Červencové prázdniny... じゃないすよね。仕事、仕事!

V práci máme zas napilno, všechno musí být hotovo co nejdřív a nic se nestíhá. S koncem měsíce nám navíc odešli hned tři zaměstnanci (z těch zhruba šesti a půl co naše dvě spřátelené firmy mají), takže paráda. Ti tři navíc byli ti klíčoví, na které jsem informačně spoléhala, takže když teď něco nebudu vědět, tak holt smůla.
Kdyby vás zajímalo, co poslední dobou dělám, tak to řekněme tak, že kdybyste chtěli vědět, co je potřeba k vytvoření soukromé školy, nebojte se zeptat - už mám zkušenosti s vytvářením řádů, pokynů rektora, záměru školy a dalších písemností. Teď momentálně dělám na anotacích předmětů, což je taky sranda, když o oborech nevím ani ň. Znovu chci poděkovat vysoké škole, že mě naučila psaní blábolu na libovolné téma.
Zároveň jsem si uvědomila, že nejspíš není potřeba dělat přesčas nebo dokonce v noci - stejně mi to nikdo nezaplatí a dřív z práce mě taky nepustí. Takže když mi kolega nabídl, že mě z horoucích pekel, kam momentálně jezdím pracovat, odveze autem někam k metru, brala jsem to. Jinak tam totiž vždycky zůstávám až tak do sedmi, jelikož mi za prvé jezdí jen jeden autobus za hodinu a za druhé nerada nechávám práci rozdělanou. Ale proč bych se furt snažila, když ostatní na to kašlou a nic z toho nemám krom práce navíc, protože jsem se zapsala jako ta svědomitá a spolehlivá. Už takhle mám volného času málo, tak proč se o něj ještě připravovat.

Abych furt neseděla v práci nebo doma, rozhodla jsem se po dlouhé době vylézt ven. Znovu jsem ovšem přecenila své sociální schopnosti a proseděla většinu večera bez jediného slova, protože k probíraným tématům jsem jaksi neměla co dodat. Naštěstí už se tím zas tolik nestresuju - zaspím to a jako by se nestalo. Otázkou zůstává, jestli to ostatní berou jako běžnou věc a neřeší to. Kdo ví... občas se někdo dlouho neozve a to si pak říkám, že to přeci jen byla poslední kapka...
No a týden nato jsem byla v čajovně, jen ve dvou, a naprostá pohoda.

Po velice dlouhé době jsem se dohrabala ke sledování anime. Může za to třetí řada Džundžó Romantiky (zastánci anglické transkripce trpte! XD) a druhá řada Durarara. Zatímco první zmíněné je úžasně přeslazené a já se o poledních pauzách rozplývám, druhé je takové ještě víc čotto než první řada, na kterou nedám dopustit. No uvidíme, kam to dotáhnou...
Taky jsem se vrátila ke čtení nějakých těch yaoi mang, když už jsem je objevila. A taktéž jsem zjistila, že nějaký nadšenec přeložil komplet celé No. 6! Můj hrdina! *-* Já teda celou sérii četla v originále, ale tu navazující knihu nemám, takže mi to udělalo neskutečnou radost.
A kdo za tenhle návrat ke kořenům může? Ti pitomci, co mi soustavně mažou druhou řadu Dollhouse a já jsem líná ji furt hledat. A taky to, že tahle sezóna jdramat stojí za starou belu.

Umřela mi mptroska, takže mám novou a sarkasticky jí nazývám Kazehaja, protože při zapnutí nabíhá rychlostí mrtvýho šneka v koloně. Ale hraje dobře a má dispej - víc ke štěstí nepotřebuju. Na mptrosku teda ještě mám, ale pomalinku nám odchází sporák a to už je horší, na to už budu muset při svém platu trochu šetřit.

Místo vaření se tak teď věnuju spíš šití - a tradá, mám druhé šaty. Opět mi tvorba trvala celou věčnost a horní a spodní část jsem sešívala třikrát, než jsem s tím byla spokojená. Ale naučila jsem se tu vytvořit a přišít podsádku výstřihu a skrytý zip. Kapsu to teda tentokrát nemá, avšak v případě nouze se dá schovat do jednoho ze záhybů.

