Achilleova píseň - Madeline Millerová

O těch nejlepších knihách se dozvídám z tumblru vlastně úplnou náhodou. Stejně tak tomu bylo i v tomto případě, protože koho by napadlo, že moderní převyprávění řecké báje o Achilleovi může být takhle chytlavé. Vidět to v knihovně, ani po tom nešáhnu, protože já a dějiny - brrr! Ale to by tedy byla chyba!

Nerozžatá lampa - Radclyffe Hallová

Občas se ke mně dostane kniha, na kterou kdybych narazila v knihovně, tak si jí ani nevšimnu, a přesto se z ní vyklube příjemné počtení. I když slovo „příjemné“ se zrovna na tohle dílo příliš nehodí – „frustrující“ by asi atmosféře knihy odpovídalo více.

Práce, práce, samá práce

Měsíc uběhl; než se kdo nadál, přišla zima a místo prosluněného kanclu nás sužuje déšť a chlad. A tak nějak se dá popsat nejen počasí, ale i moje pocity z toho všeho. Čím víc se ponořuji do práce, tím víc zjišťuji, že absolutně netuším, co dělám, a nejhorší na tom je, že okolí to taky neví.

Nové začátky

pozornost podniku

S koncem prázdnin se přiblížil i konec mého působení ve starém zaměstnání. Po dlouhém boji se podařilo najít za mě náhradu, která však, chudák, měla jen týden na zaučení. A za učitelku mě, která nejsem schopná podávat věci souvisle a chronologicky, takže z toho musela mít docela mišmaš. Vůbec jí to nezávidím. A to jí svěřili ještě víc práce než mně - protože proč najímat chudáky studenty (a platit jim), když to zvládne "provozní oddělení" za běžný plat. Když se to vezme kolem a kolem, jediné, co mi asi bude chybět, je Evžen.

Zrůdnost s názvem viskóza

Moudro na dnešní den: Viskóza je ztělesněním zla a na seznamu ohavných věcí je v první pětce, hned vedle pórkové omáčky, ranního vstávání, rozmašírovaného špenátu a na koberci rozsypaného lega uprostřed noci.

Everything happens so much

Další z mouder tumblru tvrdí, že všechno se děje hrozně moc. Já mám taky ten pocit.

Jako vždy budeme ignorovat zprávy o amerických prezidentských kandidátech, brexitu či rozřezaných mrtvolách v Japonsku, protože toho je všude dost, a soustředíme se na ty nejtitěrnější starosti jedné duševně nevyrovnané osůbky - tedy mě :D

Nová sukně, nové látky

Pro skládané sukně mám prostě slabost. Možná je to tím, že furt sleduju japonské školní doramy (nebo mám skrytou zálibu ve Skotech, těžko říct). Každopádně už když jsem si šila svou první skládanou sukni (loni na konci roku), tak jsem tušila, že si chci udělat nejmíň ještě jednu - lehčí, letnější a víc skládanou.

Mini-krize (středního věku)

(stárnu)(a nadpisy se nezlepšují)(yay)

Jedno úžasné moudro na tumblr tvrdí: "I used to think that adulthood was one crisis after another. I was wrong. As it turns out, adulthood is multiple crises, concurrently, all the time, forever." (Vždycky jsem si myslel, že dospělost je jedna krize za druhou. Mýlil jsem se. Jak se ukázalo, dospělost je hromada krizí, všechny najednou, pořád a navždy) Já můžu dodat jen: ámen.

Tošokan sensó - Hiro Arikawa

Píše se rok 1988 a japonským zákonodárcům se za účelem boje proti diskriminaci podaří prosadit Zákon o korektnosti médií (メディア良化法 - doslovně je to spíš jako "udělat média lepšími"). Na základě tohoto zákona pak vzniká i Komise pro korektnost médií, která má dohlížet na všechny druhy médií a kontrolovat, zda někdo nevydává či nevysílá něco, co by se svým obsahem mohlo někoho dotknout. Naštěstí tato komise nemá moc nad spisovateli či vydavateli, jenž se tak nemusí bát o svou osobu, ale pouze nad médii jako takovými. To má však za následek ničení knih, časopisů a dalších nepohodlných zdrojů informací či zábavy.

Pouze jediná instituce může proti takovéto cenzuře účinně bojovat - knihovny. Ty mají totiž na základě zákona o knihovnách svobodu dostát svým čtyřem prohlášením:

1. Knihovna má právo shromažďovat materiály.

2. Knihovna má právo poskytovat materiály.

3. Knihovna chrání soukromí svých uživatelů.

4. Knihovna odmítá jakýkoliv druh cenzury.

Aby knihovny ochránily tato svá práva a aby se mohly postavit Komisi pro korektnost médií a jejím ozbrojeným jednotkám, které se neštítí použít pro prosazení svých cílů zbraně, musely si i tyto instituce zajistit svou obranu. Vznikly proto velmi dobře vycvičené speciální jednotky, jejichž úkolem je ochránit práva knihoven, knihy, knihovníky, ale taktéž návštěvníky knihoven.

Kdo že by chtěl bojovat za knihy, když při tom může přijít o život? Například Iku Kasahara.
Před pěti lety, když ještě chodila na střední školu, vyšel poslední díl její oblíbené knižní série. Když si ho však Iku chtěla koupit, vtrhli do knihkupectví členové jednotky pod vedením Komise pro korektnost médií s cílem zabavit a zničit všechny výtisky právě této knihy. Iku jeden výtisk schovala pod sako, byla však odhalena a o knihu se div nepoprala. V poslední chvíli ji zachránil člen ozbrojených knihovnických jednotek, jehož podobu či jméno si sice Iku nepamatuje, ale právě díky tomuto jejímu Princi se rozhodla naverbovat do knihovnické armády, a to jako první žena vůbec.

Výcvik rozhodně není žádná procházka růžovým sadem, a už vůbec ne s jejím striktním přímým nadřízeným Acuši Dódžóem, se kterým si prostě nesednou. Iku využije roky, které strávila děláním gymnastiky, a po boku jediného dalšího absolventa, Hikarua Tezuky vstoupí do knihovnických ozbrojených jednotek. Jedinou spřízněnou duší Iku je její spolubydlící Asako Šibasaki, jež si ji sice často dobírá, ale zároveň je pohotová a vždy ochotná pomoci.

Tetralogie Knihovnické války (+ její 2 spin-offy) se v Japonsku dočkala obrovského úspěchu, takže nikoho nepřekvapí, že vzniklo stejnojmenné anime, manga, hraný film(y) a bůhví co všechno. A není divu - spojuje poutavý příběh, napětí a akci, pomalinku se rozvíjející love story, protagonistku, se kterou se člověk ztotožní, přísného nadřízeného, který ovšem konec konců není tak zlý, jak se na první pohled zdá... Zároveň si čtenář v průběhu knihy uvědomuje, že popsaný fikční svět není až tak daleko od reality (zvlášť když si vzpomenete na nedávnou zprávu, že Japonsko se na žebříčku států podle míry cenzury médií od nejmenší po největší propadlo na 72. pozici) a pálení knih není žádným za vlasy přitaženým nesmyslem (vzpomeňme na pálení Harryho Pottera, který prý propaguje satanismus).

Zastánci mírové literatury, rozhodně se nenechte odradit názvem. Ten dělá dojem, že vás čeká náročný příběh plný bojů a střílení (a nedej bože umírání), opak je ovšem pravdou. Japonská literatura si obvykle na barvité popisy bojů moc nepotrpí - T'Sal to jednou moc hezky shrnula prohlášením, že bitva se odbyde na třech řádcích a na dalších dvou stranách se autoři rozplývají nad krásou poblíž rostoucího keře. V tomhle ohledu není kniha žádnou výjimkou. I když boje a válečná literatura nejsou vaším koníčkem, nebojte se po tomto titulu sáhnout - autorka se vynasnažila zprostředkovat nám bitvy, aniž by se v tom zbytečně patlala. Ano, budete potřebovat slovíčka jako "automatická puška", ale stejně tak, ne-li víc, budou potřeba slovíčka ohledně vysvětlování zákonů a cenzury, kde jsem bez slovníku lehce trpěla (lehce hodně - ten úvod dělal, co mohl, abych to vzdala a šla si radši prohlížet obrázkové knížky).

Já osobně tu knihu miluju, a když jsem si ji četla v autobuse, měla jsem tendenci usmívat se jako debil. Protagonistka je úžasná, ale vůbec ne proto, že by byla dokonalá - to ani zdaleka. Dódžó je také skvělý (kdosi ho označil jako boyfriend-material :D) a ten vztah mezi nimi, kdy se Iku neštítí proletět vzduchem a kopnout ho do zad, ačkoliv je její přímý nadřízený, to je přímo poklad *rozplývá se*.
Tak a dost fangirlení!

Knihu vám vřele doporučím a tentokrát zcela bez obav, že byste si to nemohli přečíst, jelikož byla neoficiálně přeložena i do angličtiny (šup, tady máte link), a je to tak jedinečná šance seznámit se s tvorbou autorky Hiro Arikawy (Šokubucu zukan, Freeter Ie o kau, Raintree no kuni), která je v Japonsku i u mě stále populárnější.

Za co utrácím, když ne za knihy

Návraty do práce po dovolené jsou zlo >.<

Člověk v mysli ještě dovolenkuje, ale už se po něm chce, aby vyvíjel nějakou činnost. Pche, bůhví, kde je konec mým mozkovým buňkám - asi jsem je nechala kdysi na Izu, když jsem odvažovala pětikilový pytel těstovin po 120g na porci *krčí rameny*.

Každopádně abych vyjádřila moje počínání v práci: nudááá. Ne že bych vůbec neměla co dělat - jen to není nic, co by aktuálně hořelo, takže se mi do toho nechce. Dost věcí, které jsem čekala, že udělám po dovolené, totiž už buďto nebylo potřeba, nebo je schytala nebohá brigádnice. Na mě zbyly takové ty nicotné špeky, které se sice taky musejí udělat, ale většinou pak nikde není odvedená práce vidět. Takže jak je z minulého příspěvku vidět, šetřím si čas na překlad, čtení fanfikcí a podobných, vysoce užitečných věcí. Společnost mi tu dělá akorát tak Evžen a Alfréd a těm to nevadí. A než se začnete pohoršovat - v pátek šíleně hořelo vytisknout všelijaké seznamy atd. Dnes jsem přišla do práce a hádejte, co tu leží netknuto na stole -_- Takže tak.

A když už se konečně zase prodloužily dny (a s posunem času se mi posunulo i vysílání japonských ranních zpráv), tak mám zase možnost být produktivní alespoň doma. Minulý týden jsem úplnou náhodou vytáhla ze skříně rozdělanou sukni, na kterou jsem přes zimu úspěšně zapomněla. Původně to byla až téměř ke kotníkům dlouhá nabíraná sukně, kterou nosila mamka za mlada. Protože látka to je hezká a je jí dost, tak jsem se rozhodla ji přešít na sebe. Zkrátila jsem ji ke kolenům - svrchu, spodek jsem nechala tak, jak byl -, udělala sklady a ze zkrácené části udělala nový pásek, protože původní byl příliš úzký; nový zip a zapínání, nová kapsa a voilá - mám sukni!
Naštěstí jsem už velikost a sklady měla předpřipravené od minula, takže to šlo ráz na ráz :)

Mimochodem, šli jste v poslední době okolo Orsay? Mají tam takové bílé letní šaty s červeným/růžovým kytkatým vzorem s výstřihem do V a čtyřmi oboustrannými sklady vpředu a čtyřmi vzadu. Tuhle jsem zaplula do obchodu a okukovala to, až si chudák strážný musel myslet, že to chci ukrást. To poslední dobou čas od času dělám - teda ne to kradení, to, že se k něčemu vrhnu a už to obracím naruby. A vždycky se prodavačky či strážní přisouvají rádoby nenápadně blíž. Fakt to nechci ukrást, nechte si to, zvlášť za ty ceny. Já jen potřebovala vidět, jak je to dělané, abych si to mohla ušít.
Doma jsem si to nakreslila, poupravila (protože proč mít letní šaty vzadu až ke krku, když můžete mít véčko) a propočítávala míry. Ušiju to. Ale nemám látku. Co udělám, když nemám látku? Správně - hrábnu do úspor (protože za co jiného utrácet, když ne za knihy a za látky) a vydám se nějakou najít. Na internetových stránkách dumlatek.cz jsem objevila takovou moc hezkou kombinaci modrobílé bavlny, bohužel než jsem se však stihla vydat do obchodu, vyprodali mi ji T_T Škoda, že barvy jsou na každém počítači vidět trochu jinak a koupě přes net tak nepřipadá v úvahu :(

Vyrazila jsem tedy v sobotu do prodejny s mlhavou představou, že chci něco lehce do modra. Tak jsem přišla, okamžitě mi pad do oka motýl a bylo to v kelu XD Možná si pamatujete, že když jsem si loni prvně kupovala látky, byli mezi nimi šedí a červení motýli (viz Jak si Kavi šaty ušila). Z těch šedých už šaty vznikly, červení stále čekají na svou příležitost.
Od stejného výrobce jsem teď opět narazila na motýly, tentokrát v odstínech modré. Neptejte se mě, proč mám ráda zrovna motýly, prostě mám. Opět je to tužší bavlna a zase jenom 110cm široká, ale překrásná! *-* Jednou si už přeci jen koupím nějaký lehký splývavý úplet místo bavlny, ale to by musel být alespoň z poloviny tak hezký jako tohle.

A když už jsem tam byla, vzala jsem rovnou i světle modrou podšívku na vršek šatů a skotskou kostku na skládanou sukni. Ta je o dost lehčí než ta předchozí, takže z toho bude letní sukně, zatímco ta původní zůstane na zimu, poněvadž je teplejší, ale taky těžší. Když už jsme u těch kostek, minulý týden se mnou jela v autobuse dívčina v jedné takové tmavě modré skládané kostkované sukni, která byla úplně úžasně pěkná (ta sukně, dívčinu si nepamatuju). Víc modrých látek! Modrá je dobrá!

Co bych však potřebovala vyrobit doma, to jsou boty. Znovu jsem započala předem prohraný boj s větrnými mlýny a jala se hledat boty. Vzdala jsem lov na jarní/podzimní obuv (díry v podrážce jsou vlastně ještě dobré - znamená to, že nějaká podrážka je. A když je podrážka, dá se to nosit. Takže mé senzační botky se sojovkou zůstávají i na další sezónu, hurá!) a rovnou se zaměřila na léto. Už asi druhým nebo třetím rokem sháním černé letní boty s uzavřenou špičkou, na chození, a tudíž bez podpatku, pokud možno ne baleríny, protože ty se mi vyzouvají - spíš něco s páskem přes nárt, třeba na suchý zip. A to je problém.
Bez podpatku? Baleríny!
Na chození? Tenisky!
Černé? Lodičky!
V mé velikosti? Pánské polobotky!
Řešení? Žabky!
Letos jsem viděla docela dost takových typů bot, co by se mi líbily, ale ouha - pouze v šedé/béžové/bílé barvě, ve velikosti 36, či za hříšné peníze. Takže tak. Nenávidím vás, výrobci bot! Jděte se někdy podívat, jak vypadá lidská noha! Nevnucujte nám, že když mám větší číslo než 39, tak jsem xxl monstrum. Nesnažte se mě přesvědčit, že malíček, popřípadě palec, jsou nadbytečnou součástí nohy. A ne všechny holky chtějí podpatky - já bych je použila akorát tak na to, abych vám je zapíchla do oka!

*hluboce vydechne* *nádech*

Cože jsem to ještě chtěla? Jo! Tuhle jsem se zadívala na svoje jídelní hůlky a se smutkem shledala, že se mi z nich pomalinku začíná uloupávat nátěr. Protože jsou však tak pěkné, nerada bych o ně přišla, takže jsem se rozhodla sehnat nějaké obyčejné na každodenní používání. Vyzkoušela jsem tedy japonský Amazon, zanadávala si, protože ta mrcha nebere české karty a konbini tady vážně nikde nemám, a přešla jsem na ebay. I objednala jsem si a čekala. A čekala. A čekala. A minulý týden se konečně dočkala. Patery hůlky za stovku - no neberte to.

Tak a teď abych šla zase vydělávat - jsem švorc X_x