Japonské střípky

Máme za sebou teprv jeden měsíc nového roku a už se všude děje takových věcí, že se člověk nestačí divit. Já se tady zaměřím na novinky z Japonska, které mě v poslední době zaujaly - většinou však v negativním smyslu. Nevykládejte si to tak, že Japonsko a jeho obyvatele nemám ráda - já jsem jimi fascinována (jinak bych každý večer poctivě nesledovala jejich ranní show a veškerý můj volný čas by se netočil kolem japonské (pop)kultury). Jen si vždycky říkám, že tentokrát už mě opravdu nic nepřekvapí - a voilá -_-

Zimní móda japonských středoškolaček
Začneme nejaktuálnější věcí: v Japonsku napadl sníh. Předpovědi vyhrožovaly mínus 12 stupni kdesi na Hokkaidu, Kjúšú pokryl sníh a pár vloček spadlo dokonce i na Okinawě. Spousta lidí viděla sníh poprvé. Na Taiwanu klesly teploty ke třem stupňům nad nulou a asi 60 lidí umrzlo. Uprostřed všech těchto doslova mrazivých zpráv se moderátoři jednoho ranního zpravodajství vydali mezi davy a přinesli asi nejvíc zarážející zprávu v souvislosti se zimním počasím - způsob oblékání japonských středoškolaček při současných teplotách.
Jistě víte, že ve většině škol v Japonsku - od základních, přes nižší střední až po vyšší střední - je nutno nosit školní uniformu. Student či studentka si tak nemůžou sami určit, v čem že to do školy půjdou. A to bohužel ani v zimě. Japonská zima naštěstí nebývá tak studená, jak se Vám Japonci snaží namluvit. Tedy s výjimkou letoška. Když se zástupci Mezamaši TV vydali do města, většina středoškolaček (82 %, chápete to?? 82 %!!), na které narazili, tudíž i v těch závějích bloumala v krátkých sukních, sáčkách, polobotkách a s nahýma nohama. Proč? Protože - a tady cituji - punčocháče a kabáty nejsou cool a nepatří k roztomilé imidži středoškolaček *headdesk*. Ano, radši riskujte omrzliny, než abyste si natáhly punčocháče, okej. To pak dává smysl, že na Taiwanu umřelo takových lidí, aniž by teploty spadly pod nulu.

před pár lety se aspoň nosily zimní boty, když už nic jiného (Fuji TV) 

Nechápu, kde ta děvčata berou takové odhodlání - já poctivě nosila nejtlustší punčocháče a stejně jsem mrzla.
Ale pozor, to není vše. Punčocháče jsou možná out, ale vzít široký šál či deku a omotat si je přes sukni je teď děsně in! Jak na takovéhle moudro přišly, je mi záhadou.

za pár let asi pojedou do školy i s celou postelí (Fuji TV)

Jediné, co mě trochu uklidnilo, je fakt, že na severu - oblast Tóhoku a Hokkaidó - se punčocháče a kabáty běžně nosí. Prý.

Saikon aneb kdy se může žena opět vdávat
Japonsko má oproti jiným - třeba katolickým - zemím výhodu v tom, že svatba a rozvod se můžou jednoduše odbýt vyplněním jednoho papíru. Problém ovšem nastává, když se žena (nikoliv muž, ten se může ženit, jak se mu zlíbí) chce znovu vdát. Na jednu takovou kauzu jsem nedávno narazila a nestačila jsem se divit. Podle určitého zákona, který je nejspíš z roku raz dva, se žena nesmí celých 6 měsíců po rozvodu znovu vdát. A co hůř, pokud se ženě do 300 dní po rozvodu narodí dítě, je otcem automaticky určen ex-manžel a pouze s jeho svolením lze za otce dítěte určit někoho jiného, třeba nového přítele. Pokud žena nechce uvést ex-manžela jako otce, tak pak nastává dost blbý případ, kdy dítě nepatří do žádného rodinného registru - a tudíž neexistuje. Následují problémy se školami, úřady, s hledáním zaměstnání apod. Jak je něco takového možné ve vyspělé zemi v 21. století, je mi záhadou. Nicméně je to fascinující téma na prozkoumávání.

Becky
Největší žně japonských časopisů přicházejí se skandály. Mezi první tohoto roku patřila aféra televizní osobnosti Becky a zpěváka indie skupiny Gesu no kiwami otome, Enona Kawataniho, který je od minulého léta ženatý. V každé normální zemi by se o tom chvilku mluvilo, zpěvák by měl doma asi peklo a třeba by se i rozvedl a to je tak všechno. Ne však Japonsko. V Japonsku nezáleží na lidech, ale na imidži. A ta Beckyina byla v tomhle případě totálně zničena. Okamžitě po provalení následovala tiskovka, kde se chudák Becky ukláněla až skoro k zemi, postupně ji stahovali z reklam v rádiu, pak v televizi, a teď ji vyhazují ze všech pořadů. V jakém že to žijeme století? Ještě kousek a už jí ukamenují...
A proč o tom mluvím kromě toho, že Becky mám z japonských hereček/tv osobností nejradši? Protože zatímco Becky není ta, která by někoho podváděla, schytává všechnu zášť ona. Kawatani, který (nejspíš) zahýbal své ženě a celé je to jeho vina, se jednou omluvně uklonil v hudebním pořadu a tím to pro něj skončilo. Žádného vyhazování z televize, jako je tomu u Becky, jsem si nevšimla - naopak vydává nové album. A to mi rozhodně nepřijde fér. Chudák Becky má pravděpodobně po kariéře a on docílil toho, že se o něm víc mluví (jen jestli to nezpůsobil on). Zanedlouho se jistě vydá na nějaké turné a na aféru si nikdo ani nevzpomene.
Držím Becky palce, aby se všichni vzpamatovali a nechali tuhle skvělou osobu opět vystupovat, aby mohla pokračovat v rozdávání radosti svým fanouškům.

