Na jižní Kjúšú už nikdy v létě X_x

Úspěšně jsem ukončila svou dobrovolnickou činnost v Nobeoce, což se neobešlo bez rozlučkového šabu šabu s paní Aojamou, jejím mladším synem a klukama z kolejí. Já ty tabehódaje fakt nesnáším - člověk se přežere k prasknutí a pak se jen modlí, aby ho to nezabilo (nebo neodsoudilo k večeru strávenému v blízkosti záchodové mísy). Ale chápete to - maso, polívky, saláty, takojaki, karaage, suši, ovoce, dezerty a zmrzlina (!) - to se přece musí všechno ochutnat! :D
Ještě než jsem zvedla kotvy, ubytovala se v sousedním pokoji dvacetiletá dívčina se svým jedenáctidenním miminem. Nejen že jsem si přišla stará, ale zároveň taky určitým způsobem nedospělá, a nedej bože, když se mi ho snažili vnutit, abych ho podržela - zbaběle jsem prchla :-X

Následující den jsem se z Nobeoky přesouvala do Mijazaki přes Takanabe (což je místo známé především tím, že odtud pochází náš milovaný W-sensei) - upřímně, je to díra, nejezděte tam, nic tam není a i místní tvrdí, že je to vesnice. Mijazaki se nachází jižněji než Nobeoka a bylo to teplotně znát. Zvlášť když se můj hostel nacházel asi tři čtvrtě hodiny pěšky od stanice. Táhla jsem se s Nádherou na přímém sluníčku a nadávala jak špaček. Ale hostel to byl docela fajn, majitelka strašně milá - hned mi půjčila kolo (a já mohla vyrazit do BookOffu), tak jsem zajela do místní svatyně (kde jsem si vytáhla nešťastné omikudži :-( a kde jsou mimochodem všude komáři - jakmile těm mrchám dáte šanci, ohlodají vás až na kost!). Pak jsem ještě zjistila, že jsem dorazila právě včas na to, abych ještě stihla závěr místního festivalu. Na hlavní ulici táhnoucí se od nádraží vyrostly stánky s dobrotama a pitím, v prostoru křižovatek se odehrávala pouliční vystoupení od zpěváků, přes hráče na všelijaké nástroje až po taneční skupiny okinawských tanců eisa. Ani tentokrát jsem neodolala vůni ikajaki (opečené olihně) a rvala se s ní uprostřed ulice ve snaze ji co možná nejsnazším způsobem sníst a nezruinovat si přitom bílé triko.

Druhý den jsem měla v plánu jet vlakem do Aošimy a zpět, ale dozvěděla jsem se od majitelky hostelu, že existuje jednodenní jízdenka na autobus, která sice platí jen na určitých linkách, ale stojí 1000 jenů a dostanu se s ní nejen do Aošimy, ale např. i do vzdálenější svatyně Udo. Zamířila jsem tedy do autobusového centra, kde jsem ovšem narazila na nějakou nepříjemnou slečnu, která se mi snažila zatajit co nejvíc informací - třeba že jako cizinec mám právo na ten tisícijenový lístek, zatímco Japonci si připlatí 800 jenů navíc, o trasách mi neřekla vůbec nic a o nástupišti, ze kterého odjíždí autobus, taky ne. Což o to, já jsem toho v Japonsku procestovala už dost, ale jestli mám nějakou slabinu, tak jsou to zaručeně autobusy. Nikdy netuším, kam který jede, kolik mě cesta bude stát, nebo jak dlouho to bude trvat. Autobusům prostě nevěřím, co by se za nehet vešlo. Takže i tentokrát jsem byla řádně nervózní, ačkoliv jsem jízdní řád i mapu tras měla v ruce. Štěstí mi však přálo a já úspěšně dorazila ke svatyni Udo. Zde pokračovala moje smůla z předchozího dne ve svatyni Mijazaki, tentokrát ale ne v podobě omikudži, nýbrž malých keramických kuliček, kterými jsme se měli trefit do kruhu z provazu na jakési skále. Všichni okolo se trefovali, tak jsem si řekla, že to nebude tak složitý... bylo. Očividně nemám žádnou mušku a odhad vzdálenosti se mi taky vyhnul obloukem.

*dramatická hudba v pozadí*

Z Udo jsem se vydala autobusem do Aošimy - malého ostrůvku spojeného s pevninou můstkem a plážemi všude okolo. Samozřejmě těsně, než jsem ten most přešla, začlo lejt, tak jsem se schovala ve svatyni, ze které mám teda už o něco lepší omikudži, ale furt to není daikiči, nejvíce štěstí. Naštěstí to byla jen přeháňka a za chvilku už zase svítilo sluníčko. Tak jsem si řekla, že vyzkouším tu místní pláž. A ejhle, kvůli nepříznivé předpovědi počasí nás plavčíci nepustili do větší hloubky než po kolena. Mimochodem, nikdy nevěřte japonskému označení plavecká pláž, NIKDY! Většinou se jedna o malinkatý ohraničený kousek moře, kde máte vody maximálně po pás, nedovolí vám plavat mimo stanovený prostor a všude jsou malí haranti. Asi nejhorší ukázku takovéto "plavecké pláže" jsem zažila přímo v Mijazaki, kde zmiňovanou pláž tvořil prostor moře o velikosti zhruba 2x5 metrů a vody po kolena v nejhlubším místě. Znechuceně jsem odešla hledat alternativu a asi o kilometr a půl dál jsem narazila na nikým nehlídané pobřeží, kde nebyl absolutně nikdo a voda úžasná, takže jsem se tam okamžitě rozplácla a bylo.
Ale zpět k Aošimě - jakmile jsem viděla, že tady si teda nezaplavu, vydala jsem se autobusem zpět do Mijazaki, zalezla do obchoďáku, kde jsem doplnila zásoby, a vydala se do parku Heiwadai, který je známý pro sošky haniwa. Stmívalo se ale, tak jsem stihla projít jen část. Tady v Japonsku se stmívá hrozně divně - furt je světlo, furt dobrý a najednou se přiblíží sedmá a zničehonic je tma jak v ranci.

sakra, nedojela já jsem omylem na Hawaii?

Následující den jsem opět ukořistila kolo, zajela obhlídnout i zbytek parku Heiwadai (a z cedulí se poučila, co všechno jedovatého mě tam může zabít včetně housenek a kytek, přičemž stačí, abych se jich jen dotkla). Pak jsem si prošla okolí místního muzea, kde jsou ukázky starých dřevěných baráčků, ale protože bylo fakt neskutečný hic, vydala jsem se k moři. Ano, k té výše zmíněné "plavecké pláži". Ale jak už víte, nakonec jsem se do toho moře stejně dostala (a ani jsem nikoho kvůli tomu nemusela zabíjet - úspěch!). Když jsem se dostatečně vycachtala (a spálila i přes dvojitou vrstvu opalovacího krému s faktorem 30), sedla jsem na kolo a zajela do obchoďáku s tím, že mám chuť na zmrzlinu. Záchranou mi byl Mister Donut, pro kterého dělal reklamu na jakousi zmrzlou sladkost Aiba (tak jsem to samozřejmě hned vyzkoušela - dobrý to bylo, jen tak dál). Následovala obligatorní zastávka v BookOffu, no a protože jsem se rozhodla koupit našemu milému W-senseiovi omijage, když už jsem v jeho rodné prefektuře Mijazaki, tak jsem zajela ještě do druhého obchoďáku. Už při odjezdu z Nobeoky měl můj kufr téměř 15 kilo, které jsou povolené u aerolinek Skymark, takže jsem byla lehce na vážkách, jestli to ještě jakž takž půjde nebo ne. No a pak se stal BookOff a bylo to v háji...