Teď si musím ušít kapsy k saku (protože tam mám akorát falešné a leze mi to krkem) a pak snad začnu nějaké další šaty, když už máme takhle teplé léto. Látku mám, střihy taky, teď už jen najít čas...

Další várka anime

Kavi končej prázdniny, tak se dala do sledování anime místo aby opakovala znaky. Teď je sice fajn, ale za dva týdny jí bůh pomáhej...

Angel Beats!



Yuzuru Otonashi nemá svůj den. Probere se na neznámém místě, trpí ztrátou paměti a ještě k tomu se od puškou ozbrojené dívky dozvídá, že je po smrti. Tak tomu se fakt říká smůla. Když je mu nakonec ještě řečeno, že se má zúčastnit boje proti andělovi v podobě středoškolačky, je toho na něj trochu moc. Racionální část mozku mu poradí co nejrychleji zmizet od tohohle fialovovlasýho blázna a jít si radši promluvit s domnělým andělem. Bohužel se tahle racionální část někdy v průběhu cesty vypaří a Otonashi vysloví přání, ať mu dívčina-anděl dokáže, že je mrtev, což ona pohotově provede - ostřím přímo do srdce. Po dalším probuzení je Otonashi přinucen uvěřit v jakém srabu se to ocitnul - je mrtvý, i přes to, že je mrtvý, musí stále chodit do školy, fialovovlasý blázen, Yuri, ho zatáhne do rebelské organizace Shinda Sekai Sensen (cosi jako Posmrtná válečná fronta), která bojuje proti andělům a potažmo i bohu... Zpočátku se Otonashi rozhodne brát všechno jak je a pomoct spolužákům v boji proti Kanade/andělovi/předsedkyni studentské rady. Jenže netrvá dlouho a zjišťuje, že Kanade není až tak bezcitná a krutá, jak mu byla vykreslena; spíš osamělá a z dobroty svého srdce se rozhodne jí lépe poznat.
V poslední době zjišťuju, že je snažší nová anime porovnávat se staršími exempláři, než je popisovat sama o sobě. Angel Beats je tedy něco mezi The Melancholy of Haruhi Suzumiya a Clannadem. Tedy: školní komedie s výraznou dívčí postavou, která vede organizaci a velí svým spolužákům, přesto je však hlavní postavou milý a oběma nohama na zemi stojící kluk. Vedlejší postavy jsou mnohem zajímavější než v Clannadu, příběh však není tak neobvyklý jako u Haruhi. Potenciál to má, zápletka je fajn, jen mi to přišlo trochu nedotažené - jako by tam bylo od každého trošku a nic do hloubky. Dočkáte se muziky v podobě dívčí školní kapely, baseballu, stříleček, romantickým momentů, komediálních momentů... Čeho si všimnete na první pohled je vizuální stránka - ta je naprosto brilantní a přišla mi lepší, než je nynější standard, kde je v každém anime i ten nejposlednější popelář bišíkem. Otonashiho s příliš dlouhou ofinou hozenou přes oko chci domů. Hned! XD Ze seiyuu musím zmínit Kamiyu Hiroshiho jako Otonashiho a Ogatu Megumi jako zástupce předsedkyně studentské rady Naoiho. Co se týče op/ed, opening jsem si docela oblíbila, ending mě bohužel uspával. Celkově jde o hodně dobrou záležitost a přijít Angel Beats před Haruhi, byla by to asi větší pecka. Škoda jen, že tomu nevěnovali víc než 13 dílů.

