Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.
Thursday, 19 March 2015
Tuesday, 20 January 2015
Zpátky do minulosti
aneb nemáme nic lepšího na práci než se hrabat ve věcech již dávno minulých.
Čas od času se odněkud vynoří otázka typu: "Kdyby jste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit, co by to bylo?" Sem tam přemýšlím o odpovědi, ale dosud jsem nenašla jeden konkrétní bod, který by mohl vést k nějaké významnější změně. Jsou lidé, co prohlašují, že by se ve škole více učili, že by se pokusili změnit své dosavadní vztahy, že by změnili nějaké významné rozhodnutí, že by víc cestovali.
K první skupině zaručeně nepatřím. Nemám pocit, že bych školu - ať už základku, střední či vysokou flákala. I kdybych místo čtení a podobných volnočasových aktivit posedávala nad učebnicema, těžko říct, jestli by mi to bylo co k čemu, protože jsem vším prolezla tak či tak.
O vztazích škoda mluvit. Jediné významné rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit, se týkalo výběru studijního oboru. A i když by to mohl být právě tento bod, jenž bych mohla změnit, řekněme si upřímně, že bych si pravděpodobně i napodruhé vybrala japinu, protože těch šest let, co jsem ji studovala, jsem se cítila opravdu naživu, tak, jak už se možná nikdy cítit nebudu. S tím souvisí i cestování, na které si - alespoň v posledních letech - rozhodně nemůžu stěžovat.
Co tedy změnit, aby můj život nedopadl tak, jak dopadl tentokrát? Abych nebyla holkou s víceméně záviděníhodným životem navenek (až na tu nezaměstnanost, ta není fajn) a naprostou temnotou a beznadějí uvnitř? Změnit základku, abych se vyhla tehdejším spolužákům, "díky" nimž jsem se stala tak uzavřenou a bojácnou, jak jsem teď? Nejspíš ne, protože jinak bych taky mohla být sebestřednou mrchou tak, jak mi moje astrologické znamení a krevní skupina předurčují a k čemuž jsem měla nakročeno. Taková být nechci. Tak co jsem to tedy kde udělala špatně, že je výsledek takovýhle? Proč je mi najednou pětadvacet a já stále nevím, jak být dospělá?
Pokud je člověk introvert, tak se stále ještě může ubezpečovat, že to není to samé co plachost. Plachost pak není to samé co mizerné komunikační schopnosti. Mizerné komunikační schopnosti nejsou to samé co nízké sebevědomí. Nízké sebevědomí není to samé co negativismus. Čím se má ubezpečovat člověk, co posbíral tyhle vlastnosti jako pokémony - všechny? Co jsem měla na svém životě změnit, abych se naučila lépe předstírat, že ničím z toho netrpím? A proč mi někdo neřekl už dříve, že pravdomluvnost se v dnešním světě nenosí?
Neumím předstírat, že jsem někdo jiný. Když mám špatný den, okamžitě to na mně poznáte. Stejně tak, když mám dobrou náladu. Když jsem mezi neznámými lidmi, stáhnu se do sebe rychleji než ústřice, a když se po mně chce mluvit, mám chuť se rozbrečet. Jak říká moje mamka - je do mě vidět jak do hubený kozy. Což mě vede k přemítání, co na mě lidi vidí, že i přes to všechno se najdou tací, kteří ještě nevzali nohy na ramena. Ať je to cokoliv, děkuju.
Mrzí mě, že jsem dosud neodhalila, co jsem to kde v minulosti pokonila, takže i kdybych měla šanci se vrátit a napravit to, nevěděla bych kde začít. Jistě, můžu si například říct, že když vím, že nejsem typ na párty, tak bych na všechny ty oslavy a bůhví co, kde jsem jen kazila náladu sobě i druhým, nechodila. Ale kdo ví, jestli by to v konečném důsledku nějak zvlášť pomohlo a jestli by si jen lidi neříkali, jakej jsem děsnej asociál a že je vlastně vůbec nechci vidět, když ani na jejich oslavu nepřijdu. Z mého pohledu tak nějak není cesty ven a připadám si jak při hraní solitaire, kde se snažím každou hru hrát tak dlouho, dokud nenajdu to správné řešení, což občas zabere desítky pokusů, než to nakonec stejně vzdám.
Takže, abych se po všech těch průtazích a wakewakannai odbočkách už konečně dostala k jádru tohohle článku: tentokrát bych se chtěla omluvit všem, které jsem svým chováním kdy zklamala, naštvala či jim způsobila jakékoliv jiné potíže.
Konkrétně se omlouvám, že mi vždycky trvá věky jim odepsat, že o sobě třeba měsíce nedám vědět a pak očekávám, že o mou maličkost ještě budou stát.
Omlouvám se, že téměř nikdy nikam nechodím, zvlášť když jde o setkání ve třech či více osobách, hlavně tedy oslavy.
Omlouvám se, že když už se přemůžu a někam jdu, tak jen dělám ostudu, nemluvím, stáhnu se do koutku a dělám, že tam nejsem.
Omlouvám se, že si v takových chvílích nedokážu pomoct a prostě chci pryč - není to nic osobního.
Omlouvám se, že to nedokážu líp zamaskovat.
Omlouvám se, že nevím, jak se chovat jako návštěva a vždycky jen trapně postávám někde v koutku.
Omlouvám se, že se občas v takových situacích víc věnuju vaší kočce než vám.
Omlouvám se, že nedokážu zapadnout.
Omlouvám se, že jsem vždycky tak negativní a že vám svou přítomností kazím náladu.
Omlouvám se, že poslední dobou nemáme společná témata k hovoru.
Omlouvám se, jestli to občas vypadá, jako kdybych s vámi nechtěla být - chci, ale nevím jak a bojím se, že čím déle mě máte na očích, tím dříve si uvědomíte, že o mě vlastně vůbec nestojíte, že máte spoustu mnohem lepších, chytřejších, zábavnějších a nápomocnějších přátel.
Omlouvám se, že vám v podstatě nemám co nabídnout.
Omlouvám se, že se vám za tohle za všechno neumím omluvit do očí a místo toho to plácnu sem a doufám, že si to ta která konkrétní osoba přečte.
Věřím, že pokud se známe z reálného života (i někteří další), tak jste se v tomhle poznali - ano, je to stopro určeno vám.
Podnětem k napsání bylo mé několikadenní bloumání nad tím, proč jsem se tehdy před víc jak rokem nedokázala přemoct a aspoň předstírat, že jsem ráda, že jsem se na jedné narozeninové oslavě opět sešla s několika známými (a spoustou cizích lidí). Na jednu stranu mě trápí, že kvůli mé neschopnosti fungovat jako normální člověk se s tehdejší oslavenkyní v podstatě nebavíme, na druhou stranu si říkám, že si to za své ohavné chování zasloužím (a přestože bych si za následující myšlenku měla podle jedné nejmenované osoby sednout před zrcadlo a vrazit si facku, tak si nemůžu odpustit dojem, že je třeba té dotyčné beze mě líp, protože takového asociálního mrzouta ve svém životě nepotřebuje).
Druhým podnětem pak bylo moje hloubání nad předloňskou halloweenskou oslavou (rok 2013 nejspíš v tomto ohledu stál dost za prd - anebo si to jen blbě pamatuju *krčí rameny*), kde jsem taktéž nebyla zrovna nejpříjemnějším hostem, a nad tím, co jsem měla udělat jinak, abych dosáhla lepšího výsledku. Dosud jsem nepřišla na lepší řešení než tam prostě nejít, což dosud "úspěšně" praktikuju. Naštěstí v tomto případě se mnou zúčastnění ještě mluví.
Všem z výše uvedených situací se tedy ještě jednou omlouvám. Těm, kteří na mě zanevřeli (a tohle si tím pádem nejspíš nepřečtou), přeji najít si lepší kamarády, než jsem já kdy byla. Těm, kteří se stále ještě z nějakého záhadného důvodu drží poblíž, přeju pevné nervy a doufám, že se zase brzy potkáme, napíšeme si nebo tak něco.
Čas od času se odněkud vynoří otázka typu: "Kdyby jste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit, co by to bylo?" Sem tam přemýšlím o odpovědi, ale dosud jsem nenašla jeden konkrétní bod, který by mohl vést k nějaké významnější změně. Jsou lidé, co prohlašují, že by se ve škole více učili, že by se pokusili změnit své dosavadní vztahy, že by změnili nějaké významné rozhodnutí, že by víc cestovali.
K první skupině zaručeně nepatřím. Nemám pocit, že bych školu - ať už základku, střední či vysokou flákala. I kdybych místo čtení a podobných volnočasových aktivit posedávala nad učebnicema, těžko říct, jestli by mi to bylo co k čemu, protože jsem vším prolezla tak či tak.
O vztazích škoda mluvit. Jediné významné rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit, se týkalo výběru studijního oboru. A i když by to mohl být právě tento bod, jenž bych mohla změnit, řekněme si upřímně, že bych si pravděpodobně i napodruhé vybrala japinu, protože těch šest let, co jsem ji studovala, jsem se cítila opravdu naživu, tak, jak už se možná nikdy cítit nebudu. S tím souvisí i cestování, na které si - alespoň v posledních letech - rozhodně nemůžu stěžovat.
Co tedy změnit, aby můj život nedopadl tak, jak dopadl tentokrát? Abych nebyla holkou s víceméně záviděníhodným životem navenek (až na tu nezaměstnanost, ta není fajn) a naprostou temnotou a beznadějí uvnitř? Změnit základku, abych se vyhla tehdejším spolužákům, "díky" nimž jsem se stala tak uzavřenou a bojácnou, jak jsem teď? Nejspíš ne, protože jinak bych taky mohla být sebestřednou mrchou tak, jak mi moje astrologické znamení a krevní skupina předurčují a k čemuž jsem měla nakročeno. Taková být nechci. Tak co jsem to tedy kde udělala špatně, že je výsledek takovýhle? Proč je mi najednou pětadvacet a já stále nevím, jak být dospělá?
Pokud je člověk introvert, tak se stále ještě může ubezpečovat, že to není to samé co plachost. Plachost pak není to samé co mizerné komunikační schopnosti. Mizerné komunikační schopnosti nejsou to samé co nízké sebevědomí. Nízké sebevědomí není to samé co negativismus. Čím se má ubezpečovat člověk, co posbíral tyhle vlastnosti jako pokémony - všechny? Co jsem měla na svém životě změnit, abych se naučila lépe předstírat, že ničím z toho netrpím? A proč mi někdo neřekl už dříve, že pravdomluvnost se v dnešním světě nenosí?
