Kujašikute namida ga koboreta

Mohla jsem včera jít spát v 11 a konečně dospat ten deficit - ne, já musela tři hodiny smolit mejl a pak, ve dvě ráno, jsem považovala za dobrý nápad začít sepisovat tenhle příspěvek. Jasně, proč ne *rozhodí rukama*

Nejdřív dobré zprávy:
Pamatujete, jak jsem posledně zmiňovala, že mě čeká pohovor kvůli tomu stipendiu na Taiwan? Tak jsem se tam teda následující den vydala a snažila se nevypadat příliš nervózně z toho, že se po mně chce mluvit v angličtině. Kupodivu jsem zjistila, že jakmile se pěkně oblečete, zapůsobí to i na vaše sebevědomí; takže jsem dokonce i mluvila (sice hovadiny, ale to je vedlejší). Čekala jsem teda spíš otázky proč chci studovat na Taiwanu a tak, nicméně hlavním předmětem zájmu bylo moje současné studium a pan velvyslanec či kdo to je měl tolik otázek o japanologii na upolu, že tam snad chce jít studovat (nebo tam hodit bombu, kdo ví). Těžko říct, jestli mi to spíš pomůže, nebo uškodí - výsledky ještě nejsou už jsou a nedotáhla jsem to ani na náhradníka. No, alespoň se nebudu muset zase učit znaky, to je docela pozitivní.
btw bych chtěla pogratulovat mé kolegyni japanoložce, která se mi minule ozvala v komentářích, k úspěchu při výběru lidí na magisterské studium na Taiwanu!

Další poměrně dobrou zprávou je obhajoba diplomky. Možná si ještě vzpomínáte, že jsem si jako téma dala překlad a analýzu první kapitoly Sósekiho Wagahai wa neko de aru (Jsem kocour). Samotné psaní byl boj do posledního dechu a snaha nevypadat jako naprostý trotl, který ničemu nerozumí. Minulý týden mi Sylva poslala oba posudky - oba za A (přičemž za jazyk A+ a prý jsem jediná, které kdy takové hodnocení dala O_O). Obhájení by tedy nemělo být tak složité, ale přesto jsem se hlavně ty poslední dny před obhajobou děsila, že to určitě zvorám a neprojdu. Zvlášť když jsem zjistila, že tam budu půl hodiny! No nakonec to uteklo jako voda, zvládla jsem se moc neztrapnit a odpustila jsem si i prohlášení, že je to vlastně celé jeden velký blábol. Sylva i Nakaya byly moc milé a párkrát jsme se tam i zasmály :)

No a tady začíná problém: obě se mě snaží přesvědčit, abych v tom překladu pokračovala, že mi to jde, a bylo by fajn, kdyby se česká veřejnost dočkala překladu tohoto díla. Já s nimi souhlasím v tom, že by to ten překlad chtělo, nemyslím si však, že bych na roli překladatelky byla zrovna vhodný kandidát. Ačkoliv mám Sósekiho strašně ráda, nejsem ani zdaleka žádný odborník, a při překladu jsem si kolikrát vůbec nebyla jistá tím, co se nám to vlastně snaží sdělit. Podle mě by se toho spíš měl ujmout někdo, kdo ví, co dělá, protože já to zaručeně nevím.
V deset večer ten samý den mi pak přišel e-mail od Sylvy s tím, že všechnu tu chválu myslej opravdu vážně a že bych tu kniha měla dopřekládat. A já jí s těžkým srdcem musela odepsat, že se omlouvám, ale že jsem opravdu příliš blbá a příliš neschopná něco takového udělat. Zabralo mi to tři hodiny (ok, většinu času jsem si to jen četla pořád dokola a sledovala u toho Teen Wolf, tak to zas tak náročné nebylo) a nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad říkat 11 dní před státnicema jedné z vyučujících, že jsem vlastně úplně blbá a nic nevím. Ale když ono to tak je. Nebo tomu alespoň věřím. Což je ten problém. Protože si začínám uvědomovat, že můj život třeba vůbec není tak černý, jak ho vidím. Můj život je vlastně vcelku fajn, žádné větší problémy. A třeba nejsem tak úplně neschopná nebo alespoň na ostatní působím dojmem, že zvládnu víc než jen ráno dopoledne vylézt z postele. Není přeci možné, abych nevědomky oklamala tolik lidí - když mám navíc ve zvyku hned od prvopočátku rozhlašovat, jak jsem naprosto k ničemu. Problém je, že i když tohle vím, nevěřím tomu. Nevěřím, že bych mohla něco dokázat, že bych mohla být v něčem dobrá. A nikdy tomu asi věřit nebudu, což znamená, že jediné, co mě čeká, je zbytek života v tomhle pesimistickém oparu, kdy mi nezbývá než brečet nad vlastní neschopností. A nejhorší je, když musím někoho přesvědčovat, že chápu, že to se mnou myslí dobře, ale že se omlouvám, protože jsem ztracený případ a budižkničemu. Mrzí mě, že nedokážu splnit jejich očekávání. Mám ty nejlepší předpoklady, ale neumím je využít, takže je mi to vlastně všechno k ničemu. Já jsem k ničemu.

Včera jsem po dlouhé době opět usínala s myšlenkami na to, jak by to asi vypadalo, kdybych se to rozhodla skoncovat, a co - a jestli vůbec něco - by na to řekli lidi z mého okolí...

Rodina

(kavi by se měla učit na státnice, ale ty dějiny ji fakt nebaví) 

Rozebírat téma vlastní rodiny nebývá vždycky zrovna šťastnou volbou, protože jakmile vyjádříte alespoň minimální kritiku, vždy se najde někdo, kdo vám doporučí zavřít hubu, ačkoliv o popisované rodině většinou neví ani ň (soustrastně mává T'Sal). Přesto jsem se tomuto tématu rozhodla v následujícím příspěvku věnovat, protože mi to prostě už nějakou dobu leží v hlavě, a takových věcí se nezbavím, dokud o nich někomu neřeknu.

Moje rodina je, no, vlastně docela malá - moje mamka a já. Zbytek příbuzenstva je prostě jenom zbytek příbuzenstva - žijí jinde, do mých osmi let jsem jim byla celkem ukradená (nebo to alespoň mamka tvrdí) a ani teď si nijak zvlášť nerozumíme. Vídáme se tak dvakrát ročně a vždy jen na pár dní, voláme si akorát na narozeniny. To je ta část příbuzenstva, která mě kdysi dávno chtěla poslat nejdřív do ústavu a potom na učňák místo na gympl. Jn, holt příbuzné si nevybíráme.

