Nové začátky

pozornost podniku

S koncem prázdnin se přiblížil i konec mého působení ve starém zaměstnání. Po dlouhém boji se podařilo najít za mě náhradu, která však, chudák, měla jen týden na zaučení. A za učitelku mě, která nejsem schopná podávat věci souvisle a chronologicky, takže z toho musela mít docela mišmaš. Vůbec jí to nezávidím. A to jí svěřili ještě víc práce než mně - protože proč najímat chudáky studenty (a platit jim), když to zvládne "provozní oddělení" za běžný plat. Když se to vezme kolem a kolem, jediné, co mi asi bude chybět, je Evžen.

Zrůdnost s názvem viskóza

Moudro na dnešní den: Viskóza je ztělesněním zla a na seznamu ohavných věcí je v první pětce, hned vedle pórkové omáčky, ranního vstávání, rozmašírovaného špenátu a na koberci rozsypaného lega uprostřed noci.

Everything happens so much

Další z mouder tumblru tvrdí, že všechno se děje hrozně moc. Já mám taky ten pocit.

Jako vždy budeme ignorovat zprávy o amerických prezidentských kandidátech, brexitu či rozřezaných mrtvolách v Japonsku, protože toho je všude dost, a soustředíme se na ty nejtitěrnější starosti jedné duševně nevyrovnané osůbky - tedy mě :D

Nová sukně, nové látky

Pro skládané sukně mám prostě slabost. Možná je to tím, že furt sleduju japonské školní doramy (nebo mám skrytou zálibu ve Skotech, těžko říct). Každopádně už když jsem si šila svou první skládanou sukni (loni na konci roku), tak jsem tušila, že si chci udělat nejmíň ještě jednu - lehčí, letnější a víc skládanou.

Mini-krize (středního věku)

(stárnu)(a nadpisy se nezlepšují)(yay)

Jedno úžasné moudro na tumblr tvrdí: "I used to think that adulthood was one crisis after another. I was wrong. As it turns out, adulthood is multiple crises, concurrently, all the time, forever." (Vždycky jsem si myslel, že dospělost je jedna krize za druhou. Mýlil jsem se. Jak se ukázalo, dospělost je hromada krizí, všechny najednou, pořád a navždy) Já můžu dodat jen: ámen.

Tošokan sensó - Hiro Arikawa

Píše se rok 1988 a japonským zákonodárcům se za účelem boje proti diskriminaci podaří prosadit Zákon o korektnosti médií (メディア良化法 - doslovně je to spíš jako "udělat média lepšími"). Na základě tohoto zákona pak vzniká i Komise pro korektnost médií, která má dohlížet na všechny druhy médií a kontrolovat, zda někdo nevydává či nevysílá něco, co by se svým obsahem mohlo někoho dotknout. Naštěstí tato komise nemá moc nad spisovateli či vydavateli, jenž se tak nemusí bát o svou osobu, ale pouze nad médii jako takovými. To má však za následek ničení knih, časopisů a dalších nepohodlných zdrojů informací či zábavy.

Pouze jediná instituce může proti takovéto cenzuře účinně bojovat - knihovny. Ty mají totiž na základě zákona o knihovnách svobodu dostát svým čtyřem prohlášením:

1. Knihovna má právo shromažďovat materiály.

2. Knihovna má právo poskytovat materiály.

3. Knihovna chrání soukromí svých uživatelů.

4. Knihovna odmítá jakýkoliv druh cenzury.

Aby knihovny ochránily tato svá práva a aby se mohly postavit Komisi pro korektnost médií a jejím ozbrojeným jednotkám, které se neštítí použít pro prosazení svých cílů zbraně, musely si i tyto instituce zajistit svou obranu. Vznikly proto velmi dobře vycvičené speciální jednotky, jejichž úkolem je ochránit práva knihoven, knihy, knihovníky, ale taktéž návštěvníky knihoven.