SMAP
Chvilku to vypadalo, že Becky zachrání další, mnohem větší aféra. V Johnny's Entertainment došlo k menším zemětřesení, když Iidžima, manažerka skupiny SMAP, oznámila odchod ze společnosti, a čtyři z pěti členů skupiny se rozhodli jít s ní. Na jednu stranu by bylo smutné vidět tuhle stálici japonského popu se po 25leté kariéře rozpadnout (i když teda nemůžu říct, že bych byla fanynka), na druhou by alespoň členové měli pokoj a ve svých čtyřiceti letech by se konečně mohli svobodně oženit a mít děti nebo tak něco.
Nejvíc mě fascinovalo, jak se tvrdilo, že o odchodu z Johnny's se prý mezi členy mluvilo už od léta, ale až teď je děsně překvapilo, že když odejdou jen čtyři a jeden zůstane, tak se skupina rozpadne. Páni, kdo by to byl řekl!
Chvíli se mlžilo, novinové titulky prakticky víc jak týden o ničem jiném nepsaly, nic se pořádně nevědělo - a pak najednou přišel Takuja Kimura s tím, že si promluvil s vedením a přesvědčil je, aby ostatní členy přijali zpátky. A najednou je všechno zase v pohodě. Wtf? Kam se poděla solidarita s jejich manažerkou? Kam se podělo těch 6 měsíců projednávání odchodu? A to ještě nevíme, jaké potrestání je čeká, protože pochybuju, že si vedení Johnny's nechá takovéhle jednání líbit.
Na druhou stranu když teď vymizí rozdělení na dvě sekce - Iidžima (SMAP, Kisumai) vs. Kitagawa (Araši, Kandžani8) -, je možné, že se třeba dočkáme interakce mimo jiné mezi Kisumai a Araši! Yay! Na druhou stranu je taky možné, že SMAP už nebude mít tolik příležitostí propagovat Kisumai a tlačit je do rolí v seriálech apod. Dočkáme se třeba toho avizovaného alba Busaiku? Těžko říct, jak se k nim nová manažerka zachová, protože co jsem tak slyšela, tak je prý moc nemusí...

Limitovaná série
Na konec jsem si nechala ještě jednu pecku. Tentokrát z dílny Mekáče - a nebojte, nejedná se o kousky plastu v jídle, jako tomu bylo loni. Společnost McDonald si v Japonsku snaží zlepšit imidž po všech těch zmiňovaných problémech s kvalitou (a kvantitou) jídel, a rozhodla se proto zaujmout něčím novým. Přišla na trh s tak šokující věcí, že si marketingoví maníci můžou v klidu mnout ruce, protože o tomhle se prostě bude mluvit tak jako tak.

(http://twtti-photo.hatenablog.com/entry/2016/01/21/160310)

Ano, vidíte dobře - hranolky s čokoládou. Když jsem tu reklamu viděla prvně, měla jsem za to, že se všichni zbláznili. Jsem o tom, mimochodem, přesvědčena dosud. A žádné příznivé komentáře mi tento pocit nevyvrátí. Hranolky samy o sobě? Ano! Čokoláda sama o sobě? Ano! Hranolky s čokoládou? Ne, děkuji. Ale vypadá to, že můj názor je v menšině - Japonci si to prý pochvalují... Ale Japonci mají i wasabi zmrzlinu, takže bych jejich chuťové pohárky brala s rezervou.

Japonské vrtochy

Japonsko a Japonci jsou svým způsobem zvláštní. Nejspíš je to tím, že jakožto Evropan pocházím z naprosto odlišného kulturního prostředí, a tudíž to nedokážu pochopit. Ale při setkání s Taiwanci a dalšími Asiaty se ukázalo, že nejen Evropani jsou z některých japonských způsobů a zvyků trochu nesví.

1) Komunikace
Co mě dokáže neskutečně vytočit, je především to, že i když při každém svém pobytu mluvím pouze japonsky, existují Japonci, kteří mi nejspíš nevěří, že vážně umím japonsky a zarytě se drží angličtiny. Ano, procvičování angličtiny je fajn, ale já nejsem rodilý mluvčí angličtiny, a i kdybych byla, nejspíš by mi ta jejich výslovnost dělala problém i tak. Zkrátka a dobře, musím zatraceně hodně přemýšlet, co se mi to ten někdo snaží říct. A přitom kdyby mi to řekl japonsky, bylo by všechno v pohodě. Jistě existuje spousta cizinců, kteří konverzaci v anglině ocení, ale já mezi ně nepatřím.