Neumím předstírat, že jsem někdo jiný. Když mám špatný den, okamžitě to na mně poznáte. Stejně tak, když mám dobrou náladu. Když jsem mezi neznámými lidmi, stáhnu se do sebe rychleji než ústřice, a když se po mně chce mluvit, mám chuť se rozbrečet. Jak říká moje mamka - je do mě vidět jak do hubený kozy. Což mě vede k přemítání, co na mě lidi vidí, že i přes to všechno se najdou tací, kteří ještě nevzali nohy na ramena. Ať je to cokoliv, děkuju.
Mrzí mě, že jsem dosud neodhalila, co jsem to kde v minulosti pokonila, takže i kdybych měla šanci se vrátit a napravit to, nevěděla bych kde začít. Jistě, můžu si například říct, že když vím, že nejsem typ na párty, tak bych na všechny ty oslavy a bůhví co, kde jsem jen kazila náladu sobě i druhým, nechodila. Ale kdo ví, jestli by to v konečném důsledku nějak zvlášť pomohlo a jestli by si jen lidi neříkali, jakej jsem děsnej asociál a že je vlastně vůbec nechci vidět, když ani na jejich oslavu nepřijdu. Z mého pohledu tak nějak není cesty ven a připadám si jak při hraní solitaire, kde se snažím každou hru hrát tak dlouho, dokud nenajdu to správné řešení, což občas zabere desítky pokusů, než to nakonec stejně vzdám.
Takže, abych se po všech těch průtazích a wakewakannai odbočkách už konečně dostala k jádru tohohle článku: tentokrát bych se chtěla omluvit všem, které jsem svým chováním kdy zklamala, naštvala či jim způsobila jakékoliv jiné potíže.
Konkrétně se omlouvám, že mi vždycky trvá věky jim odepsat, že o sobě třeba měsíce nedám vědět a pak očekávám, že o mou maličkost ještě budou stát.
Omlouvám se, že téměř nikdy nikam nechodím, zvlášť když jde o setkání ve třech či více osobách, hlavně tedy oslavy.
Omlouvám se, že když už se přemůžu a někam jdu, tak jen dělám ostudu, nemluvím, stáhnu se do koutku a dělám, že tam nejsem.
Omlouvám se, že si v takových chvílích nedokážu pomoct a prostě chci pryč - není to nic osobního.
Omlouvám se, že to nedokážu líp zamaskovat.
Omlouvám se, že nevím, jak se chovat jako návštěva a vždycky jen trapně postávám někde v koutku.
Omlouvám se, že se občas v takových situacích víc věnuju vaší kočce než vám.
Omlouvám se, že nedokážu zapadnout.
Omlouvám se, že jsem vždycky tak negativní a že vám svou přítomností kazím náladu.
Omlouvám se, že poslední dobou nemáme společná témata k hovoru.
Omlouvám se, jestli to občas vypadá, jako kdybych s vámi nechtěla být - chci, ale nevím jak a bojím se, že čím déle mě máte na očích, tím dříve si uvědomíte, že o mě vlastně vůbec nestojíte, že máte spoustu mnohem lepších, chytřejších, zábavnějších a nápomocnějších přátel.
Omlouvám se, že vám v podstatě nemám co nabídnout.
Omlouvám se, že se vám za tohle za všechno neumím omluvit do očí a místo toho to plácnu sem a doufám, že si to ta která konkrétní osoba přečte.
Věřím, že pokud se známe z reálného života (i někteří další), tak jste se v tomhle poznali - ano, je to stopro určeno vám.
Podnětem k napsání bylo mé několikadenní bloumání nad tím, proč jsem se tehdy před víc jak rokem nedokázala přemoct a aspoň předstírat, že jsem ráda, že jsem se na jedné narozeninové oslavě opět sešla s několika známými (a spoustou cizích lidí). Na jednu stranu mě trápí, že kvůli mé neschopnosti fungovat jako normální člověk se s tehdejší oslavenkyní v podstatě nebavíme, na druhou stranu si říkám, že si to za své ohavné chování zasloužím (a přestože bych si za následující myšlenku měla podle jedné nejmenované osoby sednout před zrcadlo a vrazit si facku, tak si nemůžu odpustit dojem, že je třeba té dotyčné beze mě líp, protože takového asociálního mrzouta ve svém životě nepotřebuje).
Druhým podnětem pak bylo moje hloubání nad předloňskou halloweenskou oslavou (rok 2013 nejspíš v tomto ohledu stál dost za prd - anebo si to jen blbě pamatuju *krčí rameny*), kde jsem taktéž nebyla zrovna nejpříjemnějším hostem, a nad tím, co jsem měla udělat jinak, abych dosáhla lepšího výsledku. Dosud jsem nepřišla na lepší řešení než tam prostě nejít, což dosud "úspěšně" praktikuju. Naštěstí v tomto případě se mnou zúčastnění ještě mluví.
Všem z výše uvedených situací se tedy ještě jednou omlouvám. Těm, kteří na mě zanevřeli (a tohle si tím pádem nejspíš nepřečtou), přeji najít si lepší kamarády, než jsem já kdy byla. Těm, kteří se stále ještě z nějakého záhadného důvodu drží poblíž, přeju pevné nervy a doufám, že se zase brzy potkáme, napíšeme si nebo tak něco.
Friday, 2 January 2015
Mada ikiteru kedo...
Předně asi to nejdůležitější: stále ještě jsem naživu. Vím, že to tak nevypadá, jelikož jsem se více méně ze všech sociálních sítí stáhla do ústraní; na fejsu jsem nebyla věky, twitter navštěvuju jen v rámci částečně povinného dokazování, že jsem se zatím ještě neodkrouhla, aby si holky nedělaly starosti, a blog... ležel (a když tohle píšu, tak stále ještě leží) ladem.
Není co napsat. Nic se neděje. Život se zastavil. Tedy alespoň pro mě. Ostatní žijí dál své životy a já si připadám jako jedinec uprostřed davu, který nehybně stojí na místě a jen sleduje okolo proudící lidi bez možnosti zúčastnit se dění. Nejsem součástí společnosti, pouze jejím pozorovatelem. Jsem ode všech odříznutá ve svém vlastním světě, kde jsou všechny dny stejné a kde poznám, co je zrovna za den, jen podle toho, jaký pořad či seriál se ten den vysílá.
Přestože můžu poskytnout události pouze ze subjektivního hlediska, nejsem na tom momentálně zrovna nejlíp. Když pominu to, že nechci absolutně nikoho vidět a s nikým nechci mluvit, nemůžu psát, protože prostě není co napsat a není ani potřeba cokoliv komukoliv sdělovat, tak se taky vůbec na nic nedokážu soustředit. To platí i pro takové základní věci jako čtení (přes dva měsíce jsem nemohla číst ani fanfikce, teď už zas jakž takž zvládnu i anglicky psané knihy, i když některé pasáže musím číst na několikrát. Japonské texty jsou bez šance...) či sledování filmů (příliš dlouhé a náročné na pozornost - preferuju seriály a to jen, když u toho dělám něco stranou - většinou pařím spider solitaire, protože to je tak nejsofistikovanější činnost, co zvládnu).
Každá hovadina mě rozbrečí - rozbití skleničky, pád vánočního stromku, příprava polevy na cukroví. Mám problémy se spaním - některý týden nemůžu usnout do pěti do rána, jindy prospím půl dne, zdá se mi hromada snů, které si většinou nepamatuju, ale po probuzení jsem tak unavená, že bych si mohla jít zas lehnout. Nasadila jsem meduňkový čaj, ale bez úspěchu. Stejně tak jsem nasadila třezalkový čaj, ale ani tak se necítím o moc líp než předtím. Pro prášky na spaní ale nejdu - měla bych totiž nutkání dát si je všechny najednou.
Stále jsem bez práce a momentálně mám pocit, že bych už nezvládla ani kancelářskou krysu, o náročnějších pozicích nemluvě. Přestala jsem do životopisu psát telefonní číslo, protože bych to stejně nezvedla.
Cítím se v pasti bez jakékoliv možnosti na zlepšení. Nevidím žádný důvod, proč dál trpět. Na druhou stranu nechci mamce zlomit srdce - už takhle ji trápím až až. Je mi líto, že jsem takhle neschopná a ještě k tomu na hlavu. A tak se plácám ve vzduchoprázdnu, někdy je mi tak bídně, že ani nezapínám počítač, jindy je mi líp, že si až říkám, že mi vlastně celou dobu nic není a že jsem jen líný simulant.
Téměř nikdy mě neopouští takový ten pocit, co je předzvěstí, že se má stát něco velice špatného. Vlastně ani nepochybuju o tom, že se něco přihodí, spíš jen čekám, co to bude tentokrát. A neustále mám pocit naprostého zmaru, protože absolutně nic nemá cenu.
Tolik k mému duševnímu stavu.
Z dalších zpráv:
Vařím. Jelikož mamka je stále v práci, stala jsem se hlavní kuchařkou. V praxi to znamená, že více méně furt jíme rýži. Zlatý rýžovar - co já bych si bez něj počala? Taky jsem se naučila jíst brokolici a lilek. Můžou za to recepty z japonských stránek cookpad.com. Klidně tak připravím takoraisu či šógajaki, ale taková svíčková je pro mě španělská vesnice.
Učím se šít na šicím stroji. Zatím mám za sebou kuchyňskou zástěru, která drží pohromadě spíš silou vůle než dobrými stehy, polštář ve tvaru sovy a prodloužení sukně pomocí krajky. Další je v plánu povlak na polštář a letní sukně. Ovšem moje technika je metoda pokus-omyl, tak si nejsem jistá, co z toho vznikne...
Letos jsem po šesti letech opět pekla cukroví, tentokrát kompletně celé sama. Oproti předchozím rokům tak máme i nějaké ty nové druhy - oříškové obloučky, pařížské rohlíčky, které mi ovšem dosud odmítají změknout, a vosí hnízda, které jsem nazdobila do podoby tučňáků. Jsou strašlivě kjůt, ale varuju vás - nedělejte to, pokud nemáte nervy z oceli a spooooustu volného času - je to šílená piplačka.