Kdo že by chtěl bojovat za knihy, když při tom může přijít o život? Například Iku Kasahara.
Před pěti lety, když ještě chodila na střední školu, vyšel poslední díl její oblíbené knižní série. Když si ho však Iku chtěla koupit, vtrhli do knihkupectví členové jednotky pod vedením Komise pro korektnost médií s cílem zabavit a zničit všechny výtisky právě této knihy. Iku jeden výtisk schovala pod sako, byla však odhalena a o knihu se div nepoprala. V poslední chvíli ji zachránil člen ozbrojených knihovnických jednotek, jehož podobu či jméno si sice Iku nepamatuje, ale právě díky tomuto jejímu Princi se rozhodla naverbovat do knihovnické armády, a to jako první žena vůbec.

Výcvik rozhodně není žádná procházka růžovým sadem, a už vůbec ne s jejím striktním přímým nadřízeným Acuši Dódžóem, se kterým si prostě nesednou. Iku využije roky, které strávila děláním gymnastiky, a po boku jediného dalšího absolventa, Hikarua Tezuky vstoupí do knihovnických ozbrojených jednotek. Jedinou spřízněnou duší Iku je její spolubydlící Asako Šibasaki, jež si ji sice často dobírá, ale zároveň je pohotová a vždy ochotná pomoci.

Tetralogie Knihovnické války (+ její 2 spin-offy) se v Japonsku dočkala obrovského úspěchu, takže nikoho nepřekvapí, že vzniklo stejnojmenné anime, manga, hraný film(y) a bůhví co všechno. A není divu - spojuje poutavý příběh, napětí a akci, pomalinku se rozvíjející love story, protagonistku, se kterou se člověk ztotožní, přísného nadřízeného, který ovšem konec konců není tak zlý, jak se na první pohled zdá... Zároveň si čtenář v průběhu knihy uvědomuje, že popsaný fikční svět není až tak daleko od reality (zvlášť když si vzpomenete na nedávnou zprávu, že Japonsko se na žebříčku států podle míry cenzury médií od nejmenší po největší propadlo na 72. pozici) a pálení knih není žádným za vlasy přitaženým nesmyslem (vzpomeňme na pálení Harryho Pottera, který prý propaguje satanismus).

Zastánci mírové literatury, rozhodně se nenechte odradit názvem. Ten dělá dojem, že vás čeká náročný příběh plný bojů a střílení (a nedej bože umírání), opak je ovšem pravdou. Japonská literatura si obvykle na barvité popisy bojů moc nepotrpí - T'Sal to jednou moc hezky shrnula prohlášením, že bitva se odbyde na třech řádcích a na dalších dvou stranách se autoři rozplývají nad krásou poblíž rostoucího keře. V tomhle ohledu není kniha žádnou výjimkou. I když boje a válečná literatura nejsou vaším koníčkem, nebojte se po tomto titulu sáhnout - autorka se vynasnažila zprostředkovat nám bitvy, aniž by se v tom zbytečně patlala. Ano, budete potřebovat slovíčka jako "automatická puška", ale stejně tak, ne-li víc, budou potřeba slovíčka ohledně vysvětlování zákonů a cenzury, kde jsem bez slovníku lehce trpěla (lehce hodně - ten úvod dělal, co mohl, abych to vzdala a šla si radši prohlížet obrázkové knížky).

Já osobně tu knihu miluju, a když jsem si ji četla v autobuse, měla jsem tendenci usmívat se jako debil. Protagonistka je úžasná, ale vůbec ne proto, že by byla dokonalá - to ani zdaleka. Dódžó je také skvělý (kdosi ho označil jako boyfriend-material :D) a ten vztah mezi nimi, kdy se Iku neštítí proletět vzduchem a kopnout ho do zad, ačkoliv je její přímý nadřízený, to je přímo poklad *rozplývá se*.
Tak a dost fangirlení!