S tím pak lehce souvisí i zvyk, který ovšem mají nejen Japonci, ale i my Češi - jsou/jsme přesvědčení, že když budeme tím svým jazykem mluvit hodně, ale hodně pomalu, cizinec porozumí. Neporozumí, jen mluvčí bude vypadat jako duševně zaostalý.

Občas, když jsem s nějakým Asiatem, se pak objeví lidé, kteří mají potřebu se mě na něco zeptat, ale protože jsem Evropanka, zeptají se mého asijského kolegy, protože Evropani přece japonsky neumí. Co na tom, že ten někdo je třeba Taiwanec a nikde není dáno, že všichni Asiaté musí umět japonsky. Do extrému to dotáhl jakýsi děda, který se zeptal Štěněte, odkud jsem, Štěně odvětilo, že se může zeptat přímo mě, já mu odpověděla, že z Čech, a děda jako by měl pocit, že ho uši klamou, pokračoval v rozhovoru se mnou skrz Štěně.

2) Plýtvání energií
Upřímně, Japonsko na tom s energií nikdy nebylo zrovna nejlíp - spotřebuje jí totiž zatraceně hodně na to, jak málo vlastních nerostných zásob má. A teď, když je v módě být proti jaderným elektrárnám, si každý stěžuje, jak je elektřina drahá. Ano, nejspíš je - tak proč jí sakra spotřebováváte tolik?! Jako příklad si uveďme klimatizaci. Jasně, léto v Japonsku je zatraceně horké - za dva měsíce, co tu jsem, tu bylo příjemně teplo jen jeden den - ostatní jsem se pekla ve vlastní šťávě. Větráky byly prostě nutností, jinak bych asi fakt umřela. (Mimochodem, podle televizních zpráv toto léto v Japonsku zemřelo na ta vedra 338 lidí a 53 000 bylo hospitalizováno.)
Klimatizace je tedy nezbytná - ale proč ji nastavujete na 18°C, když je venku 35°C?? Proč ne třeba 25°C, to se přeci dá v pohodě vydržet. Nejen, že zbytečně plýtváte, ale ještě z toho člověk chytí tak akorát rýmu.
Další příklad je pak přímo ze Šiinokijamy - venku vedro, slunce pálí a rodinka suší prádlo v pokoji, kde má celé odpoledne puštěný větrák namířený na pověšené prádlo. Proč proboha?
O nadměrném osvícení snad ani nemá cenu mluvit...(jen pro zajímavost: v Šiinokijamě nebylo veřejné osvícení, takže když jste se někam v noci vydali, museli jste mít baterku. Tedy pokud jste nešli do přilehlého parku, kde byl automat na pití, který svou září osvítil celý park. Ne, nedělám si srandu, myslím to naprosto vážně.)

3) Cyklisti vs. chodci
Odvěký problém, kterému Japonci musí čelit, neboť je zde povoleno jezdit po chodnících. Dochází tak ke konfliktu - cyklisti si stěžují, že jsou chodci neukáznění, vrhají se jim do cesty, skupinky zabírají celou šířku chodníku atd. atd.; chodci si stěžují, že se cyklisti z ničeho nic vynoří těsně vedle nich a polekají je, nedokáží se vyhnout, jezdí jako cvoci atd. atd. Jelikož jsem docela dlouhou dobu byla cyklistka a nyní jsem chodkyně, znám postavení obou stran a uznávám, že vše z toho je pravda. V obou táborech jsou totiž neukáznění lidé, jejichž vinou je pak na všechny vrháno špatné světlo. Dnes jsem třeba šla po chodníku, kde je pruh vyhrazený pro cyklisty. Ještě je od normálního pruhu oddělen kytičkami a sloupy, aby nedocházelo k žádným problémům. No kudy myslíte, že cyklisté jezdili? Samozřejmě pruhem pro chodce, že ano. A ještě se divili, že jim neuskakuju z cesty. Takhle se nemůžou divit, že je mezi těmito dvěma tábory zlá krev.

4) Černoši, co vás lákají do obchodů
Než mě obviníte z rasové nesnášenlivosti, musím se ohradit, že proti černochům jako takovým nic nemám. Tady jde spíš o to, že v Japonsku jsou často zaměstnáváni jako takoví ti naháněči, co se vás snaží dostat do toho kterého obchodu, abyste tam utratili své úspory za hiphopové hadry a tak. Běžní japonští naháněči mají tendenci jen postávat před krámkem, třeba s nějakou cedulí, a vyřvávat. Trhá to uši, ale dá se. Jenže černoši nevyřvávají - ti se k vám vrhají jak prodejci Týmobajlu a nedají vám pokoj. Tím hůř, pokud jste cizinec. Ihned předpokládají, že prostě za každou cenu umíte anglicky, takže se k vám přitočí, chovají se jako vaši staří známí, hučí do vás, jak musíte jít do toho a toho obchodu, a kus cesty jdou s vámi, div že se na vás fyzicky nepřilepí. Nesnáším to - jako každý člověk mám určitý osobní prostor a fakt nesnášim, když se mi do něj někdo nacpe a ještě se tváří, že je to přeci naprosto v pohodě, že je v tomhle prostředí plném Japonců váš spojenec. Vytváří to ten nejhorší možný dojem na potenciální zákazníky, takže vůbec netuším, proč takové jednání Japonci schvalují a ještě za tímto účelem někoho zaměstnávají. Nejhorší to vždy je na Haradžuku, protože v té mrňavé uličce Takešita prostě nemáte kam utéct. A věřte mi, že kdyby tam nebylo Paris Kids a ty úžasné crépes (nechce se mi psát palačinky, protože to prostě palačinky nejsou), tak bych tam nechodila.