Tokyo Magnitude 8.0


Mirai je v pubertě a jako každý správný puberťák je nepochopená, nechce být brána jako dítě, rodiče jí furt jenom prudí, mladší brácha je příjemnej jak osina v zadku a nemít mobil, umře. Naštěstí jí začínají letní prázdniny, takže aspoň školu může dočasně vypustit ze seznamu věcí, co jí kazí život. Neraduje se však dlouho - bráška se chce zajet podívat na výstavu robotů a rodiče nemají čas. Co z toho plyne? Že je dívka přinucena hrát si na chůvu a jet s bráškou sama. Roboti nejsou zrovna její hobby, a tak zatímco je bráška na záchodě, nespokojená Mirai píše kamarádce esemesku, že to všechno stojí za prd a svět by měl být tak laskav a zbořit se. A on to kupodivu udělá. Nastane zemětřesení 8. stupně richterovky, silnice se propadají, mosty mizí v moři, budovy se bortí...
Veškerý obsah je vyjádřen už samotným názvem, což je fajn, protože víte, do čeho lezete. Příběh je dost realistický (jen ten pád tokijský věže je takovej... předvídatelnej), takže se nevyhnete zraněním či smrti postav. Protagonisty jsou dvě děti a mladá matka, která se k nim náhodou přidá a doprovází je zpět domů, takže se vše točí jen okolo nich. Naštěstí je jejich cesta poměrně zajímavá, takže se nenudíte a konec, ten už mluví sám za sebe. Je překvapivý, to ano, jenže už jsem se s podobným před lety setkala, takže jsem ho tak trochu očekávala.
Na rozdíl od předchozího anime je vizuální stránka jednodušší a připomíná např. Bokurano, ale i to je vítaným odpočinkem od již výše zmiňovaných bišíků kam se podíváš. Opening má na svědomí Abington Boys School, ending ovšem taky nebyl k zahození. 11 dílů je málo, ale popravdě, víc by jich to asi neuneslo - už tak dost jednoduchý příběh by se akorát rozpliznul a to by byla škoda.

Ohlédnutí za anime II.

Lépe je na tom B Gata H Kei. V řeči tagů: Ecchi, Romance, Comedy, School life. Takže nic, co bych sledovala. Dostala jsem se k tomu díky T-Sal, která to rozkoukala, něco málo mi o tom pověděla, abych věděla, do čeho lezu, a pochválila to. Řekla jsem si, že to zkusím – ecchi jsem snad ještě neviděla a připadala bych si nevzdělaná, kdybych tak neučinila. A ono to bylo zajímavé! Vtipné, nehrálo si to na víc, byla to opravdu jen „school life ecchi comedy“. Na zkouškové ideální žánr. A navíc ten nápad – čerstvá středoškolačka má sen, ne však takový ten obvyklý typu „chci najít lásku na celý život“, ne, ani náhodou. Tahle dívčina má prozaičtější cíl – chce se vyspat s rovnou stovkou kluků. Má však menší problém – je panna a jako prvního kluka by chtěla někoho nezkušeného. Její obětí se tak stává ve styku s dívkami poněkud stydlivý spolužák a komedie může začít. Krom neukončeného konce nemám výtek – na pobavení je to fakt bezvadné a nenáročné anime, ne však bezduché, jaké teď poslední dobou vídám *nenápadně ukazuje na nové Slayers*.

Ještě než se pustím do objevu roku, krátce k druhé sérce Darker than Black: Ryuusei no Gemini. Na to jsem se těšila hned od zkouknutí jedničky, a jakmile bylo anime celé venku, hned jsem ho zkoukla. Bohužel, jak už to tak u pokračování bývá, na kvality první série prostě nemělo. První větší akce byla snad až v osmém dílu a ani pak to nebylo nijak zvlášť akční. Nové postavy, především ta malá holka (na jména nemám paměť), mi často lezly na nervy a Hei, kterému sebrali prostor, a Mao, nyní veverka, to prostě nemohli zachránit. Navíc ta donekonečna opakovaná sekvence, kdy holka …ehm... “vytahovala“ zbraň, se mi zprotivila hned na začátku, takže jsem pak už jen protáčela oči v sloup. Jinými slovy to celkově šlo do kytek, a i když to bylo dosti neukončené, modlím se, aby už další řadu nedělali – nejspíš by to první řadě už dočista zlomilo vaz.