To černý vzádu, jak nevidíte, tak to je Sakuradžima XD

27. jsem měla v plánu vydat se z Mijazaki do Kagošimy vlakem tak, abych zhruba ve tři dorazila. Jenže když mě paní majitelka hostelu vezla na nádraží, vzpomněla si, že kdosi, kdo mohl být pouhý známý nebo taky její syn, se ten den chystá do Kagošimy a že mě může vzít s sebou. Než jsem se nadála, seděla jsem v cizím obýváku, přede mnou typický hnusný japonský čaj a čekala jsem, až se pan řidič (ať už to byl kdokoliv) vzbudí. On, jeho nepříjemná manželka a já jsme vyrazili asi v půl dvanácté a cestou se stavili na suši. Paní manželka byla o něco příjemnější, když jsem jim při té příležitosti přispěla na benzín, ale to už mi bylo kapku jedno, protože to vedro mě zmohlo a já většinu cesty prospala. Do Kagošimy jsme dorazili něco po čtvrté a rozloučili se před mým hostelem. Ten den jsem ještě chtěla stihnout vyšplhat se na vyhlídku na kopci Širojama, tak jsem jen odhodila Nádheru a už zase razila do toho vedra k padnutí. Vážně - jih Kjúšú prostě podle mě není obyvatelný. Cestou jsem narazila na BookOff a při vycházení ven mi bylo jasné, že váhový limit mého zavazadla je ten tam. V tom jsem se dnes ještě více utvrdila, když jsem odcházela z dalšími čtyřmi knihami. Někdo mě zastavte! No každopádně jsem se včera těsně před soumrakem vyhrabala na Širojamu a zklamaně zjistila, že sopka Sakuradžima je schovaná v mracích. Nějaká paní se mě zeptala, odkud že jsem, a jakmile jsem řekla Čeko, tak mi začla vyprávět, že v Česku byla a že bylo hrozný vedro a celou dobu byla přesvědčená, že Hagia Sofia je součást České republiky. Zakecaly jsme se, společně pak sešly kopec zase zpátky dolů, ona pak v parku dala nažrat toulavým koťatům, řekla mi, jak se dostanu zpátky na nádraží a rozloučily jsme se.

Dnes pokračovalo stejné vedro a dusno jako včera, tak jsem ani neměla chuť někam moc vyrážet. Procházela jsem tedy město (ty zatracené BookOffy!), dala si mačča latté, došla do přístavu a zase zpátky. Fakt se tu nedá žít - někde v půlce jsem málem odpadla a i když jsem si máčela nohy ve fontáně, litovala jsem, že tu nikde není možnost zajít k moři - všude přístavy a útesy.

Zítra (29.) odlétám zpět do Tokia a večer, když sebou hodím a neztratím se v metru nebo tak, mě čeká promítání Pikanči 2.5, filmu s Araši v Tokyo Dome City Hall *-*

Příjemné nicnedělání

V Japonsku nastal obon, takže všichni hromadně migrují po celém Japonsku. Na zdejších kolejích je mrtvo - zůstali tu asi tři lidi, ale jak tu není ani personál, a nejsou proto obědy a večeře, tak nikoho nepotkávám. I paní Aojama zmizla do domu svého mladšího syna, ale o tom až za chvilku. Jinými slovy mám tolik volnosti, že nevím, co s ní.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale i přesto jsem si řekla, že nebudu sedět doma jako pecka a zajedu se někam podívat. Našla jsem si, že v přijatelné vzdálenosti je vodopád, zjistila jsem trasu, řekla si, že to nebude tak složité najít, a vyrazila jsem. To si tak jedu asi pět minut a ucítím první kapky deště. To bude v pohodě, říkám si a jedu dál. Ujedu pár desítek metrů a zničehonic se spustí slejvák. Není kam se schovat, tak holt v tom lijáku jedu, aniž bych viděla víc jak metr před sebe. Bezvadný zážitek -_- Nakonec jsem se schovala pod nějakým mostem, ale tou dobou jsem byla promoklá skrz naskrz, takže už to bylo celkem jedno. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si řekla, že hned tak pršet nepřestane a vytáhla jsem mobil, že si půjdu číst, tak slejvák skončil, jako když utne -_-

Jela jsem dál a měla jsem na paměti, kde že to mám odbočit, ale odpovídajícího názvu křižovatky jsem se nějak nemohla dočkat. Tak jsem prostě jela furt rovně a doufala, že jsem třeba jen blbě odhadla vzdálenost. A protože tohle je Japonsko, tak je samozřejmě na každym kroku kopec, takže řidiči projíždějící tou oblastí se mohli pokochat zmoklým gaidžinem v sukni, který si to šine venkovskou krajinou na městskym kole, v očích má smrt a na tachometru 0,01 km/h. Jako moje zrezivělá kraksna má dokonce tři převody, které se sice sekají, ale po chvíli konejšení fungují, avšak ani to mě nezachránilo. Na druhou stranu jsem z kola slezla a tlačila ho jen jednou a to na úplném konci - k tomu se ještě dostanu.
No tak si tak jedu, krajina sice krásná, ale moje odbočka furt nikde. Dojela jsem k mostu, kde se opravoval jeden pruh a chodník, tak tam pro pěší udělali takovou uzounkou vyštěrkovanou cestičku. No a protože já jsem spíš pěší než motorizovaná, tak jsem se na pokyn pana hlídače vydala touhle strastiplnou stezkou. Upřímně jsem se viděla rozplácnutá kdesi uprostřed a v hlavě si furt opakovala, že mám hlavně chránit zuby, abych nepřišla o další (aneb Kavi se už v minulosti jednou takhle rozšmelcovala a přišla o přední zub, tak má zkušenosti). Přežila jsem a odměnou mi byla cedule s názvem čtvrti, kde že se to zrovna nacházím. Vylovila jsem na mobilu mapu a hledám a hledám a koukám, že jsem někde úplně v háji a že se musím vrátit skoro polovinu cesty. Takže pekelná cestička podruhé a už jsem si to zase frčela zpátky -_-
Samozřejmě že když jsem dojela do té poloviny cesty, tak na mě kouká cedule jak kráva, že tady mám odbočit. Tou dobou jsem ještě byla odhodlaná, ale když následovala cesta stále jen do kopce, odhodlání mě pomalinku opouštělo. Vydržela jsem to tři čtvrtě hodiny a v dálce viděla zmiňovaný vodopád, jenže pak byl kopec už moc strmý, tak jsem byla nucena slézt a kolo tlačit. Zhruba tady mě uvítala cedule, že vodopád je asi 8 km daleko. Do kopce. Lesem. Zhruba v pět odpoledne. Odhodlání mi dalo sbohem, řekla jsem si, že vodopád jsem viděla (i když jen z dálky), kolo jsem otočila a s pocit, že je mi všechno jedno, jsem z toho jednoho nekončícího kopce fičela dolů. Jen pro zajímavost: ten den jsem ujela 37 km, z toho 14 zbytečných. Nohy mi div neupadly a večer jsem zapadla do postele a odmítala vstát (ano, hádáte správně, Kavi normálně na kole nejezdí - to jen občasně v Japonsku).

i tuleň se chce jít vykoupat, jen ti Japonci ne

Pátek mohl být naprosto obyčejným nudným dnem - kdybych si nevyjela na pláž a po cestě zpátky neztratila klíč od kola. To jsem samozřejmě zjistila, až když jsem zacvakla řetěz, takže jsem se musela vydat hledat pěšky. Celou cestu jsem měla oči na štopkách, ale kde nic tu nic. Narůstal ve mně strach, že klíč nenajdu a budu to muset vysvětlovat, možná dokonce i platit... Na druhou stranu jsem věřila, že určitě bude u pláže, tohle je přeci Japonsko, tady když člověk něco najde, tak to nesebere a nenechá si to. Tak jsem se přihnala na místo, odkud jsem vyjela - a nic. Viděla jsem to černě - pečlivě jsem prohlížela křoví okolo, obrubníky, kanály. Nic. V hlavě jsem si začala připravovat scénáře, co a jak řeknu, jak mě paní Aojama seřve, jak mě seřve záhadný majitel kola (ať je to kdokoliv)... a najednou koukám na žlutý vyvýšený pruh uprostřed chodníku, který je určen pro orientaci nevidomých, a tam si leží ten malý klíček s oranžovým přívěškem! To bylo radosti na starém bělidle! Domů jsem sice dorazila o hodinu a půl později, než jsem původně chtěla, ale co se dá dělat.