Letos jsem se nevyhla velkému úklidu - vyhodily jsme s mamkou snad půlku bytu a stejně je tu pořád takových krámů, až to bolí. Ale alespoň jsem konečně získala skříň, takže si mám kam dát ty svoje hadry. Zbavila jsem se i svého prvního noťasu, kterému už potřetí odešel disk. Do věčných lovišť si s sebou odnesl i kompletní sbírku písniček pro ddrko, takže teď mám jen základní sadu, kterou jsem vylovila z hlubin netu. Zato jsem dostala nový noťas - opět hpéčko. Mám sice pocit, že Tama není tak skvělý jako můj dosavadní komp, ale aspoň se nepřehřívá každých pět minut a funguje mu mezerník. Krkem mi leze windows 8 - ty dlaždice jsou na zabití, nic není kompatibilní, hry jsem si musela přenést ze sedmiček a vraždila bych za nabídku Start. Navíc nechápu, proč je tak nezbytně nutné pořídit si účet u microsoftu - já se tomu vyhýbám jak čert kříži, což ale v praxi znamená, že na jakoukoliv akci si musím přitáhnout vlastní aplikace - vlastní kalendář, vlastní hry, vlastní přehrávač... a už jsem se zmínila, jak děsně mi lezou na nervy dlaždice? fuck you too, windows 8.
Ve své snaze udržet naživu alespoň kytku jsem si pořídila vánoční kaktus a fialku. Kaktus se má k světu, ale za živýho boha nekvete; fialka pomalu, ale jistě umírá. Asi jsem ji přelila... Taktéž jsem se hecla a pořídila jsem si tzv. řasovou kouli známou taky pod svým japonským názvem marimo. Ta je naštěstí velice nenáročná - sedí si ve skleněné dóze a bublá si, a když si občas vzpomenu, tak jí vyměním vodu. To je nejspíš vrchol mých pěstitelských/chovatelských schopností.
Vánoce tak nějak přišly a zas tak nějak odešly. Dostala jsem tři nové knihy - dva Kingy, jednoho Sparkse. I to byl podnět k tomu, abych přeorganizovala knihovny - přeci jen těch knih od Kinga už mám tolik, že se mi nikam nevlezou, a ještě pořád mi jich asi dvacet chybí. Mamčiny detektivky jsem tedy vypakovala do obýváku, a mám tak zas o něco víc místa na svou rostoucí sbírku.
I letos jsem musela jet ke zbytku rodiny, kde jsem více méně celou dobu procházela výslechem: jaktože ještě nemám práci, hledám ji vůbec, neví někdo z mých známých o něčem, nenabírají na poště atd. atd. A když je tohle téma omrzelo, tak jsem zas poslouchala, že už mám fakt načase si najít manžela a usadit se, že jsem dětinská, tvrdohlavá, mám se víc socializovat (což se hned pokusili uvést do praxe tím způsobem, že mě předhodili vnučce nějaké dědovy známé a jejímu přítelovi, kteří mě měli odvézt zpět do Prahy. Ovšem nečekali, že jsem víc jak schopná celou dobu mlčet a prohodit akorát Dobrý den, Díky za odvoz a Nashle) a jako perličku nakonec že tam mám jezdit častějc. Jo, jasně, určitě budu -_-
Silvestr jsem tradičně strávila sledováním Kóhaku uta gassen a následnou Countdown TV aneb Araši a Kisumai jsou to jediné, co udrží mou pozornost a na co se občas i těším.
Loni touhle dobou jsem sepisovala seznam přání do budoucna, z nichž se něco splnilo: sepsání magisterky (nějak...) odstátnicování (horkotěžko), koupě rýžovaru (ovšem ne z výplaty), návštěva Japonska; jiné se zatím nepodařilo: kartička do knihovny (stále v nedohlednu), práce (...), naučit se odpovídat na zprávy přátel rychleji (teď už pro jistotu neodpovídám vůbec). Letos se k sepsání podobného seznamu nemám. Stejně by na něm figurovaly položky typu Chci vidět ten film, co v něj hraje Aiba nebo přečíst třetí díl série Captive Prince, který by letos snad už mohl vyjít. Tolik k mým fascinujícím prioritám. To, co bych si přála nejvíc (duševní zdraví a stabilitu plus nějaké to sebevědomí navíc), se totiž nikdy nesplní.
Zatím ještě aktivně nevyhledávám způsob, jak se sprovodit ze světa - kdyby mě však srazilo auto nebo skolila nějaká nemoc, vůbec bych si nestěžovala.
Není co napsat. Nic se neděje. Život se zastavil. Tedy alespoň pro mě. Ostatní žijí dál své životy a já si připadám jako jedinec uprostřed davu, který nehybně stojí na místě a jen sleduje okolo proudící lidi bez možnosti zúčastnit se dění. Nejsem součástí společnosti, pouze jejím pozorovatelem. Jsem ode všech odříznutá ve svém vlastním světě, kde jsou všechny dny stejné a kde poznám, co je zrovna za den, jen podle toho, jaký pořad či seriál se ten den vysílá.
Přestože můžu poskytnout události pouze ze subjektivního hlediska, nejsem na tom momentálně zrovna nejlíp. Když pominu to, že nechci absolutně nikoho vidět a s nikým nechci mluvit, nemůžu psát, protože prostě není co napsat a není ani potřeba cokoliv komukoliv sdělovat, tak se taky vůbec na nic nedokážu soustředit. To platí i pro takové základní věci jako čtení (přes dva měsíce jsem nemohla číst ani fanfikce, teď už zas jakž takž zvládnu i anglicky psané knihy, i když některé pasáže musím číst na několikrát. Japonské texty jsou bez šance...) či sledování filmů (příliš dlouhé a náročné na pozornost - preferuju seriály a to jen, když u toho dělám něco stranou - většinou pařím spider solitaire, protože to je tak nejsofistikovanější činnost, co zvládnu).
Každá hovadina mě rozbrečí - rozbití skleničky, pád vánočního stromku, příprava polevy na cukroví. Mám problémy se spaním - některý týden nemůžu usnout do pěti do rána, jindy prospím půl dne, zdá se mi hromada snů, které si většinou nepamatuju, ale po probuzení jsem tak unavená, že bych si mohla jít zas lehnout. Nasadila jsem meduňkový čaj, ale bez úspěchu. Stejně tak jsem nasadila třezalkový čaj, ale ani tak se necítím o moc líp než předtím. Pro prášky na spaní ale nejdu - měla bych totiž nutkání dát si je všechny najednou.
Stále jsem bez práce a momentálně mám pocit, že bych už nezvládla ani kancelářskou krysu, o náročnějších pozicích nemluvě. Přestala jsem do životopisu psát telefonní číslo, protože bych to stejně nezvedla.
Cítím se v pasti bez jakékoliv možnosti na zlepšení. Nevidím žádný důvod, proč dál trpět. Na druhou stranu nechci mamce zlomit srdce - už takhle ji trápím až až. Je mi líto, že jsem takhle neschopná a ještě k tomu na hlavu. A tak se plácám ve vzduchoprázdnu, někdy je mi tak bídně, že ani nezapínám počítač, jindy je mi líp, že si až říkám, že mi vlastně celou dobu nic není a že jsem jen líný simulant.
Téměř nikdy mě neopouští takový ten pocit, co je předzvěstí, že se má stát něco velice špatného. Vlastně ani nepochybuju o tom, že se něco přihodí, spíš jen čekám, co to bude tentokrát. A neustále mám pocit naprostého zmaru, protože absolutně nic nemá cenu.
Tolik k mému duševnímu stavu.
Z dalších zpráv:
Vařím. Jelikož mamka je stále v práci, stala jsem se hlavní kuchařkou. V praxi to znamená, že více méně furt jíme rýži. Zlatý rýžovar - co já bych si bez něj počala? Taky jsem se naučila jíst brokolici a lilek. Můžou za to recepty z japonských stránek cookpad.com. Klidně tak připravím takoraisu či šógajaki, ale taková svíčková je pro mě španělská vesnice.
 |
| vlastnoručně vyrobený jehelníček |
Letos jsem po šesti letech opět pekla cukroví, tentokrát kompletně celé sama. Oproti předchozím rokům tak máme i nějaké ty nové druhy - oříškové obloučky, pařížské rohlíčky, které mi ovšem dosud odmítají změknout, a vosí hnízda, které jsem nazdobila do podoby tučňáků. Jsou strašlivě kjůt, ale varuju vás - nedělejte to, pokud nemáte nervy z oceli a spooooustu volného času - je to šílená piplačka.
 |
| velitel tučňáčí armády |
Ve své snaze udržet naživu alespoň kytku jsem si pořídila vánoční kaktus a fialku. Kaktus se má k světu, ale za živýho boha nekvete; fialka pomalu, ale jistě umírá. Asi jsem ji přelila... Taktéž jsem se hecla a pořídila jsem si tzv. řasovou kouli známou taky pod svým japonským názvem marimo. Ta je naštěstí velice nenáročná - sedí si ve skleněné dóze a bublá si, a když si občas vzpomenu, tak jí vyměním vodu. To je nejspíš vrchol mých pěstitelských/chovatelských schopností.
Vánoce tak nějak přišly a zas tak nějak odešly. Dostala jsem tři nové knihy - dva Kingy, jednoho Sparkse. I to byl podnět k tomu, abych přeorganizovala knihovny - přeci jen těch knih od Kinga už mám tolik, že se mi nikam nevlezou, a ještě pořád mi jich asi dvacet chybí. Mamčiny detektivky jsem tedy vypakovala do obýváku, a mám tak zas o něco víc místa na svou rostoucí sbírku.
I letos jsem musela jet ke zbytku rodiny, kde jsem více méně celou dobu procházela výslechem: jaktože ještě nemám práci, hledám ji vůbec, neví někdo z mých známých o něčem, nenabírají na poště atd. atd. A když je tohle téma omrzelo, tak jsem zas poslouchala, že už mám fakt načase si najít manžela a usadit se, že jsem dětinská, tvrdohlavá, mám se víc socializovat (což se hned pokusili uvést do praxe tím způsobem, že mě předhodili vnučce nějaké dědovy známé a jejímu přítelovi, kteří mě měli odvézt zpět do Prahy. Ovšem nečekali, že jsem víc jak schopná celou dobu mlčet a prohodit akorát Dobrý den, Díky za odvoz a Nashle) a jako perličku nakonec že tam mám jezdit častějc. Jo, jasně, určitě budu -_-
Silvestr jsem tradičně strávila sledováním Kóhaku uta gassen a následnou Countdown TV aneb Araši a Kisumai jsou to jediné, co udrží mou pozornost a na co se občas i těším.
Loni touhle dobou jsem sepisovala seznam přání do budoucna, z nichž se něco splnilo: sepsání magisterky (nějak...) odstátnicování (horkotěžko), koupě rýžovaru (ovšem ne z výplaty), návštěva Japonska; jiné se zatím nepodařilo: kartička do knihovny (stále v nedohlednu), práce (...), naučit se odpovídat na zprávy přátel rychleji (teď už pro jistotu neodpovídám vůbec). Letos se k sepsání podobného seznamu nemám. Stejně by na něm figurovaly položky typu Chci vidět ten film, co v něj hraje Aiba nebo přečíst třetí díl série Captive Prince, který by letos snad už mohl vyjít. Tolik k mým fascinujícím prioritám. To, co bych si přála nejvíc (duševní zdraví a stabilitu plus nějaké to sebevědomí navíc), se totiž nikdy nesplní.