5) Nedostatek eskalátorů a výtahů na nádražích a naopak jejich přebytek jinde
Nikdy mě to nesralo tak jako teď, když se musím táhnout se svým kufrem přezdívaným Kráva. Kráva totiž dělá čest svému jménu a je až nechutně těžká. Takže když před sebou vidím miliardu schodů (což bylo při cestě z Izu do Tokia všude), tak všechny okolo proklínám až po pátou generaci. Samozřejmě mi nikdo nepomůže a ještě mi náhodní chodci skáčou do cesty a pak se diví, že se jim ladně nevyhnu. Jak bych mohla - dělám, co můžu, abych z těch schodů pod váhou Krávy nesletěla (a měli byste vidět ty modřiny na nohách a předloktí). Neříkám, že by eskalátory měly být všude, ale proboha, když jde o nějaké místo, kde je velká pravděpodobnost, že se tam vyskytnou turisti s kuframa (třeba Asakusa), tak jim tam proboha ty eskalátory dejte.
Naopak nad eskalátory ke svatyni mi zůstává rozum stát. Nedej bože eskalátory do parku...

6) Závisláci na mobilech
V Japonsku se technologie tak rozšířila, že když vlezete na nástupiště nebo do vlaku, všude okolo vás lidi čumí na displeje a zběsile cosi vyťukávají, popř. jezdí prstem sem tam. Japonské metro jim ještě vyšlo vstříc tím, že zavedlo wi-fi i v podzemí, o čemž si běžný Čech může nechat jen zdát (ovšem nevyzkoušeno - nevlastním nic, čím bych se připojila). Je fajn, že si při cestě do práce můžete přečíst zprávy, ale nic se nemá přehánět. Lidi čučí na ten displej prakticky nonstop, a to i když jdou po nástupišti. A pak samozřejmě nekoukají kam jdou, ostatní se jim musí vyhýbat, v horším případě jsou tak zažraní, že padají pod vlaky. Že nejde jen o ojedinělé případy dokazuje i nejnovější plakátová kampaň, která před tímto chováním varuje. Jenže když lidi nezvednou oči od mobilu, tak si takových plakátů jen těžko všimnou.
Extrémem jsou pak lidi, co se neodlepí od mobilu ani ve chvíli, kdy jedou na kole. To už je na přesdržku, protože nejen, že si můžou rozbít hubu sami, ale ještě můžou ublížit i ostatním.
Trochu myslete, lidi! Všechny ostatní tímto chováním neskutečně krkáte. On vám ten net neuteče - mejly si můžete vyřídit i jindy. Nudíte se? Vemte si knihu!

Na druhou stranu mě těší fakt, že je ve vlacích zakázáno telefonovat. Taky vás tak neskutečně sere, když jedete v přeplněném autobuse či metru a někdo se rozhodne zavolat své hluché babičce? A dokážete si představit, že by se tady v Japonsku půlka metra rozhodla komusi volat, protože si prostě nemůžou pomoct? (a pomoct si fakt nemůžou - viz předchozí odstavec o používání mobilů kdykoliv a kdekoliv) Tohle by se mělo prosadit i u nás a to co nejdřív!

7) Kampaně nacionalistických skupin
Japonci občas na nějakém rušném místě zaparkují své černé autíčko s japonskou vlajkou a jakýmsi nečitelným nápisem, postaví si vedle něj malinkaté pódium, kolem si vyvěsí prapory a daj se do vyřvávání o tom, jak je Japonsko nádherné, že je zde mír a všichni se maj dobře, ale tuto poklidnost narušují ostatní státy (zvláště pak Čína a Západ), které se serou do věcí, do kterých jim nic není. Japonsko přeci patří Japoncům a cizinci sem vnášejí jen neklid a zločinnost (že večer předtím bylo ve zprávách, jak Japonec umlátil manželku hrnkem, protože vydělávala víc jak on, to je každýmu šumák). Nikdy nevím, jak se mám tvářit, když - jakožto Zápaďan - procházím okolo. A jsou hluční! Prosazujte si ten svůj individualismus někde, kde je ho potřeba - žádný stát přeci nemůže existovat jen sám pro sebe. Tím víc Japonsko, které dováží, co se dá. Ano, máte rádi svůj stát, to je hezké, ale čeho je moc, toho je příliš.

8) Kašel
Ne vážně, kašel. Tedy ne samotné kašlání, ale to, že si Japonci prostě nedávají ruku před pusu, když kašlou. To vás v mládí neučili, že nemáte prskat bacily na ostatní?! Fakt jsem přemýšlela, co ty hygienou posedlé lidi, co mají dezinfekci v každém obchodě a na poště a bůhví kde všude, vede k tomu, že takhle bezmyšlenkovitě ohrožují zdraví ostatních. Jediné, co se zdá jako dostatečné vysvětlení, je fakt, že Japonci mají roušky. Jsou tedy zvyklí, že si můžou kašlat do aleluja a nic se neděje. Jenže jak nemají dávání si ruky před pusu zažité, netrkne je, že by to měli udělat, když jim rouška v ten okamžik chybí. Proboha, naučte se to! Příště tím nakaženým můžete být vy.