Následující den mi bylo sděleno, že teda obon a že nebude oběd, ať si něco seženu, ale že večeře bude - pojede se grilovat. Příště by se třeba mohli obtěžovat mi říct, v kolik že se to bude vyrážet, protože pojem "večer" je poněkud široký. Jelo se do domu mladšího syna paní Aojamy, kam přijel i starší syn a banda kamarádů. Nerozuměla jsem jim, bavili se o věcech, které mi nic neříkají, a kdyby tam nebylo pivo a židle, tak mě tam neuvidí. Aspoň že měli edamame - ty já ráda.
V sousedství se zrovna odehrávalo nějaké místní macuri, a protože jeden z kamarádů přitáhl i svýho čtyřletýho syna, tak jsme se tam šli podívat (protože kakigóri, chápete). No a neptejte se jak, ale skončila jsem uprostřed hloučku důchodců, co tancovali nějaký lidový tanec. Složitý to teda nebylo, ale já jsem na taneční kroky naprostý antitalent, tak jsem se snažila napodobovat okolí a připadala si jako pitomec. Asi netřeba zmiňovat, že důchodcům div nevypadávaly oči, když viděli gaidžina podivně máchat rukama absolutně mimo rytmus.
Následovalo hanabi, což byla taky celkem sranda, jelikož kamarádi se rozhodli rozložit si rachejtle na neosvětlenou silnici, takže zaprvé na to absolutně neviděli a za druhé se vše muselo narychlo odklízet, když projíždělo auto. Uznávám, že ty japonské prskavky jsou fakticky pěkné a měly by být i u nás (třeba by bylo míň utrhaných prstů než z rachejtlí).

Když už jsem u toho včerejška, tak mě fascinuje hned několik věcí:
1) Vážně je fakt, že váš čtyřletý syn paří hry na smartfonu a že se to naučil už v roce a půl, něco, čím byste se měli chlubit? Není to spíš důkaz vašeho vlastního nezájmu aneb co mám s tebou dělat, tady máš mobil, hraj si a dej tátovi na chvíli pokoj? (asi jsem moc konzervativní...)
2) Když cizinec umí váš jazyk, ale zrovna tohle jedno slovo nezná, není lepší pokusit se to vysvětlit nebo to říct jinak, než se snažit najít ekvivalent v angličtině, kterou neumíte? Ne, vážně, já nejsem blbá - když mi řeknete, že to není práce v kanceláři ale venku, tak já pochopím, že asi myslíte manuální; když mi řeknete "hando džobu", tak si pod tím sice taky něco představím, ale nejspíš něco úplně jiného, než jste mysleli...

Mimochodem, tady máte seznam otázek, na které už mě vážně nebaví odpovídat:

• To jsi se naučila japonsky až po příjezdu sem?
  No jasně, před měsícem jsem si koupila Moje první japonština a našprtala se celý jazyk během týdne, brnkačka.
• A učíte se ve škole i znaky? 
  Ne, celých pět let jsme v hodinách koukali na anime... 
• Máte v Čechách televize?
  Ne, ve volném čase koukáme do zdi.
• Máte v Čechách hry jako Playstation a tak?
  Ne, paříme tady piškvorky a pouštíme káči jak za krále klacka.
• Taky v Čechách jíte maso?
  Ne, my se vyvinuli z králíků, a když máme hlad, vylezem ohlodat trávník před domem.
• Jaktože umíš jíst hůlkama?
  Jaktože vy neumíte jíst příborem?
• Máte v Čechách taky přírodu - potoky, hory, lesy?
  Ne, my se inspirovali v měsíční krajině, 9/10 would recommend.

Ano, opravdu jsem se s těmito otázkami setkala, nic si nevymýšlím. A to nemluvím o tom, že jsou přesvědčení, že naše typické jídlo jsou brambory s pečivem, že když hrajeme lední hokej, tak to znamená, že tu máme počasí jak na Sibiři (pokud možno celoročně), a kupodivu jsou přesvědčení, že náš systém recyklace je daleko vymakanější než ten jejich a že naše města jsou krásně čistá - jak na to proboha přišli?? Taky bývají překvapení, že mám fejsbuk (hej, já nejsem pokemon, mě si nemusíte přidávat, když ani nevím, jak se vlastně jmenujete a kdo jste), ale když se jim snažíte sdělit, že stahujete japonské filmy a seriály z netu, nechápou, jak je něco takového možné.
Občas se bavím tím, že se nevinně zeptám, co nějaké slovo znamená, i když ho znám, a pak sleduju, jak se zoufale snaží mi to něco vysvětlit. Včera jsem se zkusila zeptat na gókon, a protože tahle parta si očividně radši zkusí oprášit zbytky angličtiny, než aby se namáhala s vysvětlením, zjistila jsem, že gókon je vlastně "buraindo komjunikéšon" :D nj, proč ne. Ale teda tohle používání pseudoangličtiny je fakt matoucí: představte si, že se bavíte s Japoncem, on se vás zeptá, jestli se ještě někdy do Japonska vrátíte, vy mu to odkejvete a on ukáže na svůj dům se slovy "sekondo hausu". Jo, jasně, nádherně v tom vidim to "až zase někdy přijedeš do Japonska, jsi tu v mém domě opět vítána." Jasný jak facka.

Tak jsem si postěžovala a můžeme pokračovat :D
Paní Aojama mě v půlnoci zavezla zpátky na koleje a sama zůstala u mladšího syna. Já využila situace, vykašlala se na úklid a místo toho se jela rozplácnout na pláž. Je neděle, venku hezky a kdo se v Japonsku koupe v moři? Já (a tři surfaři - to aby se neřeklo).

No, asi tak. Nic moc se tu neděje, ale i za to jsem ráda. Čím dál víc mě totiž děsí to, že mě čeká hledání práce. Já se vážně nechci vrátit...

After the storm

Tajfuny jsou konečně v čudu, takže mi dokonce i schne prádlo a já se můžu vydat ven!
Od posledně se událo pár zajímavých věcí - první z nich byla grilovačka. Venku zuřil tajfun, takže na terasu se jít nedalo, ale ani tak jsme to nevzdali a uchýlili se do přízemní garáže. Ti ostýchaví kluci, kteří se drží zpátky a radši se jdou najíst k sobě do pokoje, než aby se mnou zůstali v jedné místnosti, tak přesně ti samí viděli maso, zablesklo se jim v očích a najednou se drali dopředu, div se nepozabíjeli, jen aby si ukořistili kus žvance. Krom první várky, kdy mi jeden ze staršího osazenstva sararímanů věnoval pár kousků masa (protože jsem na gril jen smutně koukala zpovzdálí), jsem se spokojila s opečenýma houbama, zelím a lilkem, protože zeleninku hoši nemusejí. Po pivu taky skočili jak slepice po flusu, tak nebylo divu, že se muselo jet pro další. Což ovšem neskončilo zrovna slavně, jelikož maník se nějak zapomněl ohlédnout, kam že to couvá, a napálil to do projíždějícího taxíku.

Přijeli policajti, vyšetřovalo se, všichni zůstali na suchu (Kavi si prozíravě koupila velký čúhai, který přede všemi popíjela s vítězoslavným výrazem). Než dorazilo pivo, objevil se jeden ze synů paní majitelky a přitáhl s sebou různorodou sbírku alkoholu - namátkou nějaký kávový likér či polský spirytus s 96 % alkoholu. Furt se to snažil někomu vnutit, nikdo to nechtěl, tak jsem se odhodlala dělat testovacího panáka. Kluky uklidnilo, že to se mnou neseklo, tak to zkusili taky - a dusili se, kašlali a chraptili, že jim to sežere jícen XDD No bavila jsem se úžasně, jen co je pravda, tak jsem se ani nenadála a už jsem pila druhé pivo. Upřímně netuším, jak jsem vůbec byla schopná vylézt do třetího patra a stále ještě fungovat. Zalomila jsem to v jednu prostě tak, že jsem padla na postel a bylo po mně.
Ostatní podle všeho vydrželi až do sedmi do rána - vím to tak přesně, protože pařili na druhé straně skleněných dveří, takže jsem každý hlasitější projev samozřejmě slyšela, a zrovna v sedm sebou sekli na zem, kde bylo zrovna volno a šli spát. Já zrovna vstávala. Bylo jasné, že ten den se hned tak uklízet nebude, protože nejdřív bych se musela zbavit všech těch mrtvol. Tak jsem se rozhodla zkouknout seriál o zombících In the flesh - doporučuju!! - což se ovšem neukázalo jako zas tak dobrý nápad, protože jsem pak procházela opuštěnými a tichými chodbami kolejí (všichni mrtví ještě ve dvě odpoledne) a bylo mi krapet úzko :D

Další událostí byl včerejší výlet kamsi do města Hjúga, kde jsme s paní Aojamou, jejím synem a její kamarádkou Noriko zavítali do jakési restaurace, která se nacházela ve starém rodinném domě s přilehlým pozemkem. Jelikož uvnitř bylo vedro, bylo rozhodnuto jíst venku na břehu potůčku. Chudák pan majitel se mohl uběhat, protože prostě Japonci a jejich miliarda mističek. Abych pravdu řekla, bylo těch mističek tolik, že vlastně ani nevím, co že byl hlavní chod. Ale bylo to dobrý, to jo. Mimochodem bych touto cestou chtěla vyjádřit můj obdiv všem, kteří jsou schopní jíst rybu či pečené kuře hůlkami - já na to potřebuju velmi podrobný návod se spoustou obrázků a videem, protože to absolutně nezvládám.