Celý život tedy žiju s mamkou, což má samozřejmě svá pozitiva i negativa, ale v porovnání s rodinami ostatních lidí, co znám, jsme na tom celkem dobře. Přeci jen většina rodin je v dnešní době více méně disfunkčních, takže pokud máte oba rodiče a jsou stále spolu a šťastni, tak si gratulujte. Mamka to určitě jako svobodná matka neměla lehké a dělala co mohla, aby nás uživila, což ovšem párkrát málem nedopadlo dobře a zažily jsme i období, kdy nás málem vystěhovali a kdy mamka prohlašovala, že jednoduše otevře okno a vyskočí. Vedle toho je věčné poslouchání toho, jak ze mě bude uklízečka, když se nebudu víc učit (domů jsem nosila jedničky a dvojky), jen maličkostí.

Co se však dá označit za specifikum naší rodiny, je nedostatek komunikace. U nás se o věcech, zvláště těch závažných, prostě nemluví - člověk musí předpokládat, odhadovat, nebo se prostě smířit s tím, že se nic nedozví. Mluvili s vámi někdy rodiče o svém mládí, o tom, jak se seznámili, nebo dokonce o dospívání a sexu? Jediné, co jsem slyšela o mamce za mlada, je to, že měla dvojku z chování a že kouřila za školou. O tom, jak a kdy se seznámila s mým otcem a proč se vlastně rozešli, nevím ani ťuk. No a takové ty další věci jsem musela vyčíst z časopisů typu bravíčko a později z netu. Ale to vem čert - to první téma mě zajímá daleko víc. O mládí své matky vlastně nic nevím - jaká byla, jak vypadala, nic. Fotky nejsou (moje mamka se prostě zásadně nefotí, a já tak vlastně nemám žádnou její fotku) a u nás doma se člověk prostě neptá. Kamarádka ze základky nejspíš žila v podobně fungující rodině, kde se nikdo na nic neptal, tak se jednou rozhodla toto nepsané pravidlo porušit, no, a jelikož to bylo těsně před rozvodem jejích rodičů a každý měl nervy v kýblu, tak se dozvěděla, že je vlastně nechtěná, což jí samozřejmě dost otřáslo. Vidíte, lepší je se neptat.

Protože ovšem jsem momentálně doma sama, rozhodla jsem se vypátrat alespoň nějakou fotku (protože to je pro mě prostě přijatelnější způsob než se zeptat. Kritiku o porušování soukromí si nechte). Jenže buďto proto, že se mamka několikrát stěhovala, nebo proto, že to prostě všechno vyhodila, jsem toho moc nenašla, ale i to málo je víc, než jsem se dozvěděla za uplynulé roky. Jako první jsem našla vysvědčení, což byl asi největší šok, protože jsem netušila, že je vůbec možné dostávat trojky už od čtvrté třídy a čtyřky od páté. No dobře, ne každému jde matika, fyzika atp., ale čtyřky z češtiny? Vždyť je to náš rodný jazyk - co na něm jde zkazit do té míry, aby člověk dostal čtyřku? Ok, takže v učení asi nejsem po mamce. A jak se ukázalo z jakýchsi zaměstnaneckých výkazů či čeho, tak ani povahově po ní nejsem, neboť byla popisována jako "sebevědomá, poněkud nesebekritická a je nutno zvýšit úroveň jednání s lidmi." To poslední by sice sedělo, protože s lidmi neumíme jednat ani jedna (i když to teda každá řešíme jinak - já se radši klidím z cesty a každému všechno odsouhlasím, mamka je defenzivní a s každým se hrozně ráda hádá), ale jinak jsme totálně rozdílné. Jednou se mě kdosi zeptal, po kom z rodičů jsem, a já jim nedokázala odpovědět, jelikož vážně nemám tucha, a kdybych neviděla svůj rodný list, myslela bych si, že jsem adoptovaná. Vlastně jsem podobnost s mamkou nikdy neviděla ani po fyzické stránce, teda krom barvy očí, což ovšem může být způsobeno tím, že jsem vlastně nikdy neviděla žádnou fotku mé mamky zamlada. Tak teď jsem jich konečně pár našla a musím říct, že ta podoba se nezapře:

Kupodivu na téhle školní fotce je mi nejpodobnější, ale na všech ostatních ta podoba už tak výrazná není - třeba na tramvajence má dlouhé vlasy, a kdybych nevěděla, že je to ona, vůbec bych ji nepoznala. Zkoušela jsem najít i nějakou fotku mého otce, ale jediný chlápek, s kterým byla vyfocená, byl nějaký praporčík Benda. No a tady někde mé pátrání skončilo, protože buď doma víc jejích osobních věcí není, anebo je to někde pořádně schované. 

Docela by mě zajímalo, jestli bych se s mou mamkou spřátelila, kdybych ji potkala za mlada, ale spíš o tom pochybuju. A chtěla bych vědět, co si ona myslí o lidech s mojí povahou. Já osobně bych asi takové "problémové" dítě, jakým nejspíš byla, nechtěla, protože bych si s ním nevěděla rady. Ale ani bych nechtěla dítě s mým nedostatkem sebevědomí - to bych zase brala za osobní selhání. Jak už jsem řekla, příbuzné si ale nevybíráme, a to platí i pro potomstvo. Takže když děti, tak jedině adoptovat, a pokud možno takové, u kterých už jsme si jisti povahou :D

And I am feeling so small It was over my head I know nothing at all ♪

Říká se, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Já se řadím mezi věřící pouze v případě, že považujete Midorikawu Hikaru-sama za legitimního boha (já tedy ano - a viděla jsem svého boha na vlastní oči. dvakrát. takže je skutečný! XD), ale výše uvedená hláška se mi zrovna hodí.

Loni v létě jsem přišla s bláznivým nápadem, že toho studia ještě nemám dost a že bych tentokrát mohla zkusit čínštinu. Tu jsem sice nikdy moc nemusela a vždycky mi zněla spíš jako mňoukání kočky, ale když máte za kamaráda Taiwance, docela rychle změníte názor (a přece jsem se nikdy nechtěla učit polsky - fascinující -_-). Takže jsem rozhlásila, že si chci zkusit podat žádost o stípko na Taiwan. Těžko říct, jestli jsem to loni myslela vážně, ale teď na jaře, když jsem si tu žádost opravdu podávala, tak už to bylo jen tak z hecu - nikam se mi vlastně nechce, protože mám pocit, že bych to stejně nezvládla, a navíc mám momentálně spíš pocit, že by mi to přineslo víc problémů než užitku. Tak jsem si říkala, že je stejně odradí můj obor studia (japonština? na Taiwan? hahaha), moje doporučení, která ani nebyla od vedoucího či zástupce vedoucího katedry ale "pouhých" doktorandů, můj přehnaně uměle znějící motivační dopis (chci se prý stát překladatelkou taiwanských knížek - hahaha).