9) Strach z opálení
V evropských reklamách vidíte nádherně opálené modelky; v těch japonských vidíte modelky s pletí tak bílou, až si říkáte, jak dlouho ji drželi v místnosti bez oken. Připadá mi až zcestné, jak Japonky (a Japonci) touží po bělostné pleti - zatímco my máme opalovací krémy, oni mají bělící. Ne fakt. Když jsem matce vykládala, že běžný japonský opalovací krém má faktor 50, smála se mi. Když jsem pak Japonci vyprávěla, jak máme opalovací krémy s faktorem 8, smál se mi. Japonci se prostě neopalují - a kdo se opálí, na toho je pohlíženo jako na někoho, kdo se před sluncem nedostatečně chránil (= ňouma). Buď to, anebo je to zemědělec. Když jsem tedy tohle léto vytáhla na pláži osušku a rozplácla se na ni ve snaze nachytat bronz, zděšeně na mě všichni koukali ze svého místa ve stínu. Navíc, jestli jsem to tedy dobře pochopila, Japonci ani nemají slovíčko pro "opalovat se" - místo toho používají "spálit se", takže jsem si pokaždé vyslechla, jak jsem se zase spálila, i když jsem nikde nezaznamenala žádné červené místo.
Dobře, nechcete mít přirozenou barvu, chápu, ale že jdete do takových extrémů jako dlouhé nohavice, mikiny, popřípadě rukavice (!!) při teplotách vysoko nad 30°C, to se potom nemůžete divit, že na vás koukám jak na magory. A vy se divíte, proč tolik lidí kolabuje vedrem *nevěřícně kroutí hlavou*.

Na víc si momentálně nevzpomenu, tak snad příště. Jestli máte nějaké rozumné vysvětlení některého ze zmíněných jevů, sem s ním, ráda se poučím.

Další víkend v Tokiu

Nejvíc mě na téhle cestě baví, že aniž bych si něco dopředu plánovala, vždycky se objeví nějaká příležitost něco vidět, něco zažít, někam jít. Jako moje víkendová cesta do Tokia.

Araši jsou všude!

Na sobotu jsem měla naplánovanou akci v Jokohamě - nějaký Tales of Festival event, kde měl vystupovat můj milovaný bůh Midorikawa Hikaru-sama. Myslela jsem si, že odpoledne se sbalím, vyrazím do Jokohamy a po akci se zase vrátím. Jenže asi ve čtvrtek jsem objevila, že jedna z mých oblíbených skupin - Sekai no Owari - má na neděli naplánovaný koncert v Tokiu a to zcela zdarma. Jelikož netuším, jestli se ještě na další jejich koncert dostanu, chtěla jsme tam samozřejmě jít. A aby toho nebylo málo v sobotu v 10 ráno se měly začít prodávat trička k 35. výročí NTV, na kterých se letos podílel Ó-čan z Araši. Jenže s ubytováním to vypadalo bledě - v sobotu se holt všichni rozhodli jet do Tokia a nikde nebylo jediné volné cenově dostupné místo.

Okinawa days v Sunshine City, Ikebukuro

Tak nezbývalo než se v sobotu ráno sbalit a vyrazit jen tak "na blind". Na Ueno jsem dorazila v 10, na stanici Tokyo, kde byl obchod NTV, jsem se dostala v 10:10. A pak už jsem jen odevzdaně prošla kolem několikametrové fronty až na konec, kde jsem se bez jakékoliv naděje zařadila. Moje vysněné modré tričko už bylo vyprodáno, a než jsem se dostala alespoň do poloviny, vyprodali mi i můj záložní plán - růžovou. Zbývala jen žlutá a já se modlila, aby alespoň ta na mě zbyla. Zbyla, takže jsem se s nadšením po téměř dvouhodinovém čekání vřítila na toalety, kde jsem se hned převlékla, abych mohla provokovat všechny, na které se nedostalo :D

Méďu to zmohlo :D

Akce v Jokohamě měla začít až v 16:30, takže jsem přemýšlela, co do té doby budu dělat. Nakonec jsem se vydala na Ikebukuro, kde jsem samozřejmě hned zapadla do BookOFF a odnesla si pár knížek. Pak jsem prolezla Sunshine City, koupila si tužku na oči a prolezla bazar BL cédéček, jestli tam nemají něco zajímavého. Pak jsem si všimla, že dost holčin vchází do podzemního obchůdku Mandarake, tak mi to nedalo a šla jsem být zvědavá. A vyplatilo se - krom stohů doujinshi, cédéček a asi miliardy obrázků všech možných idolů či mang jsem objevila i Araši koutek! Mé srdce zaplesalo a já si po dlouhém vybírání odnášela plakát Aiby. Sice jsem chtěla ještě prolézt dódžinši sekci, ale radši jsem to vzdala - bůhví jestli bych odtamtud ještě někdy vylezla (btw koutkem oka jsem zahlédla víc Ninoai dódžinši, než jsem věřila, že existuje - já myslela, že preferované dvojice jsou Ómija a Sakuraiba O_o).