Ještě jedna zastávka před tím objevem roku – dnes zkouknuté Koisuru Boukun (The Tyrant Falls in Love). Kdybych nebyla zvědavá, co novýho chystá aarinfantasy, tak bych o tom do teď nevěděla. A to by byla škoda. I když jsem se dozvěděla, že se chystá překlad, tak hned po dohledání, že tam jednu z hlavních rolí má Midorikawa-sama, jsem nelenila a našla raw verzi. Stejně u tohohle žánru (shounen ai, jak jinak) není podstatné, co říkají, a navíc můžu když tak prohlašovat, že trénuju poslech japiny :D No, každopádně to má být podle mangy (*kavi ji nečetla a stydí se za svoji neznalost*), ale když jsem se pokoušela najít, čeho dalšího je mangaka autorkou, nic jsem neobjevila. To zapůsobilo jako alarm – když je mangaka dobrá, většinou se najdou i další rozjeté projekty, ale tady nic. Tak jsem se trochu zalekla, co mě to zas čeká za hrůzu, a v duchu politovala Midorikawu-sama, k čemu ho to zas dokopali. Ale ejhle, OAVéčko začlo a nevypadalo to ani přeslazeně, ani připitoměle. A pak se to stalo! Midorikawa-sama promluvil svým hlubokým hlasem, který si schovává pro roli semeho. A kavi roztála XD Sice jsem podlehla mylnému dojmu, jelikož Midorikawa-sama zase nebyl seme, ale i tak se mi to líbilo a stalo se to tak vítanou změnou po hrůzách typu Kirepapa atd. Možná je to tím, že se mi roztekl mozek poslechem toho neuvěřitelně sexy hlasu, ale jsem ochotná si to zopakovat (klidně i 10x) XD

Tak a teď konečně k tomu objevu roku. Je jím nenápadné anime s nic neříkajícím názvemDurarara!! Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím – viděla jsem tagy Supernatural, Action, High School a v obsazení trio Fukuyama Jun, Miyano Mamoru a Kamiya Hiroshi a řekla jsem si, že to zkusím. Měla jsem zrovna volný den během zkouškového, nic na práci, myslet se mi nechtělo, tak proč ne. Po zkouknutí prvního dílu jsem měla pocit, že jsem ho omylem zapomněla zkouknout, protože jsem se nedozvěděla ani prdlajs. Řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci, stejně jsem neměla nic lepšího na práci. A najednou koukám, ono je to zajímavý! Dokonce natolik, že jsem si hned pustila další díl. A další. Ten den jsem jich viděla asi devět a proklínala se, proč jsem nemohla ještě pár dní počkat, než mi skončí zkouškový, abych mohla nerušeně koukat dál. Všechno se to točí okolo tří kamarádů; jsou jimi trochu nesmělý Ryuugamine Mikado, sangvinik Kida Masaomi a zdánlivě nesmělá dívčina Sonohara Anri. I když jsou to kamarádi, mají před sebou tajemství, která jsou ovšem větší, než je záhodno, a vedou k dost velkému průseru. Nemůžu však prozrazovat děj, jelikož celé anime je koncipováno jako puzzle, kde každý kousek zapadá mezi ostatní, a teprve po odkrytí všech dílků dostáváme nějaký ten obrázek. Každopádně vás čeká příjemná podívaná plná cliffhangerů, dramatických i komediálních momentů, skvělých postav i úžasné muziky. Nemůžu si to prostě vynachválit. Dokonce mě to zaujalo natolik, že mám v plánu zkouknout i Baccano!, které je od stejného autora.

Ohlédnutí za anime I.

Naposledy jsem se o anime zmínila v prosinci, což ovšem neznamená, že bych od té doby nic nesledovala. I když je největší fofr, k obědu si prostě něco pustím. I to nechození do menzy má své výhody :)

Začneme něčím pravděpodobně hodně známým. Hetalii jsem původně vůbec nechtěla sledovat. Od spolužačky jsem slyšela, že postavy tam vlastně zastupují jednotlivé státy a že (jejími slovy) "jsou všichni teplí". To mě nijak nenadchlo a dávala jsem od toho ruce pryč. Až do toho osudného okamžiku, kdy se jiný spolužák zmínil, že to sleduje (kluk, chápete?) a že díl má 5 minut (!). Tehdy jsem si řekla, že to zkusím. Přinejhorším budu trpět jen pět minut. No, a ono se z toho vyklubalo poměrně příjemné anime, bez složitého děje, bez návazností na předchozí díly, vtipné a hlavně krátké, což mi ve všem tom shonu okolo školy strašně prospělo. Už nikdy neuvidím dějiny stejně, ale chudinka zakřiknuté Japonsko a nepříliš bystrá Itálie se staly mými oblíbenci :)

