila. Strašně moc se vám omlouvám, ale teď už nic nepořídíte ani s klávesami CTRL+C... Život je krutej, smiřte se s tim. (btw Migalley, mohla bys mi říct, jaks to udělala? jde ti to pořád?)
BTW jsem před chvílí vstávala a řeknu vám, že mně se o počítači i zdá. Se mi zdálo, že jsem procházela mejlovou schránku, kde byly hromady mejlů, jelikož jsem to nějakou náhodou asi měsíc nepřebírala, a mezi nima dva mejly od Kuramy, že mu mám poslat zápisky z chemie... Asi už nebudu na noc pít ten čaj :-)

Ta gramatika...

nálada:   co poslouchám: Ellegarden - Red Hot

Jsem si dneska sedla ke kompu, abych se konečně prohrabala pamětí a vyhodila, co tu nepotřebuju mít. A narazila jsem na českej překlad první kapitoly mangy Yu Yu Hakusho. Tak jsem si samozřejmě řekla, že si to přečtu. Jaký bylo moje překvapení, když jsem narazila na větu "Vypadá to že je mrtví". Tady jsem se pozastavila nad autorovou znalostí českého jazyka, nicméně jsem pokračovala. Ovšem při větě "kouření je špatný na zdravý" jsem automaticky šmátrala po tlačítku Delete a složka šla do háje. Nemohla jsem to dočíst, prostě to nešlo. Někde hluboko v sobě mám zakořeněný základy správný český gramatiky, který mi to znemožňujou. Panebože, když něco píšu nebo překládám, tak to přeci nedělám jen tak, jak se mi to hodí. Chápu špatnou interpunkci (mě ty čárky taky šíleně vaděj), chápu překlepy, ale co je kruci složitýho na přídavnejch jménech?!
No, a asi po dvou minutách jsem narazila na blog jedný holky (nemá cenu jmenovat), kde jsem si přečetla "musíš souhlasit s mými pravidli"...No comment.

Nuda, nuda, nuda...

nálada:  co poslouchám: Shikao Suga - Manatsu no yoru no yume

No hurá, konečně jsem se sem zase dohrabala. U mě není zvykem, že bych tak dlouho nepřidávala nový příspěvky, ale teď se to všechno tak hezky semlelo...
Celej víkend jsem se učila matiku a španělštinu, jelikož v pondělí jsme psali čtvrtletku a já se chtěla nechat vyzkoušet z tý špániny. Opravdu jsem se od toho učení neodtrhla snad ani na chvíli - vždyť v sobotu od 14 až do půl jedný v noci jsem furt jenom počítala logaritmy a exponenciální rovnice atd. A v neděli jsem se zase nadřela všech deset lekcí, který jsme brali (teďka když píšu ň tak místo háčku dělám takovou tu vlnovku...to už je deformace). No a když jsem naklusala v pondělí do školy, tak nám oznámili, že profesorka na špáninu chybí...
A matika - no ty bláho to byl průser! Než jsem to stačila alespoň z poloviny vypočítat, zazvonilo...
Tak jsem si řekla, že aspoň tu španělštinu umim a nechám se vyzkoušet v úterý. Jenže...
Všem důrazně doporučuju, ať nejedí bramborovej salát, když je venku takový vedro! Mě se to tak šikovně vymstilo, že jsem nejspíš chytla nějakou salmonelu nebo něco takovýho. No prostě od úterka ležim doma. Takže jsem se vyzkoušet nenechala a když o tom tak uvažuju, tak jsem nepsala ani test na čárku ve větě jednoduchý...
Ale je tu strašná nuda. Zkoukla jsem polovinu zatím odvysílanejch dílů Inuyashy (vážně, já je mám všechny kromě dvou nahraný), konečně jsem přeložila jednu povídku (kkm - brzo ji sem dám - až ji přepíšu do kompu) a k tomu jsem se pustila do překladu jiný (DN - Cry of cicadas).
Ale stejně mě to tu nebaví! A mám děsnou chuť na pizzu...*slint* Protože jediný, co můžu jíst, jsou suchý piškoty, suchá rejže a suchý brambory (asi to zkusim smíchat, jednotlivě už mi to leze krkem).
No, asi to pro dnešek bude stačit, takže si vy všichni šťastnější užívejte posledních dní školy, protože já nemůžu (což je smutný, protože moje kámoška má dneska narozky - Lucko, všechno nejlepší! - a já jí nemůžu nic dát ani jí poblahopřát, jelikož mi matka zabavila mobil :-( tak jí snad jen písnu mejla...)