Zatím ještě aktivně nevyhledávám způsob, jak se sprovodit ze světa - kdyby mě však srazilo auto nebo skolila nějaká nemoc, vůbec bych si nestěžovala.
Saturday, 11 October 2014
Záhada Cígového náměstí
Po dlouhé době se mi zachtělo překládat a zrovna jsem narazila na jednu krátkou povídku, která byla vtipná, dobře napsaná a snadno přeložitelná. Tak jsem se hecla a přeložila ji. V originále se jmenuje Ippuku hiroba no nazo (一服ひろばの謎) a autorem je Júsuke Kiši, jeden z mých oblíbených autorů (wiki). Tahle povídka velice volně navazuje na sérii Garasu no hamá, Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, kde je hlavní postavou bezpečnostní expert Kei Enomoto. Ten se v téhle povídce ovšem neobjevuje a nahrazují ho vedlejší postavy Džunko Aotová a Gó Serizawa. A víc už prozrazovat nebudu.
Jen možná ještě to, že originál je k nalezení tady a že samozřejmě nemám absolutně žádná autorská či jiná práva a tohle je pouze fanouškovský překlad (tak mě prosím nikdo nežalujte - já nic, já jen trénuju japinu).
Přeji příjemné počtení a kdyby mi tam někdo našel nějakou chybu (faktickou či jinou), neváhejte se ozvat a já se to pokusím opravit.
Thursday, 9 October 2014
Jak se Kavi málem stala levnou pracovní silou
Všichni víme, že Kavi neumí říct ne, a tady v Čechách bohužel neplatí japonská technika mlžení, kterou velice ráda používám. A tak se stalo, že moje "možná" a "bylo by to fajn, ale" se nesetkalo s pochopením a já byla vtažena do víru událostí, které zapříčinily asi nejhorší hádku s mamkou za poslední léta.
Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.
Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.
Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.
Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.
Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.
Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?
Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.
Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.
Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.
Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.
Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.
Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?
Thursday, 2 October 2014
Bezcílné bloumání
Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.
Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.
Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.
Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?
A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?
Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.
Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.
Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?
A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?
Thursday, 25 September 2014
Sbohem, má milovaná Olomouci
A je to tady; to, čeho jsem se celou dobu nejvíc bála - už o sobě nemůžu tvrdit, že jsem student - teď jsem jen nezaměstnaná. A mám absolutně nulovou představu o budoucnosti a o tom, co bych tak chtěla (a dokázala) dělat.
Nejdřív se ale ještě na chvilku vrátím do studentských let, protože tohle pondělí jsem na dlouhou dobu naposled zavítala do mojí milované Olomouce. Záminkou mi bylo vyzvednutí si diplomu, protože bez něj nemůžu na pracák a tak (takže žádná promoce, smůla). Ovšem při té příležitosti jsem samozřejmě zaběhla i na katedru za vyučujícími, trochu pokecala a předala jim omijage z Kjúšú. Na to, že byl teprve první den semestru už toho očividně měli všichni plný zuby (hlavně tedy W-sensei, se kterým jsem tak ani moc nemluvila, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou si říkám, že bych mu stejně neměla moc co říct) - další známka toho, že práce na VŠ je psychicky náročná a já bych na to rozhodně neměla.
Kdybych chtěla vidět jen vyučující, mohla jsem klidně přijet o týden dřív, ale já jsem měla v úmyslu se potkat i s kóhaiema. Nejdřív jsem narazila na Hanku, jež jsem předala mangu, kterou po mně chtěla (prý na akademické účely; jasně, to víš že jo XD), a domluvily jsme se, že zajdem na kafe, až bude mít po vyučování. Mezitím jsem šla na koleje otravovat moje bývalé spolubydlící, které jsem celý minulý rok přesvědčovala, aby jely dobrovolničit do Japonska, až nakonec vážně jely; bacha na mě - dokážu být fakt otravná :D Bylo zvláštní vidět pokoj, ve kterém jsem pět let bydlela, obydlený někým jiným... Asi stejně zvláštní, jako vidět všechny ty studenty, školu či knihovnu a vědět, že už tam nepatřím, že na hodiny už nemůžu a knihovna a všechny služby v ní jsou mi nedostupné.
Kafe s Hankou a Šárkou mi trochu zvedlo náladu, ale ne zas až tak moc, protože ačkoliv jsou obě moje kóhaiky, jsou daleko schopnější, než já kdy budu - jedna se chystá na měsíční praxi učení na bratislavské univerzitě a druhá si jde dělat řidičák a učí japinu nějaké jednotlivce. Všichni víme, že jsem závistivá mrcha - mám je obě ráda, ale když je vidím, mám chuť se jít zahrabat.
Druhé kafe dne jsem si pak dala s Ely a ke svému překvapení jsem zjistila, že se s ní fakt dobře povídá (ok, to vyznívá všelijak, tak to radši upřesníme, jinak mě někdo sejme židlí - já, jakožto převážně mlčenlivý člověk, mám většinou problém vést nepřerušovaný hovor i s lidma, se kterýma se znám roky, natož s někým, s kým jsem se měla možnost vidět jen párkrát. A tady to najednou šlo - pravda, většinu času jsem fňukala a stěžovala si na kdeco, na což nejsem zrovna hrdá, ale na druhou stranu je obdivuhodné, že jsem měla potřebu vylévat si srdce při osobním kontaktu - většinou si tyhle kecy nechávám sem na blog, protože se lidi můžou sami rozhodnout, jestli se tím hodlají prokousávat, nebo radši ne. Takže ještě jednou děkuju Ely, že na mě nevychrstla svůj mátový čaj a neodešla :)
Jen pro představu, co mě poslední dobou tak užírá, že si o tom musím stěžovat okolí: pamatujete na jeden můj příspěvek, kde jsem zmiňovala, že mám v sobě vlastně dvě protiřečící si strany? (tady) Tak tyhle dva hlasy jsou moje sebevědomá část a moje bojácná část, přičemž ta druhá zmiňovaná má za úkol regulovat tu první - jakmile nastane situace, kdy si o sobě začnu moc myslet a říkat si, jak jsem lepší než ostatní, tahle strana okamžitě zareaguje a podkopne mi mou sebedůvěru předhozením nějakých epic failů z minulosti. Možná se vám to zdá na hlavu postavené, ale takhle to vážně je. Ta první strana je nejspíš moje původní já - to, které odpovídá tomu, že jsem ve znamení Berana - sebestředná, zlá, hnusná na ostatní a hlavně arogantní mrcha, která se přeceňuje. Ta druhá je ochránkyně dobrých vztahů s ostatními, skromná, hodná, bojácná a podceňující se, ale milá a rozumná. Nebo ji tak alespoň vnímám a možná i to je důvod, proč ji nechávám vyhrávat. Stačí si vzpomenout, jak jsem se chovala, než se tenhle druhý hlas pořádně vyvinul v to, čím je teď, a hned jsem ráda, že už taková nejsem. Jenže bohužel tyhle dvě strany se nevyvážily, jak měly, nýbrž ta druhá přerostla do obřích rozměrů, což mě taky úplně netěší. Jak to tak vidím, mám dvě možnosti - nechat je být, ať se handrkují s tím, že ta druhá bude mít prostě vždycky navrch a možná se ještě zvětší, čímž tu první zatlačí ještě víc do pozadí; nebo se pokusit druhou stranu omezit, což by ovšem pravděpodobně vedlo k tomu, že by se opět nevyrovnaly, ale tentokrát by převážila první strana, takže by se ze mě stala hnusná arogantní osoba, která by se na vás koukala svrchu a nejspíš vámi i pohrdala. Taková být nechci. Ale ušlápnutá puťka bez sebevědomí taky ne. A teď babo raď...
(Ano, tohle jsem ve zkrácené verzi vychrlila i na Ely - už se nedivíte, že jsem čekala, že na mě ten čaj vážně vychrstne a pošle mě do blázince, že ne XD)
Mimochodem, poprvé mi někdo řekl, že jsem creepy :D Přeci jen vykládat někomu, jak bych si nejradši narazila hlavu na hřeb a usmívat se u toho, asi není nejběžnější XD
Abych byla upřímná, nechtělo se mi jet domů - jako by se tím za mnou zabouchly dveře, které už nemůžu otevřít. Ale ty dveře byly zabouchnuté už předtím, jen jsem na to nemyslela a dělala že nic. Málem jsem svůj odjezd obrečela. Málem. Olomouc mi fakt bude chybět, ale především mi budou chybět ti lidé - bez nich to není ono :(
Jak jsem řekla na začátku, už nejsem student, teď jsem jen nezaměstnaná. Ještě jsem teda nebyla na pracáku, protože jsem neměla potvrzení o ukončení studia, ale teď v pátek se tam chystám. Mezitím procházím inzeráty a hledám nějakou kancelářskou práci. Nijak zvlášť to teda zatím nejde, o to víc, protože mám pocit, že na žádnou z těch pozic nestačím. Pár životopisů jsem ale už poslala, odpověď zatím jedna. Pozvali mě na testy ze znalosti angliny a wordu a excelu. Nerada to říkám, ale excel jsem ten týden viděla poprvé - ve škole jsme ho nikdy nebrali a já osobně ho nikdy k životu nepotřebovala. Jednoduché věci v něm ale podle všeho zvládnu - šlo mi to líp než word, což mě docela překvapilo. Test to nebyl těžký a upřímně netuším, jestli byl vůbec potřeba. Bylo nás tam asi dvacet holek a všechny vypadaly, že vědí, co dělají. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se k následnému pohovoru dostaly všechny - když zvou i mě, tak to musely zvládnout všechny. Ale teda je to daleko, blbě se tam dostávám a je to poblíž ústředí Svědků Jehovových. Nechci tam pracovat, ale říkala jsem si, že bych si tam alespoň vyzkoušela, jak vypadá takový pohovor a co za zrůdnosti po mně budou chtít. Že mi to připraví pár bezesných nocí je vcelku jasné :/
Zatím nedepčím, ale to přijde. Přeci jen za sebou nechávám šest let života a něco, čemu jsem naprosto propadla - japonštinu. Šance, že najdu místo, kde bych ji využila, je téměř nulová. Snad se alespoň dohrabu k překladu toho Sósekiho, s kterým už nějakou dobu vyhrožuju. Momentálně se k tomu ale nějak nemám - místo toho jsem propadla vaření a pečení a tak trávím odpoledne v kuchyni a vytvářím věci typu zapečená dýně, dýňovou tempuru nebo dnešní dýňové latté (mňam!).
