Za divadelním představením do Londýna

Když jsem si v dubnu kupovala lístky na divadelní představení – jediné, které jsem v poslední dekádě měla v plánu navštívit, netušila jsem, že tou dobou mi to nebude moc chodit. Na operaci vazů jsem byla v červenci a doba rekonvalescence měla být 4-6 týdnů. Měla, no, ale ani po 4 měsících jsem nebyla schopna jít bez hole, což teda nejsem ani teď, po 5 měsících. V letošním roce jsem normálně chodila asi jen 2-3 měsíce před operací a začínám si říkat, jestli se mi to třeba jen nezdálo. Ale určitě ne – na operaci jsem opravdu přišla po svých a i schody jsem tehdy jako jediná ze všech pacientů toho dne vyšlápla.

Každopádně jsem si v dubnu koupila lístky do londýnského divadla s tím, že si udělám výlet. Časově to mělo být trochu napínavé – představení bylo v sobotu odpoledne a já měla odpoledne předtím asi do 5 odpoledne organizovat promoce, na kterých nesmím chybět, takže jsem rovnou z práce měla jet na letiště, tam přespat v hostelu a ráno v 7 mi mělo letět letadlo.

Jak se přiblížil termín, nevěděla jsem, z čeho se mám stresovat víc – jestli z promoce, kde se jedna z fakult nemohla rozhodnout, jestli vyšle nějakého svého zástupce či nikoliv, takže jsem pořád předělávala rozpis míst, a kde mám mimo jiné vést studenty aulou dolu po schodech na jeviště, přičemž jsem si ještě na poslední chvíli dodělávala nové šaty, nebo z cestování, když nemůžu jet bez hole.

Co se promoce týče, šaty jsem den předem zdárně došila, ale už jsem v to skoro ani nedoufala, jelikož mi vůbec nešlo začišťování výstřihu, který se prostě krabatí, ať dělám, co dělám. Celý víkend jsem strávila přišíváním a zase páráním a znovu přišíváním, až jsem fakt měla chuť to vzít a zahodit. Taková blbost a všechna práce na těch šatech by kvůli tomu přišla vniveč. A že jsem si s nima dala práci – jsou červené z mikrosaténu a přes ně černá krajka a krajkové rukávy. Ani na kapsy jsem nezapomněla.

Šaty jsem tedy nakonec dodělala, ale studenty jsem dolu aulou nevedla, páč tam není zábradlí a já to prostě nijak důstojně nesejdu. Kolegyně to musela zvládnout sama, já se připojila až dole, kde jsem se snažila předstírat, že můžu chodit, a zbytek jsme zdárně zvládly.

Jeden úkol z krku, takže jsem se mohla vydat na letiště. Původně jsem měla letět s kufrem, ale mít kufr a hůl není dobrá kombinace, páč pak vám chybí ruce, abyste se třeba mohli držet v metru nebo tak. Pár dní před odjezdem jsem tak ještě sháněla sportovní tašku, kterou bych mohla nosit na zádech a kam by se mi vešly případné nákupy.

V pátek večer jsem tedy sfoukla promoci, ubytovala se na ubytovně poblíž letiště a byla připravena na odlet – až na to, že jsem si v práci zapomněla nabíjecí kabel na mobil. Takže jsem se musela sebrat a dopajdat si do blízkého obchoďáku pro nový.

Po takovém celodenním ťapání jsem se pak ráno v 5 sotva vlekla na bus, nemluvě o těch kilometrech na letišti. Ale kontrolou jsem s holí prošla v pohodě, což se mi docela ulevilo, páč jsem se furt bála, že mi ji zabaví a já nikam nepoletím. I se mi pak podařilo nastoupit do letadla přednostně, páč jsem asi fakt vypadala hodně blbě.

Divadlo začínalo až ve 2, takže jsem jako první zamířila na Edgware Road, poblíž kterého se nacházel Church Street market, kam jsem si šla koupit látky. V Londýně jsem už asi před 13 lety byla, takže takové ty profláklé turistické cíle už jsem viděla, i to muzeum Nacume Sósekiho jsem navštívila, dokud ještě existovalo. Tuhle cestu jsem tedy pojala spíš nákupně - látky, knihy, jídlo, případně něco na sebe, kdyby se povedlo.