Knihu vám vřele doporučím a tentokrát zcela bez obav, že byste si to nemohli přečíst, jelikož byla neoficiálně přeložena i do angličtiny (šup, tady máte link), a je to tak jedinečná šance seznámit se s tvorbou autorky Hiro Arikawy (Šokubucu zukan, Freeter Ie o kau, Raintree no kuni), která je v Japonsku i u mě stále populárnější.

Za co utrácím, když ne za knihy

Návraty do práce po dovolené jsou zlo >.<

Člověk v mysli ještě dovolenkuje, ale už se po něm chce, aby vyvíjel nějakou činnost. Pche, bůhví, kde je konec mým mozkovým buňkám - asi jsem je nechala kdysi na Izu, když jsem odvažovala pětikilový pytel těstovin po 120g na porci *krčí rameny*.

Každopádně abych vyjádřila moje počínání v práci: nudááá. Ne že bych vůbec neměla co dělat - jen to není nic, co by aktuálně hořelo, takže se mi do toho nechce. Dost věcí, které jsem čekala, že udělám po dovolené, totiž už buďto nebylo potřeba, nebo je schytala nebohá brigádnice. Na mě zbyly takové ty nicotné špeky, které se sice taky musejí udělat, ale většinou pak nikde není odvedená práce vidět. Takže jak je z minulého příspěvku vidět, šetřím si čas na překlad, čtení fanfikcí a podobných, vysoce užitečných věcí. Společnost mi tu dělá akorát tak Evžen a Alfréd a těm to nevadí. A než se začnete pohoršovat - v pátek šíleně hořelo vytisknout všelijaké seznamy atd. Dnes jsem přišla do práce a hádejte, co tu leží netknuto na stole -_- Takže tak.

A když už se konečně zase prodloužily dny (a s posunem času se mi posunulo i vysílání japonských ranních zpráv), tak mám zase možnost být produktivní alespoň doma. Minulý týden jsem úplnou náhodou vytáhla ze skříně rozdělanou sukni, na kterou jsem přes zimu úspěšně zapomněla. Původně to byla až téměř ke kotníkům dlouhá nabíraná sukně, kterou nosila mamka za mlada. Protože látka to je hezká a je jí dost, tak jsem se rozhodla ji přešít na sebe. Zkrátila jsem ji ke kolenům - svrchu, spodek jsem nechala tak, jak byl -, udělala sklady a ze zkrácené části udělala nový pásek, protože původní byl příliš úzký; nový zip a zapínání, nová kapsa a voilá - mám sukni!
Naštěstí jsem už velikost a sklady měla předpřipravené od minula, takže to šlo ráz na ráz :)

Mimochodem, šli jste v poslední době okolo Orsay? Mají tam takové bílé letní šaty s červeným/růžovým kytkatým vzorem s výstřihem do V a čtyřmi oboustrannými sklady vpředu a čtyřmi vzadu. Tuhle jsem zaplula do obchodu a okukovala to, až si chudák strážný musel myslet, že to chci ukrást. To poslední dobou čas od času dělám - teda ne to kradení, to, že se k něčemu vrhnu a už to obracím naruby. A vždycky se prodavačky či strážní přisouvají rádoby nenápadně blíž. Fakt to nechci ukrást, nechte si to, zvlášť za ty ceny. Já jen potřebovala vidět, jak je to dělané, abych si to mohla ušít.
Doma jsem si to nakreslila, poupravila (protože proč mít letní šaty vzadu až ke krku, když můžete mít véčko) a propočítávala míry. Ušiju to. Ale nemám látku. Co udělám, když nemám látku? Správně - hrábnu do úspor (protože za co jiného utrácet, když ne za knihy a za látky) a vydám se nějakou najít. Na internetových stránkách dumlatek.cz jsem objevila takovou moc hezkou kombinaci modrobílé bavlny, bohužel než jsem se však stihla vydat do obchodu, vyprodali mi ji T_T Škoda, že barvy jsou na každém počítači vidět trochu jinak a koupě přes net tak nepřipadá v úvahu :(