Sraz se základkou

nálada:  co poslouchám: rádio Bonton...:-)

Včera jsme měli setkání se základkou po dvou letech. Nejdřív jsem si říkala, že tam ani nepáchnu. Pak jsem se ovšem dozvěděla, že jedna slepice, co se mnou i teď chodí do školy, prohlásila, že já určitě nejdu. Tak jsem se zařekla, že půjdu. A šla jsem :-)
Jak je mým zvykem, nestíhala jsem to ani omylem. Sraz byl v pět odpoledne před naší základkou. Já dorazila asi deset minut poté (což je celkem dobrej čas, protože mi ujel autobus a šla jsem pěšky). Moc lidí tam teda nebylo...
Nakonec nás bylo 14. Kluk, co to všechno zorganizoval, pro jistotu nepřišel.... Nakoupilo se něco málo k jídlu a pití a šli jsme na blízkou louku. Docela pohoda. Jen bylo zvláštní, že holky, co bejvaly moje nejlepší kamarádky mi byly nějak moc vzdálený. Téměř vůbec jsem s nima nemluvila. Jedna je totiž drsná hiphoperka a druhá taková snobská... no nic.
Začalo pršet, což znamenalo, že ta slepice, co už jsem o ní mluvila, šla se svejma kámoškama a jedním klukem pryč. Žádná škoda. Ale pak jsme se rozloučili ještě s dalšíma třema klukama, což už mě kapku mrzelo. Zbylo nás sedm (statečných). Vyrazili jsme do nejbližší hospody, kde si každej něco dal (já měla jen kafe - vážně) a kecali jsme. Já se nestačila divit, jak se ty lidi změnili. Jeden kluk - Dan - má teď takový dlouhý vlasy, i když předtím si zakládal na jejich krátkosti. Taky mě dost zarazil Honza. Nejen, že zná anime (konečně někdo!) ale vždycky byl takovej malej a ňouma, ale teď vyrost a byl úplně senzační a taky dost roztomilej...:-)
Asi po sedmý jsme zase vypadli, což bylo způsobený tím, že Honza někde našel kartónovýho Hulka a my zdrhali, kdyby ho někdo chtěl zpátky. Tehdy se od nás taky odpoutal Dan a moje dvě kamarádky. Zůstali jsme teda čtyři: já, Petr, Honza a Michala + papírovej Hulk :-)
Namířili jsme si to k jednomu spolužákovi, kterej měl u sebe Honzovu bundu, ale protože nebyl doma, tak jsme tam více méně prošli celý Hodkovičky...
Nikdy by mě nenapadlo, že s nima bude taková sranda. U Petra jo, ten byl vždycky v pohodě. Ale Honza se mě vždycky stranil a Michala taky bejvala jiná. Lidi se asi vážně měněj. A někdy je to fajn. Doufám, že se zas někdy sejdem...

Vrátila jsem se v jednom kuse!

nálada:  co poslouchám: limpbizkit - Build a bridge

Tak jsem zpátky. Řeknu vám, že to teda byla fakt výprava. První den jsme projeli Mariánský lázně, Cheb, SOOS, nějaký rašeliniště atd. atd. Jsem fakt večer byla ráda, že jsem na Mariánskou dojela celá. Tam jsme se rozdělili do chat - my s holkama jsme bydleli v Matfyzu ;-) Lucka okamžitě zabrala koupelnu, já si šla vařit kafe (nikdy mě nenechávejte půl dne bez kafe - jsem pak nebezpečná) a kluci se vrhli k televizi, jak kdyby ji neviděli tejden. Hrál se totiž nějakej fotbal nebo co. Po Lucce jsem koupelnu zabrala já. Všechno v pohodě. Pak se vypařila třetí z náš - Šárka. Nejdřív koukala s klukama na fotbal a pak se zdejchla k dalším spolužačkám. Já s Luckou jsme zůstaly na pokoji a kecaly asi do půlnoci. Jelikož jsem předchozí noci spala 4 hoďky, tak jsem pak usnula. Šárka furt nikde.
Pak se z chodby začly ozývat divný zvuky a někdo se hystericky smál. Otevřely se dveře, do našeho pokoje vpadlo světlo a kupodivu i Šárka. Totálně zlitá. Bylo půl druhý. Přivedli jí spolužačky a kluci. Všichni v mnohem lepším stavu než Šári. Vogy (moc pěknej kluk - někdy sem musim dát fotku) nám řek, že se jako omlouvá, ale že Šárka to trochu přehnala. Prej trochu! Lucka i já jsme byly šíleně naštvaný. Nejenže nás takhle hnusně buděj ale ještě přitáhnou tohle. To se opravdu nedá nazvat jinak. Šári nedokázala jít rovně ani mluvit tak, abysme jí rozuměli. Pak se zavřela na záchod a zůstala tam asi šest minut. Když se Lucka naštvaně zeptala, jestli tam usnula nebo co, Šárka řvala na celou ubytovnu, že na tom pracuje. Pak jsme ji násilím musely vtáhnout do pokoje, protože se tam začala s jedním spolužákem hádat. Bylo jasný, že do koupelny už netrefí, takže sebou plácla na postel, přičemž nám furt říkala, že měla jen kalíšek fernetu od Vaška (to pak asi po osmym opakování změnila na láhev). Ve skutečnosti ale smíchala víno, vodku a asi tři čtvrtě lahve fernetu. Pak nás tam pořád prosila, ať jí povídáme "fantasmagorie o šestinohejch příšerách". A když Lucka odsekla, že je ožralá jak prase, Šárka na to, že vůbec neni opilá, né, to se musíme zeptat nějakýho jejího kamaráda, jak to vypadá, když je opilá. Nechtěla vůbec dát pokoj, i když se nám s Luckou chtělo spát. Ani už nevim, kolikrát jsem jí poslala do prdele. Pak si tam sedla na postel a prohlašovala, že dokud si s ní nebudem povídat, tak tam bude sedět. Moc dlouho to nevydržela, protože z tý postele spadla na kufr vedle ní. Taky se pokusila někam vydat, ale motaly se jí nohy a spadla tam na mě. Fakt jsem jí měla plný zuby a styděla jsem se, že tohle je moje kamarádka. Když zapadla zas do postele, pořád tam ošahávala Lucce nohy i pod hrozbou kopnutí.
Já pak na štěstí usnula, ale Lucka mi ještě vyprávěla, jak Šári potom úplně šíleně chrápala. Zklamala mě. A myslim, že nejen mě. Lucku taky. I proto, že řekla, že Lucka vlastně vůbec není její kamarádka. V tu chvíli mi Lucky bylo fakt líto. A ráno si to Šárka samozřejmě moc nepamatovala a nedokázala pochopit, proč se s ní nechcem bavit. Málem na nás ječela, jako by to byla naše vina a ještě se na nás za to naštvala. Copak je to tak hrozný, že k zábavě se nepotřebuju ožírat do němoty? Nebo je snad trestný, že když jsem unavená, nechci se cpát do společnosti? Šárce asi vadí izolovanost a volí raději kopu lidí, se kterými se baví tak povšechně než pár kamarádek, který se k ní poutají nejvíc. Je mi líto, že nejsem ten typ, kterej se cpe do společnosti a chce bejt oblíbenej, ten typ, kterej se musí ožrat aby byl in.
Sice se pak několikrát omluvila, ale popravdě - k čemu je omluva, když to nemyslí vážně?! Myslim, že Šárka je na to nějakým způsobem hrdá, že se takhle ztřískala. Kdyby nebyla, proč by se o tom pořád tak mluvila? Samozřejmě, že i nadále je mojí nejlepší kamarádkou (proč taky ne - vždyť jí mám strašně ráda), ale opravdu mě hrozně zklamala a myslim, že už jí nikdy neuvidim jako dřív a vždycky se už asi budu bát, kdy nás s Luckou zas opustí, aby byla s hromadou lidí, kteří jsou jí vzdálení...