A asi nejdůležitější událost - vyprosila jsem si kolo! Takže už se nemusím plahočit kilometry a místo toho si to tu frčím na cizím kole. Doufám, že mě nechytnou policajti, protože to vysvětlování by bylo sakra složitý a možná bych tentokrát už vážně skončila ve vazbě. No každopádně dneska byl podle předpovědi jediný den, kdy má prý být hezky, tak jsem sice nakonec vyjela na pláž se opalovat, ale neskutečně mě štve, že se zrovna nemůžu koupat >.<
Zítra se chystám k vodopádu, tak uvidíme, kde skončím.

(btw fotky si syslím v novém albu: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Nobeoka/)

Mimochodem, dokoukala jsem výše zmíněné In the flesh (2 série, celkem 9 dílů; kde je má třetí série? já ji chci! *razí na fanfikce*), nadále se prokousávám Amačan a teď i letošní 27džikan terebi, což znamená 27 hodin Smapu (momentálně jsem u 23. hodiny, kde zavřeli členy do prázdné místnosti a nechali je dělat, co chtějí - tohle by měli udělat i Araši *-*) btw proč se Araši tak přátelí s Kandžani8 a Smap to naopak táhne s Kisumai? Všecko je to jedna společnost - docela by mě zajímalo vidět, jak by na sebe reagovali Araši a Kisumai a Araši a Smap.
Ano, mám až příliš volného času a nějak mi to nesvědčí - nejen, že jsem stihla požádat o práci v pohřebním ústavu, ale už tu zase přemítám o smyslu života a jak nic nemá cenu a nestojí to za to...

Ame onna, žena přivolávající déšť

Opět se vám hlásím z Nobeoky. Dnes, tedy v pondělí, pršelo už jen ráno, jelikož tajfun č. 12 už nás definitivně přešel. Neobešlo se to bez sesuvů půdy, rozvodněných řek, odnesených mostů atd. Což by bylo mnohem veselejší, kdyby se zhruba od zítra neměl začít projevovat tajfun č. 11, který podle předpovědí zasáhne Kjúšú přímo. Takže další minimálně týden dešťů, skvělé -_- Mimochodem, těžko říct, jestli je to nějaká místní anomálie nebo co, ale budovy tu nemají hromosvody O_o Upřímně mě nikdy předtím nenapadlo se na takovouhle věc tady v Japonsku podívat, takže nevím. (...) Tak jsem hledala na netu a prý tu hromosvody běžné nejsou. Jako důvod bylo většinou uvedeno "hicujó nai" aneb "nejsou potřeba". Ok, tak už se tu necítím tolik bezpečně jako před chvílí... zvlášť, když s každým tajfunem varují před bouřkami. To je prostě typické - země, která se prezentuje jako jedna z technicky nejvyspělejších, a pak zjistíte, že nemají takové obyčejné věci jako hromosvody.

Nebo fungující pračky. Pro velký úspěch se vracím k posledně nakousnutému tématu japonských praček. Pečlivě jsem vytřela vnitřek pračky, zkontrolovala jsem všechny kapsy a pečlivě jsem roztřídila všechny barvy (dvě - černá a bílá, jinou tu ani nemám) a stejně jsem z pračky vytáhla jednu černou věc, která vypadala, že jsem s ní utřela prach v celém bytě, a z druhé várky vyšla bílá košile se spoustou různého svinstva. A to nemluvím o tom, jak mi to hnusný odstřeďování vždycky smotá všechno oblečení do jednoho uzlu a já se jen modlím, aby mi to něco neroztrhlo vejpůl. Já to vzdávám - co si nevyperu vlastnoručně, to nemám. Bohužel to nemám kam dát, aby to odkapalo, jelikož veškeré podlahy jsou tu citlivé na vodu (rohože zatracený), takže nejen že chodím šíleně zmuchlaná (žehlička? co to je?), ale už i špinavá. Jako by nestačilo, že už teď nejspíš majitelce připomínám bezdomovce, jelikož mi kupuje deodoranty...

Na druhou stranu v neděli, kdy se tady na ubytovně nevaří, mě paní Aojama vzala na suši a platila. Konečně jsem zjistila, jak vlastně chutná uni (ježík), že normální ebi je lepší než amaebi (kreveta vařená x syrová), že kanpači (prý kranas, tvrdí wiki) je hrozně dobrý, ale hotate (nějaká škeble - copak jsem mořský biolog?!) je stále favorit. Nacpala jsem se k prasknutí a říkala si, že snad ani nebudu potřebovat večeři. Jenže paní Aojama se rozhodla udělat hostinu pro pět lidí (aneb kavi se socializuje s místníma vysokoškolákama), takže jsem se cpala ještě večer - karaage, těstoviny, uzené (kde ho vzala? O_o), salát s jakousi tarutaru omáčkou, která se podle všeho vyrábí z majonézy, cibule a nakládaných okurek (a je hrozně dobrá - musím si ji doma taky udělat), onigiri, na chuť jablko a zapíjeli jsme to červeným vínem. Zato dneska se k obědu fakt nepředali a večeře taky nic moc...

Mimochodem, když už jsem zmínila ty vysokoškoláky, tak včera nikdo netušil, kdo napsal Černý dešť *headdesk* Zato jsem si vyslechla historku, jak tu jeden student omylem pobíhal úplně nahý, jak jednomu studentovi rostou z rohoží v pokoji houby, a u historky s traktorem jsem se málem zadusila pitím. Tenhle týden jim však začínají letní prázdniny, tak se možná vrátí domů, co já vím.

 (úterý)
Ráno svítilo sluníčko, tak jsem si říkala, že dneska třeba ještě chytnu pěkný počasí, a vyrazila jsem do BookOffu. Kdyby vás to zajímalo, je to odsud hodinu a něco pěšky. (a venku jako obvykle přes 30 stupňů a šílený dusno). Zdejší BookOff se zbláznil - takový ceny jsem fakt ještě neviděla. Šokubucuzukan od Hira Arikawy prodávají za 800 jenů, já koupila tu samou v tokijském BookOffu za 360. Rjúsei no kizuna jsem kdysi koupila za stovku, tady to mají za čtyři. A první cenu za nejhorší... cenu ...získávají CDčka Araši: výběrovku 5x10 jsem kdysi koupila za 1200, tady to mají za 3500, Beautiful World za 13 000 a One dokonce za 18 000 (původní cena 3 000 jenů). Tak tady, dámy a pánové, žít nechci. Nakonec jsem si přeci jen ukořistila jednu knížku (Kamisama no karute), ale celkově je to bída.

Na zpáteční cestě jsem to nevzala po hlavní ulici jako předtím, ale rozhodla jsem se zajít na pobřeží. Na google mapách to vypadalo velice jednoduše - prostě projdu nějakým hájem za jednou střední školou a budu tam. V reálu to bylo spíš Ejhle, tak tudy se tam nedostanu. Nakonec jsem se sice do toho lesa dostala, ale v sandálech jsem se radši držela cestiček a nepokoušela se lízt do křovisek, i když to bylo ve směru moře. Co kdyby tam byl had nebo masovej zabiják nebo tak něco.
Po pár set metrech (s tím, že nemám žádný odhad) jsem se na to pobřeží přeci jen probojovala a rozevřela se přede mnou téměř nekonečná pláž. Bohužel vlivem přicházejícího tajfunu byly moc vysoké vlny a plavat se tak rozhodně nedalo, ale na bosé brouzdání to úplně stačilo. Akorát jsem asi ame onna, protože hezké počasí nevydrželo a tak jsem se vracela v hroznym slejváku - sama na pláži v bouřce - nádhera -_-

Další novinkou je to, že když jsem tuhle myla nádobí, byla v telce reklama na jednu z těch her pro android. Tentokrát to ovšem nevypadalo jako jedna z těch ren'ai her, který mi lezou krkem (aniž bych je kdy hrála), nýbrž cosi s názvem Čikatecu kara no daššucu neboli Útěk z metra.