Vyrazila jsem tedy v sobotu do prodejny s mlhavou představou, že chci něco lehce do modra. Tak jsem přišla, okamžitě mi pad do oka motýl a bylo to v kelu XD Možná si pamatujete, že když jsem si loni prvně kupovala látky, byli mezi nimi šedí a červení motýli (viz Jak si Kavi šaty ušila). Z těch šedých už šaty vznikly, červení stále čekají na svou příležitost.
Od stejného výrobce jsem teď opět narazila na motýly, tentokrát v odstínech modré. Neptejte se mě, proč mám ráda zrovna motýly, prostě mám. Opět je to tužší bavlna a zase jenom 110cm široká, ale překrásná! *-* Jednou si už přeci jen koupím nějaký lehký splývavý úplet místo bavlny, ale to by musel být alespoň z poloviny tak hezký jako tohle.

A když už jsem tam byla, vzala jsem rovnou i světle modrou podšívku na vršek šatů a skotskou kostku na skládanou sukni. Ta je o dost lehčí než ta předchozí, takže z toho bude letní sukně, zatímco ta původní zůstane na zimu, poněvadž je teplejší, ale taky těžší. Když už jsme u těch kostek, minulý týden se mnou jela v autobuse dívčina v jedné takové tmavě modré skládané kostkované sukni, která byla úplně úžasně pěkná (ta sukně, dívčinu si nepamatuju). Víc modrých látek! Modrá je dobrá!

Co bych však potřebovala vyrobit doma, to jsou boty. Znovu jsem započala předem prohraný boj s větrnými mlýny a jala se hledat boty. Vzdala jsem lov na jarní/podzimní obuv (díry v podrážce jsou vlastně ještě dobré - znamená to, že nějaká podrážka je. A když je podrážka, dá se to nosit. Takže mé senzační botky se sojovkou zůstávají i na další sezónu, hurá!) a rovnou se zaměřila na léto. Už asi druhým nebo třetím rokem sháním černé letní boty s uzavřenou špičkou, na chození, a tudíž bez podpatku, pokud možno ne baleríny, protože ty se mi vyzouvají - spíš něco s páskem přes nárt, třeba na suchý zip. A to je problém.
Bez podpatku? Baleríny!
Na chození? Tenisky!
Černé? Lodičky!
V mé velikosti? Pánské polobotky!
Řešení? Žabky!
Letos jsem viděla docela dost takových typů bot, co by se mi líbily, ale ouha - pouze v šedé/béžové/bílé barvě, ve velikosti 36, či za hříšné peníze. Takže tak. Nenávidím vás, výrobci bot! Jděte se někdy podívat, jak vypadá lidská noha! Nevnucujte nám, že když mám větší číslo než 39, tak jsem xxl monstrum. Nesnažte se mě přesvědčit, že malíček, popřípadě palec, jsou nadbytečnou součástí nohy. A ne všechny holky chtějí podpatky - já bych je použila akorát tak na to, abych vám je zapíchla do oka!

*hluboce vydechne* *nádech*

Cože jsem to ještě chtěla? Jo! Tuhle jsem se zadívala na svoje jídelní hůlky a se smutkem shledala, že se mi z nich pomalinku začíná uloupávat nátěr. Protože jsou však tak pěkné, nerada bych o ně přišla, takže jsem se rozhodla sehnat nějaké obyčejné na každodenní používání. Vyzkoušela jsem tedy japonský Amazon, zanadávala si, protože ta mrcha nebere české karty a konbini tady vážně nikde nemám, a přešla jsem na ebay. I objednala jsem si a čekala. A čekala. A čekala. A minulý týden se konečně dočkala. Patery hůlky za stovku - no neberte to.