Ja ne...

nálada:    co poslouchám: Nelly Furtado - Turn off the light

Zdravim všechny! Dneska jsem konečně po pár týdnech dokončila svůj překlad doujinshi Datte kimi ga sukinanda a nedokážete si představit, jak jsem ráda, že to mám z krku. Zároveň si ale uvědomuju, že mi to bude chybět...
Taky jsem dneska dočetla Spirálu od Kodžiho Suzukiho (jestli jste četli - ČETLI, ne viděli - Kruh, tak si to rozhodně přečtěte). Jestliže ten první díl byl trochu negativistickej, tohle je čirej pesimismus. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu...
No nic. Co chci ale napsat je to, že zejtra odjíždim do Krušnejch hor na zeměpisnou expedici. Takže nebudu na compu a nejmíň tři čtyři dny tu bude pusto prázdno žádná aktualizace. Zároveň se chci omluvit těm, komu dlužím mejl - hold musíte pár dní počkat...
Tak mi držte palce, ať se tam někde neztratim v lesích :-)
PS: Když byste si měli vybrat jeden seminář, byl by to ekonomicko-právní, matika, stylistickej nebo programování? Já se nedokážu rozhodnout...
BTW na stoptazmo.com je 108. kapitola Death note, kdyby to někoho zajímalo...

Pěknej den

nálada :  co poslouchám: KKM - Arigatou (second ending)

Věděli jste, že knihkupectví otvíraj až v 9 hodin? Já tedy ne. Tak jsem tak sebevědomě ve čtvrt na devět do jednoho vyrazila, že si koupim nějakou knížku a koukám, ono zavřeno. Ještě jsem stihla potkat svou třídní, která na mě koukala jak z jara, protože nám škola normálně začíná ve tři čtvrtě na 8...
Když jsem pak dorazila ke škole, koukám, že nám rozkopali chodník. Takže musíme celej ten barák obcházet, což mi tolik nevadí. Co mi vadí je fakt, že s tim nadělaj takovýho rámusu...:-(
No tak jsme alespoň ukecali naší učitelku abysme šli na dvě hoďky na hřiště místo abysme trčeli ve třídě. Tam se naše třída rozdělila na čtyři skupinky - já s holkama jsme si vlezly na písek, kde se obyčejně hraje beach volleybal a já si zase po dlouhý době mohla hodinu a půl vesele pomlčet.
Když jsem si pak teda koupila tu knihu, šla jsem domů a jako obvykle ke compu. Já tu sem snad pořád. Ale dneska se podařilo mýmu bejvalýmu spolužákovi vytáhnout mě ven. Normálně se tu objevil a vyrazili jsme k blízkýmu lesu, kde jsme zase půl hodiny vesele pomlčeli (na mlčení jsem fakt expert :-) Konečně jsem vypadla z baráku do přírody. Byla to fakt změna. Ale dobrá změna. Takže díky, Péťo :-)

První květen...