Ale hlavní bylo divadlo. 
To jsem našla poměrně snadno - stačilo se chytit prvního Japonce v okolí, který mě tam v podstatě dovedl (chudák byl jedním asi ze dvou mužských, kteří byli v hledišti). Okolí divadla se totiž změnilo v japonskou čtvrť a já zas po dlouhé době slyšela japonštinu ze všech stran. Akorát teda - divadlo plné Japonek a já chytla sedadla vedle Španělek ¯\_(ツ)_/¯

Představení bylo takové... těžko popsatelné. Vycházelo z příběhu bratrů Karamazových (což jsem sice nečetla, ale přes léto jsem viděla japonskou moderní seriálovou adaptaci), odehrávalo se na konci druhé světové války v Nagasaki a byla to (většinu času) komedie (teda až na ten konec, že ano). Že to nejde moc dohromady? Nejde, ale tady to nějak fungovalo. Jako věřila jsem si, že titulky nebudu potřebovat, a snažila se to dát bez nich, ale herci mluvili extrémně rychle, což mi teda moc nepomáhalo a upřímně bych si to potřebovala pustit alespoň v 0,75x rychlosti, aby si můj mozek nepřipadal jako když to přehnal s kofeinem.

S kamarádkou jsme seděly blízko pódia a vidět bylo skvěle - mohla jsem si tak nerušeně prohlížet, jak je Eita ušatej :D Byl to trochu zvláštní pocit - ten herec, na kterého koukám maximálně tak na obrazovce noťasu, byl najednou ve stejné místnosti, co by kamenem dohodil daleko, a vypadal a zněl naprosto přesně tak, jak ho znám z té obrazovky. 

No a byl tam taky Matsujun (a prskal :D). 

Tož dva členy Arashi jsem už viděla na vlastní oči - ještě tři a mám celou skupinu :D

V dalších dnech jsem pak navštívila Camden Market (kde jsem sehnala kjůt náušnice a dala si fish&chips) a Bloomsbury (kde jsem sehnala knížku), pak Charing Cross Road od Oxford Street dolů (kolem knihkupectví, kde jsem si koupila další tři knihy včetně jedné v japonštině) do čínské čtvrti a a obchodu s japonským zbožím (kde jsem si dala karé raisu a nakoupila pár zásob), národní banku (kde jsem si vyměnila staré peníze za nové) a pěšky k Toweru, přes Tower Bridge a po nábřeží skrz knižní trh (který se za ta léta dost zmenšil) až k Big Benu a poslední den jsem si pak prošla okolí stanice Angel.

Přivezla jsem si tak 5 látek, 4 knihy, něco málo jídla (čúhai jsem radši vypila už tam) a náušnice. 

Několik dalších poznatků: 

- potkala jsem hromadu veverek a dokonce pár volně poletujících papoušku a trpce jsem litovala, že po kapsách nemám oříšky, které bych jim mohla nabídnout.

- místo vrabců se na drobky z jídla vrhají špačkové, bernešky a dokonce i volavka.

- jako já vím, že moje mluvená angličtina je špatná, ale s ne-angličanama si celkem rozumíme, s rodilými mluvčími skoro vůbec

- pryč jsou doby, kdy jsem po Londýně chodila pěšky. Všecko je strašně daleko a trávit hodiny na nohou bylo dost vyčerpávající, takže mě dost zachraňovalo metro, které jsem při minulé návštěvě téměř nepoužívala - a kde je všude miliarda schodů. Vracela jsem teda dost uchozená. Takže ano, dá se jet do Londýna i když se pajdáte o holi, ale holt je to docela záhul.

Tolik moje podzimní londýnské dobrodružství.

Malý klidný život

počeštělá tanabata

Stále ještě jsem v procesu šití svých žlutých viskózových šatů (dneska jsem si na ně koupila dvě šňůry na zavazování), takže s těmi se nepochlubím. Ale dělám i jiné věci než šití, páč kdyby ne, tak už jsem je dávno měla hotové. Teď momentálně začínám lehce panikařit, protože se mi blíží letošní dovolené a já nemám hotový cestovní plán. Jenže místo toho, abych seděla u mapy a hledala, co budu chtít všechno vidět, tak se plácám po venku, trošku nakupuju, trošku sedím u kafe a snažím se přečíst co nejvíc knih.

V práci bychom teď měli být v hibernačním módu, protože přes léto prostě nic nefunguje, nikdo ve škole není a nemělo by se vůbec nic dít. Prdlajs, mně pořád chodí nějaké e-maily od zahraničních studentů a uchazečů. Někteří chtějí víza, aby mohli studovat, další se chtějí odvolávat a ještě další chtějí přijet na zahraniční pobyt a já nestačím vše vyřizovat a přeposílat a odepisovat. Tak jsem si alespoň zpříjemnila pracovní prostředí a vyvěsila si přáníčka na oslavu svátku Tanabata, i když ne na bambus.