Nebo se prostě jen snažím nějak zaplácnout čas, abych nemusela myslet na to, co se mnou bude...
Nejdřív se ale ještě na chvilku vrátím do studentských let, protože tohle pondělí jsem na dlouhou dobu naposled zavítala do mojí milované Olomouce. Záminkou mi bylo vyzvednutí si diplomu, protože bez něj nemůžu na pracák a tak (takže žádná promoce, smůla). Ovšem při té příležitosti jsem samozřejmě zaběhla i na katedru za vyučujícími, trochu pokecala a předala jim omijage z Kjúšú. Na to, že byl teprve první den semestru už toho očividně měli všichni plný zuby (hlavně tedy W-sensei, se kterým jsem tak ani moc nemluvila, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou si říkám, že bych mu stejně neměla moc co říct) - další známka toho, že práce na VŠ je psychicky náročná a já bych na to rozhodně neměla.
Kdybych chtěla vidět jen vyučující, mohla jsem klidně přijet o týden dřív, ale já jsem měla v úmyslu se potkat i s kóhaiema. Nejdřív jsem narazila na Hanku, jež jsem předala mangu, kterou po mně chtěla (prý na akademické účely; jasně, to víš že jo XD), a domluvily jsme se, že zajdem na kafe, až bude mít po vyučování. Mezitím jsem šla na koleje otravovat moje bývalé spolubydlící, které jsem celý minulý rok přesvědčovala, aby jely dobrovolničit do Japonska, až nakonec vážně jely; bacha na mě - dokážu být fakt otravná :D Bylo zvláštní vidět pokoj, ve kterém jsem pět let bydlela, obydlený někým jiným... Asi stejně zvláštní, jako vidět všechny ty studenty, školu či knihovnu a vědět, že už tam nepatřím, že na hodiny už nemůžu a knihovna a všechny služby v ní jsou mi nedostupné.
Kafe s Hankou a Šárkou mi trochu zvedlo náladu, ale ne zas až tak moc, protože ačkoliv jsou obě moje kóhaiky, jsou daleko schopnější, než já kdy budu - jedna se chystá na měsíční praxi učení na bratislavské univerzitě a druhá si jde dělat řidičák a učí japinu nějaké jednotlivce. Všichni víme, že jsem závistivá mrcha - mám je obě ráda, ale když je vidím, mám chuť se jít zahrabat.
Druhé kafe dne jsem si pak dala s Ely a ke svému překvapení jsem zjistila, že se s ní fakt dobře povídá (ok, to vyznívá všelijak, tak to radši upřesníme, jinak mě někdo sejme židlí - já, jakožto převážně mlčenlivý člověk, mám většinou problém vést nepřerušovaný hovor i s lidma, se kterýma se znám roky, natož s někým, s kým jsem se měla možnost vidět jen párkrát. A tady to najednou šlo - pravda, většinu času jsem fňukala a stěžovala si na kdeco, na což nejsem zrovna hrdá, ale na druhou stranu je obdivuhodné, že jsem měla potřebu vylévat si srdce při osobním kontaktu - většinou si tyhle kecy nechávám sem na blog, protože se lidi můžou sami rozhodnout, jestli se tím hodlají prokousávat, nebo radši ne. Takže ještě jednou děkuju Ely, že na mě nevychrstla svůj mátový čaj a neodešla :)
Jen pro představu, co mě poslední dobou tak užírá, že si o tom musím stěžovat okolí: pamatujete na jeden můj příspěvek, kde jsem zmiňovala, že mám v sobě vlastně dvě protiřečící si strany? (tady) Tak tyhle dva hlasy jsou moje sebevědomá část a moje bojácná část, přičemž ta druhá zmiňovaná má za úkol regulovat tu první - jakmile nastane situace, kdy si o sobě začnu moc myslet a říkat si, jak jsem lepší než ostatní, tahle strana okamžitě zareaguje a podkopne mi mou sebedůvěru předhozením nějakých epic failů z minulosti. Možná se vám to zdá na hlavu postavené, ale takhle to vážně je. Ta první strana je nejspíš moje původní já - to, které odpovídá tomu, že jsem ve znamení Berana - sebestředná, zlá, hnusná na ostatní a hlavně arogantní mrcha, která se přeceňuje. Ta druhá je ochránkyně dobrých vztahů s ostatními, skromná, hodná, bojácná a podceňující se, ale milá a rozumná. Nebo ji tak alespoň vnímám a možná i to je důvod, proč ji nechávám vyhrávat. Stačí si vzpomenout, jak jsem se chovala, než se tenhle druhý hlas pořádně vyvinul v to, čím je teď, a hned jsem ráda, že už taková nejsem. Jenže bohužel tyhle dvě strany se nevyvážily, jak měly, nýbrž ta druhá přerostla do obřích rozměrů, což mě taky úplně netěší. Jak to tak vidím, mám dvě možnosti - nechat je být, ať se handrkují s tím, že ta druhá bude mít prostě vždycky navrch a možná se ještě zvětší, čímž tu první zatlačí ještě víc do pozadí; nebo se pokusit druhou stranu omezit, což by ovšem pravděpodobně vedlo k tomu, že by se opět nevyrovnaly, ale tentokrát by převážila první strana, takže by se ze mě stala hnusná arogantní osoba, která by se na vás koukala svrchu a nejspíš vámi i pohrdala. Taková být nechci. Ale ušlápnutá puťka bez sebevědomí taky ne. A teď babo raď...
(Ano, tohle jsem ve zkrácené verzi vychrlila i na Ely - už se nedivíte, že jsem čekala, že na mě ten čaj vážně vychrstne a pošle mě do blázince, že ne XD)
Mimochodem, poprvé mi někdo řekl, že jsem creepy :D Přeci jen vykládat někomu, jak bych si nejradši narazila hlavu na hřeb a usmívat se u toho, asi není nejběžnější XD
Abych byla upřímná, nechtělo se mi jet domů - jako by se tím za mnou zabouchly dveře, které už nemůžu otevřít. Ale ty dveře byly zabouchnuté už předtím, jen jsem na to nemyslela a dělala že nic. Málem jsem svůj odjezd obrečela. Málem. Olomouc mi fakt bude chybět, ale především mi budou chybět ti lidé - bez nich to není ono :(
Jak jsem řekla na začátku, už nejsem student, teď jsem jen nezaměstnaná. Ještě jsem teda nebyla na pracáku, protože jsem neměla potvrzení o ukončení studia, ale teď v pátek se tam chystám. Mezitím procházím inzeráty a hledám nějakou kancelářskou práci. Nijak zvlášť to teda zatím nejde, o to víc, protože mám pocit, že na žádnou z těch pozic nestačím. Pár životopisů jsem ale už poslala, odpověď zatím jedna. Pozvali mě na testy ze znalosti angliny a wordu a excelu. Nerada to říkám, ale excel jsem ten týden viděla poprvé - ve škole jsme ho nikdy nebrali a já osobně ho nikdy k životu nepotřebovala. Jednoduché věci v něm ale podle všeho zvládnu - šlo mi to líp než word, což mě docela překvapilo. Test to nebyl těžký a upřímně netuším, jestli byl vůbec potřeba. Bylo nás tam asi dvacet holek a všechny vypadaly, že vědí, co dělají. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se k následnému pohovoru dostaly všechny - když zvou i mě, tak to musely zvládnout všechny. Ale teda je to daleko, blbě se tam dostávám a je to poblíž ústředí Svědků Jehovových. Nechci tam pracovat, ale říkala jsem si, že bych si tam alespoň vyzkoušela, jak vypadá takový pohovor a co za zrůdnosti po mně budou chtít. Že mi to připraví pár bezesných nocí je vcelku jasné :/
Zatím nedepčím, ale to přijde. Přeci jen za sebou nechávám šest let života a něco, čemu jsem naprosto propadla - japonštinu. Šance, že najdu místo, kde bych ji využila, je téměř nulová. Snad se alespoň dohrabu k překladu toho Sósekiho, s kterým už nějakou dobu vyhrožuju. Momentálně se k tomu ale nějak nemám - místo toho jsem propadla vaření a pečení a tak trávím odpoledne v kuchyni a vytvářím věci typu zapečená dýně, dýňovou tempuru nebo dnešní dýňové latté (mňam!).
Nebo se prostě jen snažím nějak zaplácnout čas, abych nemusela myslet na to, co se mnou bude...
Tuesday, 9 September 2014
Airport adventure aneb jak se Kavi dokonce i dostala domů
Dnes se vrátíme v čase zhruba o týden zpátky do okamžiku, kdy jsem seděla na Hanedě a zabíjela čas před odletem.
Čekala jsem, že s přibývajícími hodinami se letiště bude vyprazdňovat, ale vůbec to tak nevypadalo. Ani okolo půlnoci se nedalo říct, že by byl zrovna klid - všude kolem posedávali mladí Japonci, kteří měli víc energie než já. Asi okolo půl jedný jsem se rozhodla opustit mou milovanou zásuvku a jít se natáhnout na lavičky. Trošku mě děsila cedule, že se letiště bude do pěti do rána uklízet - kdyby se rozhodli všechny vyhodit ven na mráz, asi bych se dost vztekala, ale na to naštěstí nedošlo. Usnula jsem celkem snadno, ale zase jsem se zhruba každou hodinu vzbudila (a pokoušela se tweetovat, ale wifi na Hanedě je fakt hrozná). Byla docela kosa, eskalátory furt otravně brebentily a asi v půl pátý byla kolem docela vřava, ale netuším proč. Definitivně jsem vstala v šest ráno; naspala jsem asi čtyři hodiny - toť další z mých tréninků na bezdomovce XD
Zatímco kolem všichni odlétali, můj let měl stále jen napsáno Zpožděný a o check-inu ani ťuk. Těsně před osmou se ovšem k přepážce začali trousit první lidé, tak jsem se připojila. Slečna za přepážkou se mi omlouvala za zpoždění, a když se dozvěděla, že jsem trávila noc na letišti, tak na mě ona i její kolegyně vrhaly soucitné pohledy. Jako kompenzaci jsem vyfasovala tři tisíce jenů, které mi ovšem už k ničemu nebyly, jelikož jsem měla čas tak maximálně vypít svoje poslední mačča latté, projít kontrolou a dostat se k bráně. Mimochodem, můj tunový kufr měl 22,8 kg z 23 povolených (čímž chci poděkovat Midorikawovi-sama a všem svatým, že při mě stáli).