Aiba-čan na mých dveřích <3

No každopádně jsem se tedy vydala přes Šinagawu do Jokohamy. Už jsem tam jednou byla, tak jsem věřila, že trefím. Jenže dostat se do Šin-Jokohamy nebyla taková sranda, jak jsem doufala, takže když jsem se konečně dohrabala k hale, už se téměř začínalo. Rychle jsem našla své místečko (nebyla to poslední řada!) a pak už jen slintala nad mým bohem a dalšími hosty jako Fukujama Džun (který s novým účesem vypadá jak korejský idol), Toriumi Kósuke, Hoši Sóičiró, Kojasu Takehito, Mijano Mamoru či Sugita Tomokazu.

Midorikawa-sama v černém, v modrém svetru Fukujama Jun,
nahoře v hnědých kalhotách Hoši Sóičiró

Celé to bylo zaměřeno na hry Tales of (doplňte si názvy jako Xilia, Destiny, Innocence atd), které jsem nikdy nehrála, ale upřímně - já tam fakt šla jen kvůli mému bohu. Event to byl dlouhý, Midorikawa-sama se zase pokaždé převlékal a já roztávala při pohledu na jeho úsměv a hlavně při poslechu jeho hlasu. Při závěrečném: "Anata no koto ga suki dža nai. Daisuki demo nai. Aišiteru jo!" jsem málem umřela blahem ^^ A celou dobu si tam cosi špitali s Hoši Sóičirem, s kterým tvořili ústřední dvojici v sérii Sukišo, kterou doteď miluju, každoročně v létě ji poslouchám a už jsem ji sehnala i na cédéčkách <3
Když jsem po 9 večer odcházela, držela jsem si všechny palce, abych sehnala nějaké místo, kde bych mohla strávit noc, protože do Ucunomije se mi vážně táhnout nechtělo. Usmálo se na mě štěstí a mangakissa na Šibuji měla volno, takže jsem poprvé strávila noc v místnosti 1,5 x 1 m s počítačem, telkou, kanapíčkem a free kafem. Měla jsem soukromí, vyspala jsem se a ráno jsem i stihla sprchu, takže se tenhle způsob přenocování stal docela oblíbeným.

Džimbóčo - čtvrť knihkupectví

Lehce po 8 jsem dorazila na stanici Tokio, kde jsem si šla odvážně vystát tu zatracenou frontu na trička znova, protože jsem to modré fakt chtěla. A i když obchod otvíral až v 10, už tam byla fronta. Tak jsme se na sebe s dalšími fanynkami usmály - "Tak vy taky? Já vám rozumím, pojďte k nám" - já vytáhla knihu a necelé dvě hodiny se snažila nepodlehnout snaze sednout si na zem. Naštěstí obchod otevřel asi o 20 minut dřív (zaplať pánbůh, vůbec jsem takovouhle obětavost u Japonců nečekala), takže jsem ukořistila trička a uvažovala, co dál. Ve 13 a 15:30 měly být ty koncerty Sekai no Owari, ale co do té doby? Tak jsem se sebrala a jela zpět na Šibuju, kde je úžasný BookOFF, který ovšem otvírá až v 11. Takže jsem se poflakovala kolem, zašla do H&M a pak zaútočila na knihy. Konečně jsem objevila pokračování Glass Hammer od Kiši Júsukeho s názvy Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, podle kterých je natočeno Oh-chanovo dorama Kagiheja.

To jsou ta úžasná trika, která se vyprodala během 10 minut a internetový obchod jejich prodej raději vzdal,
protože takové přetížení ještě nezažil - to bylo úplně jak stag v den předzápisu XD

Jenže jsem prošvihla první koncert a musela dvě a půl hoďky čekat na ten druhý, přičemž jsem se potýkala s problémem, že jsem si nebyla jistá, kde to vlastně je - v okolí Tokyo Dome totiž bylo nějak moc akcí a najít tu správnou nebyla vůbec sranda. Nakonec jsem šla po vějířích - SnO totiž rozdávali vějíře zdarma, takže jsem sledovala proud lidí a našla to (bohužel vějíře došly, než jsem dorazila :(
Stoupla jsem si na most asi do druhé řady a zase četla. Myslela jsem, že to ty dvě hoďky nevydržím, ale nakonec jsem se přece dočkala a odměnou mi byla hned první Starlight Parade a docela dobré místo k vidění. Potěšilo mě, že krom jedné písničky jsem všechny znala :) Na konci si střihli nový singl Nemureru Hime a vyřádili se s bublifukem, takže jsem odcházela v povznesené náladě a slíbila si, že jestli bude koncert, půjdu na něj.

A na konec ještě jedna radostná zpráva - toulavé kočky, co tu oblejzaj kolem kolejí mají koťata!

A na dveřích máme krásný vzkaz:

"They will come to get you!!" XDD

Koncertní víkend

(Ano, uvědomuju si, že jsem přestala psát - jsem příliš pohlcená v Arashi-mánii. Pokusím se to napravit, ale moc nadějně to nevidím...)