Letos se po dlouhé době konal třídní sraz s gymplem, kam jsem teda nešla, páč mě ani nehne tam jít a pak celý večer poslouchat, kdo má kolik dětí, kdo splácí jak velkou hypotéku a jak vysoko už vyšplhali na kariérním žebříčku. Ano, všichni si nejspíš pamatují, že jsem divná, ale nemusím je v tom svým životním stylem, který nezahrnuje ani jedno z uvedených témat, utvrzovat. 

nová vůně

Nicméně jednu spolužačku jsem potkat přeci jen chtěla, ale už asi 7 let nejsme v kontaktu. Využila jsem tedy tuhle příležitost, ozvala se jí a šup, šly jsme na kafe (a skončily u vína). Potěšilo mě, že se zas tolik nezměnila - tedy pokud to se svou fakt mizernou pamětí můžu tvrdit. Jestlipak jsem se změnila já? Jaká jsem vlastně jako středoškolák byla? Pořád jsem takový pitomý trdlo? Já si z toho moc nepamatuju - utápěla jsem se v depresích, snažila se mít dobré známky a stranila se davu. Jediná barva v mém šatníku byla černá. Už tehdy jsem otravovala s Japonskem a jeho kulturou (i když tehdy hlavně s anime). Moc jsem nemluvila, a to do té míry, že jsem to dotáhla k psychiatričce a vyfasovala antidepresiva. Asi se toho teda kromě oblečení moc nezměnilo. 

Taky jsem se byla podívat za další spolužačkou ze střední. Tam jsem se ocitla uprostřed chaosu, který dokážou způsobit dvě děcka mladší tří let a opět se ubezpečila, že to teda domů fakt nechci. Ten klid, když jsem pak přijela domů a jen tak ležela a neslyšela žádný jekot. Krása! Já jsem tak ráda, že můj největší problém je momentálně velice špatný stav mých jahod - nějaké potvory mi celé rostlinky docela vysály a ty teď usychají :-(

Já mám svůj malý klidný život tak ráda!

Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Dovolená na Mallorce

Minule jsem psala, že bych ráda na dovolenou k moři. Tehdy jsem si ale ještě říkala, že je to spíš jen zbožné přání a jako každé léto pojedu do prčic. Tož sedla jsem jednoho všedního rána k pracovnímu noťasu, že jako budu pracovat a otevřela e-maily. Už nevím, co mě tam tak nakrklo, ale každopádně to vedlo k tomu, že jsem si našla zájezd na Mallorcu a než jsem se nadála, měla ho objednaný a zaplacený.

A tak jsem na konci srpna hodila práci za hlavu a na týden se odporoučela na ostrůvek za sluncem a mořem. Samozřejmě jsem jako na potvoru přesně na celý ten týden dostala krámy, ale ani to mě nezastavilo. Letěla jsem na noc, takže jsem doletěla unavená a měla před sebou ještě skoro dvouhodinovou cestu autobusem. Naštěstí Mallorca je v podstatě jedna dálnice se spoustou kruhových objezdů, takže jsme to stihli mnohem rychleji. Na hotelu jsme byly jen tři Češky a zbytek samí Němci, což znamenalo, že na mě všichni furt mluvili německy. Před odjezdem jsem litovala, že jsem se víc neučila španělsky; tam jsem ovšem zjistila, že němčina by mi byla daleko prospěšnější -_-;;
Nakonec se můj mozek rozhodl, že v krizi je nejlepší použít japonštinu, která mi automaticky naskakovala, jakmile jsem otevřela pusu. V Japonsku by to jistě byla skvělá výhoda, na poněmčelém španělském ostrově už míň *headdesk*

Na začátku týdne jsem sebou plácla na pláž a vstala až na jeho konci. No, víceméně. Kromě koupání a večerních procházek po pláži jsem stihla i výlet do jeskyní a do hlavního města. Přeci jen když už někam jedu, tak je mi blbý zakotvit na pláži a nehnout se na krok. 

Delegátka nám nabízela různé výlety včetně těch lokací, kam jsem se chystala, ale já moc nejsem na organizovanou zábavu a navíc to prostě bylo dost drahé (ano, jsem na Mallorce, ale to neznamená, že jsem nějak extrémně zazobaná - našetřit si občas může i chudák státní zaměstnanec, představte si). Odrazovala mě od samostatného výletování, jak jen mohla, ale já jsem sama neprojela skoro celé Japonsko, abych se teď nechala vozit jak bohatí důchodci.

První byly tedy jeskyně. 