Proč k tomuto zpoždění došlo, nám však nikdo neřekl. Můj osobní tip je, že se kapitán, popř. i další členové posádky, tak ožrali, že prostě nemohli letět XD
Let samotný byl bezproblémový. Místo obvykle plného letadla však bylo cestujících jen naprosté minimum - v první a business třídě nebyl nikdo a v ekonomické jsme seděli po jednom u oken a uprostřed nebyl nikdo. Posádka se nás pak asi snažila uplácet jídlem a pitím, protože krom obvyklých dvou velkých jídel pořád proplouvali kolem s hromadama onigiri a zákusků a vnucovali to všem, kteří nespali. Já jsem takhle domů přitáhla asi čtyři onigiri, protože jsem prostě byla přecpaná a jim nešlo říct ne. A když kolem pendlovali s pitím, radši jsem dělala, že spím, protože se mi prostě nechtělo furt běhat na záchod. Výběr filmů stejně nebyl nic moc - skončila jsem u Matrixu s japonským dabingem a Shaun the Sheep.
Na mnichovském letišti mě ovšem nepotěšili, protože nás hned po příletu nahnali na kontrolu a já tak musela z báglu vytahovat veškerou elektroniku (což je v mém případě docela kopa). Ženská na kontrole toho pak asi litovala taky, protože mi zabralo alespoň 10 minut to všechno nacpat zpátky. Do odletu jsem měla čtyři hodiny, takže jsem nikam nespěchala. Na letišti jsem si dala asi čtyři kafe, a protože jsem se mohla uzívat, uložila jsem se na lavičky, spát se mi však nepodařilo. Můj let měl kupodivu zpoždění, ale mně už to bylo celkem fuk. Vyfasovala jsem místo za nějakýma Francouzema, které jsem měla chuť vyhodit ven nouzovým východem, u kterého seděli, protože měli potřebu se hlasitě bavit na celé letadlo (a někteří z nás už byli příliš unavení na to, aby byli schopni to v klidu snést). Domů jsem se dostala někdy v deset večer - totálně mrtvá. Můj kufr, který od počátku vypadal, že se každou chvilku rozpadne, to statečně vydržel až do konce, ale i tak už byl vyhozen, protože se na další cestování rozhodně necítil.
A včera jsem zjistila, že jsem nejspíš někde v Japonsku (nebo někde po cestě tady v Čechách) ztratila klíče - takže se teď všichni svorně pomodlete, aby to radši bylo kdesi v Japonsku a ne tady před barákem, aby nás nepřišli vykrást - ne že bych toho doma měla k ukradnutí tolik (televize? co to je? prachy? kde bych je vzala?), ale noťas je můj životní partner a já bych bez něj asi umřela.
Tolik moje letištní dobrodružství - teď už jen překonat jetlag, který se sice každým rokem zlepšuje, ale momentálně se projevuje tím, že pravidelně každý den vstávám přesně v sedm ráno, ať jdu spát kdykoliv.
 |
| Haneda okolo půl jedné ráno |
Zatímco kolem všichni odlétali, můj let měl stále jen napsáno Zpožděný a o check-inu ani ťuk. Těsně před osmou se ovšem k přepážce začali trousit první lidé, tak jsem se připojila. Slečna za přepážkou se mi omlouvala za zpoždění, a když se dozvěděla, že jsem trávila noc na letišti, tak na mě ona i její kolegyně vrhaly soucitné pohledy. Jako kompenzaci jsem vyfasovala tři tisíce jenů, které mi ovšem už k ničemu nebyly, jelikož jsem měla čas tak maximálně vypít svoje poslední mačča latté, projít kontrolou a dostat se k bráně. Mimochodem, můj tunový kufr měl 22,8 kg z 23 povolených (čímž chci poděkovat Midorikawovi-sama a všem svatým, že při mě stáli).
Proč k tomuto zpoždění došlo, nám však nikdo neřekl. Můj osobní tip je, že se kapitán, popř. i další členové posádky, tak ožrali, že prostě nemohli letět XD
Let samotný byl bezproblémový. Místo obvykle plného letadla však bylo cestujících jen naprosté minimum - v první a business třídě nebyl nikdo a v ekonomické jsme seděli po jednom u oken a uprostřed nebyl nikdo. Posádka se nás pak asi snažila uplácet jídlem a pitím, protože krom obvyklých dvou velkých jídel pořád proplouvali kolem s hromadama onigiri a zákusků a vnucovali to všem, kteří nespali. Já jsem takhle domů přitáhla asi čtyři onigiri, protože jsem prostě byla přecpaná a jim nešlo říct ne. A když kolem pendlovali s pitím, radši jsem dělala, že spím, protože se mi prostě nechtělo furt běhat na záchod. Výběr filmů stejně nebyl nic moc - skončila jsem u Matrixu s japonským dabingem a Shaun the Sheep.
Na mnichovském letišti mě ovšem nepotěšili, protože nás hned po příletu nahnali na kontrolu a já tak musela z báglu vytahovat veškerou elektroniku (což je v mém případě docela kopa). Ženská na kontrole toho pak asi litovala taky, protože mi zabralo alespoň 10 minut to všechno nacpat zpátky. Do odletu jsem měla čtyři hodiny, takže jsem nikam nespěchala. Na letišti jsem si dala asi čtyři kafe, a protože jsem se mohla uzívat, uložila jsem se na lavičky, spát se mi však nepodařilo. Můj let měl kupodivu zpoždění, ale mně už to bylo celkem fuk. Vyfasovala jsem místo za nějakýma Francouzema, které jsem měla chuť vyhodit ven nouzovým východem, u kterého seděli, protože měli potřebu se hlasitě bavit na celé letadlo (a někteří z nás už byli příliš unavení na to, aby byli schopni to v klidu snést). Domů jsem se dostala někdy v deset večer - totálně mrtvá. Můj kufr, který od počátku vypadal, že se každou chvilku rozpadne, to statečně vydržel až do konce, ale i tak už byl vyhozen, protože se na další cestování rozhodně necítil.A včera jsem zjistila, že jsem nejspíš někde v Japonsku (nebo někde po cestě tady v Čechách) ztratila klíče - takže se teď všichni svorně pomodlete, aby to radši bylo kdesi v Japonsku a ne tady před barákem, aby nás nepřišli vykrást - ne že bych toho doma měla k ukradnutí tolik (televize? co to je? prachy? kde bych je vzala?), ale noťas je můj životní partner a já bych bez něj asi umřela.
Tolik moje letištní dobrodružství - teď už jen překonat jetlag, který se sice každým rokem zlepšuje, ale momentálně se projevuje tím, že pravidelně každý den vstávám přesně v sedm ráno, ať jdu spát kdykoliv.
Monday, 1 September 2014
Tak zas sbohem, Tokio
Můj jubilejní desátý let (všechny během posledních tří let) z Kagošimy do Tokia proběhl v pořádku, vlastně až docela nudně. V Kagošimě se sice rozpršelo, tak jsme to vzali skrz mraky, ale byla to krása - jako by všude kolem vás byla vata <3 Měli jsme však menší zpoždění, což znamenalo, že jsem musela urychlit svou cestu na hostel. Dorazila jsem tedy v rekordním čase, vyšplhala s kufrem všechny schody (Nádhera měla jen 14,5 kila; všechny knihy jsem totiž nacpala do báglu a jsem si stopro jistá, že ten vážil víc než celý kufr -_-) a ubytovala se. No, ubytovala - odhodila jsem zavazadla, převlíkla se a utíkala zpátky na metro. Měla jsem totiž jen asi hodinu, abych se dopravila do Tokyo Dome City Hall na promítání Pikanči 2.5, na které jsem si horkotěžko vybojovala lístky v červenci. Hodina je dost času, říkáte si, ale já věděla kulový, kde to je, a povedlo se mi zrovna narazit na přestup, kde od sebe dvě linky byly vzdálené asi 350m, takže jsem zmateně běhala po ulici a hledala vstupy do metra. Hned na to jsem zase zmateně hledala ten správný barák (není Tokyo Dome jako Tokyo Dome) a nakonec jsem ještě zmateně hledala svoje sedadlo. Všecko se však našlo a já se mohla pokochat japonskými fanynkami Araši. Ne že by se nenašel žádný mužský, to zas ne, ale vždycky to byl jen doprovod. Mimochodem, čekala jsem lidi v mém věku, avšak věkové rozpětí bylo daleko větší - od šedivějících babiček po děti, které při natáčení prvního filmu nejspíš ještě ani nebyly na světě. Cizinky jsem tam viděla jen dvě - kamarádky s hidžáby na hlavách (věřte mi, že mezi těma Japonkama vyloženě svítily - stejně jako já; hned jsme se zpozorovaly).
Přesně na vteřinu se v sále setmělo, objevil se úvodní spot o tom, jak během filmu nemáme v sále telefonovat, prodávat jídlo či jezdit na skateboardu (s názornými ukázkami od členů Araši) a film začal. Upřímně musím říct, že to žádný úžasný příběh nemělo (mělo to vlastně vůbec nějaký?), na můj vkus se příliš vykrádali a na Araši to bylo příliš depresivní. Vždyť členové na konci, když se jich zeptali na slogan, svorně odpověděli: Džinsei wa curai, totemo unhappy (Život je těžký a velice nešťastný). Film to vystihuje - obzvlášť Bonova linie (Macudžun) a Čúova (Šó-čan) (ach, ta česká transkripce občas bolí, ale budu si za ní stát, i kdyby skály pukaly). Haru (Óno) měl ten příběh takový odfláknutý a Takuma (Nino) byl takový ehm... Aiba to odlehčil, a sice budu znít zaujatě, ale nejen že měl nejlepší příběh, ale byl i ze všech nejhezčí <3 Když se to vezme kolem a kolem, běžný člověk by na to zřejmě nešel, ale fanoušky to potěší. Ty japonské (a mě) obzvlášť, protože to vidí na velkém plátně - chápete to? Araši ne na malinkatém monitoru, ale na velkém plátně! Každý pór jsem jim viděla! XDD
Jako správná fanynka jsem si ten večer vzala jedinou věc, která křičí Araši, a to moje tričko loňské 24 džikan terebi, které navrhoval Óno. Takže jsem se zákonitě srazila s dívčinama, které ho měly taky, překvapeně jsme na sebe koukly a zasmály se tomu - no, víc se asi smály ony, ale i tak.
Pak už jsem jenom padla a spala.
Druhý den mě totiž čekala náročná cesta Šibuja-Haradžuku (crépes, chápete?)-Šindžuku-Ikebukuro, někdy také nazývaná Tour de BookOff. Následující den pak další, tentokrát Šinagawa, Akihabara, Ueno, Asakusa. Neptejte se, co všechno jsem koupila - bližší informace podám, až otevřu kufr a všechno to vysypu ven. Z těch podstatných věcí si vybavuju, že pašuju kudlu a rýžovar. A sukni z blešáku, která sice podle cenovky na stojaně mělá stát 500, ale babka chtěla 800, a já - mouchy snězte si mě - jsem jí na to nedokázala nic říct. Ale je pěkná. Pěkná a krátká! Jak si lidi můžou kupovat oblečení, když si ho nevyzkouší? wtf? Já to prostě neumím.