Původně se měl v Japonsku odehrát pouze jeden jediný koncert Lady Gaga. Jenže ten byl vyprodán snad ještě před začátkem prodeje lístků, protože i když jsem přesně v 10 byla u terminálu, lístky už nebyly. Naštěstí si manažeři řekli, že jeden koncert je málo a že z těch Japonců vymámí trošku víc jenů - a přidali další dva koncerty. Tentokrát jsem měla víc štěstí a ukořistila si lístek. Nechtěla jsem věřit svému štěstí! A aby toho nebylo málo, na následující den připadl koncert Orange Range.

Takže program na sobotu 12. května byl jednoduchý - sehnat si ubytování, abych se večer měla kam vrátit, a jít na koncert. Sice jsem hledala ubytování přímo v Saitamě, ale protože si to nemůžu rezervovat předem (Visa je totálně useless), tak jsem se rozhodla jít na jistotu a jela přímo do Tokia. Pak jsem nastoupila do stejného vláčku, jakým jsem přijela, a jela tři čtvrtě hodiny zpátky - tam někde je Saitama. Opět jsem nemusela hledat cestu - fanoušků bylo tolik, že se sotva vešli na nádraží. Do Super arény jsem se dostala asi hodinu před začátkem, kde to mezitím roztáčel jakýsi DJ (a po dlouhé době to byl dokonce i dobrý dj, ne to co maj v Basqu, kam chodím tancovat). Nejvíc mě překvapilo, že mi nechali foťák. Na to jsem koukala jak z jara - vždycky mi ho totiž seberou. A co víc, sice mi těsně za zády stála ochranka, ale vůbec jim nevadilo, že jsem během koncertu fakt fotila O_o
A ještě jedna věc - tohle byl první koncert, kde lidi před pódiem fakt stáli - většinou jsou všude místa k sezení.
Na rozdíl od ostatních koncertů začala Lady Gaga s mírným zpožděním. Na pódiu se objevil obří hrad, který se v náhodných intervalech otvíral a odhaloval dlouhé schodiště a hradby. Z hradu vyšel průvod tanečníků s Lady Gagou na opravdovém koni a udělali si kolečko okolo části diváků. A pak už jsme slyšeli první tóny Born this way.

Krom téhle pecky jsme se dočkali i dalších hitů jako Just dance, Poker face, Alejandro, Telephone či Judas. Lady Gaga se na každou písničku objevila v novém oblečení, což bylo sice vizuálně děsně zajímavé, nicméně aby měla čas se převléci, mizela z pódia ještě před skončením písně a chvílema jsem měla pocit, že je víc v zákulisí než na pódiu. Taky měla potřebu si s fanoušky promluvit, u čehož si nejsem jistá, jestli se to setkalo s tou správnou odezvou. Přeci jen Japonci a angličtina... uznávám, že jsem nebyla ani zdaleka jediný cizinec v publiku, ale stejně... Nicméně zněla velmi příjemně (pokud nás zrovna nenabádala "don't give a fuck!") XD Mimo jiné se projela i na motorce (která měla zabudovaný klavír), nechala se unést a její polonazí tanečníci se k sobě úžasně měli *-*
Ale musím si postěžovat na fanoušky - říkala jsem si, že když bude tolik fanoušků, budou i reakce na vystoupení obrovské - jenže ouha. Potlesk netrval nijak extra dlouho, žádné výkřiky z řad diváků, na které jsem zvyklá z ostatních koncertů, a můžem být rádi, že jsme dostali přídavek, protože za ten závěrečný potlesk jsme si to rozhodně nezasloužili.

Jak jsem se zmiňovala na fejsu, tohle byl ten nejpodivnější koncert, na kterým jsem byla. Bohužel mě po koncertu čekala ještě dvouhodinová fronta na tričko, kde jsem krásně mrzla, takže když jsem se konečně vrátila na hostel, byla jsem totálně mrtvá.

Zbytek fotek z koncertu zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/12.5.12_Lady_Gaga#