No, nic z toho očividně nezabralo, protože včera se mi dvakrát někdo pokoušel volat. Odhodlaně jsem to ignorovala (protože já a telefonní hovory), ale dneska už se nedalo svítit. A ono taiwanské kulturní centrum (to je mi ale překvapení), že si se mnou chce pan velvyslanec nebo kdo pokecat (že prý to jde i telefonicky, když studuju v té daleké Olomouci - hahaha, já a telefonické hovory, že ano). Takže mě čeká pohovor. Zítra. V angličtině (HAHAHA). Od hysterického či panického záchvatu (vyberte si, mně je to fuk) mě dělí jen myšlenka na to, že svým neartikulovaným kdákáním své šance definitivně zabiju a aspoň s tím nebudu mít trápení. Jinak bych totiž měla problém, jelikož jsem si už zajistila léto v Japonsku a musela bych nějak vyřešit to, že v den nástupu do školy na Taiwanu mám ještě pracovat na Kjúšú... Že já to nenechala někomu schopnějšímu - zase jen zabírám místo někomu, komu by to prospělo daleko víc. Na jednu stranu mě to sice těší (takový budižkničemu jako já a oni si ho chtějí poslechnout O_O), na druhou se toho a všech důsledků, co by z toho mohly vyplynout, děsím. btw taky jsem si říkala, že mi třeba samotná škola neodpoví nebo tak něco, a víte, co se stalo? Téměř okamžitě poté, co jsem zavěsila, mi přišel email z té školy, že mě teda berou. To je prostě k neuvěření.

Takže místo japonské klasické literatury, kterou tu šprtám na státnice, mě čeká odpoledne plné vyhledávání nějakých taiwanských autorů, abych tam nebyla za úplného trotla (stejně budu - kdy že jsem to naposledy mluvila anglicky? jo aha - NIKDY!!) x_X

It's a beautiful day ♪

A je to!
Dnešek je v japonském kalendáři označen jako dai'an, což se dá přeložit jako "velký klid", ale spíš než klidem bych to nazvala úspěchem. Ráno jsem se konečně po víc jak měsíci odhodlala zajít na poštu a poslat dopis, jehož odeslání jsem pořád jen odkládala. Následně jsem měla v plánu vytisknout si zápisový list, který se musí odevzdávat na studijním při kontrole studijních výsledků. Ale ejhle! Portál hlásí chybu. Bylo 8:30, otevíralo se studijní. Ve Zbrojnici se zatím pomalu ale jistě hromadili studenti, kteří si stejně jako já chtěli vytisknout daný papír. A nic. Pak pro jistotu padnul celý portál, což člověku náladu fakt nezlepší. Někdy okolo 9:15 se u mého kompu objevila známá tvář - Ayuku a její kamarádka Lucka, obě třeťačky, a následně jsem se konečně setkala i s Ely, jejíž blog už nějakou chvilku stalkuju, ale furt jsme se nějak v reálu nepotkaly, i když studujem na stejném místě. Zaplať pánbůh za ně, protože nejen že byly lépe informované o tom, co všechno je potřeba k odevzdání diplomky a uzavření studia, ale ještě jsme pak šly všechny spolu, tak jsem se aspoň nebála. Portál tedy nakonec naběhl, tak jsem vše vytiskla (samozřejmě fronta jak kráva, jak jinak) a už se šlo na studijní, kde ale kupodivu téměř nikdo nebyl (zato včera to bylo až děsivé). Nechala jsem se seřvat, že mám blbé zadání a že mi chybí jeden papír, nicméně razítka jsem do diplomek dostala. Znova jsem si tedy odběhla do knihovny, získala další papír a na studijním jsem se znovu nechala seřvat, že nemám nahrazený předmět. No, nemám, no. Ten tlumočnický seminář je prostě mor a kavi to nezvládá ani psychicky, ani znalostně. U mého jména si tedy referentka napsala otazník a to je asi tak to jediné, co jsem se dozvěděla ohledně toho, jestli teda budu letos státnicovat či nikoliv. Uvidíme... *krčí rameny*

že to jsou ale krasavice, viďte :D

Holky si mezitím odskočily na anglistiku popohnat některé vyučující, aby jim zapsali splněné předměty do stagu, ale i tak jsem je nechala čekat (holt mi všechno strašně dlouho trvá). Každopádně pak jsme se s o něco lehčím srdcem vydaly na katedru odevzdat ty naše těžce vydřené práce, což jsme taky zvládly (jelikož jsme fakt skvělé :D). A šlo se slavit; já a mé fanynky Ely a Ayuku - ohohó, slyšíte? já mám fanynky! (které si to teď přečtou, najdou si mě a zmlátí mě za šíření pomluv) - jsme se vydaly do kavárny, Lucka se vydala nakupovat (škoda, ještě jsem neměla příležitost s ní kdy pokecat). A když se sejdou upolácké japanoložky, co si myslíte, že je tématem hovoru? No jistě - W-sensei! To je prostě naše modla a lidé se většinou dělí do dvou skupin - na ty, co ho k smrti nenávidí, a ty, kteří ho zbožňují. My tři jsme z té druhé skupiny, což je fajn, protože občas má člověk chuť trochu fangirlit (no dobře, tak možné ne "trochu", ale spíš "sakra hodně"). A W-sensei je dobré téma k hovoru - občas se vyskytne i v hovoru s lidmi, kteří ho vlastně vůbec neznají (ale to vůbec nevadí - alespoň ho poznají :D). Tak jsme probraly, jaký je vlastně W-sensei zlatíčko, jak má slabost pro zraněné či nemocné lidi, jaké má úžasné ruce, jak v kápi vypadá jak permoníček... :D
Občas mě mrzí, že na náš obor chodí lidi ze všech koutů republiky - po skončení studií se totiž rozutečem a bude mnohem složitější se se všemi potkat - takovéto rozhovory mi budou chybět.