Když jsem předem vyhledávala možné lokace, podle recenzí jsem zjistila, že ty největší jeskyně jsou příliš profláklé a návštěvníky tam prý ženou jak dobytek na porážku bez jakéhokoliv výkladu. Takže jsem si to nechala ujít a raději jela do menších jeskyní Cuevas dels Hams. Ty ode mě byly jen asi čtvrt hodinu autobusem, takže jsem věřila, že nebude problém se tam dostat. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem si hledala informace o hromadné dopravě jen večer před odjezdem. A nedozvěděla jsem se moc pěkné věci - zpoždění prý naprosto běžná, občasné vynechání a pokud je autobus plný, prý na zastávce ani nezastaví. Neusínalo se mi teda moc dobře - představa, že někde uvíznu a nedostanu se zpátky na hotel, mě docela děsila. Ráno jsem tedy vyrážela tak brzy, abych stihla otevření jeskyní. Ráno jsem vybrala i proto, že odpoledne prostě bylo děsné vedro a v tom jsem se nikam moc táhnout nechtěla. Autobus měl zpoždění, takže mě hned začlo spalovat slunce a společnost mi dělala parta Poláků, kteří vtipkovali o tom, že tu snad ani žádný autobus nejezdí. Vzhledem k tomu, jak vypadaly jízdní řády a že se lišily ty na netu a ty na zastávce, bych tomu i věřila. 

Nicméně autobus fakt přijel! A dokonce měl uvnitř obrazovku s názvy nadcházejících stanic! Krása - oproti Edinburghu úplný luxus. Trefila jsem tedy do správného městečka, vystoupila na správné zastávce a vydala se pěšky k jeskyním, které byly asi 20 minut vzdálené. Pod tím rozpáleným srpnovým sluncem bez náznaku stínu to bylo trošku plahočení, během kterého jsem potkala akorát dva rádoby-běžce, kteří se místo běhu už jen pomalu sunuli.

Jeskyně jsem úspěšně našla a musím říct, že byly moc pěkné. Měli to moc hezky nasvícené, nikdo mě nehonil, takže jsem si mohla vše prohlížet, a výklad byl v různých jazycích, tak jsem si to docela užila. Navíc tam bylo chladněji než venku, takže to bylo příjemné osvěžení.

Druhým výletem byl celodeňák do hlavního města. Sice jsem den začala rychlochůzí, jelikož jsem neodhadla vzdálenost zastávky od hotelu a měla jsem co dělat, abych stihla bus, ale to byl asi největší zádrhel z toho dne. Nejdřív jsem si prošla centrum a jukla na největší zajímavosti (katedrálu, královský palác). Pak jsem se vydala za nákupy - což znamená, že jsem vyrazila na látky, páč jestli po něčem (nejen) v zahraničí jdu, jsou to látky (sehnala jsem dvě - z jedné už je sukně, z druhé zrovna šiju šaty). Cestou jsem skoupila všechna ledová kafe, které jsem potkala, potkala nějaký pěkný dřevěný vláček a dala si pauzu v parku, kde jsem konečně jednou něčemu rozuměla - poblíž se totiž vyskytla skupinka Japonců :-D

Odpoledne jsem se vydala do akvária a strávila tam pár hodin zíráním na rybičky, krevety, chobotnice a další mořské potvory. Nejhezčí byly malí rejnočci - ty bych si nejradši vzala s sebou <3 Mají to tam moc hezké, jen by nebylo na škodu dát do některých nádrží víc rostlinstva - chudáci mořští koníci se pomalu neměli čeho držet a museli se držet sebe navzájem T_T
Taky tam mají takový tunýlek, kde můžete rybičky pozorovat i nad hlavou, a když říkám rybičky, myslím tím žraloky :D
Pak už jen skoro dvouhodinová cesta busem zpátky a ještě jsem jen tak tak stihla večeři.

Měla jsem polopenzi a jak snídaně, tak večeře byly formou bufetu, což moje mlsná huba ocenila - ráno jsem jim tam žrala hlavně ovoce a jogurty, večer ryby. Mňam! Ale taky jsem si po večeři musela dát procházku po pláži, abych to rozchodila :D

V místním supermarketu jsem si nakoupila horčatu a víno a v pauzách mezi koupáním zevlovala na balkoně. I počasí skvěle vyšlo - celou dobu krásně a teplo, jen předposlední den jsme chytli jednu bouřku s trochou deště - tak jsem si mezitím dala šlofíka. Prostě pohoda! Ani vracet se mi nechtělo.

Uvítání v roce 2022

Vítám vás v novém roce!

Další přežitý rok – už se mi tu nějak hromadí J

Hang in there it's Friday soon

Rok 2021 byl… no, byl. Asi. Něco se určitě dělo. Ale páč ho nedokážu rozlišit od toho předchozího, který byl sám o sobě (s výjimkou celosvětové pandemie, že ano) celkem nevýrazný, tak to nejspíš nebylo nic extra důležitého. Asi. Práce, dovolená jen v podobě prodloužených víkendů, knihy, šití. Občas přijela některá kamarádka nebo jsem naopak někam jela já – třeba na podzim jsem absolvovala mini Tour de Morava, kdy jsem za tři dny navštívila tři města. To je ale tak zhruba vše, co se za celý rok odehrálo. Byl to tedy vcelku klidný rok, a to i co se zdraví – jak fyzického, tak psychického – týče. To oceňuji a prosím si i do budoucna.