Druhý den jsem vypadla v 11 a čekaly mě 3 hodiny flákání, než mi pojede vlak. Jenže co v Tokiu dělat, když si nemůžete ani nic koupit (tím samozřejmě myslím knihy - já a Book OFF jsme si prostě souzeni XD).
Tak jsem se prošla po Asakuse a zapadla do kavárny, kde jsem si četla. Ve dvě mi jel vláček kamsi do Gunmy, což je kupodivu druhá odnož Ucunomijské linky. Tam kdesi v Gunmě jsem po dvou hodinách přestupovala na místní osobáček, který tolik lidí neviděl nejspíš od svého založení. Když jsem pak vystoupila kdesi téměř v polích, musela jsem se smát (i když trochu hystericky). Kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří očividně směřovali na stejný koncert, asi bych si myslela, že jsem tam špatně. Jenže jsem byla správně. A abych vám přiblížila, jak moc velký venkov to byl, tak se musím svěřit, že k hale jsem musela jít pěšky, protože autobus tam jezdil jednou za hodinu (a to jen do 6 večer). Tak jsem šla obě cesty pěšky - 40 minut! Cestou jsem lehce umírala hlady, jenže nikde žádný kombini, natožpak supermarket. No ale nakonec jsem to dokonce i našla - davy mladistvých s ručníkama OR kolem ramen u haly byly dost dobrým důkazem.
Tak jsem si nechala sebrat foťák, koupila si tričko a šla hledat místo k sezení. Hala to byla oproti Saitamské super aréně fakticky malinká - téměř venkovské divadlo XD Na druhou stranu to bylo děsně fajn, protože jsem konečně jednou viděla kapelu zblízka, aniž bych musela mít dalekohled nebo obrazovky nad pódiem. Jen mě trošku znervózňovalo, že většina fanoušků je mladších než já a že většina už měla trička z koncertů z předchozích let - já tu kapelu poprvé slyšela v 16 na střední - kolik tudíž muselo být těmhle? O_O
Ale zpět ke koncertu - musím se přiznat, že jsem to nejnovější album Neopop ještě neslyšela, takže velká většina písní mi byla neznámá. Přesto se to dobře poslouchalo, bavilo mě to a atmosféra nemohla být odlišnější od koncertu z předchozího dne. Pro přídavek jsme tleskali tak dlouho, že mi málem upadly ruce, ale vyplatilo se to, protože přídavek byly jedny z nejznámějších hitů - Ishin Denshin, Hana, Walk on, Shanghai Honey. Kluci se během těch dvou a půl hodin občas zastavili a pokecali, jen Yamato byl oproti předchozímu koncertu nějaký zamlklý. Na konci si to však vynahradil a ještě po odchodu ostatních členů si s náma povídal. Nemohla jsem odcházet s lepším pocitem :)
Jenže koncert skončil déle než jsem předpokládala a já nevěděla, kdy mi jede vláček. Čtyřiceti minutovou cestu jsem zvládla za 20, jenže na nádraží na mě zírala cedule, že další vláček jede za 50 minut... Tak jsem si sedla, napsala Mirovi, aby mi vyzvedl papíry na pondělním vyučování, které jsem rovnou vzdala, a vytáhla jsem knihu. Bohužel jsem vláčkem musela až do Ómije, která je asi 40 minut od Tokia, přestoupit na druhou linii Ucunomijské linky a zpátky do Ucunomije. Koncert skončil lehce po 8, ale já se domů dohrabala až po půl druhé. Na nádraží jsem se sice dostala už v půl jedné, ale parkoviště pro kola zavírá v půlnoci, takže jsem musela jít pěšky... Ranní vyučování bylo bez šance, ale čert vem školu - víkend to byl skvělý!

Tohle vyprávění má ovšem jednu stinnou stránku - v sobotu večer jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. V mé nepřítomnosti se totiž na Ucunomijskou univerzitu dostavil Aiba-chan z Arashi, aby tu natočil nějaký pořad! Když jsem se to dozvěděla, měla jsem chuť jít si skočit z nejbližšího mostu. V poslední době jsem v těžké fázi fangirlingu a bohužel to vypadá, že se koncertu nedočkám. Nejspíš jediná příležitost vidět Aibu-chana a já ji propásla!! A co hůř - on tu byl oba dva dny! Zannen TT___TT

Secubun

V pátek 3. února, 2012 se v Japonsku slavil tzv. Secubun, neboli předvečer příchodu jara. To kalendářní je sice ještě daleko, ale počasí už se začíná jaru podobat (i když ono vlastně nikdy ani nepřestalo...). Popojedem.

Jakožto začátek nového ročního období, je potřeba v tento den vyhnat z obydlí i svatyň zlé duchy, kteří se podobají našim čertům, a naopak přilákat štěstí. To se dělá pomocí fazolí, které se rozhazují po domě a před něj, aby se čerti nedostali dovnitř (nejlépe by prý měly být pražené, ale i Miki si vystačila s normálními). Zároveň se u toho pokřikuje "Oni ha soto, fuku ha uči" (Čerti ven, štěstí dovnitř).

Také je dobrým zvykem sníst tolik fazolí, kolik je člověku let (bohužel já nemám fazole ráda a kvůli mému věku bych jich musela sníst poměrně dost, tak jsem dělala, že o tom nevím :D). A když už jsme u toho jídla - tento den se má sníst ryba iwaši, což je, myslím, sardinka, a tzv. ehó-maki. Jde o suši plněné ingrediencemi, které jsou považovány za šťastné, jako okurka, dýně, krevetky, houby šiitake... Většina lidí si je kupuje v obchodě, já si vytvořila sama a dala do toho výše zmíněné plus tamagojaki a mrkev. Tahle rolka se však narozdíl od normálních nekrájí, protože byste si usekli štěstí. Jí se hezky vcelku, v tichosti a čelem ke šťastné světové straně (letos připadla na severo-severo-západ).

ehó-maki

Také se v tenhle den tradičně chodí do svatyně, kde probíhají slavnosti. Mezi shromážděné návštěvníky se tu rozhazují fazole, v lepším případě dárky, nejčastěji v podobě potravin. I my s Miki jsme tam vyrazily pochytat si pár dobrot. Nával tam byl obrovský, lidi se strkali a na jídlo se vrhali se vší vervou, až jsem se děsila a držela se radši zpátky. Miki dokonce utrpěla zranění - někdo ji škrábnul až do krve.

čekání na nadílku

I přes zranění byla Miki velice úspěšná, já si taky něco málo pochytala, takže jsme odcházely s plnýma taškama a celkově to byl velice úspěšný den :)