Zklamaly mě obchody s hudbou, neboť neměly, co jsem sháněla, ale slečna prodavačka ze Šindžuku má můj obdiv, neboť jen zaslechla Buck-Tick a hned věděla, co jim vyšlo za album, kdy, a co vyjde dalšího. Že by fanynka? Jo a byla jsem svědky japonského debutu nějakého korejského boybandu (a když to tu tak sepisuju, tak za mnou piští banda náctiletých, která se snaží zahlédnout nějakého člena korejské skupiny B.A.P., což sice neznám, ale Warrion jo, tak předpokládám, že jsou asi známí).
Všude jsou lidi, ale i přesto Tokio a Japonsko vůbec zbožňuju - i když mi někdy leze krkem *zle kouká na hodně blbě (ne)fungující wifi*. Ale mají mačču! A já mám teď jednu před sebou, ale nechávám si ji na ráno.
Hej, já se asi nezmínila, ale můj let má zpoždění zhruba 22 hodin, takže jsem vpodstatě vyfasovala den v Tokiu navíc. Má to ale háček - nemám ubytování a můj hostel i hostely v okolí jsou beznadějně plné. Můj kufr váží tunu, takže s ním ani nemůžu do mangakissa, takže jsem se rozhodla strávit noc na letišti Haneda. Mám trochu jídla, pití a momentálně i strategicky výhodné místo u zásuvky, které nehodlám hned tak opouštět. Do odletu mi zbývá ještě asi 13 a půl hodiny - doufám, že se alespoň trošičku vyspím, protože v noci na dnešek jsem toho moc nenaspala - zpráva z Lufthansy mi dorazila asi v půl čtvrtý ráno a já se kompletně probrala asi okolo páté (usnula jsem okolo půl jedný). A zítra toho taky moc nenaspím, protože mě čeká 11 hodin nad Ruskem. Jak to bude s navazujícím letem nemám tucha - snad se dozvím ráno, až si budu tisknout palubní lístek. Mé matce ani muk - kdyby věděla, že trávím noc na letišti, ještě by to s ní seklo.
Přesně na vteřinu se v sále setmělo, objevil se úvodní spot o tom, jak během filmu nemáme v sále telefonovat, prodávat jídlo či jezdit na skateboardu (s názornými ukázkami od členů Araši) a film začal. Upřímně musím říct, že to žádný úžasný příběh nemělo (mělo to vlastně vůbec nějaký?), na můj vkus se příliš vykrádali a na Araši to bylo příliš depresivní. Vždyť členové na konci, když se jich zeptali na slogan, svorně odpověděli: Džinsei wa curai, totemo unhappy (Život je těžký a velice nešťastný). Film to vystihuje - obzvlášť Bonova linie (Macudžun) a Čúova (Šó-čan) (ach, ta česká transkripce občas bolí, ale budu si za ní stát, i kdyby skály pukaly). Haru (Óno) měl ten příběh takový odfláknutý a Takuma (Nino) byl takový ehm... Aiba to odlehčil, a sice budu znít zaujatě, ale nejen že měl nejlepší příběh, ale byl i ze všech nejhezčí <3 Když se to vezme kolem a kolem, běžný člověk by na to zřejmě nešel, ale fanoušky to potěší. Ty japonské (a mě) obzvlášť, protože to vidí na velkém plátně - chápete to? Araši ne na malinkatém monitoru, ale na velkém plátně! Každý pór jsem jim viděla! XDD
Jako správná fanynka jsem si ten večer vzala jedinou věc, která křičí Araši, a to moje tričko loňské 24 džikan terebi, které navrhoval Óno. Takže jsem se zákonitě srazila s dívčinama, které ho měly taky, překvapeně jsme na sebe koukly a zasmály se tomu - no, víc se asi smály ony, ale i tak.
Pak už jsem jenom padla a spala.
Druhý den mě totiž čekala náročná cesta Šibuja-Haradžuku (crépes, chápete?)-Šindžuku-Ikebukuro, někdy také nazývaná Tour de BookOff. Následující den pak další, tentokrát Šinagawa, Akihabara, Ueno, Asakusa. Neptejte se, co všechno jsem koupila - bližší informace podám, až otevřu kufr a všechno to vysypu ven. Z těch podstatných věcí si vybavuju, že pašuju kudlu a rýžovar. A sukni z blešáku, která sice podle cenovky na stojaně mělá stát 500, ale babka chtěla 800, a já - mouchy snězte si mě - jsem jí na to nedokázala nic říct. Ale je pěkná. Pěkná a krátká! Jak si lidi můžou kupovat oblečení, když si ho nevyzkouší? wtf? Já to prostě neumím.
Zklamaly mě obchody s hudbou, neboť neměly, co jsem sháněla, ale slečna prodavačka ze Šindžuku má můj obdiv, neboť jen zaslechla Buck-Tick a hned věděla, co jim vyšlo za album, kdy, a co vyjde dalšího. Že by fanynka? Jo a byla jsem svědky japonského debutu nějakého korejského boybandu (a když to tu tak sepisuju, tak za mnou piští banda náctiletých, která se snaží zahlédnout nějakého člena korejské skupiny B.A.P., což sice neznám, ale Warrion jo, tak předpokládám, že jsou asi známí).
Všude jsou lidi, ale i přesto Tokio a Japonsko vůbec zbožňuju - i když mi někdy leze krkem *zle kouká na hodně blbě (ne)fungující wifi*. Ale mají mačču! A já mám teď jednu před sebou, ale nechávám si ji na ráno.
Hej, já se asi nezmínila, ale můj let má zpoždění zhruba 22 hodin, takže jsem vpodstatě vyfasovala den v Tokiu navíc. Má to ale háček - nemám ubytování a můj hostel i hostely v okolí jsou beznadějně plné. Můj kufr váží tunu, takže s ním ani nemůžu do mangakissa, takže jsem se rozhodla strávit noc na letišti Haneda. Mám trochu jídla, pití a momentálně i strategicky výhodné místo u zásuvky, které nehodlám hned tak opouštět. Do odletu mi zbývá ještě asi 13 a půl hodiny - doufám, že se alespoň trošičku vyspím, protože v noci na dnešek jsem toho moc nenaspala - zpráva z Lufthansy mi dorazila asi v půl čtvrtý ráno a já se kompletně probrala asi okolo páté (usnula jsem okolo půl jedný). A zítra toho taky moc nenaspím, protože mě čeká 11 hodin nad Ruskem. Jak to bude s navazujícím letem nemám tucha - snad se dozvím ráno, až si budu tisknout palubní lístek. Mé matce ani muk - kdyby věděla, že trávím noc na letišti, ještě by to s ní seklo.
Saturday, 30 August 2014
Na jižní Kjúšú už nikdy v létě X_x
Úspěšně jsem ukončila svou dobrovolnickou činnost v Nobeoce, což se neobešlo bez rozlučkového šabu šabu s paní Aojamou, jejím mladším synem a klukama z kolejí. Já ty tabehódaje fakt nesnáším - člověk se přežere k prasknutí a pak se jen modlí, aby ho to nezabilo (nebo neodsoudilo k večeru strávenému v blízkosti záchodové mísy). Ale chápete to - maso, polívky, saláty, takojaki, karaage, suši, ovoce, dezerty a zmrzlina (!) - to se přece musí všechno ochutnat! :D
Ještě než jsem zvedla kotvy, ubytovala se v sousedním pokoji dvacetiletá dívčina se svým jedenáctidenním miminem. Nejen že jsem si přišla stará, ale zároveň taky určitým způsobem nedospělá, a nedej bože, když se mi ho snažili vnutit, abych ho podržela - zbaběle jsem prchla :-X
Následující den jsem se z Nobeoky přesouvala do Mijazaki přes Takanabe (což je místo známé především tím, že odtud pochází náš milovaný W-sensei) - upřímně, je to díra, nejezděte tam, nic tam není a i místní tvrdí, že je to vesnice. Mijazaki se nachází jižněji než Nobeoka a bylo to teplotně znát. Zvlášť když se můj hostel nacházel asi tři čtvrtě hodiny pěšky od stanice. Táhla jsem se s Nádherou na přímém sluníčku a nadávala jak špaček. Ale hostel to byl docela fajn, majitelka strašně milá - hned mi půjčila kolo (a já mohla vyrazit do BookOffu), tak jsem zajela do místní svatyně (kde jsem si vytáhla nešťastné omikudži :-( a kde jsou mimochodem všude komáři - jakmile těm mrchám dáte šanci, ohlodají vás až na kost!). Pak jsem ještě zjistila, že jsem dorazila právě včas na to, abych ještě stihla závěr místního festivalu. Na hlavní ulici táhnoucí se od nádraží vyrostly stánky s dobrotama a pitím, v prostoru křižovatek se odehrávala pouliční vystoupení od zpěváků, přes hráče na všelijaké nástroje až po taneční skupiny okinawských tanců eisa. Ani tentokrát jsem neodolala vůni ikajaki (opečené olihně) a rvala se s ní uprostřed ulice ve snaze ji co možná nejsnazším způsobem sníst a nezruinovat si přitom bílé triko.
.JPG)
Druhý den jsem měla v plánu jet vlakem do Aošimy a zpět, ale dozvěděla jsem se od majitelky hostelu, že existuje jednodenní jízdenka na autobus, která sice platí jen na určitých linkách, ale stojí 1000 jenů a dostanu se s ní nejen do Aošimy, ale např. i do vzdálenější svatyně Udo. Zamířila jsem tedy do autobusového centra, kde jsem ovšem narazila na nějakou nepříjemnou slečnu, která se mi snažila zatajit co nejvíc informací - třeba že jako cizinec mám právo na ten tisícijenový lístek, zatímco Japonci si připlatí 800 jenů navíc, o trasách mi neřekla vůbec nic a o nástupišti, ze kterého odjíždí autobus, taky ne. Což o to, já jsem toho v Japonsku procestovala už dost, ale jestli mám nějakou slabinu, tak jsou to zaručeně autobusy. Nikdy netuším, kam který jede, kolik mě cesta bude stát, nebo jak dlouho to bude trvat. Autobusům prostě nevěřím, co by se za nehet vešlo. Takže i tentokrát jsem byla řádně nervózní, ačkoliv jsem jízdní řád i mapu tras měla v ruce. Štěstí mi však přálo a já úspěšně dorazila ke svatyni Udo. Zde pokračovala moje smůla z předchozího dne ve svatyni Mijazaki, tentokrát ale ne v podobě omikudži, nýbrž malých keramických kuliček, kterými jsme se měli trefit do kruhu z provazu na jakési skále. Všichni okolo se trefovali, tak jsem si řekla, že to nebude tak složitý... bylo. Očividně nemám žádnou mušku a odhad vzdálenosti se mi taky vyhnul obloukem.