Tak a teď abych šla zase vydělávat - jsem švorc X_x

Tada - Práce všeho druhu v kůži detektivů

Kavi se v práci nudila (protože byla líná dělat to, co má dělat), tak si přeložila povídku :)

Na stejných stránkách, kde jsem vzala Záhadu Cígového náměstí, jsem sebrala i tuhle povídku od Šion Miurové (profil), kterou můžete znát jako autorku seriálu a filmů Mahoro ekimae Tada benriken v hlavní roli s Eitou a Rjúheiem Macudou coby Tadou a Gjótenem. I tato povídka se zaobývá tímto fikčním světem a vystupují v něm dva výše zmínění chlápci pro všechno. Originál byl až do včerejška k nalezení na http://www.1puku.jp/novels/anohito/miurashion_01/, bohužel ode dneška musí uživatelé stránek prokázat svou plnoletost před vstupem pomocí nějaké ID karty, kterou nevlastním, takže mám utrum (ale dosavadní povídky jsem si všechny postahovala, takže se k jejich přečtení, a potažmo i přeložení, možná ještě dostanu.

Ani tentokrát nemám žádná práva a tento překlad je tak pouze fanouškovským trénováním překladu. Za případné chyby se předem omlouvám. Zároveň je tam pár míst, které by určitě potřebovaly vylepšit, ale buďto netuším jak, nebo jsem to frustrovaně vzdala. Za případné návrhy či komentáře děkuji :)

Přeji příjemné počtení ^^ 

Hurá na Moravu!

A než jsme se nadáli, měsíc byl už zase pryč. Ne že by mi ty dny tak rychle ubíhaly - většinou si říkám, že musím přežít už jen týden/4/3/2/1 dní do víkendu, dva dny spím/zkoukávám seriály/projevuju sem tam nějakou činnost a zase začínám odpočítávat.

Takže: co že se to za ten měsíc zas seběhlo?

Přečetla jsem asi šest knih, načala tři další (a jednu vzdala) a stejně mám pocit, že čtu málo a měla bych přidat. Třeba je to taky tím, že jsem zrovna narazila na dvě skvělé knihy ve stejnou dobu, obě o 400 stranách, jedna z knihovny, druhá japonská A ZABOHA NEMŮŽU ČÍST OBĚ NAJEDNOU, protože se prostě nerozkrájím, což mě neskutečně krká, a jedna tak musí počkat, až dočtu tu druhou! Taková hrůza! To drama! XD (moje problémy byste chtěli mít, že jo? :D)

Byla jsem nakupovat v Sapě a v jednom malém krámku narazila na dvě Japonky, které jsem využila k tomu, aby mi potvrdily, že to, co si chci koupit, je opravdu renkon - lotosový kořen. Nikdy jsem si ho vcelku nekupovala, tak jsem si nebyla jistá - ještě, že tam byly :D Chudinky byly asi víc vyjevený, že jsem na ně promluvila japonsky, než já XD Ale mám renkon a jsem spokojená :)

Po roce jsem se konečně rozhoupala ke dvěma věcem: 1) navštívila jsem zubařku, což dopadlo docela špatně - pomocí rentgenu mi objevila dva kazy uvnitř zubů, které zvenku nebyly vůbec vidět. To je ale podraz! Zub se tváří hezky (relativně) bíle a vevnitř ta mrcha kaz! Takže mám o dvě půlky zubů míň a pobolívalo mě to ještě dva týdny po vrtání. Tímhle tempem bych si už měla šetřit na umělý chrup :-/

rekordních 20 cm!

2) Nechala jsem se okudlat! Poprvé v životě jsem fakt neměla čas (a chuť) se nechat ostříhat dřív, takže mi má nepříliš bujná kštice dorostla délky 20 cm! (fakt, měřila jsem to pravítkem XD) Bohužel, moje přehnaně jemné vlasy nejsou dělané na takovéhle závratné délky, takže svým zplihlým zjevem nikoho neokouzlily, a ještě mi furt překážely při veškerých činnostech včetně spaní. Tak jsem se jednou hecla a objednala se ke kadeřnici. Ta se zalekla, že to chci nakrátko, ale já si trvala na svém, takže teď připomínám oškubané kuře XD Na svou obranu musím říct, že přesně ten den se na netu objevily obrázky ostříhaného Macudžuna a já měla přesně ten samý účes (ale co si budeme povídat - na něm vypadal mnohem líp).