Tak trošku čísel:

• 4 šaty ušité – troje letní, jedny na promoce (už i s páskem!)
• 2 sukně – jedna podzimní a jedna spodnička
• 56 knih přečtených – tentokrát celkem dobré tituly jako Annie on My Mind, Podivné počasí v Tokiu, Mrtvá a živá, The Scum Villain’s Self-Saving System nebo The Shape of Darkness.
• z toho 4 japonsky – tady teda výběr nic moc; nejlépe z toho vyšlo Diorama od Nacuo Kirino
• 4 fanfikce napsané (všechno oneshoty, celkem jen asi 12 tis slov)
• 10 jdram a 4 filmy zkouknuté (tvrdí mydramalist; a k tomu dost dropnutých, páč meh; zlaté Last Friends, co jsem zrovna teď znovu zkoukávala – takové věci už se dneska prostě netočí)

Moje džungle v práci 

Vzato kolem a kolem, vůbec nevím, co jsem vlastně dělala a co se kolem mě dělo. Asi nic. Asi jsem si prostě spokojeně četla, ignorovala realitu a spala. To mi, koukám, jde. Jo a na konci roku jsem se teda vybičovala k nějakým těm fanfikcím, za což se předně pochválím, protože jsem alespoň něco stvořila (pod záminkou procvičování angličtiny, jak jinak), a přestože nemám představivost ani schopnosti co se psaní a angličtiny týče, měla jsem odvahu to vypustit na AO3, za což si teda dávám obdiv. A vzápětí si postesknu, že nemám představivost ani schopnosti a všichni ostatní píšou daleko líp a já bych se vůbec neměla o cokoliv pokoušet a měla bych se jít radši zahrabat. A takhle je to se vším.

Tolik loňský rok. Letošek možná bude …jiný. Mění se nám vedení, tudíž i nadřízený, a nikdo netuší, co bude, jestli dojde ke změnám a jak velkým. Docela se toho bojím – do teď to bylo takové příjemné, že nadřízený se držel dál, všechno nám tlumočila vedoucí a vždycky se dalo nějak domluvit. Těžko říct, jaké to bude letos. Na rovinu říkám, že jakmile na mě někdo zvýší hlas, tak se mu tam rozbrečím.

Tak s tímhle já vstupuju do nového roku a držme si palce, abychom na konci roku ještě nějakou práci měli.

Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)

Poněkud akčnější léto než jsme čekali

kořist z Polska

Tohle léto je poněkud rozlétané. Jestli jsem si myslela, že si odpočinu a z nudy se vrátím k milovanému/nenáviděnému Sósekimu, tak ani omylem. V půlce července jsme s máti spáchaly návštěvu Krakova. Úspěšně jsme se vyhnuly všem turistickým cílům a místo toho jsme vybrakovaly obchody s látkama a pro jistotu i s oblečením.

K mému velkému překvapení se ukázalo, že dokážu být rozhazovačná mrcha, když něco fakt chci. Asi výhoda stálého platu a s tím spojený pocit finančního zabezpečení. Kam se asi poděla ta škudlivka, kterou normálně přes rok jsem a která si normálně radši ani nekoupí kafe z automatu? 

Prodavačky si s náma určitě užily děsnou srandu, když jsme se snažily česko-anglicko-polsky domluvit a čísla jsme si pro jistotu ukazovaly na prstech :D Látky ovšem měli vážně moc pěkné a já prostě neodolala. Nejsem si tedy u všech jistá, co že to vlastně je zač (zvláště ta jedna, která po praní ztuhla, jak kdybych ji nechala týden máchat ve škrobu, ale po žehlení se zase tváří jako normální bavlna), ale to je asi fuk.

Bohužel se nám tu rozjel takový nešvar, že kdykoliv si vyhlídnu látku, je to jen zbytek, který nemá mnou požadovanou délku. Takže si permanentně rvu vlasy, jak to udělat, aby mi to vystačilo (na druhou stranu Burda nadhodnocuje množství požadované látky, takže zatím mi to všechno tak nějak vychází).

 Ačkoliv jsem v některém z minulých příspěvků pořádně strhala viskózu, nedalo mi to a už tu mrchu mám doma zas – momentálně z ní dokonce šiju další šaty. Sice klouže jak vzteklá, ale na rozdíl od předchozího exempláře se skoro netřepí, nezůstávají v ní po jehle takové ošklivé díry a vůbec mi přijde taková lepší. Asi holt není viskóza jako viskóza.