Nemůžu říct, že mě to nezaujalo - po všech těch dating simulations vypadalo tohle mnohem zajímavěji. Tak jsem to stáhla a hraju. Zatím jsem jednou umřela, ale jinak se držím. Upřímně občas vůbec netuším, co to vlastně dělám - příběh a rozhodování chápu, ale pak jsou tam nějaké passy (které získávám každý den v 5 ráno - creepy), brány, které překonávám, pokud mám dostatečný počet jakýchsi bodů, či spešl věci, díky nimž se příběh může posouvat dopředu. Ze dvou možností jsem si vybrala hrát za jakousi pětadvacetiletou OL, která je ovšem blbá jak tágo, a vypadá to, že se pomalinku dává do hromady s druhou hlavní postavou, jakýmsi specialistou přes elektro. Jestli se z toho nakonec vyklube ren'ai hra, tak ten mobil prohodím oknem!

A na konec bych chtěla poznamenat, že psaní motivačního dopisu v japonštině je příjemný jak osina v zadku, závěrečná fráze "Modlím se, aby Vaše firma i nadále rostla a vzkvétala" mi přijde čotto a nedokážu pochopit, proč uchazeč o práci v BookOFFu musí projít skupinovým pohovorem, jednotlivým pohovorem, písemným testem a ještě závěrečným pohovorem. Kde je v Praze nějaký hezký sklad, chci si tam zarezervovat pracovní místo...

Prší, prší, jen se leje

Japonsko si vzpomnělo, že mu jeden tajfun nestačí, a tak tu teď máme pro jistotu dva - č. 11 a č. 12. Což v praxi znamená, že leje jak z konve, fouká silný vítr, leje, je hrozný dusno a vlhko, takže se potíte 24/7. A zmiňovala jsem už, že leje, jako by nikdy nemělo přestat? Já se svým deštníčkem nemám šanci - spíš si říkám, že by nebylo od věci začít stavět archu. Od té doby, co jsem dorazila do Nobeoky, jsem byla venku přesně jednou, když mě paní Aojama zavezla autem do obchodu. Toť vše. Dneska jsem skončila s úklidem dřív, připravila si tašku a chtěla jít ven - a zase začlo lejt, takže místo vycházky už zase sedím u kompu a zkoukávám Amačan (protože mi vše ostatní došlo a nevím, co nového si pustit - doporučte mi něco).

Takže co tu dělám ten zbytek času, když zrovna neuklízím nebo nečučim do kompu? Uplynulé dva dny jsem četla - do ruky se mi totiž dostala knížka Hómuresu čúgakusei od Hirošiho Tamury. Je to vlastně autorova autobiografie, která začíná tím, že dvanáctiletý Hiroši a jeho dva starší sourozenci dorazí domů ze školy a zjistí, že jejich byt už není jejich, jejich otec od nich uteče a je jen na nich si nějak poradit a postarat se o sebe. Hiroši nechce být svým sourozencům přítěží a pod záminkou, že zůstává u svého kamaráda, se rozhodne přebývat v parku. Postupně se dozvídáme, jak řešil takové věci jako jídlo, mytí, praní, záchod atd. Druhá polovina knihy nám pak dává nahlédnout na jeho život po tomto období - na střední školu a na kariéru, kterou si nakonec zvolil. Zajímavá knížka, dobře se čte, slovník jsem potřebovala přesně třikrát a vůbec se nedivím, že se jí prodalo přes milion a půl (podle obálky). Jestli mě paměť nešálí, vznikly podle toho snad i dva filmy (v jednom z nich hrál děsně kjůt Koike Teppei, mně se ovšem víc líbilo to druhé zpracování), takže i když to neseženete v tištěné podobě, můžete se na to podívat.

(o několik hodin později)

Tak jsem se přeci jen odhodlala vyjít ven. Samozřejmě mi jako na potvoru téměř okamžitě umřel deštník (wtf dude, vždyť tě mám teprv rok!), takže i když jsem se vyhla té největší průtrži mračen, byla jsem stejně zmoklá jak slepice (a děti na mě mohly nechat oči). Jako první mě zaujala řeka. Řeky v Japonsku totiž běžně připomínají spíš naše potoky - vody málo, spousta ostrůvků či dokonce více méně suchá řečiště s pár kalužema. To se ovšem v současnosti o místní řece Gokase opravdu říct nedá. Čím to je, že pokaždé, když jsem na Kjúšú, tak leje a zvedají se řeky? Už před dvěma roky jsem se kvůli dešťům a sesuvům půdy nedostala do Takačihó. Holt smůla :(

Udělala jsem si teda jen krátkou vycházku místo té delší, kterou jsem plánovala (a která by vedla do místního BookOffu - příště). Zamířila jsem jen do nějakého místního sekáče, kde měli moc pěkné tričko se Snoopym, ale bohužel příliš průhledné... no a
to je tak všechno, co měli. S nepořízenou jsem teda šla do Aeonu, kde je i supermarket, no a já když se dostanu k japonskému jídlu, tak to nekončívá plnou peněženkou... (ale chápete - mačča čokoláda, kafe ore, mačča jókan, čúhai, mačča latte...) A to si tak jdu okolo časopisů a z obálky jednoho z nich se na mě usmívá Aiba - tomu se nedá říct ne. Já už snad radši ani nebudu lízt ven...

Úplně mimo mísu: když perete prádlo v pračce, je po vyprání opravdu čisté, nebo se spokojíte s tím, že to prostě prošlo pračkou a jestli je to čisté nebo ne je vám celkem fuk? Víte, my doma totiž nemáme pračku a všechno pereme ručně, takže o pračkách nic moc nevím. Používám ji jen když jsem v Japonsku a strašně by mě zajímalo, jestli je normální, že se vždycky najde nějaký kus oblečení, který to schytá a je po vyprání špinavější než před ním, nebo je to specifikum japonských praček. Každopádně mě to vždycky příšerně nakrkne :-/

Nobeocký harém

Když jsem byla mladší, říkávala mi maminka, že když se nebudu učit, bude ze mě paní uklízečka.
Milá mami, asi jsem se přeci jen učila málo; už je to tady - jsem uklízečka.

Moje druhá hostitelská rodina tohoto léta se nachází ve městě Nobeoka v prefektuře Mijazaki. Když jsem se na jaře snažila dohodnout zdejší působení, přišlo mi velmi podivné, že se mi nikdo neobtěžoval říct, o jakou práci se vlastně jedná. V kategorii Typ působiště bylo uvedeno Ubytování - jiné a při vyměňování emailů mi bylo sděleno, že je zde spousta vysokoškoláků, ale jen kluků. Jinými slovy jsem byla lehce zmatená, kam že to vlastně jedu. Nepomohl ani poslední email, kde jsem konečně našla název zdejšího působiště a díky tomu i internetové stránky. Až když jsem se dostala na místo, zjistila jsem, že se víceméně jedná o vysokoškolské koleje pouze pro kluky.
Tak jsem si myslela, že budu dělat to, co dělají uklízečky u nás na kolejích v Olmu - vytírat chodby, schody, jednou týdně koupelny, umývat nádobí, popř. když to bude hodně špatné, tak i uklízet pokoje ubytovaných studentů. Omyl, přátelé. Vypadá to, že většina mé práce se týká úklidu bytu vedoucí koleje, paní Aojamy, která obývá vrchní, tedy třetí patro budovy, a když prý budu mít čas, můžu jít pomoct umývat nádobí. Paní Aojama totiž na ten úklid asi moc nebude soudě podle stavu bytu a množství prachu prakticky všude. Ještě že nemá děti, o které bych se musela starat - to už bych byla úplná au-pair. Na druhou stranu zdejší práce zabere tak dvě tři hodinky času a zbytek se flákám. Tomu říkám velké plus.