Nasněžilo. Můj výhled z okna se rapidně zlepšil, moje prochozené podzimní boty s dírama na podrážkách však neměly zrovna radost. A popadalo dost stromů, které mě dost mrzí, jelikož u nás nikdo nevyvíjí snahu zasadit místo nich nové. My chceme stromy! (a i když to tak z třetího obrázku nevypadá, tak nebydlím na vesnici - opravdu jsem z Prahy)

Pod tou tíhou sněhu se nám před barákem složil strom

Když už jsem se zmínila o svých úžasných botách, tak vám i povím, k čemu mě dohnalo to, že prostě nemůžu sehnat boty. Jelikož mám na obou podrážkách na stejném místě díru skrz, koupila jsem si takové malé lepící gumovité věci, které se prý lepí na nohy od židle nebo tak, aby nedělaly rýhy do podlahy. Ty jsem nalepila ze spodní i vnitřní strany (takže mě to teď moc hezky tlačí do chodidla), takže podrážka vypadá, jako by měla záplatu. Nevyřešil se tím ale problém odpadávajícího opatku. Ten už jsem si jednou nechala spravovat, protože celá pata se mi rozbila asi po měsíci chození (tomu říkám kvalita -_-). Vzala jsem tedy nějaké staré pantofle, odřízla jim podrážku a tu vteřinovým lepidlem nalepila na patu boty (takže jsem teď o půl centimetru vyšší, heč! :D). Podrážka pantoflí ovšem byla bílá, takže jsem si ji musela černou lihovkou vybarvit a kam lihovka nedošáhla (tj. do mezer mezi původní patou a novou podrážkou), jsem nalila tmavou sojovku (protože ten šmejd obarví všechno - prověřeno praxí). Ano, jsem divná a moje boty tvoří z 0,1 % sojovka XD


Dovolená na Moravě
Vzala jsem si na dva dny dovolenou (a třetím jsem nahrazovala přesčasy) a vyjela jsem směr Morava. Všemu předcházelo to, že nám odpadl kurz (jelikož se téměř nikdo nepřihlásil a pracáku se nechtělo schvalovat) a já uviděla šanci vzít si dovolenou a vypadnout někam pryč. Od půlky února byly mé dny ve znamení ustavičného hypnotizování stránek Japonského klubu Olomouc, který měl jako každý rok pořádat Japonské jaro. To bývalo vždy zhruba od začátku března tak na měsíc. Jenže tentokrát se nebezpečně přiblížil konec února - a kde nic tu nic. S přibývajícími dny jsem kontrolovala stránky častěji a častěji, až jsem nakonec nedělala téměř nic jiného - kromě nervózního okusování hrany stolu. Když už bych jela, chtěla jsem to všechno tak nějak synchronizovat a nepřijít o případnou přednášku Sylvy nebo W-senseie. Štěstí stálo při mně, program se nakonec objevil a já mohla rychle začít shánět mé moravské známé. I letos jsem si proto udělala kolečko Pardubice, Brno, Olomouc.

brněnská Spravedlnost aneb
Exekutor zabavuje pračku

Pardubice jsou vždycky tak na hoďku dvě a krom nádraží a kavárny hned u nádraží jsem vlastně z Pardubic nikdy nic neviděla. Třeba se jednou dostanu i někam na náměstí, jestli vůbec Pardubice nějaké náměstí mají :D