nálada:   co poslouchám: RHCP - Dani California

Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas...STOP! Tohle už nechci slyšet. Mám plný zuby těhlech veršů. Nic proti panu Máchovi a jeho Máji, ale my jsme to nedávno probírali ve škole a už mi to leze i ušima.
Přesto jsem se dneska vydala ven. Konečně. Tejden jsem byla zalezlá doma a léčila se z nějakýho pitomýho nachlazení. Tak jsem vyrazila do přírody a pátrala po rozkvetlých třešních. Ne, abyste si mysleli, že jsem chtěla odchytit nějakýho vejra a líbat se s nim. Ani mě nehne. Ne, já byla obdivovat krásu rozkvetlých třešní. Viděli jste už někdy něco krásnějšího, než rozkvetlou třešeň uprostřed slunného dne, kdy okvětní lístky poletují ve větru a vzduch je naplněn vůní květů? Já tedy ne.
A teď už zase sedim doma, učim se děják a vůbec mě to nebere. Nemůžu se soustředit. Jsem prostě mimo a přitom nevim z čeho...
Asi mi pořád něco leží v hlavě, ale nemůžu přijít na to, co to je. Asi si půjdu lehnout, jinak ráno nevstanu...
Á, málem bych zapomněla. Donesla se ke mně novina, že se bude natáčet Death note jako anime. Umírám štěstím^^

:-)

nálada:       co poslouchám: NGE - opening

Včera jsem se večer jukla na svůj blog a s jistým překvapením jsem zjistila, že jsem se pár dní pěkně flákala...To jsem celá já. Začetla jsem se do mang, až jsem zapomněla na vše ostatní. Ale dnes jsem zpět! Bohužel moje zobrazování grafiky šlo někam do háje... Můj počítač je prostě nevypočitatelnej... Takže jak tak na to koukám, pro dnešek už jsem zase skončila :-D
Takže ještě než se zdejchnu ke svejm mangám (mimochodem, nevíte, kde by se dalo sehnat Death note v nějakym pěknym jazyce - třeba v angličtině asi od...volume 2-11?) , tak poděkuju Die, že se tady zapojila a taky že na svý stránky www.dia.wz.cz dala odkaz na můj bloček. Díky^^
A úplně nakonec: i když jsem tendle klučina nepřijde (zaplať pánbůh za to - jinak by si o mně myslel ještě horší věci než teď), chtěla bych mu popřát pěkný dnešní osmnáctiletý narozky, protože jsem to dneska ve škole neudělala...

(no schválně, neni pěknej? toho ale asi žádná holka nedostane...jestli víte jak to myslim ;-)

Sobotní setkání

nálada:  co poslouchám: Sukisyo

Dnešek se fakt vyved. A jsem za to ráda. Všechno to vlastně začlo už pár tejdnů zpátky. Sháněla jsem Sukisyo a narazila na jednu holku, která mi doporučila, abych o to požádala její kamarádku - Diu. Takže jsem to udělala a dohodla se s ní, že na Velikonoce přijede do Prahy a Sukisyo mi přiveze. Velikonoce přišly a Dia se ozvala, přesně jak slíbila. Dohodly jsme si sraz na sobotu. Jenže já nejsem zrovna společenskej tvor, takže jsem se toho setkání fakt bála. Pořád jsem si říkala, do čeho jsem se to zase uvrtala až jsem z toho nemohla skoro ani spát. Radši jsem s sebou teda vytáhla kamarádku, abych tam když tak neseděla jak kůl v plotě. Dohodly jsme se na půl jedný v kavárně na Andělu, což jsem stíhala jen tak tak, protože jsem si furt opakovala, že mám času dost. Po půl hodinový cestě autobusem a metrem jsem se s kamarádkou sešla na Andělu a vyrazily jsme do kavárny. Vlezly jsme tam a v přítmí se rozhlížely, jestli ony dvě holčiny uvidíme. Neviděly, tak jsme zabraly stůl. Když jsem pak vyhrabala z baťohu mobil, našla jsem tam zprávu od Dii, že šly ještě někam na japonský velvyslanectví, takže se zdrží. Mezitím jsme si tedy s kamarádkou objednaly koktejly a napjatě čekaly, co se bude dít. Pak se objevily dvě holky přibližně stejně staré jako my dvě. Koukaly na nás a my na ně. Musely jsme vypadat komicky. Přišly k nám, pozdravily jsme se, sedly si k nám a objednaly si. A pak jsme se začly bavit. Asi po hodině to vypadalo, že se známe už bůhvíjak dlouho. Musim se smát, když si vzpomenu, jak strašně jsem se toho bála. Vydržely jsme si povídat až někdy do - já nevim, půl pátý? Prostě skvělý. Ačkoliv vážně nejsem nijak společensky založená, bylo to bezvadný setkání. I kamarádka byla nadšená. Mám z toho fakt skvělej pocit :-)

...

naláda:  co poslouchám: KKM - Opening a druhej ending (furt dokola...)

Co bych dneska tak asi měla psát? Jak proběh víkend? No, nebyl nic moc. Moje matka na mě už zase začíná útočit s tím, že jsem asi blbá a neměla jsem lízt na gympl. Že na něj nemám a měla jsem jít na obyčejnou ekonomku. Nesnášim, když tohle dělá. A že mi to musela říkat zrovna v pátek večer, když jsem měla za sebou fakt děsně kritickej den, tak za to jí vděčná teda fakt nejsem. Měla jsem pocit, že se vše vrací do doby dva roky zpátky - že mezi tím a dneškem neuběh ani den. Tehdy jsem měla svoje "černý období", jestli to tak můžu nazvat... nebudu se rozepisovat, co bylo před dvěma lety - nikoho to nezajímá.
Zase jsem se asi dvakrát řízla. Nevim proč, ale tentokrát to vůbec nebolelo. Ale bylo mi po tom hned líp a zvládla jsem se učit na čtvrtletku z matiky. Nemám ráda, když to dělám, protože pak je těžký to schovat před matkou. Na druhou stranu mi to pomáhá, a proč nevyzkoušet léčbu, když zabírá...
Možná bych se měla dát zase do psaní - to léčí taky a spolehlivějc...
No nic, taky sem ještě můžu napsat, že dneska slavim sedmnáctiny. Už jsem zase o rok starší...to člověka moc nepotěší...