Z Udo jsem se vydala autobusem do Aošimy - malého ostrůvku spojeného s pevninou můstkem a plážemi všude okolo. Samozřejmě těsně, než jsem ten most přešla, začlo lejt, tak jsem se schovala ve svatyni, ze které mám teda už o něco lepší omikudži, ale furt to není daikiči, nejvíce štěstí. Naštěstí to byla jen přeháňka a za chvilku už zase svítilo sluníčko. Tak jsem si řekla, že vyzkouším tu místní pláž. A ejhle, kvůli nepříznivé předpovědi počasí nás plavčíci nepustili do větší hloubky než po kolena. Mimochodem, nikdy nevěřte japonskému označení plavecká pláž, NIKDY! Většinou se jedna o malinkatý ohraničený kousek moře, kde máte vody maximálně po pás, nedovolí vám plavat mimo stanovený prostor a všude jsou malí haranti. Asi nejhorší ukázku takovéto "plavecké pláže" jsem zažila přímo v Mijazaki, kde zmiňovanou pláž tvořil prostor moře o velikosti zhruba 2x5 metrů a vody po kolena v nejhlubším místě. Znechuceně jsem odešla hledat alternativu a asi o kilometr a půl dál jsem narazila na nikým nehlídané pobřeží, kde nebyl absolutně nikdo a voda úžasná, takže jsem se tam okamžitě rozplácla a bylo.
Ale zpět k Aošimě - jakmile jsem viděla, že tady si teda nezaplavu, vydala jsem se autobusem zpět do Mijazaki, zalezla do obchoďáku, kde jsem doplnila zásoby, a vydala se do parku Heiwadai, který je známý pro sošky haniwa. Stmívalo se ale, tak jsem stihla projít jen část. Tady v Japonsku se stmívá hrozně divně - furt je světlo, furt dobrý a najednou se přiblíží sedmá a zničehonic je tma jak v ranci.
Následující den jsem opět ukořistila kolo, zajela obhlídnout i zbytek parku Heiwadai (a z cedulí se poučila, co všechno jedovatého mě tam může zabít včetně housenek a kytek, přičemž stačí, abych se jich jen dotkla). Pak jsem si prošla okolí místního muzea, kde jsou ukázky starých dřevěných baráčků, ale protože bylo fakt neskutečný hic, vydala jsem se k moři. Ano, k té výše zmíněné "plavecké pláži". Ale jak už víte, nakonec jsem se do toho moře stejně dostala (a ani jsem nikoho kvůli tomu nemusela zabíjet - úspěch!). Když jsem se dostatečně vycachtala (a spálila i přes dvojitou vrstvu opalovacího krému s faktorem 30), sedla jsem na kolo a zajela do obchoďáku s tím, že mám chuť na zmrzlinu. Záchranou mi byl Mister Donut, pro kterého dělal reklamu na jakousi zmrzlou sladkost Aiba (tak jsem to samozřejmě hned vyzkoušela - dobrý to bylo, jen tak dál). Následovala obligatorní zastávka v BookOffu, no a protože jsem se rozhodla koupit našemu milému W-senseiovi omijage, když už jsem v jeho rodné prefektuře Mijazaki, tak jsem zajela ještě do druhého obchoďáku. Už při odjezdu z Nobeoky měl můj kufr téměř 15 kilo, které jsou povolené u aerolinek Skymark, takže jsem byla lehce na vážkách, jestli to ještě jakž takž půjde nebo ne. No a pak se stal BookOff a bylo to v háji...
27. jsem měla v plánu vydat se z Mijazaki do Kagošimy vlakem tak, abych zhruba ve tři dorazila. Jenže když mě paní majitelka hostelu vezla na nádraží, vzpomněla si, že kdosi, kdo mohl být pouhý známý nebo taky její syn, se ten den chystá do Kagošimy a že mě může vzít s sebou. Než jsem se nadála, seděla jsem v cizím obýváku, přede mnou typický hnusný japonský čaj a čekala jsem, až se pan řidič (ať už to byl kdokoliv) vzbudí. On, jeho nepříjemná manželka a já jsme vyrazili asi v půl dvanácté a cestou se stavili na suši. Paní manželka byla o něco příjemnější, když jsem jim při té příležitosti přispěla na benzín, ale to už mi bylo kapku jedno, protože to vedro mě zmohlo a já většinu cesty prospala. Do Kagošimy jsme dorazili něco po čtvrté a rozloučili se před mým hostelem. Ten den jsem ještě chtěla stihnout vyšplhat se na vyhlídku na kopci Širojama, tak jsem jen odhodila Nádheru a už zase razila do toho vedra k padnutí. Vážně - jih Kjúšú prostě podle mě není obyvatelný. Cestou jsem narazila na BookOff a při vycházení ven mi bylo jasné, že váhový limit mého zavazadla je ten tam. V tom jsem se dnes ještě více utvrdila, když jsem odcházela z dalšími čtyřmi knihami. Někdo mě zastavte! No každopádně jsem se včera těsně před soumrakem vyhrabala na Širojamu a zklamaně zjistila, že sopka Sakuradžima je schovaná v mracích. Nějaká paní se mě zeptala, odkud že jsem, a jakmile jsem řekla Čeko, tak mi začla vyprávět, že v Česku byla a že bylo hrozný vedro a celou dobu byla přesvědčená, že Hagia Sofia je součást České republiky. Zakecaly jsme se, společně pak sešly kopec zase zpátky dolů, ona pak v parku dala nažrat toulavým koťatům, řekla mi, jak se dostanu zpátky na nádraží a rozloučily jsme se.
Dnes pokračovalo stejné vedro a dusno jako včera, tak jsem ani neměla chuť někam moc vyrážet. Procházela jsem tedy město (ty zatracené BookOffy!), dala si mačča latté, došla do přístavu a zase zpátky. Fakt se tu nedá žít - někde v půlce jsem málem odpadla a i když jsem si máčela nohy ve fontáně, litovala jsem, že tu nikde není možnost zajít k moři - všude přístavy a útesy.
Zítra (29.) odlétám zpět do Tokia a večer, když sebou hodím a neztratím se v metru nebo tak, mě čeká promítání Pikanči 2.5, filmu s Araši v Tokyo Dome City Hall *-*
Ještě než jsem zvedla kotvy, ubytovala se v sousedním pokoji dvacetiletá dívčina se svým jedenáctidenním miminem. Nejen že jsem si přišla stará, ale zároveň taky určitým způsobem nedospělá, a nedej bože, když se mi ho snažili vnutit, abych ho podržela - zbaběle jsem prchla :-X
Následující den jsem se z Nobeoky přesouvala do Mijazaki přes Takanabe (což je místo známé především tím, že odtud pochází náš milovaný W-sensei) - upřímně, je to díra, nejezděte tam, nic tam není a i místní tvrdí, že je to vesnice. Mijazaki se nachází jižněji než Nobeoka a bylo to teplotně znát. Zvlášť když se můj hostel nacházel asi tři čtvrtě hodiny pěšky od stanice. Táhla jsem se s Nádherou na přímém sluníčku a nadávala jak špaček. Ale hostel to byl docela fajn, majitelka strašně milá - hned mi půjčila kolo (Druhý den jsem měla v plánu jet vlakem do Aošimy a zpět, ale dozvěděla jsem se od majitelky hostelu, že existuje jednodenní jízdenka na autobus, která sice platí jen na určitých linkách, ale stojí 1000 jenů a dostanu se s ní nejen do Aošimy, ale např. i do vzdálenější svatyně Udo. Zamířila jsem tedy do autobusového centra, kde jsem ovšem narazila na nějakou nepříjemnou slečnu, která se mi snažila zatajit co nejvíc informací - třeba že jako cizinec mám právo na ten tisícijenový lístek, zatímco Japonci si připlatí 800 jenů navíc, o trasách mi neřekla vůbec nic a o nástupišti, ze kterého odjíždí autobus, taky ne. Což o to, já jsem toho v Japonsku procestovala už dost, ale jestli mám nějakou slabinu, tak jsou to zaručeně autobusy. Nikdy netuším, kam který jede, kolik mě cesta bude stát, nebo jak dlouho to bude trvat. Autobusům prostě nevěřím, co by se za nehet vešlo. Takže i tentokrát jsem byla řádně nervózní, ačkoliv jsem jízdní řád i mapu tras měla v ruce. Štěstí mi však přálo a já úspěšně dorazila ke svatyni Udo. Zde pokračovala moje smůla z předchozího dne ve svatyni Mijazaki, tentokrát ale ne v podobě omikudži, nýbrž malých keramických kuliček, kterými jsme se měli trefit do kruhu z provazu na jakési skále. Všichni okolo se trefovali, tak jsem si řekla, že to nebude tak složitý... bylo. Očividně nemám žádnou mušku a odhad vzdálenosti se mi taky vyhnul obloukem..JPG) |
| *dramatická hudba v pozadí* |
Ale zpět k Aošimě - jakmile jsem viděla, že tady si teda nezaplavu, vydala jsem se autobusem zpět do Mijazaki, zalezla do obchoďáku, kde jsem doplnila zásoby, a vydala se do parku Heiwadai, který je známý pro sošky haniwa. Stmívalo se ale, tak jsem stihla projít jen část. Tady v Japonsku se stmívá hrozně divně - furt je světlo, furt dobrý a najednou se přiblíží sedmá a zničehonic je tma jak v ranci.
.JPG) |
| sakra, nedojela já jsem omylem na Hawaii? |
.JPG) |
| To černý vzádu, jak nevidíte, tak to je Sakuradžima XD |
Dnes pokračovalo stejné vedro a dusno jako včera, tak jsem ani neměla chuť někam moc vyrážet. Procházela jsem tedy město (ty zatracené BookOffy!), dala si mačča latté, došla do přístavu a zase zpátky. Fakt se tu nedá žít - někde v půlce jsem málem odpadla a i když jsem si máčela nohy ve fontáně, litovala jsem, že tu nikde není možnost zajít k moři - všude přístavy a útesy.
Zítra (29.) odlétám zpět do Tokia a večer, když sebou hodím a neztratím se v metru nebo tak, mě čeká promítání Pikanči 2.5, filmu s Araši v Tokyo Dome City Hall *-*
Subscribe to:
Posts (Atom)