Naopak Brno už jsme s Triq prošly minulý rok a letos jsme tak zvolily vegetění v obývaku s kočkami a deskovkami. S těmi moc zkušeností nemám - zvládám maximálně Člověče nezlob se a ani to už jsem roky neviděla. Ano, přiznám se k tomu, že jsem asi nikdy nehrála Monopoly. Když pak vidím všechny ty v deskovkách sběhlé lidi, příšerně mě děsí, že se k nějaké takové hře odhodlám - a pak si nebudu vědět rady a budu všem spíš přítěží (těžký to život s úzkostnou poruchou). Takže i když se mi nějaká příležitost si zahrát naskytne, radši se tomu vyhnu.
S Triq však ne - takže už jsme si stavěly koleje napříč Amerikou, stavěly města a chovaly čuníky, pěstovaly bambus či pochodovaly z Eda do Kjóta a zpět :) Sice většinou hrajeme jen ve dvou, ale baví mě to asi mnohem víc, než kdyby kolem byla hromada lidí. Proč já nebydlím někde blíž?

Letos na mě byla Triq obzvláště hodná a nejen že mi uvařila (*.*), ale dokonce se se mnou projela do Olmu <3 Čím jsem si takovou úžasnou holčinu zasloužila? Jen doufám, že jsem nebyla moc na obtíž a že si Triq celý večer neříkala, že by šla radši spát...

V neděli jsem se tak ocitla v Olmu, kde jsem jako první zakotvila v Kratochvíli na obligatorní Vanilkové nebe (nope, furt nahořklý - chci zpátky tu holčinu, která jediná to dokázala připravit tak výborně nehořce). S vidinou spousty volného času jsem se začetla do knížky a statečně ignorovala hlasitý hovor od protějšího stolku, kde se nějaký maník chvástal, jak že je úžasný a milý k ženám, i drbání o prolhané kamarádce od vedlejšího stolu.
Okolo šesté jsem pak šla otravovat bývalou spolubydlící/kóhaie, která pro mě krom vyprávění o jejím půlroce v Japonsku měla i čerstvé vafle <3 a knížku! <3
Zhruba v deset jsem si pak na nádraží došla pro Hanku, která mě už druhým rokem nechává za mačču přespat u ní na bytě :D Přeji jí ještě spoustu let doktorského a dalšího studia, ať mám v Olmu kde přespávat XD

A co jsem tedy během těch pár dní v Olmu stihla?

Tuhle čmáranici fakt někdo přečte O_o
(foto Japonského klubu)

• Navštívit Sylvu a popovídat si s ní (hajlajt dne).
• Přednášku o bezdomovectví v rámci Japonského jara (moc pěkná, promyšlená, dobře podaná s kakkoii bonusem v podobě přečtení nečitelné věci, jako by se nechumelilo).
• Přednášku W-senseie o japonském školství, kde by se klidně mohly vynechat ty fucú informace a rovnou přejít k osobním zážitkům - třeba měsíční cesta na Hokkaidó z peněz učitelky byla opravdu fascinující. A W-senseiova nevraživost vůči studentům, kteří nemusejí v sobotu chodit do školy XD (ale raději si nebudeme moct připomínat můj chabý pokus o pozdrav - asi týden jsem si v hlavě vymýšlela různé otázky a odpovědi na ně, abych tentokrát byla připravená - a ono nic *headdesk*).
• Viděla jsem dvě zkoušky divadla (bohužel samotné představení jsem nestíhala) - a byla to bomba. Místy ne úplně safe for work, ale zábavné - zvlášť Aleš v roli těla rokurokubiho a Cukujomi/Sherlock (jméno odvážného herce však neznám - většina divadelníků už jsou tak vzdálení kóhaiové, že mi absolutně nic neříkají). Já už tam vlastně znám jen pár vyvolených a připadám si spíš jako vetřelec než absolvent.