Pátky bych zrušila

nálada:   co poslouchám: YYH - cokoliv, co můj počítač přehraje

Tak dnešek byl přesně tak strašnej, jak jsem předpokládala, jestli ne horší. Do jedný v noci jsem dělala seminárku na zemák a pak jsem vstávala v pět ráno, abych se alespoň trošku naučila prezentaci na ájinu. Sice jsme nakonec nepsali chemii, protože spousta lidí první dvě hodiny zatáhla, ale to bylo tak všechno, co bylo veselý. Pak jsme měli dvě hodiny ZSV (základy společenských věd - pro méně chápavé) a to byl teda fakt nářez. Představte si to nejhorší monotónní mlení, kterýmu navíc není příliš rozumět, trvající dvě hodiny! Já proti ZSV nic nemám, je to strašně zajímavá látka, ale dvě hodiny s našim profesorem - to fakt odrovná. No, a pak přišla moje osudná ájina. Nevim, co jsem si myslela, když jsem tu prezentaci ve středu dělala, ale popravdě - stála za houby. Já navíc nejsem zvyklá mluvit před lidma, ještě k tomu mojí lámanou angličtinou, takže když se mě pak začala ptát na nějaký další svátky a podrobnosti k nim, zasekla jsem se. Doslova. V takovou chvíli nejsem schopna říct jediný slovo a vlastně ani otevřít pusu. Kruci! Jak já tohle nesnášim. Připadala jsem si jako totální magor. No a aby toho nebylo málo, všechno se to na mě sesulo a já se v tý třídě normálně rozbrečela jak malá holka. Naštěstí do naší půlky na angličtinu choděj jen dva kluci - před holkama by mi to tolik nevadilo, ale když mě kluk vidí brečet, tak to beru jako tu největší potupu. Tak trapně už mi sakra dlouho nebylo...
Ale to taky ještě není konec (naštěstí se však už nic tak strašnýho nestalo - co by taky mohlo bejt horší, že jo?). Pak mě a kamarádky ještě čekala prezentace na jihomoravskej kraj. Samozřejmě jsem se to nenaučila a víceméně jsem to četla, což se naší profesorce určitě ani trochu nelíbilo. Ještě s tím však budem pokračovat ve středu, protože ta prezentace je fakt strašně dlouhá. Snad se to stačim naučit...

Už u toho usínám...

nálada:    co poslouchám: KKM - Arigatou (second ending)

Konečně mám kapku času, než si půjdu lehnout. Chtěla jsem se omluvit, že tenhle svůj blog poslední dobou lehce zanedbávám. Jsem v jednom kole a nic nestíhám. V pátek mám mít prezentaci na angličtinu (ještě jí nemám hotovou), prezentaci na zemák (s tim jsem si hrála skoro celej pátek a sobotu) a musim ještě odevzdat seminárku ze zemáku (určitě vás nepřekvapí, že to ani zdaleka nemám hotový - navíc dneska se mi stala taková šikovná věc, že se mi roztrhnul film ve foťáku, kde jsem měla nafocený věci na tu seminárku, takže můžu začít znova). Dneska nám taky ve škole napařili slohovku na téma Kde mám domov nebo tak nějak. Zítra jsem zkoušená z fyziky, kterou mimochodem taky píšem. A je možný, že píšem i španělštinu. Copak já umim nějakej budoucí čas?! Ve středu jsem to chtěla zatáhnout (já normálně nezatahuju, vážně), ale to máme seminář ze zemáku a tam musim (vlastně chci - zemák mě baví). Ve čtvrtek se snad nic neděje... Ale příští pondělí píšem čtvrtletku z matiky (kdyby to někoho zajímalo, tak právě ten den mám narozky - fakt super dárek). No, prostě se mi z toho všecho chce ječet vzteky a zároveň brečet. Takže mě prosím omluvte, že už nestíhám příliš makat na blogu. A pokud vám někomu dlužim mejl - gomen nasai, ale budete muset ještě chvilku vydržet, ju? a teď jdu spát - jsem unavená....ojasumi nasai :-) 

Kecání o ničem

nálada:  co poslouchám: YYH - Smile Bomb

Přepadává mě nostalgie...
Už strašně dlouho jsem neviděla žádnej díl YYH, což mi začíná nějak chybět. Asi budu muset odlízt od toho compu a jít se dívat. Jsem si totiž všechny ty díly, co jsem měla v compu tak šikovně vymazala, a ta stránka, kde jsem je stahovala (makai-nights.net) tak nějak už není...
Poslední dobou taky sleduju, že druh anime/mangy s názvem shonen ai (potažmo yaoi) se nám tu nějak rozmáhá. Já sama v tom vidim opravdu to, co mě zajímá a líbí se mi to (což tahle stránka dokazuje). Ale občas se taky dokonce zamyslim, pročtomu tak je? Holky od nás ze třídy na mě koukaj jak na magora, takže jsem jim radši přestala o svejch zájmech říkat. Nevim jak ostatní, ale já osobně jsem ještě před třema rokama viděla téma homosexuality něco s prominutim dost divnýho. Jasně, v tý době jsem anime neznala a stejně jako většina mejch spolužáků jsem si myslela, že anime jsou jen Pokémoni a takový ty hovadiny. Naštěstí jsem se z tý pitomosti vymanila. Zkrátka jsem spíš uznávala lesbický vztahy. Zdálo se mi to takový přirozenější. Pak přišlo anime. První anime, který jsem viděla, bylo Slayers. Tam to ještě bylo v pořádku, žádný BL. Ale pak jsem zkoukla YYH a napadlo mě Proč by ten Kurama nemoh mít rád Hieiho? Vlezla jsem na net a přečetla si pár fanfictions a už to jelo. A ani ne za tejden jsem si na tom vypěstovala závislost. Obrátila jsem svý názory o 180°. A stále nevím, čím to je. A víte co? Nechci to vědět. Mám z toho takovej pocit jako že je to správný a hrozně romantický. Tuhle větu jsem našla ve wikipedii a moc se mi zalíbila:
Homosexuality, or same-gender romantic love or sexual desire, has been recorded from ancient times in Japan; indeed, at some times in Japanese history love between men was viewed as the purest form of love.

Úterní prosby

nálada:  co poslouchám: Trinity blood - Dress (opening)

Konnichi wa! Jen jsem si říkala, jestli bych vás nemohla o něco poprosit. Mám napsat seminárku na IVT, ale potřebovala bych trošku pomoct. Jak chápete otázku Co umí počítač? A co teda takovej počítač "uměl" v roce 1996? Obvyklej hardware v 96? Já vim, že to je strašná hovadina, ale nemohli byste mi, onegai, pomoct?
A ještě jedna věc, která se fakt už tentokrát týká anime: nevíte, kde bych sehnala torrenty na Sukisyo a Angel Sanctuary? Byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi odpověděli :-)

Pondělní srandičky

nálada:  co poslouchám: Savage Garden - To the moon and back

Dneska jsem nebyla ve škole, ale u zubaře. Fakt sranda, sedět tam dvě a půl hodiny. No nic. Mám tady jeden rozhovor s mojí kámoškou, kterej vznik před chvílí. Chci jen všechny ujistit, že jsem fakt nic nepila ;-)
...


LShari: takže si něco myslí o člověku, kterýho nezná?

kavarnistka: myslím si číslo...
:-D haha to nemá souvislost...hahaha

LShari: Tak jsem Kamču zmátla....vytasila se na mě s tím, že jí prostě připadá, že dělám tajnosti, tak jsem jí prozradila, že natka chystá Honzovi oslavu....
....je to třeba 8?

kavarnistka: vedle jak ta jedle :-D
haha, Natka. To zní jak jatka :-)) hahaha...

LShari: Ty si něco kouřila???
Ale Kamča mi na to skočila a to se počítá

kavarnistka: ne-e
co je doma to se počítá :-))

LShari: ty si v nějaký dobrý náladě.....koukám....ti zase zítra ve škole slehne, se neboj.:-)

kavarnistka: haha rychlost 0,0kB/s :-D

kavarnistka: jojo :-D

kavarnistka: kdo si co šlehne? :-D

LShari: Kamila si myslí, že miluju Pavla! nevím, jestli jí to mám vyvracet, nebo radši ne.....

kavarnistka: :-D Pavel...Petr a Pavel, dva v jednom :-D

LShari: Petr je můj brácha....nechci ho mít v Pavlovi....brácha není teplej!

kavarnistka: :-D

kavarnistka: tak ho ohřej :-D hahaha

LShari: Tak Kamča šla na španělštinu, aspoň že tak....jo, Pavlovi beďary fakt žeru

kavarnistka: Pavlovy beďary jsou lepší než Ondrovy?

LShari: :-D já nevím, ale když je kamča přesvědčená, že jsem zabouchlá do Pavla....a Ondra je má za krkem, ty nejsou vidět!

kavarnistka: schovaní v zákopu vyčkávají na svou příležitost... :-D

LShari: Jakou příležitost? Skočit na ksicht Pavlovi?

kavarnistka: Setkání beďarů... :-D rozjedou mejdan na Pavlově xichtě... hahaha

LShari: Jo, a budou slavit do noci....co je to s tebou? Náhodou bez Ondry je tam fakt nuda...a ten Honza každých 5 minut..."Kam ten Pavel zase šel?" holt si Jeník vybral špatnýho náhradníka;-)

kavarnistka: haha šel do háje... :-D Počkat, pavel je náhradník? haha (ještě že ne zahradník :-)) ty beďary honzovi připomínaj Ondru...hahaha...
Nic se mnou není hahaha...

LShari: Jo právě že s tebou nic není:-(...no, Honza dneska seděl s Pavlem, ale ten mu co chvíli někam odcházel, tak tam byl Honzík furt sám, tak jsem s ním taky prohodila pár slov, aby se neřeklo

kavarnistka: ještě aby se mnou něco byla :-D hahaha
A řeklo se? :-))

LShari: No, jen jsem mu říkala, že má službu na tabuli, a že se Listíková asi naštve, když to nesmaže....tak se usmál, poděkoval a už mazal mazat

kavarnistka: hahaha to ho muselo potěšit ;-)
:-D ...