můj pokoj

Další plus je krásně prostorný pokoj s vysokým stropem a oknem! Kdo by čekal, že něco takového je vlastně luxus *vzpomíná na předchozí vlhké sklepení* Už jsem objevila i kafe (bylo v mrazáku - který inteligent dává kafe do mrazáku?? O_o) a obědy i večeře jsou hrozně fajn. Večeře je stejná, jakou mají studenti - tedy hlavní chod, rýže, misoširu a dvě různé přílohy, z nichž jedna se snaží připomínat salát. Oběd dostávám ve formě benta, které by teda mohlo být krapet větší, ale já si nestěžuju. Akorát snídani jsem vypustila, neboť ta se podává někdy před osmou a abych vstávala v sedm jen kvůli snídani (práce mi začíná tak okolo 11), tak na to se můžu vybodnout a radši si přispím. Jelikož se vaří vlastně pro klučičí osazenstvo, v každém jídle je maso. Tomu teda říkám luxus. Ti kluci jsou vůbec strašně zhýčkaní - nemusí po sobě mýt nádobí ("Jsou to přeci kluci"), nemusí si vařit, bydlí na pokoji sami, nemusí si uklízet pokoje - to za ně dělají jejich rodiče, kteří za nimi přijíždějí tak jednou dvakrát měsíčně, a než se nastěhují, jedou se sem podívat i s rodiči. Já prostě nestačím zírat. Tohle že jsou vysokoškoláci? Víceméně dospělí lidé? Jak hodlají přežít, až přestanou být vysokoškoláky, stanou se šakaidžiny a budou se muset postarat sami o sebe? A neříkejte, že si najdou holku -  Japonci na to randění zas tak nejsou.

Což mě přivádí k myšlence, že jsem se chtěla podělit o jeden velice zajímavý dokument, o který se před nedávnem podělila Ely na svém blogu (http://shoutengai.blogspot.cz/2014/07/o-tom-jak-je-vlastne-nase-spolecnost.html) a já jsem měla příležitost ho zkouknout teprve dneska. Jmenuje se No Sex Please, We're Japanese a zkoumá soudobé společenské problémy v Japonsku v souvislosti se stárnutím populace, snižováním porodnosti a neochotou mladých Japonců randit. Rozhodně stojí za zhlédnutí, i když má něco přes 50 minut.

Člověk si říká, jak to mohli nechat zajít tak daleko a proč s tím někdo něco nedělá, ale nesmíme zapomenout, že se jedná o Japonsko, které vždycky začne něco dělat s křížkem po funuse a většinou to stejně dopadne dost blbě. Holt Japonci, co by od nich člověk chtěl, že ano.

Ale zpět k mému wwoofování. Hned první den, co jsem sem přijela, se mi stala taková ne zrovna záviděníhodná příhoda - dorazila jakási reportérka Mijazaki Ničiniči šinbun udělat rozhovor s lidmi z kolejí, aby o tom všem mohla napsat článek. No a dorazí na klučičí koleje a koho nevidí - cizinku! "Tak to se s ní musím dát do řeči, že ano. Ale nevím, jestli umí japonsky... no tak budu mluvit pomalu a zřetelně a ona se chytí." Přesně to si asi slečna řekla a jala se mě vyslýchat. Já samozřejmě sotva dorazila, tak jsem o zdejších poměrech věděla úplný kulový, ale ani to ji nezastavilo a furt se vyptávala. Úžasný pokec, jen co je pravda. A samozřejmě udělala mrtě fotek, takže se nicnetušící Japonci můžou těšit na můj ksicht v novinách *headdesk* -_-;;

moje bentó

Na druhou stranu si pár kluků večer udělalo čas a společně s paní Aojamou jsme pokecali, což bylo trochu víc fajn. A jsou docela i milí - jeden, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla během tří vteřin (stejně jako jména všech ostatních) a jenž se podobá Takuovi, spolužákovi z Ucunomije, mi dokonce vynesl kufr do třetího patra a osvětluje mi, jak tady co funguje (mimochodem je to budoucí doktor). Takže tady v podstatě mám vlastní harém (a v něm i jednoho bišíka!), akorát je teda valná většina mladší než já.

Vypadá to, že dnes se poprvé podívám do města (a ano, je to město - z okna vidím Lawson, to mi stačí na definici města namísto vesnice). A jednou, až nebude lejt jako dneska, tak se snad i dostanu k moři.


PS.: Včera večer jsem se nudila, tak jsem si pustila film Battlefield Baseball (Džigoku kóšien) a to prostě musíte vidět! Strašně by mě zajímalo, co ten režisér šňupal za skvělej matroš, protože ten film je naprosto ulítlej - to tam máte baseball, školní gangstery, bojová umění, usekané hlavy, napůl androidy, muzikálová čísla, roztleskávačky, dlouho ztracené bratry, lásku a vše je vyprávěno psem alkoholika, který se nakonec přeci jen uchlastá k smrti. Prostě si to pusťte, protože to je naprosto špičkový a takový japonský :D

Beppu

Beppu, město onsenů. Tak co myslíte, že Kavi udělala jako první?
Správně - vykašlala se na onseny a zahučela do moře XD

Beppu se nachází zhruba 10 km od Jufuinu, ovšem to je vzdálenost vzdušnou čarou. Ve skutečnosti stojí v cestě hory, tak se to musí objíždět a vlakem to trvá asi hodinu a půl. Je to dost větší město než Jufuin, je tu víc obchodů, víc turistů, víc onsenů a hlavně tu mají moře. Na to jsem se těšila nejvíc. Rychle jsem se ubytovala v hostelu a už spěchala k vodě. Jenže ouha - mají tu dvě krásné pláže, ale moře je příšerně špinavé. A tím myslím sakra hodně - všude jsou doslova hromady odpadků, což odrazuje i takového zarytého milovníka vody, jako jsem já. Jen si vemte - třeba dneska byla neděle, byly tři odpoledne a na pláži jsem byla jediná. A to je krutá realita - pláže tu jsou jen na okrasu, nikdo je nevyužívá. Město by mělo investovat do úklidu moře a pobřeží, protože tohle je vážně hnus.
Do dnešního odpoledne se to však ještě jakž takž dalo - když jste se přebrodili přes ty odpadky, tak dál už to moře bylo relevantně obyvatelné. Dokonce jsem tam hned první den viděla hejna rybiček (které chudinky na hladině lapali po dechu - ok, tak to zas taková sláva není, no). Upřímně jsem měla strach, když jsem si v té vodě odřela koleno, abych nedostala tetanus (kavi není očkovaná -_-). Ale dalo se; dnes odpoledne ovšem připlula další zásoba odpadků a to už bylo moc i na mě. Nechápu, kde se to bere - to někde musela být vyplavená skládka nebo něco, protože to není normální, aby připlouvaly nejen různé obaly a lahve, ale i boty, čepice, baseballové míčky...

Když se zrovna nekoupu, opaluju se. Tím jsem tu taktéž za exota, protože jak už jsme si řekli, Japonci se neopalují. I když já se tedy spíš pálim, protože vždycky jako na potvoru na tom sluníčku usnu. Ale už alespoň nejsem přehnaně bílá. Jenže zase mi na obličeji naskákaly pihy (poprvé O_o). No a když nejsem rozplácnutá na sluníčku jako ještěrka, tak si to štráduju někde po okolí. Jedním z takových větších výletů byla i výprava do Umidžigoku neboli Mořského pekla, což je jedno z osmi nehorázně horkých jezírek, tzv. pekel, v Beppu. A protože jsem si nechtěla připadat jako pecivál, měla jsem takový inteligentní nápad dojít tam z hostelu, jenž je kousek od nádraží, pěšky. V poledne v pětatřiceti stupních na přímém slunci a do kopce. Nedělejte to, radím vám dobře, NEDĚLEJTE TO! Cesta mi zabrala zhruba dvě hodinky a už asi po té první jsem měla pocit, že jestli ujdu ještě pár kroků, zaručeně padnu a umřu. Velmi tematicky tak působil hřbitov, okolo kterého jsem šla. Nejhorší bylo, že jsem skoro celou dobu měla pocit, že jsem zaručeně ztracená, protože prostě není možné, aby to bylo tak daleko.