Po Polsku jsem zase na týden jela na pracovní cestu jazykový kurz do Barcelony s kolegyní, což jsem opět pojala spíš nákupně. Ono když jste viděli ty davy před Sagradou Familiou nebo Casa Batlló, tak ani nic moc jiného nezbývalo. I zde jsem sehnala tři látky, všechno zbytky a i ukazování číslic na prstech ruky jsem si zopakovala.
A knížky, jak jinak. Sehnala jsem čtyři japonské autory v anglině a jednoho Higašina v japonštině, protože jsem prostě machr! :D

Pozdní odpoledne jsem trávila převážně na pláži. Nejlepší byl hned ten první den, kdy jsme se s kolegyní ocitly na poloviční nudapláži s barem s výmluvným názvem Be gay :D Jinak už to taková sranda nebyla – byly docela velké vlny, že se ani plavat nedalo, podařilo se mi si o šutr rozříznout nohu a těch zatracenejch pěknejch holek kolem. Ježiš, jak já bych si šla s někým sednout na víno (s někým, kdo není moje kolegyně, protože bavte se s někým, kdo dokáže celé odpoledne mlít jen o svým novým vnukovi).

magická fontána

Cíl cesty, tedy jazykový kurz, za moc nestál. Ještě než jsme odjížděly, chtěl po nás vyučující text o 500 slovech. Mohlo to být cokoliv - fikce, tlachání o rodině, o práci, o čemkoliv. Nejdřív jsem zpanikařila, co že mám jako psát, ale protože poslední dobou mám v hlavě jenom jednu věc *ehmGoodOmens*, tak jsem celkem rychle dospěla k závěru, že nic jiného než fanfikci prostě nevykouzlím. Tož poslala jsem svou skromnou tvorbu a trnula strachem, že někdo pozná, co to je. Bát jsem se teda fakt nemusela. Jelikož kvůli nedostatku studentů byla jen jedna skupina, skončila jsem se svou kolegyní a čtyřmi dalšími lidmi, kteří za a) byli starší než já, za b) nikdo nevypadal, že by na podobné seriály koukal a za c) na tom byli s angličtinou všichni hůř než já. Mnohem hůř. Tak hůř, že jsme probírali věci typu pravidelný minulý čas, číslovky apod. Děsná švanda. Pět hodin denně. Celý týden.
Tak jsem si kreslila, tajně četla na mobilu fanfikce a tak. Při životě mě drželo jen to, že jsem v těsné blízkosti objevila obchůdek, kde prodávali mačča frappé a koncem týdne už jim stačilo jen mě zahlédnout a už ho začali připravovat :D

Jako krásné zakončení cesty mi zaměstnanci barcelonského letiště zapomněli naložit kufr (přestože jsme s letadlem čekali hodinu na nějaká potvrzení či co, než nás pustili na ranvej), takže jsem trnula hrůzou, jestli své nové látky a zbytek svých věcí ještě uvidím, ale naštěstí se mi hned následující večer ozval maník z letiště, že se kufr našel.

úlovky ze Španělska a odsud

Minulý týden byl konečně trošku čas si  odpočinout - a začít šít (a psát fanfikci, protože mi mrcha leží v hlavě). A jelikož jsem tohle léto ve společenské náladě, přemlouvám kde koho k setkání. Minulý týden jsem se tak s kamarádkou setkala u čaje a šly jsme na akci v rámci týdne Prague Pride, příští týden mě zase čeká cesta na otočku do Brna, než se vydám k příbuzenstvu na Plzeňsko.

Kdybyste měli někdo chuť se potkat (třeba už konečně u toho vína), dejte vědět :)

Hola, amigos!

Člověk furt přemýšlí, kam že by měl jet na tu dovolenou, a nakonec vlastně ani nemusí, poněvadž ho pracovně vyšlou do Španělska. Dvakrát. Co já si sakra s tou dovolenou počnu??

Ze života věčně zdeptaného cvoka

Po delší rádiové pauze jsme tu zpět u dalšího dílu pořadu Kavi se snaží hrát si na normálního člověka a moc jí to nejde. Dnes se podíváme, na co všechno si autorka dokáže vzpomenout, že jste od minule propásli (spoiler: moc toho není, paměť už slábne), zabrousíme k takovým zábavným tématům jako nemoci, a když zbyde čas, jukneme do Olomouce a taky na právě skončené Vánoce.
Tož máme málo času, jdeme na to.

Jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část druhá

Edinburgh je krásné a pro pěšky cestující turisty přívětivé město, kde vedle sebe uvidíte nádhernou starou architekturu a moderní skleněné budovy, někdy dokonce zakomponované do sebe. Kromě budov se ovšem vyplatí i všímat si drobností typu vyzdobené vchody obytných domů. Nejlepší je prostě se vydat do města a čekat, na co narazíte. Pár tipů, co si (ne)nechat ujít jsem si však přivezla, takže tady je máte:

Dean Village

V podstatě první místo, kam jsem se vypravila, jelikož jsem to měla blízko, ale určitě není k zahození si to nechat až na dobu, kdy budete zhnusení z toho množství lidí všude a z města obecně. Tohle je totiž příjemná procházka po břehu Water of Leith. Na začátku od Stockbridge je cesta z větší části skrz (leso)park, který je sice oddělen plotem, ale sem tam nějakou tu lavičku pro odpočinek najdete. Jako plus se projdete kolem St Bernard’s Well a nad sebou uvidíte oblouky Dean Bridge. Když půjdete pořád dál, měli byste dojít až k Národní galerii Moderního umění. Až tak daleko jsem nedošla, ale určitě je to moc pěkné.

Royal Botanic Garden

Když už jsme u těch odpočinkových míst, tak musím zmínit i botanickou zahradu se spoustou cestiček a tematicky rozdělených zahrádek – luční kvítí, stromy, rododendrony, skalničky, rostlinstvo čínských hor… Mně osobně se líbila jakási výzkumná zahrádka, která je schovaná dost stranou a člověk si může počíst o pokusech, které na rostlinkách provádějí typu míchání barevných kombinací, přežívání kytiček v rozdílně stíněných místech apod. Je tu i malý rybníček a jak je to chráněno hradbou stromů, můžete si sem v klidu zalézt a odpočinout si od lidí J

Holyrood Park

Arthur's Seat, který se tyčí nad městem

Méně odpočinkový je tenhle „park“, a to hlavně proto, že je to docela prudce do kopce a cestičky nejsou vždy nejjednodušší. Ale ten výhled na město na konci za to stojí – pokud zrovna neprší, jako se to povedlo mně. Takový námahy a všechno je v mlžným oparu – to je k vzteku. V dešti tam nelezte – kameny kloužou a vy si akorát tak rozbijete hubu (vlastní zkušenost). A vemte si dobrý boty, abyste nebyli jako ten jeden maník, co se tam odvážně vydal v žabkách (a určitě toho okamžitě litoval).

Zoo

A milovníci zvířátek si nenechají ujít zoologickou zahradu. Mají tam (spící) pandy (červené i černobílé), (spící) koaly, (kjůt) mravenečníky a (pekelně dobře schované) tapíry. A když přijdete ve správnou dobu, bude hezké počasí, hvězdy vám budou přát a dotyční nebudou líní nebo přežraní, dočkáte se i procházky tučňáků. To je velice oblíbená akce, takže všude miliarda lidí (hlavně kvílících harantů), ale zase můžete využít své výšky a čumět jim přes hlavy. To je zážitek – když ošetřovatele tučňákům otevřou dveře od výběhu a všichni napjatě očekávají, jestli někdo vyleze, nebo ne. Při mé návštěvě bylo celkem vedro, takže se našli jen dva odvážlivci. A ti vzali to svoje vycházkové kolečko kolem hřiště fakt hopem, takže se člověk mohl bavit tím, jak se na těch kratičkých nožičkách ženou kolem, křídla pěkně od těla, aby prorážela vzduch, a šup zpátky do výběhu. Celkově je to pěkná zoo; drahá a furt do kopce, ale hezká, zvířátka mají poměrně velké výběhy a málo mříží, i když je pořád co zlepšovat. A někdo by měl najít ty zatoulané vydry – bůhví kam se poděly, ale jejich výběh zatím obsadily obávané divoké větve a kvůli nim do Edinburgu fakt jezdit nemusím – dostatek jich je i v Olmu.

Cramond Island

pohled z nejvyššího bodu ostrůvku zpět na pevninu

Pokud máte čas a odliv stojí na vaší straně, můžete si udělat výlet na malinký neobydlený ostrůvek Cramond. Když je příliv, je od pevniny odříznut vodou, ale za odlivu k němu vede cestička. Okolo sebe můžete pozorovat vodní ptactvo, kterak doluje chudáky mlže, můžete si nasbírat mušle a škebličky a projít se po ostrůvku kolem dokola. Když je hezky, jsou odsud trochu vidět i mosty v Queensferry. Cesta na pevninu ovšem trvá asi čtvrt hodiny, tak s tím počítejte a nevyrážejte zpátky až na poslední chvíli – vždycky se najde nějaký blb, který tam buď zůstane úplně, nebo se posledních pár metrů doslova brodí (spolužačka z kurzu měla prý vodu až nad kolena, když konečně došla ke břehu).