LShari: ale vypadal, že ho to vážně potěšilo, já bych na jeho místě měla starostí nad hlavu.....a on ještě s radostí maže tabuli:-\

kavarnistka: :-))haha to je srandamaže tabuli... haha

LShari: ale je roztomilej, pak jsem si sedla na katedru a pozorovala, jak jezdí nahoru a dolů a nahoru.....

kavarnistka: :-D
haha
to je sranda
hahaha
:-[

LShari: jsi v poho? Nevím jestli je to sranda, ale pohled to byl docela hezkej, zvlášť na některý části těla....

kavarnistka: ...
:-D
poho...pohovka...haha gauč :-D jsem v gauči hahaha


LShari: fajn, tak až se z něho vysekáš, řekni

kavarnistka: já se vysekám cestou z gauče hahaha

LShari: jo, to asi jo

kavarnistka: co je na tom špatnýho že se bavim?

LShari: nic, to je dobře, že máš dobrou náladu....

kavarnistka: to je dobře, bobře :-D haha

LShari: Hlavně bobře nespadni, jenom nespadni....prosím vás, buďte tak dobří.....

kavarnistka: dělejte to jako ti bobři :-D haha

LShari: uvidíme, jak veselá budeš zítra....Trochu se bojím, co si o mně ta angličtinářka asi myslí

kavarnistka: zejtra už veselá nebudu, tak si to musim užít dneska
Angličtinářka si myslí samý pěkný věci. ale asi ne o tobě. Jestli chceš bejt u ní alespoň trošku oblíbená, tak pro to něco dělej. (jo, ode mně to sedí, když nic nedělám co?)

LShari: Ale aspoň trochu o mně přemýšlet musí, říďa o mně přece taky často přemýšlí (jen neřekla v jakým smyslu:-\

kavarnistka: haha řída-, teda křída... ne. říďa (jo to je správně, že jo?) přemejšlí o všem možnym...

LShari: jo, od toho má mozek....

kavarnistka: haha květákovej mozeček si k obědu dám...Brrr fůj, nedám..

LShari: ten je fakt hnusnej, ale furt lepší než kravský žaludky

kavarnistka: hihihi

kavarnistka: to je vtipný

kavarnistka: haha

LShari: ne, není, ale to nevadí, to se vsákne....

kavarnistka: sink haha

kavarnistka: to neřeš

kavarnistka: hihihi s tebou je dneska sranda :-D

LShari: neřeším....to je skoro jako když si ondra do infa napsal ping a už se mu tam nevešlo pong

kavarnistka: :-D

LShari: když má člověk holt hodně zájmů

kavarnistka: BTW můžu tenhle rozhovor dát na blog?


LShari: Jak chceš jen nevím odkud...netuším, co jsem psala

kavarnistka: že miluješ pavla 2v1 hahaha

LShari: počkej podívám se...

kavarnistka: do zrcadla? bacha, aby na tebe nebaf uher :-D

LShari: ne, do historie

kavarnistka: Rok 1524 - Bitva u Lipan

LShari: 1524?

kavarnistka: tak ne... :-D

kavarnistka: 1434

kavarnistka: haha těsně vedle

LShari: jo, to zní líp

LShari: Víš, co klidně to tam dej....mně je to fuk

kavarnistka: díkys.
fuk..výfuk...haha fůůů...:-D

LShari: jo fouká ti na maják...kruci to je vlastně šplouchá...tak nic

kavarnistka: :-D

kavarnistka: šplouch...kvá kvá - to dělá Benák haha

kavarnistka: to říkala kamila, já nic

LShari: jo, a vesele si kuňká u tvých knížek...jen tak dál

kavarnistka: fuj

LShari: jaký bylo to číslo co sis myslela???

kavarnistka: 13
baf na mě uher... hahaha

LShari: jo, tak ho namaž

kavarnistka: jasně! kde mám tu flašku vodky?? hahaha

kavarnistka: namažem se spolu - uher a já :-D

LShari: jasně, ale ať to uher nepřehání, ZÍTRA MUSÍ DO ŠKOLY

kavarnistka: aby se skamarádil s těma Pavlovejma a rozjely ten mejdan :-D hahaha to bude disco...diskýto čokýto haha

LShari: jo rozplývá se

kavarnistka: .... (nic vtipnýho mě nenapadlo - haha)

LShari: jo, to už delší dobu, ale neber si to osobně:-)

kavarnistka: hihi ten smajlík kulí voči :-)

kavarnistka: už zase hahaha

LShari: jo, tomu říkám přirozený úsměv

kavarnistka: :-[

LShari: Co je??

kavarnistka: hihihi můj mozek odmítá pracovat správně ... jede šejdrem (hahaha)

kavarnistka: to je sranda :-))

LShari: TY DOKONCE VÍŠ, JAK TI JEDE MOZEK.....TAK PROTO TA RYCHLOST 0,0

kavarnistka: tak to bacha už je to 47,4kB/s!
Mozek jeden...haha

kavarnistka: ale ta rychlost se zmenšuje..:-(

LShari: Ještě aby byli 2.....zmenšuje? všimla jsem si

kavarnistka: ty vidíš tak dalekoooo...
haha to je jako taboo...:-D
oo - to je záchod a druh mouky
haha dneska jseš nějak mrzutá :'(

kavarnistka: I'm so sad!