Nakonec jsem se teda doplahočila, ale příště radši risknu ten autobus. Asi jsem musela vypadat fakt zle, protože i slečna, co prodávala vstupenky, mi ochotně vyběhla naproti, abych nemusela až k ní. Umidžigoku bylo krásně průzračně modré a připomínalo tropické moře, což mělo za následek, že jsem do něj chtěla skočit, i když mi hlas nahrávky stále dokola opakoval, že voda má 98°C. Jediná voda, do které jsem se tak dostala, byl onsen pro nohy, což v horkém létě nejspíš není takové pošušňání jako v zimě. V přilehlé zahradě jsem si trochu odpočinula a mohla vyrazit na zpáteční cestu - tentokrát alespoň z kopce.

Shodou náhod se mi taky poštěstilo, že po celé tři dny, které jsem v Beppu byla, probíhal tzv. Nacu no joi macuri, letní festival, takže všude byly stánky s jídlem, pitím, různé další blbůstky jako chytání zlatých rybiček, mraky lidí, dokonce dvě hudební pódia (v sobotu na dolním pódiu vystupoval jakýsi háfu hawaian Šó něco něco, který měl velmi dobré předělávky amerických hitů včetně Radioactive od Imagine Dragons -měla jsem si to nahrát, kruci >.<) a v neděli i jakési tradiční taneční vystoupení a ohňostroj. Konečně jsem si tak mohla zase dát ikajaki *-*

Mimochodem, řetězec konbini 7eleven zavedl automaty na horké i ledové kafe za 100 jenů, které mě už několikrát zachránilo, a já je za to upřímně zbožňuju! <3

Další fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Kempování

Od posledního příspěvku se událo takové množství věcí, že něco z toho zaručeně zapomenu, ale pokusím se vybavit si to nejdůležitější.

Jedna z hlavních věcí byla to, že mi s Přemoudřelou prdelí nakonec přeci jen došla trpělivost a promluvila jsem s majitelem o tom, jak se věci mají. Ukázalo se, že i on sám měl podezření, takže prý ho bude víc hlídat. Což znamenalo, že večer jsme s Yin neměly téměř žádnou práci a všechno dělal jen Přemoudřelá prdel. Myslela jsem, že mě za to zabije a když ne hned na místě, tak později ve spánku nebo tak. Smolím však tento příspěvek, což znamená, že jsem to přežila. A jestli si z toho dotyčný vzal ponaučení? Ha ha, ne - následující dva dny jsme totiž jeli kempovat, a když jsme se vrátili, bylo to to samé hovado, co předtím. Nu což, někteří lidé se prostě nemění, já jsem ho nesnášela až do posledního okamžiku a doufám, že holky to taky nenechají jen tak a poradí si s ním líp, než jsem to udělala já.

V úterý 22. jsme odpoledne odjížděli s celou rodinkou a kamarádkou starší dcery, Juki, kempovat. Všech devět se nás nacpalo do minivanu a už jsme si to razili směr jih prefektury Óita. Ty dva dny jsme toho najezdili sakra hodně - společnost nám dělaly písničky Glay, Greeeen a Perfume (zajímavá kombinace). První noc jsme strávili v chatce těsně u moře, což jsme všichni přijali s nadšením. Většina z nás se hned rozeběhla k moři (s výjimkou Přemoudřelé prdele, jelikož ten neměl plavky - zato si to v těch 35°C štrádoval kolem v dlouhých kalhotech, větrovce a srandovním kloboučku). Potvrdila jsem si, že Japonci prostě neplavou, a jakmile uplavete víc jak pět metrů, koukají na vás s obdivem. Později jsme si udělali vyjížďku po okolí a někoho napadlo vyšplhat se na rozhlednu, která stála na kopci. S vyplaženým jazykem jsme se plahočili 600 metrů po schodech v závěsu za otcem rodiny, který ještě v náručí nesl nejmladší dceru. Nakonec jsme se přeci dočkali konce, pokochali se výhledem na zapadající slunce a zase vyrazili dolů.

Pak už jen nakoupit večeři a snídani na další den a zpátky do chatky. Po večeři jsme hráli karty (konečně jsem si vyzkoušela baba nuki, co furt hrají Araši) a když se úplně setmělo, šel se udělat ohňostroj, zapalovaly se tzv. senkó hanabi, což je něco jako prskavky (ale ty naše teda mají lepší efekty) a pohazovala se kolem rotující pyrotechnika (což jednou spadlo na místo, kde byla nejmladší Waon - jedna z mnoha událostí, kdy nastalo naprosté ticho a všichni na okamžik jen s hrůzou přihlíželi, jak tohle dopadne; další taková byla, když Waon spadla z vrchní části palandy, když se chytla madla eskalátoru a to ji táhlo nahoru z vnější strany, když se rozeběhla na silnici...). Tu noc se po vyhnání všech cikád spalo poměrně dobře na to, že jsme spali na tvrdé zemi bez polštářů či přikrývek. Ráno nás pan majitel vytáhl ven na rozhlasovou rozcvičku a pak jsme měli menší volno do odjezdu v půl deváté.

Další den jsme strávili ježděním po atrakcích v okolí - dětské hřiště, svatyně s vodopádem a zahradou,staré podhradní městečko s pěknými baráčky, kde si pan majitel se synem Inasem a Waon hráli na nindži a využívali přitom velmi vtipné krycí manévry. Ubytovali jsme se v dalším kempu, který se zaměřuje na historické domky (ale aspoň tam byla elektrika), vykoupali jsme se v místním bazénku a vyrazili na další poznávání okolí: krápníková jeskyně, kde jsme dostali helmy a ta moje mi furt padala a já viděla kulový, autobusová zastávka s Totorem, závěsný most a vodopád, přírodní studánka a nakonec i onsen. Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme viděli i hromadu hvězd, a přestože jsem opět nenašla Velký Vůz, viděla jsem padající hvězdu ^_^

Tu noc se spalo sakra špatně, jelikož byla neskutečná kosa a já spala jen v sukni, tílku, na tvrdé podlaze bez jakékoliv přikrývky. V půlnoci jsem se z nouze přikryla ručníkem, což mi ovšem nijak nepomohlo, protože ručník byl ještě mokrý. Každou zhruba půlhodinu jsem koukala na hodinky, když už se bude sakra rozednívat a drkotala zubama. Zhruba v šest vstával majitel i děcka, rozsvítilo se a asi jsem vypadala fakt špatně, protože po mně hodili spacák, ať si do něj vlezu. Konečně trocha tepla! Užila jsem si své dvě hodiny spánku a už se zase jelo - první park s mini zoo, který ovšem vypadal, že je těsně před zavřením - kromě dvou koz a jedné skluzavky tam vůbec nic nebylo, tak jsme se posunuli dál. Následující park byl překrásný, ale nikde ani noha - na jednu stranu fajn, na druhou je škoda, že o tomhle místě nikdo neví. Ale bylo fakt vedro, a to i na procházky, tak jsme zamířili do parku Nanasegawa, kde teče stejnojmenná řeka, kde jsme se s dětmi čachtali po kolena ve vodě. Když se přiblížila doba oběda, zavezl nás majitel do nákupního centra, ať si seženem, co chceme. Já jsem se odbyla onigiri a mačča latté (*-*) a radši jsem trajdala v knihkupectví a 100 jenovém obchodě (další vějíř a další hůlky). No a tím naše dobrodružství skončilo - dokodrcali jsme se zpět do Jufuinu, vykopli děti, ať mažou do školy, já a Yin jsme zalehly a večer další šichta.