Když jsme to nakonec rozpustily, šla jsem si ještě na katedru odchytit Nakayu a vrátit jí knížky, co jsem měla půjčené na diplomku. I s ní jsem pokecala - přeci jen není o tolik starší, je hrozně milá a asi mi bude i podruhé dělat oponentku. S ní zase fangirlíme nad Araši a Kimurou Takujou ze Smapu, kterého jsme naposled viděly v Ando Lloyd, což bylo podle mě i ní naprosto úžasné, i když si stěžovala, že její manžel na členy Smapu odmítá koukat. Doporučila mi zkouknout Smoking Gun, kde hraje Katori Šingo, a Džóó no kjóšicu o nějaké drsné paní učitelce. Ještě si postěžovala na studenstvo a pokecala o svém výzkumu a více méně mě donutila souhlasit s tím, že se na podzim zase přijedu podívat do Olmu. Pořád mám totiž od jejího manžela půjčenou knížku Wagahai wa neko de aru sacudžin džiken od Okuizumiho Hikarua, kde se kocour ze Sósekiho díla Jsem kocour pokouší vyřešit vraždu svého majitele. Bohužel (či bohudík, podle toho, jak na to nahlížíte) je to psáno přesně tím stylem, kterým psal Sóseki, takže slovník musím mít vždy po ruce a občas některé pasáže číst na několikrát, abych pochytila ten správný smysl (nebo alespoň doufám, že je to ten správný smysl). Protože to však má přes 600 stran, asi to do státnic fakticky nestíhám a budu to muset číst i přes léto - proto ta podzimní návštěva Olmu.

Následně jsem narazila na prváky magistry, kteří se sice chystali někam na oběd, ale Hanka měla chuť si jen tak někam sednout, tak jsme zašly do blízkého parku. Hanka je zvláštní člověk a dneska jsme přišly na to, proč tomu tak je. Všichni jsou totiž duchové mrtvých lidí (popř. psů) a ona je jediná živá osoba, která je vidí. Alespoň k tomu jsme při našem posezení dospěly. Krom toho nás tam minul jakýsi chlápek se psem, který se nás ptal, jestli je to ještě daleko do Zlína a jestli tu budem sedět i příští týden, až půjde zpátky, a pozval nás do kavárny O_o Taky jsem se konečně dočkala náčrtu slibované fanfikce na Jošicuneho a Benkeie, kterou mi lidi slibují už roky a furt nic (kdybyste se nudili, napište mi něco, prosíííím).

Dnes se pořádal i Majáles, ale kromě hluku hudebních skupin a pár placek od Japonského klubu, které jsem si ukořistila cestou přes park, se mě to nijak zvlášť nedotklo. Na takovéhle akce mě totiž nijak zvlášť neužije. Místo toho jsem si četla a pak si odseděla poslední hodinu čínštiny. Teď večer jsme na twitteru s T'Sal a Warrion probíraly naše studentské otp - pana Janderu a pana Suzukiho z našich skript japonštiny, protože zásluhou Ely už máme nejen  příběh, ale známe i jejich podobu. Tyhle dva shipujou snad všechny generace - lidi před námi, my, letošní třeťačky a snad i další (jen tak dál - třeba se jednou dočkáme fanfikcí a fanartů :D). Netuším, komu patří autorská práva, takže se s tím tady radši nebudu šířit, ale řekněme, že jsme se shodly, že i přes vysokou vysportovanou postavu a evil look Jandery je seme pan Suzuki :D A když jsme zjistily, že to bude mít i nahrávky, tak jsme začly i uvažovat o tom, kdo to bude namlouvat a jestli to bude W-sensei (já bych ho asi viděla spíš jako pana Janderu a pan Suzuki by byl manžel Nakayi-sensei; ale představit si tyhle dva jako pairing je jedno velké wtf). Tak vtipný rozhovor už jsem dlouho nevedla :D

Takže zkrátka a jednoduše další skvělý den :)

Wouldn't it be nice ♪

"Do we have to suffer in order to be happy?"

Upřímně doufám, že odpověď na výše uvedenou otázku zní Ne, protože jinak mě čekají zlé časy.
Při psaní tohohle příspěvku musím konstantně klepat na dřevo, protože nechci o tohle dobré období přijít.

Dnes asi okolo půl sedmé ráno jsem dodělala diplomku. Asi nemá cenu říkat, že jsem od včerejška nešla spát. Tenhle týden již po druhé. Ale vyplatilo se a to 90 (!) stránkové monstrum je hotovo a dáno do xeroxu na svázání (750,- v prdeli, jen to hvízdlo). Co si budem povídat, je to blábol, a jediné, co jakž takž považuju za uspokojivé, je samotný překlad (který se vlastně vůbec nepočítá). Docela mě překvapilo, že napsání téhle slátaniny nebylo náročnější - sice jsem si stěžovala na všechny strany, ale spíš než složité to bylo nezáživné. Díky bohu za literární témata. Každopádně jsem se dnes v xeroxu cítila naprosto úžasně (i po té probdělé noci), zvláště, když mi na desky psala slečna to Bc. (ne že bych nebyla Bc. už asi třetím rokem). A Sylvě se ten blábol prý líbí. Sice nevím, co se jí na tom zamlouvá, ale jestli to znamená, že prolezu u obhajoby, tak budiž.
Dneska jsem se rozhodla už nic nedělat, jen se trochu prospat a juknout na nějaký film nebo tak. Proto tu teď sleduju Hidamari no kanodžo s Macudžunem, požírám tu hermelín a popíjím frisco - dnes se nepracuje, dnes se slaví.

Úplně mimo mísu - určitě jste zaznamenali, že tuhle středu byl den knih bez dph - a to by nebyla kavi, aby si nešla nějakou tu knížku ulovit. Takže jsem přišla, vítězoslavně ukořistila Doktor Spánek od Kinga a celou cestu domů se tlemila. Stejně jako všechny kingovky z posledních let to ale jen odložím na poličku a v dohledné době to nebudu číst - šetřím si je totiž. Posledních téměř deset let si říkám, že jsem toho přečetla už moc, a když si nedám pozor, tak mi ty knížky dojdou, a co pak, že ano. Tak si je syslím a čtu jiné věci. Teď mám zrovna období knížek pro 'young adult', tedy teenagery až začínající dvacátníky. Projela jsem takové ty populární věci typu The Fault in Our Stars od Johna Greena, Divergent od Veronicy Roth či trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, ale i neznámé věci typu Suicide Watch od Kelley York, Rules of Survival od Nancy Werlin či Two Boys Kissing od Davida Levithana. Kdybyste měli doporučení na něco takového, sem s tím. Pokud se to bude týkat duševních nemocí, depresí a sebevražedného chování, tím líp. A s těmihle tématy to ani nemusí být tenhle žánr - beru cokoliv. Nějak pořád nemůžu sehnat to pravé, co by mi sedlo - třeba poměrně dobře přijímaná knížka Impulse od Ellen Hopkins mě nudila a téměř okamžitě jsem se ztratila v postavách.

Znova úplně mimo mísu: léto a plány na léto. Jistě jsem se už zmiňovala, že mám v plánu vykašlat se na hledání práce a vyrazit na poslední prázdniny dobrovolničit do Japonska. V současné době mám zajištěny všechny základní věci - mám letenku (a vyšlo to tak, že poletíme spolu všechny tři spolubydlící) a mám dohodnutý pobyt s hostitelskými rodinami. Červenec strávím v prefektuře Óita na severu Kjúšú v rodinném penzionu, srpen pak v prefektuře Mijazaki, taktéž na Kjúšú, kde sice tak úplně nevím, co mě čeká, protože jediná informace, kterou jsem z majitelů vytáhla, je, že je tam spousta japonských vysokoškoláků (a pouze kluků). Bůhví co mě čeká, každopádně se těším, že odsud zase vypadnu.

Mimochodem, zrovna tu dokoukávám to Hidamari no kanodžo (zatímco mi tu vedle pochrupává Warrion) a je to fakt dobrý, tak vám to doporučuju (protože love story a Macudžun - co víc byste chtěli?).

Jestli se vám zdá, že jsem dnes nějaká roztěkaná, tak si toho nevšímejte - to je ten nedostatek spánku. Jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek nemá pointu, tak se vám to nezdá - jen mám dobrou náladu a chuť se o to podělit, ale nevím jak. Prostě a jednoduše se mám dobře, což mě těší. Musím si to užít, dokud to trvá - studentská léta se totiž blíží ke svému konci. Ale že to bylo úžasných šest let *-*

Life is but a dream

Poslední dobou si nemám moc na co stěžovat - venku je hezky a teplo, takže můžu odhodit šálu a vyměnit teplé punčocháče za slabší a zimní sukně za letní. Do školy toho moc nemám, jelikož mám zapsaný tři předměty a jediné, na co se musím občas alespoň kouknout, je čínština. Kromě toho teda ještě smolím diplomku a na to, že bych už pomalu měla končit, ale zatím se teda konci ani neblížím, jsem nějak moc klidná. Ono je to taky tím, že od Sylvy nemám absolutně žádnou zpětnou vazbu, takže vlastně ani nevím, jestli se držím tématu a zda si to příliš nevycucávám z prstu. Nu což, nějak bylo, nějak bude.

S ostatními lidmi vycházím taky celkem dobře nebo alespoň mám ten pocit. Včera jsem se zase po dlouhé době byla podívat na JCčkách a znovu si uvědomila, jak naprosto úžasný W-sensei je. Jestli mě něco mrzí, tak to, že už nebudu moct chodit na jeho hodiny. Člověku to jeho vyprávění vždycky zvedne náladu :) Vlastně jsem tam šla jen proto, abych mu připomněla, že má půjčenou moji knížku, tak aby mi ji nezapomněl vrátit. Vždycky mě ale nakrkne, jak si celou hodinu připravuju tu jednu jedinou větu, kterou mu chci říct v japonštině, a než se pak dostanu ke druhému slovu, už mu dojde obsah sdělení a přeruší mě. Nu což, stejně bych to určitě řekla blbě.

Taky se mi zničehonic povedlo vytáhnout dva dny po sobě dvě různé kamarádky do kavárny, což považuju za úspěch. Ony se teda nabídly samy, takže to vlastně není moje zásluha, ale co. Netušila jsem, že si s někým chci pořádně promluvit, dokud jsem to neudělala. Po dlouhé době jsme se zase dostaly mimo jiné na téma anime a mangy a já s překvapením zjistila, že jedna z nich četla Midnight Sun od Tošimi Ariny, což je moje nejoblíbenější manga (bohužel však nedokončená T_T). Tenhle rozhovor mě pak donutil znovu si pustit Sekai iči hacukoi, když to všichni tak chválí. A je tam Midorikawa-sama, tomu se nedá říct ne.

Ne že bych neměla co sledovat - momentálně teda jen druhou sezónu Hannibala a stejně tak druhou sérii Hry o trůny (nj, jsem pozadu). Škoda že Teen Wolf jsem zkoukla tak rychle - teď mi nezbývá než číst fanfikce. Na dorama nějak nemám náladu, ale počítám, že s příchodem Šinigami-kun, v kterém hraje Ó-čan z Araši, se to změní. Když se nepatlám s diplomkou a nekoukám na seriály, čtu hromadu knih. Tenhle rok jsem začla s obrovskou chutí číst, takže se snažím přelouskat všechno, co se ke mně dostane. Po x letech jsem se vrátila k trilogii Tamir od Lynn Flewelling, kde jsem momentálně u třetí knihy Oracle's Queen. V mezičase jsem si střihla trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, k čemuž jsem se dostala vlastně náhodou, jelikož to u nás vyjde až někdy v září nebo kdy, nejspíš společně s filmovou adaptací, ve které hraje hlavní roli Dylan O'Brien (a voilá, tady máte důvod, proč jsem to četla). První díl byl senzační, pak to šlo do kytek. Škoda. Ale čtu i další věci - můj mobil v podstatě funguje jako čtečka, což mi dává nevídané možnosti, jen na japonské texty se to bohužel nehodí. A děsí mě představa, že stejně nikdy nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla :(

Mimochodem, po dlouhé době se mi ozvalo taiwanské Štěně, což mě docela potěšilo. No dobře, dalo se to čekat - přeci jen jsem překonala milník čtvrt století mé bídné existence na tomhle světě (ha! a to jsem nikdy ani nevěřila, že se dožiju osmnáctky). Nejsem si úplně jistá, jak beru to, že se neozval ex-manžel, ale snažím se sama sobě namluvit, že dobře.

Když se to vezme kolem a kolem, mám se fajn, nic mě aktuálně netrápí a nic mě zevnitř neužírá. Tenhle týden jsem na chodbě školy zahlédla pana doktora z naší malé psychologické poradny, kam už nechodím. Neměla bych mu stejně co říct. Skoro mi připadá, že to je všechno nereálné. Víte, jak máte oblíbené postavy, které ovšem stále trpí, a vy jim přejete, aby měly alespoň jeden hezký den? Tak já si připadám jako ta postava, které se dostalo příjemného dne.

Nezdá se vám to divné? V něčem musí být háček!

Dneska jsem si uvědomila, co je špatně. Je jaro a já bych se správně měla utápět v depresi, ale (a to musím zaklepat) kde nic tu nic. Tohle jaro je oproti těm předchozím takové ...jarnější (což zní v češtině blbě, ale je to takové to japonské ~rašii). Člověk má chuť se procházet venku a užívat si sluníčka a rozkvetlých stromů, sednout si na lavičku v parku a číst si, jít na výlet do zoo nebo jen posedět na zahrádce nějaké kavárny. Takhle tedy vnímají jaro normální lidi? Jestli jo, tak to jim teda mám co závidět.

Ovce, co jsem dostala od spolubydlících <3

(...a pak jsem si šla odpoledne na hodinku lehnout a probudila se s myšlenkou, že teď by teda byl ten nejlepší čas se vším skoncovat. Mám pocit, jako bych se za uplynulé dny se všema rozloučila a už mi nezbývalo nic, co bych ještě mohla udělat. Kdybych se zároveň nedostala do OFF módu, kdy nemám chuť nikoho vidět a s nikým komunikovat a jen si nevesele vegetuji, asi by mě to děsilo víc - takhle je mi všechno jedno. Asi potřebuju pauzu...
edit.: po dlouhé době jsem se zase jednou vzbudila v 5 ráno kvůli noční můře, v které mě nejdřív někdo zmlátil a pak na mě čím dál víc lidí zíralo a oči jim svítily a jakmile se přiblížili, tak mě kopali do nohy, a já byla fakt vyděšená, no a nakonec už na mě zírali úplně všichni a to jsem se probudila a obrečela to v koupelně. Prý to znamená, že se bojím toho, co mám před sebou, a hlavně pak reakce lidí okolo...)

Silver lining

Taky míváte pocit, že je váš život pouze příběhem, který někdo někde vymyslel? Taková docela dlouhá a podrobná knížka, seriál, fanfikce. Autor se sice snaží, aby příběh vypadal normálně, ale sem tam máte pocit, jako by najednou ztratil inspiraci, což se projevuje jako dny, kdy nevíte, co by. Nic vás zrovna nebaví, nic zajímavého se neděje, život jako by se na chvíli zastavil. Jindy autora políbí múza a váš život se zase rozjede, jako by se nechumelilo. Na jednu stranu zní děsivě, že váš osud je v rukou někoho, koho tohle psaní příběhu může kdykoliv přestat bavit, na druhou stranu však veškeré rozhodování neleží tak úplně na vás - autor vás navede tak, aby příběh neskončil ve slepé uličce, ale aby dál pokračoval.

Mně osobně děsí představa, že bych o sobě měla rozhodovat kompletně sama. Postrádám totiž návod, který by mi radil, co je dobré udělat a čeho se naopak vyvarovat. Jak lidi vědí, že se rozhodují správně? Každé rozhodnutí totiž povede k dalším rozhodnutím a jiným dějovým rovinám, než kam by vedlo rozhodnutí opačné. Co když si pod sebou právě podřezávám větev a nevím o tom? Když jsem byla mladší, měla jsem za to, že dospělí vědí, co dělají. Co když to ovšem ostatní opravdu vědí a jen ke mně se nedostal nejnovější oběžník? Snažím se tvářit, že jsem si návod na život přečetla taky, ale ve skutečnosti se jen plácám kolem a snažím se na sebe a svou neschopnost příliš neupozorňovat.

Když mám problém, nadhodím ho lidem okolo a čekám na jejich reakce. Oni přece musí vědět, jak by se mělo v daných případech postupovat, ne? Rozhodně víc uvěřím jim než sobě - alespoň teď. Zajímalo by mě, jestli se to někdy změní. Budu vůbec někdy schopná se rozhodnout správně? A co je vlastně to správné rozhodnutí - to, co se ode mě očekává, nebo to, co bych chtěla já? Mám vůbec právo něco chtít, když jsem neudělala nic pro to, abych si to zasloužila? Jsem sobecká?

Ještě minulý týden jsem cítila, že můj život pomalu končí, že jen musím napsat diplomku a tím to všechno skončí. Game over. Ale po jednom rozhovoru se spolužačkou se můj deadline posunul (když odhlédneme od problému, zdali budu vůbec státnicovat, nebo ne). Přesvědčila mě totiž, ať v létě nesedím doma a nehledám práci, jak bych jako slušná dívka po škole měla, neboť se to ode mě očekává, ale ať se seberu a jedu si do světa užít poslední prázdniny. Já osobně cítím, že bych neměla, že bych si radši opravdu měla hledat práci a stát se alespoň trochu nezávislou. Na druhou stranu nemůžu popřít, že chci odsud pryč. Vypadnout někam daleko a nechat všechny problémy za sebou. Nic se tím nevyřeší, jen se to odsune, ale i tak se hned cítím o něco líp. Ta tíže očekávání okolí už najednou není tak zdrcující. Mám před sebou něco konkrétního, něco, čeho se můžu chytit a posunout se někam dál. Tím spíš se na tohle odložení těším, protože pak už mě fakt nic dobrého nečeká. Práce v oboru nepřipadá v úvahu, takže na tom budu zhruba jako gymnazista - žádná praxe, žádné znalosti. Jakou úžasnou práci asi dostanu, co myslíte? Nejlepší možnou vyhlídkou je kancelářská krysa a to bych musela mít sakra štěstí. Zatím to vidím spíš na nějaký sklad nebo tak. No co, jedna část rodiny ode mě stejně nic lepšího neočekává (nic nového, to je zrovna ta část, která neočekávala, že bych se dostala na gympl, o vejšce už ani nemluvě). Ale nebuďme negativní a řiďme se heslem, že situaci budeme řešit, až opravdu nastane. Nic jiného se ani dělat nedá.

Ještě to tedy není oficiální a velmi nerada bych to zakřikla, ale vypadá to, že i letos v létě se Kavi vypraví dobrovolničit do Japonska, konkrétně na Kjúšú. Podrobnosti se budou muset ještě dořešit, ale zrovna jednám se dvěma hostitelskými rodinami a vypadá to nadějně. Odsuzujte mou sobeckost, nebo mi mi držte palce - je to na vás.

Nic mi není, jsem v pořádku

Po tom, co předvádim poslední dva dny na katedře, bych se měla hanbou propadnout, vrátit diplom a pro jistotu se ještě utopit ve sprše. Patří mi to - nikdy jsem neměla podlehnout pokušení a myslet si, že bych snad dokonce i mohla umět japonsky. Já. Haha, tak tenhle byl vážně dobrej. Když to potřebuju, nenapadá mě jediná věta, jediný slovíčko. Co jsem tu těch šest let dělala? Jsem naší katedře jenom pro ostudu.

Jsem všem jenom pro ostudu - vždyť ani netuším, jak se správně chovat ve společnosti. Dneska mi byla představena sestra mojí vyučující a já se zmohla jen na ustrašený úsměv, mírnou úklonu a velmi, velmi trapné ticho. Ano, to jsem já. Social awkwardness: level infinity and beyond. Nejen že netuším, jak se k lidem chovat, ale stejně tak mě úplně vykolejí, když mi někdo něco pochválí. Jak se na tohle kruci reaguje? Očekává se ode mě, že jim taky něco budu chválit? Jak? A co? Mně to přijde hrozně zvláštní a divný a wtf, k čemu je to vlastně dobrý?

A takhle je to se vším - návštěvy, small talk, dárky, mejdany a vůbec jakýkoliv sociální kontakt a cokoliv, co má jakoukoliv spojitost s tzv. common knowledge, kterou všichni okolo mě nejspíš mají. Asi jsem se tomu vyhla, když se tyhle schopnosti rozdávaly.

Někdy si přeju, aby se mnou bylo něco fakt špatně. Aby to bylo tak vážný, že by to ospravedlnilo to, jak mi je. Aby se našla nějaká nálepka, kterou by na mě mohli plácnout a která by to všechno vysvětlovala. Aby mi někdo mohl pomoct, aby mohli udělat to, co se v takových případech dělá - šoupnout mě do nemocnice, nadopovat mě práškama, hrabat se mi v mozku, useknout mi ruku, cokoliv. Cokoliv, co by se dalo považovat za nějakou akci, nějaký postup. Bohužel jsem vždycky ve všem průměr, což platí i na tohle. Nejsem dost depresivní, aby mi diagnostikovali depresi, nejsem dost úzkostlivá, abych měla úzkostnou poruchu, nejsem dost cvok, abych měla důvod chodit ke cvokaři. Ale přitom nejsem ani v pořádku, abych byla v pořádku. Jsem v takovém vakuu, mezeře mezi problémem a řešením.

Anebo si to všechno jen namlouvám a nic se mi vlastně neděje. V tom případě nevím, čím se už víc jak deset let trápím. Už by mi snad mělo být jasný, že mi nikdo nikdy nepomůže - tímhle si holt budu muset projít sama. Nikdo pro mě nemůže nic udělat, protože není co udělat, nic mi není. Jsem v pořádku. Všechno to mám jen v hlavě. Stačí jen pořádně zesílit volume u empétrosky, abych přehlušila myšlenky, a bude to dobrý (a případně si zničím sluch, to nevadí), jen si pustím tu největší hovadinu na sledování, abych odvedla myšlenky jinam, jen na sebe ve sprše pustim co nejvíc horkou vodu, kterou ještě snesu, jen prospím minimálně 10 hodin poté, co usínám s myšlenkami na to, že se vlastně nechci probudit a nechci čelit dalšímu dni. Nic to není. Stačí jen zatnout zuby, nasadit zdvořilý úsměv, který jsem si už perfektně natrénovala a který mi vydrží téměř za všech okolností. Nikdo nic nepozná, o to jsem se postarala.
Nestěžuj si, nic ti není, všechno je v pořádku.
Nic mi není, jsem v pořádku.

A zas tu máme jaro...

Stále mě nepřestává fascinovat, jak může být krásný den, všechno se zdá v pořádku, a pak najednou BAM! a všechno je totálně v háji a objeví se chuť jít se utopit do Bystřičky (která je asi 5 cenťáků hluboká). Ono to vlastně zas tak náhlé není - jen se ten pocit periodicky vrací, zvláště v době, kdy se po mně chce, abych mluvila/tlumočila/učila/existovala. Kdysi dávno (loni) mi bylo řečeno, že se z toho dá dostat, že třeba i někdy budu schopná mluvit na veřejnosti. Nechápu, že jsem takovému žvástu kdy věřila.

Dnešní spouštěč má na svědomí W-sensei. To je člověk, kterého si velmi vážím a kterého mám osobně velmi ráda. Sice se snaží vypadat přímo ďábelsky a všichni jsme se ho v prváku báli, ale vlastně je to takový přerostlý plyšák, kterému na studentech záleží - jen si ten student musí nejdřív vysloužit W-senseiovu důvěru. Já ji po těch letech tady mám, což mi zajišťuje určitá privilegia, jako chodit na jeho hodiny, kdy se mi zachce, přestože je vůbec nemám zapsané, jelikož už jsem je splnila. Bohužel to s sebou ale nese i to, že W-sensei si na mě vzpomene, když něco potřebuje nebo když má pocit, že mi musí pomoct. A většinou mi chce pomáhat tím způsobem, že mě nutí, abych šla tlumočit nebo - jako v tomto případě - abych šla přivítat profesora z Japonska. A já nejsem schopná říct ne, protože než přijdu na to, jak bych to v té japině formulovala, W-sensei je už v čudu. Tlumočení jsem se sice krásně vyhnula (za což mě pořád ještě můžou vyhodit ze školy - lucky me -_-), vítání ovšem ne. A tak jsem byla donucena tam na to nádraží dneska fakt jít. Zaplať pánbůh tam se mnou byla Tara, což je kóhai (těžko říct, z jakého ročníku), co má ikkjú jlpt (Japanese language proficiency test, nejvyšší level) a brebentí japonsky, jako by to byl její rodný jazyk. Ano, Tara se toho aktivně ujala a prokecala s profesorem celou cestu, aniž by Kavi byť jen otevřela pusu. Stejně ji nic nenapadalo, co by řekla, a měla pocit, že si v tu chvíli nevzpomene na byť jen jediné slovíčko v japině, tak se přeci nebude ztrapňovat. Opět mi tedy bylo připomenuto, že jsem fakt k ničemu a že veškeré úsilí členů naší katedry s W-senseiem v čele bylo v mém případě naprosto zbytečné. Tohle prostě nedokážu a je jedno, co mi kdo namlouvá. Viděla jsem, jak strašně to mluvení Taru baví, což moje maličkost nemůže pochopit, jelikož jí to vždycky připomíná mučení toho nejhoršího ražení.

A když už, tak už - při mém následném hodinovém bloumání ulicemi se skloněnou hlavou, sluchátky na uších a snažíc se nerozbrečet mi v hlavě stále dokola jen znělo, že tímhle můj život stejně končí, protože v podstatě letos končím s japonštinou a opouštím to, co jsem těch uplynulých šest let tak milovala. Nechci se toho všeho vzdát, ale nemám na vybranou - znalost japonštiny (ještě navíc spíš pasivní než aktivní) mi práci nezajistí. A přitom je to to jediné, co jsem vždycky chtěla, a když jsem s japinou před lety začala, měla jsem pocit, že jsem konečně začla žít - nejen existovat a vegetovat, ale opravdu žít. Nic jiného než japinu neznám, nic jiného mě neláká. Ale ukazuje se, že vlastně ani tu japinu neumím tak, jak bych po těch šesti letech asi měla, a navíc se jí stejně budu muset vzdát, což mi připadá, jako by se můj svět kousek po kousku hroutil a já nemůžu dělat nic, abych to zastavila. A když už přijdu i o tohle, co mi zbývá? Co je v mém životě natolik důležité, abych kvůli tomu trpěla dál? Abych znovu a znovu procházela těmito obdobími, kdy i vstát z postele je mnohdy téměř nadlidský úkol, kdy bych si radši narazila hlavu na hřeb, než abych slyšela svoje stále dokola opakující se myšlenky, kdy nic nestojí za to a všechno je špatně a všichni mě nesnášejí a já jsem zbytečná a hloupá a naivní a otravná a k ničemu a postradatelná a proč se radši nezabiju a nedám všem pokoj.

死もなし
生もなし
(báseň jakéhosi pilota kamikaze, jehož jméno si nepamatuju)

Krok za krokem do temnoty

Události uplynulých dní by se daly shrnout slovy Everything happens so much. Znáte takové to pořekadlo, že když se něco sere, tak se to sere? Ne? Měli byste - je pravdivé.

Shodou náhod jsem sice pásla závěrečnou souborku na japině, která sestávala z překladu do češtiny, do japonštiny a eseje v japině. A že to bylo náročných 6 hodin - zopakovat bych si to fakt nechtěla >.< To ještě byla ta lepší část, jelikož to znamenalo, že zkouškové mám za sebou. O den později však zveřejnili výsledky jlpt a hádejte, kterej trotl to o pět bodů nedal? Z jednotlivých částí jsem prošla, ale celkově mi tam těch zatracenejch pár bodů scházelo, takže nic. Ok, jsem blbá, beru. Stejně nejspíš budu pracovat mimo obor a tam mi nějaký jlpt budou nanic.

Jen co jsem překonala tuhle špatnou zprávu, přišla další - mamce se po příchodu z práce udělalo špatně, tak šla na pohotovost a odtamtud ji s diagnostikovanou kýlou odvezli rovnou do nemocnice. Následující dva týdny tak nějak střídala nemocnici a domov, protože doufala, že to samo přejde. Nepřešlo, takže nakonec přeci jen podstoupila operaci. A byla děsná sranda, když mi zničehonic kleknul mobil tím stylem, že se tvářil v pohodě, ale nepřijímal ani neodesílal zprávy ani hovory, takže jsem celou dobu nevěděla, co se děje, proč mi nepíše a jestli se něco nezvrtlo >.< Dopadlo to ale dobře a v pátek ji pustili domů, nicméně při všemožných vyšetřeních jí našli pár dalších věcí, takže ji ještě čeká lítání po doktorech. Teprve za takových okolností si uvědomuju, kolik vlastně mamce je a že její přítomnost není samozřejmost...

Jakmile jsem si tedy mohla oddechnout, objevil se další strašák a tím je předzápis. Jsem v posledním ročníku, takže moc předmětů nemám. Jenže loni jsem si zapsala Překladatelský a tlumočnický seminář za čtyři kredity, který jsem nesplnila (duh, přece bychom po Kavi nechtěli mluvit, že ne). Nijak zvlášť jsem to neřešila a zapsala si tedy jiná béčka. Teprve až včera - v poslední den zápisu - mě napadlo to ještě jednou zkontrolovat a hele! Kreditově mi to vychází v pohodě, ale podle nějaké směrnice si člověk musí zapsat buďto ten samý předmět znovu, anebo nějaký jiný ve stejné nebo vyšší kreditové hodnotě. Jestli jste někdy viděli seznam béček na japině, už vám to došlo, jestli ne, tak vás musím obeznámit se skutečností, že béčko za čtyři (!) kredity je věc nevídaná a takřka nesehnatelná. Mám na výběr mezi PTS2, který jsem loni nedala a letos to nevypadá o nic lépe, Kantonštinou 2 a Indonéštinou 4. To je tak zhruba všechno. Jinými slovy jsem v prdeli. Takže jsem si v noci div neokousala všechny nehty hrůzou, že mě těsně před státnicema vyhodí, a dnes naklusala na studijní. Hodná paní ze studijního ze mě nebyla nadšená, ale uklidnila mě, že prý mi to proděkanka promine. Oddechla jsem si. Pak však začaly hryzat pochybnosti, co když to přeci jen nepůjde a oni mě před těma státnicema fakt vyrazí. Vypadá to, že tahle záležitost je takovou mini-časovanou bombou, a děsím se toho, že to za pár měsíců při uzavírání studijních povinností fakt bouchne. Takže tak.

A aby se Kavi nenudila, tak se ke mně před pár týdny dostala žádost, že nějaká firma shání kontakt na japonskou firmu, ale v té směsici znaků na oficiálních stránkách to nemůže najít. Tak jsem jim z dobroty srdce tu e-mailovou adresu z hlubin stránek vyhrabala, a tím jsem to považovala za uzavřené. Jenže ona japonská firma jim prý neodpovídá (což mě zas tak nepřekvapuje - já být Japonec, tak mě mejl v ájině pořádně vyděsí), tak jestli bych nebyla ochotná tam zavolat. (krátká pauza, abyste to mohli vstřebat) Ano, ZAVOLAT. Já. Hahaha. Ne! To bych teda nemohla. Napsat e-mail - klidně; zavolat - nikoliv. Proč krucinál Japonci, kteří bez osobního e-mailu nedají ani ránu, nejsou schopní odpovídat na firemní mejly? Proč nejsou schopní si nějaký pořídit a komunikovat přes něj? Proč dávají přednost telefonům? No a co mám teď jako dělat? Jak jim to mám slušně odmítnout? Dóšijó?

Občas si říkám, že by bylo nejlepší si prostě lehnout a umřít a nedělat si starosti s nejrůznějšíma hovadinama, které mi kousek po kousku znechucují život.