LShari: To je moje S.!!!*IN LOVE*

kavarnistka: *KISSED*

LShari: tak čti povídky, směj se....já budu muset:'(

kavarnistka: pápá :'(

LShari: ahoj

Úterní reakce

nálada:     co poslouchám: Simple Plan - Me against the world

Tohle bych ráda pojala jako komentář ke včerejšímu mýmu psaní, jelikož mi comp nefunguje tak, jak by měl (nezobrazuje se mi grafika, animace, obrázky, tudíž nemůžu reagovat jinak). Včera jsem tu psala o sobě, svý kamarádce a miss dokonalý. Dneska, jak jsem si mohla myslet, se k tomu Migalley dohrabala a samozřejmě i vyjádřila (viz komentáře ke včerejšímu psaní). Doufám, že jí to nebude vadit (jestli jo, tak mě potom ve škole uškrtí, ale to je detail), když sem dám tohle (modrý jsem psala já, červený kámoška):


Tak zaprvý: neřekla jsem že s Ruwi souhlasim. Nemyslim si, že má pravdu, ale jelikož dneska nemůžu přidávat komentáře, tak jsem to tam hold napsat nemohla. Tohle vůbec nebylo o tom, co si myslim o tobě, ale o ní. Mě nevadí, že s ní kamarádíš (eště aby jo - to bych byla pěkná mrcha), mě vadí, že je ti jedno, jak je osobě, kterou opustíš, aby sis sedla s ní (a není to jen o mně). Možná si připadá osamělá (sakra to zní tak blbě když to píšu), ale ani toho druhého člověka nijak nepotěší, že si sbalíš věci a necháš ho sedět samotného.
Za druhý: myslela jsem, že mě znáš. Ty víš, že chodim za lidma a ne vedle lidí nebo s lidma. Sama jsem si to nevybrala a nemůžu toho jen tak po tolika letech praxe nechat. Je to jak kousání nehtů. A taky víš, že neříkám všechno co si myslím a co bych chtěla. Nejsem Lucka.
A takhle to řešim proto, že blog je místo, kde se můžu vykecat. Nevadí mi, že je to všem fuk, mě stačí, že to ze sebe dostanu. Dlouhou dobu jsem všechno vždycky dusila v sobě a dospělo to příliš daleko, než abych to opakovala.
Mrzí mě, že jsem se tě dotkla, ale někdy a někde si hold musím postěžovat na věci který mě serou...


Tak jsem ráda, že si ze sebe dostala všechno, co jsi potřebovala....... Nemyslím si, že bych někoho někdy opustila kvůli Kristině....vždycky koukám ke komu by si ten člověk moh sednout a často zůstanu sedět do konce hodiny.....ano, udělala jsem to tobě, to je fakt, ale divíš se, když tvým heslem vždycky bylo, že nechceš s nikým sedět, já bych seděla daleko radši s tebou než s ní, to rozhodně....ale teď se jí trochu snažím převychovat, začla jsem tím, že jsem jí řekla, co vám na ní vadí, když jí to ani jedna nejste schopný říct do očí, což já vidím jako fair play (ale chápu, že každý to nedokáže)


Už jí úplně vidim, jak k ní přijdu a hezky jí do očí řeknu něco pěknýho - teda kdybych ji zrovna chytla ve škole. Koukla by na mě jak na ňákej mastnej flek na botách a odkráčela s kabelkou v ruce a na těch jejích podpatkách ven si zakouřit. Nepamatuju si, že bych jí někdy něco udělala, než se na mě začla dívat tim povýšeneckym pohledem. A nedej bože, když jsme o tělocviku měli tenkrát tancovat spolu. To vypadalo, že mě asi zabije.
BTW víš, že až 60% lidí nejde úplně nebo alespoň částečně převychovat? A pomyslelas na to, že možná právě ona nechce?

já se o to snažím u všech :-D souvisí to s tím světovým mírem, vždycky si vybírám lidi, který společnost nebere mezi sebe (Lucka, Vojta, ty, Bára, protože byla nová......), ale je jenom na člověku, jak se v tom vztahu zachová třeba s luckou to dopadlo dobře, s Vojtou blbě.....nevím, jak to dopadne s Kristinou, ale stejně si myslím, že si zaslouží šanci....


Nemyslim si, že tenhle rozhovor něco vyřešil. Nevadí, já nehledám řešení. A každej občas řekne něco, co nechtěl (viď Migalley? :-) Měla jsem možnost říct, co si myslím (což se mi tak často nestává). Udělala jsem to. Na jednu stranu to byla chyba, protože Migalley si teď o mně myslí svoje. Na tu druhou stranu se mi však i ulevilo. A od toho tu ten blog je, ne?
Migalley: je mi fakt líto, jestli jsem tě tak naštvala. Asi jsem si neuvědomila, co tim způsobim, když to napíšu. Na druhou stranu věřim ve svobodu slova. Ale stejně mě to mrzí...gomen nasai
Jo, a Ruwi: přes všechno to, co občas udělá, to je kamarádka. I když ten tvůj problém taky znám. Na základce to u nás bylo podobný a časem mi to taky lezlo krkem. Pak jedna z těch dvou rozhádanejch holek odešla na jinou školu a už se nic takovýho neopakovalo.