Když jsem se po pár hodinách vzbudila ze svého odpoledního spánku, Yin mi oznámila, že prý je tu další wwoofer - dívčina z Taiwanu. Šla jsem se na ni teda podívat, abych zjistila, kdo že mě to nahradí. Vlastním jménem Ting, nechávala si ovšem říkat Orange (no idea proč), je 19 letá absolventka střední školy, která se před půl rokem rozhodla naučit japonsky a teď tedy žije v Kjótu a šprechtí plynně japonsky. Měla jsem chuť brečet, když jsem to viděla. Je to takový ten typ akční holky, co se ničeho nebojí a do všeho jde s vervou - přesný opak mě. Ale sedly jsme si a než se kdo nadál, vypadalo to, že se spolu známe asi stejně dlouho, jako jsem se znala s Yin. Učila se rychle, a tak nám i večerní směna skončila dřív (protože tentokrát dokonce pracovali tři lidé místo dosavadních dvou *hnusný pohled směrem k Singapurci*). Pak jsme si sedly v jídelně a klábosily, řeč přišla i na Přemoudřelou prdel, tak jsme jí vyložily, co je zač a občas jsme se i pobavily nad jeho divností (třeba jak během kempování měl jít vyhodit prázdné pet lahve, ale on do nich místo toho natočil vodu a snažil se je vpašovat do auta s tím, že je to pro případ, kdybychom se ztratili a šlo nám o přežití...XD Nebo jak si vyfotil seznam hledaných zločinců a pak podezíravě koukal na všechny Japonce kolem XD). Dokonce jsme všechny tři společně vlezly do onsenu.

Následující ráno bylo moje poslední v Jufuinu - znovu jsem měla jízlivé poznámky k Přemoudřelé prdeli, znovu jsme všechnu práci zvládly jen ve třech. Úklid byl sice náročný, ale taky se dalo. Pak už jen dobalit, sníst si oběd (karé raisu!) a už mě paní domácí Tomomi vezla na nádraží. Holky se svezly taky, tak jsme se rozloučily až tam.

No a já nasedla na vláček směr Óita a Beppu a skončila ve druhém zmiňovaném městě. Ale o tom až zase příště.

Další obrázky i nadále přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Za co, Gackte, za co?

Dneska mi v jednom online testu (enneagram) vyšlo, že jsem tolerantní člověk (a taky že hledám autoritu, které bych mohla věřit, ale jsem příliš podezíravá - jn, sedí to). Těžko říct, jestli je to pravda, protože momentálně si připadám jak saň. Minule jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl pan Přemoudřelá prdel. Sice jsem předtím tvrdila, že kdyby nás tady bylo víc, byla by to větší sranda, ale že jsem zrovna musela narazit na takovýho idiota - to by mi bylo líp samotné.

Přemoudřelá prdel je totiž - co se práce týče - spíš typ ulejváka. Ne že by přidělené úkoly flákal, to ne, to on je udělá (i když mu to trvá týden), ale pokud může, tak se z blízkosti práce radši odklidí, aby žádné úkoly ani nedostal. Dneska jsme měli na snídani 15 lidí, což jsou hory nádobí. Já jsem musela přerušit svou snídani a jít odmývat nádobí, aby jsme se v něm neutopili, a u tohohle úkolu jsem už zůstala. A Yin pak to příšerně horké nádobí vyndávala z myčky a uklízela zpátky na místa. Ani jedna jsme se až dokonce směny nezastavily. Kde byl pan Přemoudřelá prdel? Nemám tucha, ale kuchyň to nebyla. A vím jistě, že ani nenosil nádobí ke kuchyni, protože to dělal pan majitel Rjó. Co tedy celou dobu dělal? Kdo ví. Objevil se až ve chvíli, kdy jsme s Yin končily - stoupl si do dveří a máchal rukama, jako by neměl co dělat. Když jsem jízlivě poznamenala, že to vypadá, jako kdyby tu snad žádná práce ani nebyla, to hovado se jen usmálo. Grrr! A ještě víc mě vytáčí, jak se pokaždé, když mu řeknu, aby něco udělal, tváří, jako kdybych ho šikanovala, ale on se statečně držel a nepodléhal mé tyranii. A některé věci mu můžu opakovat donekonečna a stejně to neudělá *sigh*

Já si o sobě sice taky myslím, že jsem tolerantní, ale takovýhle typ lidí mi prostě leze na nervy - když má něco dělat sám za sebe a rozhodne se radši nic nedělat, tak prosím, ale když tu máme všichni spolupracovat a jen on toho není schopen, tak to bych ho nejradši nakopala do zadku. Tím víc, že ho nikdo nenutil tady být - on sám sem chtěl, vždyť je to dobrovolnická práce. A upřímně si myslím, že když toho hodlá tolik sežrat, měl by si to taky zasloužit.

Dneska jsme měli mít k obědu rýži s něčím - no on nám ji sežral k snídani, tak nám chudáci majitelé takhle narychlo sehnali jen instantní nudle a k tomu pár paprik, rajčátek a dalších zbytků. Původně jsme si to sice měli udělat dohromady, ale já potřebovala ještě jít do drogérky, tak jsme si každý vařil sám. Yin stačil jeden balíček; mně stačil jeden balíček; on se přišel zeptat (zrovna když jsme pak s Yin dospávaly), jestli ty tři zbývající může sníst *headdesk* A stále se nás snaží přesvědčit, že množství jídla, co dostáváme, není dostačující, a jestli prý nehladovíme. Když jsem mu suše oznámila, že nehladovíme, že on možná jen příliš žere, prohlásil, že já se nepočítám, protože mám dost tukových zásob, a tudíž hlad vlastně vůbec necítím...

Tak jsem se zvedla, odešla si koupit alkohol a momentálně se uklidňuju sledováním Araši.
Některé lidi by prostě mělo být beztrestné nakopat do prdele! >.<

Edit.: při večerní směně, když jsme měly hordu nádobí (11 lidí), prostě odmítl pracovat. Místo toho se šel radši v klidu najíst, zatímco my s Yin makaly. Jestli v tom bude zítra pokračovat, asi si už fakt půjdu stěžovat, protože mě to prostě vytáčí a Yin taky. Jako já sice za týden mizím, ale ona tu s ním má být celý další měsíc...

Hóóóřííí

Dneska si dáme jednu aktualitku, která je stará zhruba hodinu. V Jufuinu, poblíž našeho hostýlku, vypukl ve třičtvrtě na jednu požár. Nejdřív jsem si myslela, že Japonci pálí nějaké svinstvo, podle černého kouře nejspíš pneumatiky nebo tak něco. Jenže kouř se zhoršoval a bylo ho čím dál víc. Já byla v tu chvíli rozplácnutá venku před barákem na sluníčku a dým se stoupajícími obavami sledovala. Pak se staly dvě věci najednou - v okně jsem uviděla Yin, jak si dým fotí mobilem, a v dálce jsem uslyšela sirénu. A bylo jasno - hoří. Popadla jsem mobil a šla očumovat, jelikož jsem požár ještě nikdy neviděla. Nejdřív byl všude jen dým a nebylo jasné, odkud to vlastně jde, ale během pár minut se objevily vysoké plameny a to už u nás byl i majitel hostelu a povídá, že je to něčí dům. S Yin jsme ho následovaly, když se šel podívat blíž. Z malého placu, který nejspíš slouží jako parkoviště, jsem už krásně viděla verandu a jeden z pokojů. Tou dobou byl už celý barák v plamenech a na parkovišti naproti stály dva hasičské vozy, jedni policajti a sanitka. Všichni pobíhali sem a tam, obhlíželi situaci, ale nikdo se k ničemu moc neměl. Prý není na hašení voda.

Tak jsme jen sledovaly, jak se celý dům mění v jednu ohnivou masu, poslouchaly, jak se propadají kusy střechy a jak si sousedé šuškají, jestlipak je majitel onoho baráčku v pořádku. Mezitím přijely další asi tři hasičské vozy, z kterých vyskákali odhodlaně se tvářící hasiči v krátkých kabátcích či nehořlavých oblecích, ale krom pobíhání kolem toho taky moc neudělali. Poprvé se voda objevila až po víc jak půlhodině od začátku požáru, což bylo kapku s křížkem po funuse. Vypadá to, že z toho domu naprosto nic nezbyde, a místo jeho záchrany se spíš pracuje na tom, aby se požár nerozšířil i do okolí. Zatímco tohle píšu, znějí tu další sirény a dým je zas o něco horší. Dokonce jsou odsud vidět i plameny. Podle toho, že tentokrát je zdroj o něco blíž, se domnívám, že oheň přeci jen přeskočil i na sousední stavení. Doufejme, že až k nám se to nedostane...

aktuální stav v době psaní příspěvku

Edit.: okolo půl páté se konečně podařilo požár uhasit, nikdo prý nebyl zraněn.