Dál se chci zmínit o filmu Bleach - Fade to Black. To jsem sledovala nedávno, když jsem si dávala pauzu mezi zkouškama. Přesně na takové chvíle je to dělané - v podstatě tam o nic moc nešlo (jako u všech bleachovskejch filmů a vlastně i většiny dílů seriálu), ale vyplnilo to mezeru, kdy jsem čekala na dotažení dalšího dílu FlashForward (am. seriál, co se vysílali na axn - zajímavej nápad, kdy se lidi dozvěděli o své budoucnosti, ale brutálně nedotaženej). Ichigova hláška směřující k Renjimu, že když si ho nepamatuje jeho mozek, přinutí si vzpomenout jeho tělo, mě málem poslala pod stůl smíchy.

Další z těch známějších bude Code Geass. V současnosti dokoukávám druhou řadu, bohužel však stylem: „Opravdu už nemám na zkouknutí žádné jiné anime? Ne? Tak se teda podívám na další díl toho Code Geass, no.“ Kamarádka na to pěla ódy, navíc to srovnala s Death Note, tak jsem se těšila, co se z toho vyklube. Jenže mě to nějak nenadchlo. Ano, geniální středoškolák vede dvojí život, jeho soupeřem je jeho kamarád z mládí, vždycky když už to vypadá pro našeho hrdinu bledě/velice dobře, tak přijde nějaký zvrat, ničeho jiného než cliffhangerů se nedočkáme… Mělo to být ideální anime. Zdůrazňuju mělo. Prvním problémem byla přítomnost robotů. Mecha nepatří mezi mé oblíbené žánry, když se však dobře zakomponuje, nevadí mi – důkazem budiž NGE, které se to roboty hemží a já to přesto milovala. Jenže tady to byla zábava jen ze začátku. Dalším problémem je hlavní hrdina. Netuším proč, ale Lelouchovi nevěřím snad ani nos mezi očima. Ano, některé momenty stály za to (zvlášť se mi vryla do paměti scéna Lelouchova rozhovoru s Euphemií, než se to všechno zvrtlo), ale nedokázaly převážit to množství času, kdy si můžu v klidu vyřizovat mejly, aniž bych o něco přišla. Nevím, jestli je to chyba anime a manga byla fajn, nebo jsou možná moje požadavky přehnané, ale teď to fakt dokoukávám snad jen kvůli tomu, že jednu z vedlejších postav namluvil Midorikawa Hikaru-sama. Možná kdybych to viděla dřív, než jsem se dostala k Death Note, bylo by mě to nadchlo, ale takhle je to jen další anime, které si v případě nouze pustím k obědu a během druhé poloviny dílu už zase koukám, co je nového na fejsbuku.

Pochválit nemůžu ani Clannad. Žánr školní komedie, kde je většina osazenstva dívčí, mě nikdy moc nebral. Jako fanynka SA/yaoi prostě potřebuju v anime kluky – i když spolu nic nemají a většinou ani nechci, aby spolu něco měli, potřebuju je tam. Samotné holky mě prostě nijak neberou. Tady teda dva maníci byli (a viděla jsem na ně spoustu doujinshi), ale povahově katastrofa – jeden byl vyloženě komickou postavou jen pro pobavení toho druhého, naprosto flegmatického týpka, se kterým by snad nehnulo ani tornádo. Příběh popisovat nebudu – žádný jsem neobjevila. Jediné body si připočte hezká animace (a jednoepizodní role Midorikawy-sama), ale to je vcelku všechno. Ptáte se, proč jsem to vůbec sledovala? Stačila jedna mini poznámka na stránkách výše zmíněného Midorikawy-sama, že to je jeho oblíbené anime. To přeci nemůžu nechat jen tak, že ne? (I když upřímně netuším, co se mu na tom líbilo :-/)