Edinburgh má i pláž – Portobello, ale taková vedra, aby se šel člověk koupat, tu asi moc často nejsou. Já jsem vyrazila v docela teplý den, ale po pár minutách brouzdání se ve vodě jsem necítila prsty. Takže pláž slouží spíš jen na procházky – hlavně s psími mazlíčky.

Hrad

Dost bylo přírody, je čas se podívat na památky. Jako první vás praští do očí hrad. Ten je na vyvýšené skále a dme se tam nad městem, takže ho máte furt na očích, když jste v centru. Je fakticky moc pěkný a fotogenický, takže ho najdete i na většině pohledů. Problém ovšem je, že je mnohem hezčí zvenku než zevnitř. Hlavně asi proto, že v něm žádný panovník vlastně moc dlouho nepobýval a spíš to zabralo vojsko (které tam trčí doteď). Jako ano, podíváte se na pár budov (hlavně zvenku), které vydržely, poslechnete si, jak to tam dlouho chátralo, a s trochou štěstí vyfasujete průvodce, kterému rozumíte alespoň polovinu výkladu, ale jediným hajlajtem jsou pomalu rezivějící korunovační klenoty, na které si musíte vystát příšernou frontu a nakonec si je stejně nemůžete ani pořádně prohlédnout, protože vás plynule zase ženou východem ven, natož vyfotit. A pokud máte smůlu a zrovna ten den přijede šest autobusů čínských turistů, tak se už jen těšíte někam do klidnějších míst (případně zvažujete, jestli by jeden z těch vystavených kanónů nešel použít k rozehnání davů). Za ty prachy to holt asi úplně nestojí…

Holyrood Abbey.

O něco lepší je Holyroodhouse Palace. Tam teda nevyfotíte ani prdlajs (alespoň tedy vevnitř, venku je to ok), ale výklad si můžete poslouchat v klidu ve sluchátkách (ve srozumitelné angličtině), sunete se svou vlastní rychlostí, a dokonce i něco vidíte, protože zde dokonce i někdo bydlel/bydlí. A máte to i se zahradou a krásným, i když polorozpadlým Holyrood Abbey, které svého času muselo být fakticky překrásné.

Lauriston Castle

Osobně bych doporučila i menší výlet do Lauriston Castle, což tedy není hrad, ale i tak je to moc pěkný baráček s rozlehlým volně přístupným parkem a japonskou zahradou. Pokud máte rádi serepetičky, mramor a vázičky, zúčastněte se i prohlídky, kterou vedou dobrovolníci. Domeček je totiž přeplněný vším možným od obrázků, lamp, nábytku, až po suprmoderní topení a koupelnu (na tehdejší dobu), tajné chodby a pěknou zastrčenou knihovnu, kam bych se chtěla usadit a nenechat se rušit.

Naopak si můžete nechat ujít National Museum, teda pokud nemáte rádi technické vymoženosti, protože těch je tam většina. Zbytek expozic je taková nesourodá směska porcelánu, oblečení, vycpaných zvířátek či skotské historie (dobře, ta jediná je asi taková ucelenější a místy i zajímavá).

Kostely

vnitřek kostela St. John's

Jestli je něčeho v Edinburgu hodně tak racků kostelů. Ať jdete kamkoliv, nějaký zaručeně minete, ale ne všechny bývají otevřené. V průvodcích se nejčastěji zmiňuje katedrála St. Giles na Royal Mile (ulici vedoucí od hradu k Holyrood Palace), která je sice obrovská, ale že by byla tak děsně úžasná, to mi teda nepřišlo. A taky je furt plná lidí, což není něco, co bych vítala. Mnohem hezčí byl „nenápadný“ kostelík na západním konci Princess Street zvaný St. John's. Na kostel byl fakt prosvětlený, laděný do černobíla s krásně zdobeným stropem a barevnými vitrážovými okny. Vstup je zdarma, ale za focení musíte přispět dvěma librami (podobně to funguje i v dříve zmíněném St. Giles a asi i jinde; radši jsem ale investovala sem než do St. Gilese – ten byl tmavý a ne moc fotogenický).

A to je, milí zlatí vše. Doufám, že jste si něco pěkného vybrali, a pokud máte trpělivost na 531 fotek (pracně vybraných z původních 1100), tak hurá na https://kavi3.rajce.idnes.cz/Edinburgh/.

Nejlepší dovolená je ta, kterou vám platí někdo jiný, aneb jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část první

Občas si tak říkám, čím se mi to poštěstilo, že mám tak hodného zaměstnavatele, obzvláště když tu vorám, co mi přijde pod ruku.

Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.

Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:

• Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
• Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
• Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
• Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
• Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
• Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu