co poslouchám: An Cafe - GO GO GO!Stalo se vám někdy, že jste si říkali, jestli vlastně chodíte na tu správnou školu? Nemá to nic společného s tím, že byste třeba radši na zdrávku a oni vás drží na průmyslovce. Teď mám na mysli, jestli jste si říkali, že tahle škola je na vás moc náročná. Učitelé po vás chtěj skvělý znalosti fyziky, zatímco vy se spokojíte s tim, že zmáčknete na compu tlačítko Power a ono se to rozjede. Na druhou stranu ovšem nemáte tak špatný známky, abyste propadali, to ne. Jen se prostě plácáte v tom průměru a přitom víte, že na to stejně nemáte, ale že vás z nějakého totálně neznámého důvodu nenechají propadnout. Cítili jste někdy něco podobnýho?
Protože já si tohle říkám alespoň jednou tejdně. Vim, že na tu školu nemám, ale okolí jen vrtí hlavou a myslí si, že mám jen nějakou přechodnou depku. Ale není to, že tyhle pocity trvaj už třetim rokem, jakýmsi důkazem, že opravdu nejde jen o nějaký můj rozmar? Ani mi nejde o to, že když nemůžu bejt nejlepší tady, tak chci někam, kde to půjde. Nemyslím si, že by takový místo existovalo, jen tak mimochodem.
Není ve třeťáku už kapku pozdě takhle uvažovat? Nedokážu si představit, že bych přešla na jinou školu; teď, v půlce střední by to byla asi pitomost. Na druhou stranu vidim, jak v tom učení plavu. A není o žádná klidná hladina; vlny jsou to občas vysoký jak barák a potápěj mě. A já ani nejsem dost dobrá, abych pod tou pitomou hladinou už zůstala. Plácám se v tom moři, jako bych si snad myslela, že se dokážu zachránit. Nejsem naivní?
Ať je to jakkoliv, fakt, že španělština klesla v oblíbenosti na úroveň konverzace, hovoří za vše. Pro ty, co nechápou: konverzace je zatím ten nejhorší druh mučení, který lidská rasa vytvořila. Alespoň pro mě. Na netu to nejde poznat, ale já nepatřim zrovna k nejukecanějším lidem na zemi - co na zemi? ani v našem bytě! - a nedokážu se přinutit pronést víc jak dvě věty. Tímhle nemíním jen tu zpropadenou angličtinu, ale i češtinu a o španělštině ani nemluvim. V tý nejsem schopna dát větu dohromady, natož abych jí řekla. A často se mi taky stává, že se zarazim, zmlknu a už ze mě nikdo nic nevypáčí. Jako bych oněměla. V těhlech chvílích bych vám nejspíš neřekla ani jak se jmenuju. To se mi stalo dneska. Ani nevíte, jak jsem za to na sebe naštvaná, takže není divu, že už mám na zápěstí zas dvě nový říznutí. Kdyby mě to tak aspoň naučilo, že mlčet se nemá...