• Navštívila jsem knihovnu Kasu a se zklamáním shledala, že výpůjční doba dva týdny je pro pracujícího Pražáka otřesná T_T
• Nakupovala jsem, jak kdybych před odjezdem dostala výplatu (nenechte se mýlit - na účet mi přišla až po dovolené -_-). Takže mám konečně Sósekiho Polštář z trávy, svoji první spodničku, novou podprsenku (siriusly, existují i jiné barvy než bílá, tělová a černá!), zapínání na sukni a šmajchlovačky, které doma prostě nemůžu sehnat. Zato boty byly ztracený případ - letos je ta kolekce dost nanic...X_x 
• Zkoukla jsem nový bufet ve Zbrojce (plus za kafe, mínus za málo pečivovitých věcí).

Jelikož počasí moc nepřálo a chvílemi i sněžilo, výlet do zoo jsem odvolala a radši jsem si v teple studovny četla. Snad se povede příště.

Každopádně mi ta dovolená hrozně rychle skončila a návrat do práce byl jako vždy bolestný. Ale dodalo mi to síly, a přestože můj negativní pohled na budoucnost se nezměnil, mám zase na co se těšit - další budoucí návštěva Pardubic/Brna/Olmu :)

PS.: už jsem se zmiňovala, že jsem k Vánocům dostala poukaz do japonské prodejny a využila ho tím nejlepším možným způsobem? XD

Dame na wataši

Poslední dobou se nemůžu zbavit pocitu, že mi nic nejde - v práci dělám chyby, pořádně se nesoustředím - už ani psát bez chyb nedokážu - a šúšoku taky nic moc. Zase si říkám, že vlastně vůbec nic neumím, že jsem k ničemu a že vlastně ani nebude divu, když mě z práce vyhodí a já skončím zase na pracáku, tentokrát bez šance něco najít. Nijak tomu nepomohl ani fakt, že vedení se rozhodlo zaměstnat novou posilu (a nikoho nepřekvapilo, že je to blondýna ze zemědělky). Nová posila je snaživá (jako jsem kdysi byla já) a i když její znalosti pravopisu jsou stejně mizivé jako u zbytku firmy, nemá problém s telefonováním (na rozdíl ode mě) a má zhruba ponětí o ekonomii, marketingu a těchto vědních disciplínách (na rozdíl ode mě). Jelikož jsem ve firmě nejdéle působící zaměstnanec, je mi jasné, že mé dny se nejspíš krátí - a právě tato slečna (která naštěstí nemá problém s vykáním) bude nejspíš mojí nástupkyní. No, pokud bude brát těch 20 táců čistého, o které si řekla, tak doufám, že množství její práce tomu bude odpovídat (aneb hoď na chudáka nováčka co nejvíc práce! ...škoda, že takhle zlá být neumím...zatím).

Mezitím se tedy pomalinku propadám do stavu beznaděje, kdy nic nemá cenu - mám pocit, že za ten skoro-rok práce jsem se nic pořádného nenaučila, naopak jsem zapomněla veškerou mluvenou angličtinu, na psané se to už taky začíná projevovat, japonštinu jsem pro jistotu vůbec nezkoušela. Telefonovat jsem se nenaučila, jednat s lidma už vůbec ne - spíš jsem se naučila je lépe ignorovat. K ničemu nejsem. Nic neumím. Nikdo mě nepotřebuje. Všichni se beze mě obejdou. Vždycky se najde někdo lepší, aktivnější, chytřejší, hezčí, spolehlivější. Můžu být ráda, že vůbec nějakou práci mám - ale kdo ví, jak dlouho. Určitě mě co nejdřív vyrazí, protože jsem k ničemu.

Není divu, že čtu jednu knihu od druhé a mám rozkoukaných víc seriálů, než se vůbec dá stíhat sledovat. Kdo by chtěl být vystaven takovýmto myšlenkám? To už je lepší od toho všeho utéct a snažit se si tohle všechno nepřipouštět. Jak dlouho mi to asi vydrží - tohle utíkání od reality? Měsíce? Roky? Co to je za život, tohle?