Vzhůru do nového roku

Další rok za námi. Nikdy bych netušila, jak úžasný rok se z toho vyklube. Teda ne že bych si mohla stěžovat na ten předchozí - ten byl neméně pozoruhodný. Spíš by mě mělo překvapovat, že se mě to štěstí tak dlouho drží, nicméně jsem za to ráda. I díky tomu jsem byla schopná dokončit bakaláře z obou oborů, strávit nezapomenutelný rok v Japonsku, potkat spoustu nových lidí, navázat nová přátelství, zjistit, jaké to vlastně je být do někoho zamilovaná (a následné zklamání), cestovat, začít studovat už pouze jeden jediný obor, přečíst si knížku v japonštině (a ne jen jednu) a celkově být spokojenější než dosud.
Nezbývá než doufat, že příští rok bude stejně skvělý, ne-li lepší než ten letošní. A kdo ví, třeba se vše vydaří a já se v létě zase podívám do Japonska ^^

Tak zábavného silvestra, pokud možno bez kocoviny a bez zranění.

A příjemný a úspěšný nový rok!

Keigo Higašino - Platina Data

*SPOILERY*

Detektiv Reidži Asama má privilegium dozvědět se o zbrusu nové vyšetřovací metodě. Speciální tým vedený Takašim Šigou a jeho podřízeným Rjúheiem Kagurou mu představí nový systém, který využívá DNA a nejenže určí pachatelovu krevní skupinu, rasu, věk, výšku, barvu očí a vlasů atd., ale taky na základě těchto informací vytvoří jeho 3D podobiznu. A i když jeho DNA není obsažena v databázi, pokud je tam vzorek někoho z příbuzenstva, program je schopen to zjistit a oznámit. Jenže nic není perfektní.

Asama momentálně vyšetřuje případ vraždy tří mladých žen, které byly zastřeleny, jenže tenhle úžasný systém ukazuje pouze ,,Not found 13." Kagura si říká, že je to jen otázka času, protože v systému ještě chybí informace spousty lidí. V té době mu Kósaku Tatešina, bratr dívčiny, co tento senzační systém vytvořila, poví, že s ním chce mluvit ohledně NF13. Jenže než to stihne, jsou on i jeho sestra zavražděni. Rozběhne se vyšetřování a Kagura nechá testovat DNA nalezeného vlasu. Jenže ze systému vyleze jeho vlastní podobizna. A Kagura nemá alibi, protože v době vraždy nebyl při vědomí, jelikož vládu nad jeho tělem převzala jeho druhá osobnost Rjú...

Jediný důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je fakt, že příští březen bude v japonských kinech filmová adaptace s Ninem v hlavní roli. Příběh zněl zajímavě a trailer vypadal dobře, tak jsem se na to docela i těšila. Jenže...

Nějak jsem nepobrala, proč je Keigo Higašino momentálně v Japonsku tak populární. Tohle je sice zatím jediná kniha, kterou jsem od něj četla, ale stejně - postavy jsou vyloženě prkenné a chovají se velice nepochopitelně (uvěříte v mžiku člověku, kterého neznáte ještě ani 24 hodin a který je hledaný jako zločinec? Když zjistíte, že člověk, s kterým pracujete gackt ví kolik let, je možná vrah, taky se od něj okamžitě distancujete, aniž byste se nad tím zamysleli? Pokud vám někdo tvrdí, že vás našel pomocí telepatie, přejdete to jen tak? Jakožto detektiv, věřili byste ihned člověku, jehož DNA se našlo na místě činu? A když vám někdo řekne, že jste cestovali s dívčinou, která je vlastně jen přelud a vůbec neexistuje, taky byste to přešli jen tak? Já bych o všem z toho aspoň chvíli přemýšlela, byla zmatená, nevěděla, co si myslet, nebo tak něco, ale postavy z téhle knihy mají nejspíš v hlavě jasno *krčí rameny*). Příběh sice začíná zajímavě, ale někde v průběhu se totálně ztrácí (jste na útěku, jde po vás tak půlka města, ale hlavně že máte čas si s dívkou, o které nic nevíte, natrénovat svatbu. Jo, to dává smysl -_-). Autor má nejspíš spoustu poselství, co se nám snaží sdělit, ale dohromady to prostě nefunguje a vše vyzní naprosto do ztracena.

O čem ta kniha vlastně byla? Že počítače jsou zlo? Že se máme vrátit k takovým základním věcem jako je uplácávání si nádobí z hlíny? Že nemáme předstírat, že jsme něco, co nejsme? Že máme věřit jen sami sobě a že silnější vždy vyhrává? Wtf?! Fakt doufám, že další jeho knihy jsou daleko lepší než tohle, protože jich na mě v mé knihovničce čeká ještě celkem dost...

A taky doufám, že zmíněná filmová adaptace bude mnohem, mnohem lepší, protože tohle bylo fakticky strašné. Z traileru to vypadá, že páni scénáristi to alespoň trochu pozměnili, protože Platina Data vůbec nejsou to, čím se z toho traileru zdají být. Třeba to dobře dopadne.
Nino! Ty to zvládneš! Já ti věřím, nezklam mě!

Džiró Akagawa - Mikeneko Holmes no Suiri

*SPOILERY* 

(nechci vás podceňovat - třeba se to někdo z vás chystá číst)

Jošitaró Katajama je policejní detektiv, i když - jak sám přiznává - ne příliš dobrý. Tentokrát s parťákem Hajašim a nadřízeným Mitamurou řeší případ vraždy vysokoškolačky. Řekněme si upřímně, že Katajama z toho není zrovna nadšený - nesnáší pohled na krev, a navíc ho poslali vyšetřovat na vysokou, která je jen pro dívky. No a milý Katajama má krom moře dalších věcí strach z žen.
Po příjezdu na univerzitu se setkává s vedoucím filosofické fakulty Morisakim, který mu poví o zvěstech, že se na školních kolejích provozuje prostituce a že by to mohlo souviset i s tímto případem. A zanedlouho je Morisaki nalezen mrtev, nechávaje za sebou jednu velmi inteligentní tříbarevnou kočku a studentku/přítelkyni Jukiko...

Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst od té doby, co jsem viděla stejnojmenné dorama s Aibou v hlavní roli. Chtěla jsem totiž vědět, jestli je ta knížka taky tak špatná jako dorama (upřímně, doramu jsem dokoukala jen proto, že tam hrál Aiba, a přestože si většina lidí stěžuje, že to Aiba hrál fakt strašně, tak já namítám, že i kdyby to zahrál mistrovsky, přišlo by to u takovéhleho dorama vniveč). Po přečtení však můžu s radostí prohlásit, že kniha je mnohem lepší než zmíněné dorama. Je opravdu škoda, že se tvůrci více nedrželi předlohy - mohli jsme mít hned dvě úžasná dorama v jedné sezóně (tím prvním je samozřejmě Kagiheya). 

Co se týče odlišností od seriálové verze, tak jako první je třeba zmínit Katajamovu rodinu - sestává totiž pouze ze dvou sourozenců - Jošitaróa a Harumi (jak tvůrci doramy přišli na postavu Hirošiho zůstává záhadou - btw když už jsme u těch postav, chybí v knížce i Išizu, ale ten se prý objevuje v navazujících dílech). Sourozenci žijí po smrti otce spolu (gackt ví, kam se poděla matka) a čas od času je otravuje babička, která se jim (hlavně tedy Jošitaróovi) snaží domluvit omiai (tedy smluvní manželství), ovšem bez většího úspěchu. 

Další důležitou odlišností je i to, že Holmes se nemění v člověka, nemluví a Katajamovi pomáhá jen prostřednictvím maličkostí typu zírání z okna na jeřáb či poškrábání fotky. Je to takové jednodušší, opravdovější a asi i hlavní důvod, proč se mi to zamlouvalo mnohem víc, než jak to udělali v doramě. To a taky fakt, že Katajama není ani zdaleka takový neschopný ťulpas, jakého ho vykreslili v doramě. Většinu času jsem se divila, proč se vlastně tak podceňuje (třeba scéna, kde přišel na to, že se zvenku nedalo dovnitř nijak dostat a že je to tedy záhada uzamčené místnosti podle mě neměla daleko do samotného Kagiheya).

Nicméně se nedá popřít, že je občas jako slon v porcelánu, ale to je jedině dobře, protože kniha má jinak poměrně ponurou atmosféru (těch vražd!). A poměrně dlouhou dobu jsem držela palce, aby to Katajamovi a Jukiko spolu vyšlo, protože ti dva by se k sobě hodili a Katajama si zaslouží nějakou milou slečnu.

Abych to shrnula, tahle knížka se mi fakticky líbila (posledních 70 stránek jsem sfoukla naráz, což je docela co říct, jelikož v japině čtu hrozně pomalu (tak 15~20 stránek za hodinu) a po pár hodinách mi mozek odmítá rozpoznávat znaky). Docela lituju, že nemám i další knížky z téhle série :-(

Klid v duši bývalé pilné studentky

Nikdy jsem netušila, jak rychle všechno utíká. Až když se ohlédnu, zjišťuju, že už vlastně pátým rokem studuju na vejšce. Ale čím jsem tu déle, tím míň lidí tady vlastně znám a taky vidím všechny negativa a pozitiva studia humanitních oborů, které jsem dřív neviděla/ignorovala.

Ano, dnešní článek bude opět jen ulevení si od všech myšlenek, co mi poslední dobou krouží hlavou.

Jsem na magisterském studiu a velmi nepřekvapivě je tam i většina známých tady z Olmu. Ale od žádného z nich jsem ještě neslyšela, jak je to magisterské studium skvělé a že jsou nadšení z výuky. Tohle prvácké nadšení je dávno ztraceno. Upřímně si myslím, že všichni ti, co jsou tu na magisterském studiu (tedy alespoň ti, které znám), jsou tu hlavně proto, že už měli titul Bc. a nevěděli co s ním/nevěděli co jinak dělat/řekli si že když už tak už. Neznám nikoho, kdo by pokračoval ve studiu proto, že by byl zažraný do svého výzkumu na diplomku - lidi spíš ani netuší, o čem vlastně chtějí psát. To je samozřejmě i můj případ - si říkám, že cokoliv sesmolím je stejně na dvě věci a vlastně to není vůbec k ničemu dobré. Asi i proto bych se chtěla věnovat překladu, jelikož si říkám, že aspoň to mi přijde trošinku nápomocné.

A co se týče samotného studia, tak netuším jak ostatní, ale já ho beru jako dva roky, během kterých mám poslední možnost užít si poměrně bezstarostný život. Upřímně - literární a historické semináře jsou lehce o ničem, účel výuky klasické japonštiny je mi záhadou a jediné, co mě tak trochu baví, jsou překladatelské semináře (od příštího týdne už i tlumočnický - Midorikawa-sama mi pomáhej). Co se tu naučíme, nezáleží na odchozených hodinách nýbrž na naší vlastní iniciativě.

Ovlivněná svými ročními prázdninami na Udai jsem se rozhodla nedělat si ze života peklo a zbytečně se stresovat maličkostmi. Ano, připravuju se na hodiny, které to vyžadují (=překlad. sem.), a dělám úkoly (=JC), ale že bych se nějak extra zatěžovala s přípravou na semináře psané japiny, literatury, historie? To se říct nedá. Místo toho jsem se rozhodla pracovat pro vyučující naší malé katedry jako pomocná vědecká síla - takže skenuju a upravuju japonské knížky pro Sylvu, vytvářím brožuru na konferenci pro B-sensei a seznam knih a časopisů pro W-senseie. A to mě (spolu s překladatelskými semináři) baví z celého týdne asi nejvíc. Kdybych někdy měla to štěstí, ráda bych pracovala někde v kanclu/knihovně nebo tak.

Díky tomu jsem docela isogaší, v naší buňce na kolejích chodím spát poslední a vstávám první, celý den někde lítám a pak si večer musím připravovat obědy na příští dny, jelikož vím, že zas budu příliš zaměstnaná, než abych si mohla v klidu dojít na oběd (v menze jsem letos ještě nebyla - není kdy). Nevadí mi to však - mám možnost se spřátelit nejen se spolužáky, ale i s vyučujícími, což já ráda. Se Sylvou už jsem chodila na kafe i dřív, ale teď poznávám i Nakayu (zajímavé, jak u jedné mám tendenci používat křestní jméno a u druhé příjmení), která mi před rokem dělala oponentku bakalářky. A fakt si rozumíme - třeba dneska jsem jí po týdnu konečně předala flashku s novým albem Arashi, které si chtěla poslechnout :D

A protože bývám ve škole i 11 hodin v kuse, není divu, že mám chuť si odpočinout někde v čajovně/kavárně/kdekoliv jinde. Jinými slovy cítím potřebu se socializovat. To tenhle týden vyústilo v kafe a cheesecake s kamarádkou, následovalo karaoke (kam jsem přišla a střihla si s Japonkami hned první písničku - Ikenai Taiyou od Orange Range) a dnes i oběd se zmíněnými Japonkami (kde jsem sice nemluvila, ale doufám, že se to časem poddá). A pokud mi jistá osoba odepíše na mejl, tak mě čeká ještě jedno kafe v pátek. Na příští týden jsem pak předběžně domluvená na další setkání s kamarádkou (tentokrát s alkoholem! yay!) a o víkendu gjóza párty u Vero. Trošku moc socializace najednou, ale já si nestěžuju. Znáte tenhle trojúhelník?

Tak celý svůj život jsem si vybírala Dobré známky a Dostatek spánku (tedy spíše jen Dobré známky s občasným náznakem Dostatku spánku). Po roce v Japonsku, který mi ukázal, že život může být vlastně děsně fajn, jsem se letos rozhodla pro Social life. Ano, nerada bych ztratila dobré známky, ale upřímně - koho bude kdy zajímat, jestli jsem ze zkoušky z literky dostala za 1 či ne? Můj cíl je dohrabat se k diplomu, ale že nebude červený, to mě fakt nesere. Poslední dobou mě totiž nic nesere - tak nějak jsem si řekla, že to všechno nějak dopadne a jsem spokojená. Stále sice při překládání věcí jako jsou návody k botám do japonštiny přemýšlím, jestli jít po škole pracovat radši do skladu nebo na poštu, ale tomu se asi nikdo z nás nevyhne. S titulem z japonštiny a vlastně z jakéhokoliv humanitního oboru v kapse se toho přeci jen zas tak moc dělat nedá. Ale momentálně mě to fakt nesere - přijde chvíle, kdy tohle budu muset řešit a tehdy to řešit budu, ale nehodlám se tím zabývat už teď. To je jako kdybych začala číst knížky o výchově dítěte, které bych v budoucnu mohla mít (jakože žádnýho haranta nechci). Kašlu na to - až to přijde, tak to přijde. Teď se budu věnovat tomu, co se děje teď. I když na Udai pořád jen nadávám, jsem vlastně vděčná, že mě tenhle přístup naučila, protože jinak bych vážně skončila v blázinci či rozplácnutá na chodníku u Václavek, což je oblíbené místo našich místních sebevrahů. Na téhle změně má podíl nejen Udai jako taková, ale i lidi, které jsem potkala na svých cestách, lidi z kolejí, lidi z kavárny, zážitky z cest, objevení Arashi... je až fascinující, co dokáže jeden rok.
Tak tolik jeden z mých kravských slintů a teď bych se třeba mohla jít učit znaky/učit se na N2/překládat povídku na úterní seminář/dočíst to porno. Dó demo ii.

迷子

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem strašně nepřizpůsobivý člověk a že nesnáším, když mám měnit zavedené věci. Vždycky jsem se měla za strašnou konzervu. Kdysi dávno, když jsem končila střední a čekalo mě stěhování do Olmu a život na kolejích, umírala jsem z toho hrůzou. Zvykla jsem si ale a od té doby jsem sledovala, jak se přizpůsobuju stále rychleji a s menšími problémy než předtím.

I mě samotnou však překvapilo, jak rychle jsem byla schopná si zvyknout na život v Japonsku. Netrvalo ani měsíc a měla jsem pocit, jako bych tam žila celý život. O to tvrdší byl ovšem návrat domů. Mělo to být jednoduché - jen se vrátit do zajetých kolejí, v kterých jsem rok předtím bez problému žila. Jsem na stejné škole, jen oborů mi ubylo (nicméně jsem si do rozvrhu vrazila i jeden předmět na anglistice, takže to zas taková změna není). Bydlím na stejných kolejích (dokonce na stejném pokoji a se stejným stolem, postelí i tou příšernou židlí, kterou mám chuť prohodit oknem), každé dva týdny jezdím domů. Navenek vše vypadá stejně a i já se chovám pořád stejně.

Jenže přestože jsem se začala považovat za rychle přizpůsobivou, je to opravdu jen navenek - uvnitř cítím, že je něco špatně. Před mým odjezdem jsem kolem sebe měla víc lidí, kteří se teď ovšem někam vypařili. Věděla jsem, že všechno dělám proto, abych se jednou podívala do Japonska. Můj život byl tak nějak můj - nic jiného jsem neznala, tak jsem byla smířená s tím, co mám.

Teď se ale cítím docela ztracená. Čím dýl tu jsem, tím víc se začínám sama sebe ptát, jestli jsem v tom Japonsku opravdu byla. Opravdu jsem to všechno zažila? Připadá mi, jako bych to viděla spíš ve filmu než na vlastní oči. Nijak tomu nepomáhá, že Hanka, co je teď v Utsunomiyi místo mě, postuje fotky lidí, které jsem znala, ale už je nikdy nepotkám. Vážně už je nikdy v životě neuvidím? Už nikdy s nimi nezajdu na jakiniku nebo na karaoke? Stále mám pocit, jako bych se mohla sebrat a na víkend odjet nakupovat do Tokia - jenže to samozřejmě nejde. Večer usínám a doufám v řev cikád nebo mňoukání toulavé kočky na balkoně. Ráno se budím a očekávám, že budu zpátky ve svém pokoji na udaiských kolejích. Když jdu do školy, říkám si, jestli dneska nepojedu radši na kole (které samozřejmě nemám). Přes den sedím ve škole a čekám, kdy další větší zemětřesení zalomcuje okny. A toužebně koukám na mobil, jestli mi Naoko-san nenapíše, že mám přijít na směnu v kavárně.

Nic z toho se už nestane. Už ani CommuniTEA neexistuje - teď je z toho vietnamská restaurace. Rok mého života mi najednou přijde jako sen, ale nynější život mi taky nepřipadá reálný. Chodím do školy, protože nemám nic lepšího na práci. Dokonce jsem si dala knihovní praxi u W-senseie, dělám pomvěda Sylvě a asi budu dělat pomvěda i doktorce B. - a to vše jen proto, abych něco dělala. Je jedno co, hlavně že se zaměstnám. Nemám cíl, nikdy jsem neměla, ale tentokrát si uvědomuju, že už ani to Japonsko mě nečeká. Už není šance, že bych se tam za studia podívala, a budu upřímná - strašně závidím lidem, co tam teď jsou.

Chtěla bych se s někým sejít a promluvit si, ale s jednou kamarádkou v Praze, další v Litvínově a další těsně před státnicema a bakalářkou to není tak snadné. Chtěla bych se ujistit, že se ten rok opravdu stal a že to, co zrovna dělám, a ten život, co zrovna žiju, je opravdu reálný. Těžko se tomu totiž věří...

I want to ride my bicycle I want to ride my bike :)

Edit.: Musím se vám omluvit - tenhle příspěvek jsem si smolila už kdysi dávno v červenci, úspěšně jsem ho dosmolila - a zapomněla na něj *blush* Takže tady ho máte s dvouměsíčním zpožděním ^-^;

Stejně jako jinde ve světě i v Japonsku se hromada lidí dopravuje kamkoliv autem. Jenže narozdíl třeba od nás je tu i dost lidí, kteří raději sednou na kolo a dopraví se do práce, do školy či na nákup sami. Nejspíš jich není tolik jako v Holandsku, ale i tak je občas problém najít místo k zaparkování. Já jsem sice seděla na kole naposledy někdy ve dvanácti (kdy jsem z něj slítla, vyrazila si přední zub a od té doby na něj nesedla), ale nezbylo mi než si tady prakticky hned první den kolo pořídit a trénovat. Brzy jsem se naučila poslouchat empétrosku na jedno sluchátko (protože ze začátku mě velmi děsilo, jak se vždycky těsně kolem mě prohnalo auto; bylo lepší, když jsem ho slyšela přibližovat se), pak i na druhé, následovalo držení řídítek jen pravou rukou, následně jen levou a teď se učím jet na kole a držet přitom deštník. Ale je to v podstatě nic proti některým machrům - lidi dokážou za jízdy upíjet kafe z plechovky, telefonovat, psát mejly, a dokonce jsem viděla i jednoho týpka číst za jízdy knihu O_o

Přestože jsem ze začátku jezdit nechtěla, ukázalo se, že je to velmi praktické - všechno je tu směšně daleko. Jen dojít pěšky na nádraží trvá přes třičtvrtě hodiny - na kole jsem tam za 15 minut. Další výhodou je, že se tu smí jezdit na chodnících, což výrazně snižuje nebezpečí, že vás rozšmelcuje auto, a nepotřebujete ani helmu. Nicméně i přes to je nehod s autem zatracené hodně - za tu dobu, co tu jsem, tu srazili dívčinu ze Sýrie tak, že doteď kulhá (už to bude půl roku), a minulý týden srazili mou kolegyni z kavárny, kolo putovalo do šrotu a ona má naštěstí jen naraženou ruku. Spousta lidí k nehodě neměla daleko včetně mě - zrovna včera jsem málem skončila pod autem, které se vyřítilo z vedlejší uličky. Štve mě, že občas je řidičům jedno, jestli jsou na hlavní nebo na vedlejší - jen proto, že mají auto, si myslí, že mají před kolem přednost.

Nicméně uznávám, že ani cyklisti nejsou zrovna nejspořádanější tvorové na ulicích - díky privilegiu jezdit po chodnících si chodci občas připadají jak uprostřed dálnice a nestačí uskakovat. A funguje to i naopak - chodci se vám pletou do cesty, schválně jdou třeba tři vedle sebe, takže vám na kole nezbývá, než se plahočit za nimi a doufat, že budete mít šanci je nějak objet.
A když už jsem u těch výhod, jedna nezanedbatelná je košík, v kterém vždycky vozím tašku s nákupem. Přeci jen tahat se s pěti kilama rýže pěšky není žádná sranda :-/ 
Říkejte si co chcete, ale já mám svýho Brumlu ráda - sice bych si vybrala jinou barvu než černou, kdybych tehdy měla víc peněz, ale jsem spokojená. Jelikož tady však převládají pouze dvě barvy - černá a stříbrná (protože jsou nejlevnější - "jen" 10 tisíc jenů) - musela jsem si ho nějak odlišit. První půlrok jsem na něm měla nalepená jablíčka a třešně, jenže kvůli dešti jsem o ně přišla a teď na něm mám ovce :D S Brumlou jsem taky už dvakrát havarovala - jednou jsem slítla ve škole, kdy mi uklouzla noha. Tehdy jsem si odřela blatník a trochu ohnula košík. A jednou jsem zajela do odvodňovací roury a rozsekala se - kolo zůstalo v pořádku, odneslo to koleno.

Co se mi velmi líbí (a co nikdy nevyzkouším), je jízda ve dvou. Přestože je to zakázané, dvojice se tu prohánějí poměrně často. Většinou takhle vidím páry, což mi přijde strašně romantické, ale samozřejmě se takhle vozí i děvčata a kluci takhle blbnou taky. Jednou bych si to chtěla vyzkoušet, ale za prvé nemám cvoka, který by na to kolo vlezl se mnou, a za druhé jsem na tom s rovnováhou dost na štíru, a chudák ten, kdo by se rozhodl mě vézt.
Nicméně i tak si jízdu na kole fakt užívám - vždycky nasadím sluchátka a už se řítím. Navíc teď v létě nosím jen sukně a je hrozně fajn pocit, když v tom vedru jedete na kole, a vítr vás ochlazuje. Jen je lepší mít sukně se spodničkou, pokud nechcete mít sukni až kdesi u krku. Dokud se sukně jen vyhrnuje, je to v pohodě - horší je, když vám ji náhlý poryv větru obrátí. Upřímně radši ani nechci vědět, kolikrát se mi to stalo XD
Škoda, že Brumlu tu budu muset nechat a po návratu už asi moc jezdit nebudu :(

Zpět na začátku

Edit.: tenhle příspěvek je dalším důkazem, že bych neměla trávit osamocené večery u kompu s citronovým pivem u ruky a pouštět si depresivní písničky a smolit takovéhle bláboly. Jak se říká - ráno moudřejší večera - teď mám tak maximáně chuť si vrazit facku a vynadat si, že když mám tolik volnýho času, mohla bych se třeba jít učit znaky a nepřemýšlet o hovadinách. Ano, bylo to fajn, ale co bylo, bylo, a nedá se to vrátit, dá se jen pokračovat dál. A já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, takže i když teď to třeba nedává smysl, jednou bude. Jen si musím počkat...


Asi jste si už během těch let všimli, že nejsem ta nejspolehlivější bloggerka pod sluncem. Trvá mi věčnost k něčemu se dokopat, další věčnost něco sesmolit a většinou jsem aktuální asi jako naše učebnice na základce. Jediná věc, která mě však k napsání příspěvku vážně donutí, je to, když mi něco fakt leží v hlavě a já nemám nikoho, s kým bych to mohla probrat. Tak si dnes jednu takovou věc představíme.

Ti, kteří mě mají na fejsu, popř. twitteru, si všimli, těm ostatním to oznamuji teď: jsem zpět v Čechách, úspěšně jsem prolezla přijímačkami a dalšími byrokratickými peripetiemi a už mám za sebou dva týdny školy. Sekla jsem s anglistikou, takže mým jediným oborem je teď japonština. Ale to není to, o čem chci dnes mluvit.

To něco, o čem chci dnes mluvit, vystupovalo za poslední rok pod různými jmény od "ten Polák odvedle" přes "manžel" a později "ex-manžel" a v poslední době hlavně jako "ten blb." Ano, já vím, že jsem kdysi dávno psala, že tahle kapitola je uzavřená, ale to jsem byla nějak přehnaně optimistická. Posunutí se dál tak snadné samozřejmě nebylo (a stále není). Když jsem ještě byla v Utsunomiyi, téměř jsme se neviděli a mně to tak vyhovovalo. Ono něco bude na tom přísloví Sejde z očí, sejde z mysli. Jediná věc, o které jsem v souvislosti s ním přemýšlela, bylo, jak asi bude vypadat naše rozloučení, jestli tedy vůbec nějaké bude. Původně měl první odjíždět on, tak jsem si říkala, jestli přijde. Znamenala jsem pro něj ten půlrok vůbec něco? Nebo jen beze slova zmizí. Patřilo by mi to - ke konci už jsme se vlastně ani nezdravili.

Jenže z nějakého důvodu ten den neodjel a jelikož následující den jsem odjížděla já, měla volba, jestli se s ním rozloučit či nikoliv, padnout na mě. Nakonec jsem se ovšem nemusela vůbec rozmýšlet - nebyl doma. Jediný, s kým jsem se rozloučila, byla Itó-san. Jenže když můj taxík opouštěl pozemky kolejí, viděla jsem ho přicházet. Říkala jsem si, že je to naposled, co ho vidím, a on si mě přitom ani nevšiml.

Z Utsunomiye jsem odjížděla spolu s Naoko, která odlétala do Mongolska, tak jsme využily těch pár zbývajících hodin a pokecaly o všem možném a v Naritě zašly na kafe. Obě jsme to loučení obrečely. Tu noc jsem přespávala v hostelu, protože letadlo mi mělo letět následující ráno, a kdybych jela z Utsunomiye, nestíhala bych to. Kvůli stávce zaměstnanců Lufthansy jsme měli zpoždění, tak jsem měla čas projít v klidu všemi formalitami.

Přišla jsem k bráně (gatu? prostě gate), kde už byla hromada lidí, hodila si věci ke sloupu -
A tehdy jsem to uslyšela. Myslela jsem si, že už fakt blbnu, protože není možný, abych slyšela to, co jsem slyšela - jeho hlas. Ale byl to on. Vyvalila jsem oči a nevěřícně zírala. Pak jsem sebrala dolní čelist z podlahy a než jsem stihla zapojit mozek, prošla jsem okolo a pozdravila ho. Těžko říct, kdo z nás dvou byl překvapenější. Protože zpozdění ještě trošku narostlo, sednul si ke mně ke sloupu a bavili jsme se, jako bychom se naposledy viděli včera (no technicky jsme se viděli, ale je to půl roku, co jsme spolu fakt pořádně mluvili). A právě to, jak snadné bylo s ním opět mluvit i po tak dlouhé době, se mi na něm vždycky líbilo. Možná se vám to zdá jako pitomost, ale já mám jen velmi málo lidí, s kterými se můžu nenuceně bavit, a není mezi nimi ani jediný kluk. A nikdy ani nebyl - na to se jich příliš bojím. Ale on byl jiný a to hned ze začátku.

...ale to bych se odchýlila od tématu. Prostě jsme ty chvilky před odletem trávili spolu. Sedadla v letadle jsme však měli každý jinde, takže následovala 11-ti hodinová pauza, než jsme se zas viděli. Počkal na mě u výstupu z letadla, takže jsme pak celé Frankfurtské letiště přešli spolu. Jenže jeho letadlo letělo od brány B a moje od A, takže jsme se museli rozdělit. Víte, jak jsou takové ty filmy, kde se dvojice loučí na letišti a objímá se uprostřed davu spěchajících lidí? Tak jsme spáchali přesně to samé. A poprvé za tu dobu, co ho znám, bylo objetí jeho nápad a ne můj. A pak byl pryč. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vydržela nebrečet až než mi zmizel z očí.

A od té doby když večer usínám, tak na něj pořád myslím, a i když v hlavě vím, že je to zbytečné, nemůžu si pomoct. Nijak tomu nepomáhá ani to, že si na fejsu píšem, co je nového.
Chybí mi. Přes to všechno, co jsem na něm nesnášela, mi chybí a chci ho zpátky. Proto mi tu teď hrají písničky typu Everybody knows (except you) či My Happy Ending od Avril a v náhodných intervalech jsem naměkko. Celý uplynulý půl rok přišel vniveč - jsem zase na začátku.

Jsem hloupá, že?

Moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra

V Japonsku se ze mně stal rebel - podle kamarádek začínám být zlá (prý jsou na mě pyšné XD), kašlu na školu (a to do té míry, že jsem failnula všechny předměty) a jako třešnička na dortu se ze mně stal zločinec!

Všechno začalo na začátku srpna, kdy mě do Utsunomiye přijela navštívit kamarádka ze střední. Nevěděla jsem, kam s ní, tak jsem ji ubytovala u sebe v pokoji. Ano, věděla jsem, že je to proti kolejnímu řádu, a měla jsem se zeptat, ale tak nějak jsem doufala, že těch pár dní nikoho nezabije, že se to nikdo nedozví. Zpětně jsem zjistila, že to vedoucí koleje Itó-san celou dobu věděla - jak jinak, ona ví o všem, kde se co šustne. Problém ovšem nastal s dopravou - Utsunomiya je rozlehlá jak prase a bez kola zde prostě není možné existovat. První den jsem si půjčila kolo Ósan od vedle, ale bylo mi jasné, že tudy cesta nevede - Ósan měla zkouškové a do toho brigádu, takže potřebovala být mobilní. Tehdy jsem si vzpomněla na nevyužívaná kola na kolejním parkovišti, ke kterým byl přicvaknut lístek, že pokud se majitel neozve, kolo bude zlikvidováno. Řekla jsem si, že pokud ničí není a stejně bude brzy sešrotováno, nebude tedy nikomu vadit, když si ho půjčíme. Takhle jsem se tedy pár dní úplně v pohodě přepravovaly.

Jenže pak přišla ta osudná noc, kdy jsme si řekly, že zkusíme zajít do Basqu si zatancovat. Dojely jsme tam, zjistily, že se platí vstupné, a tak jsme zase zamířily zpátky. Jenže tou dobou už byly skoro 2 ráno. A kousek od kolejí se na nás najednou přilepilo nějaké auto a zrovna ve chvíli, kdy jsem si už začínala říkat, co je to za debila, se z auta ozval hlas, jestli bysme nechtěly zastavit. Tak jsem stopla, abych se podívala, co kdo chce, a oni policajti. Hrklo ve mně.

Poslušně jsem slezla z kola a zeptala se, co je za problém. Chtěli vidět doklady, ptali se odkud a kam jedeme a čí to jsou kola. Vysvětlila jsem jim vše potřebné, zatímco kamarádka stále seděla na kole a vypadala, že se už nemůže dočkat, až odjede. Policajtům se však nelíbilo moje prohlášení, že jsme si to kolo půjčily - pořád se mi snažil vnutit, že jsme ho ukradly, čemuž jsem se bránila argumentem, že podle toho papíru ničí není a nikdo se k němu nehlásí. Jenže to bylo policajtům jedno, prý i to, když si vezmeme nepoužívanou věc, je zločin. Začínala jsem se bát.

Kamarádku vyzvali, ať sleze. Chudák byla totálně mimo, jelikož japonsky neumí a páni policajti zase neovládají žádný jiný jazyk. Já se snažila chovat klidně, ale moc do zpěvu mi zrovna nebylo. Policajti projeli registračku a zjistilo se, že kolo je psané na jakéhosi Japonce. Jenže my na kolejích Japonce nemáme. Vynořila se teorie, že to kolo je kradené a že ho u těch kolejí zloděj nechal. Tím, že jsem si ho vzala, bych se tedy stala jakýmsi spolupachatelem. Jenže bylo moc pozdě na to, aby majiteli zavolali a ověřili si to. Takže nás jen důkladně vyzpovídali, opsali si všechny údaje z mé cizinecké karty a kamarádčina pasu, ptali se na každou kravinu a neustále zkoumali obě kola (a já se modlila, aby nepřišli i na to, že mi nesvítí světlo - i to je v Japonsku přečin). Nakonec prohlásili, že si to cizí kolo odvezou a my ať se vrátíme domů, že mi o den později zavolají, jak dopadlo vyšetřování.
Po cestě na koleje mi začalo docházet, že bych taky mohla být obviněna, dostat záznam do rejstříku trestů a třeba i být vyhoštěna z Japonska, nemluvě o tom, že bych třeba i musela vracet stipendium, kdyby na to přišla Japonská vláda.

Druhý den jsem neměla zrovna nejlepší náladu a mobil jsem nepustila z dohledu. Páni policisti se ovšem neozvali. A nezavolali ani druhý den a ani ten třetí. Vlastně uběhly víc než tři týdny, než se ozvali.
Poslední víkend v srpnu jsem celý trávila u televize kvůli 24h TV, kde hlavní osobností byli Arashi. Není tedy divu, že jsem v neděli zapadla do postele a nehodlala vstát, dokud se pořádně nevyspím. Nebylo mi ovšem přáno - hned ráno mi zazvonil telefon. Já ho sice nezvedla a proklínala jsem kohokoliv, kdo to volal, ale když jsem se pak podívala na nepřijaté hovory, svítilo na mě číslo, které mi policajti na sebe dali. A najednou už se mi nechtělo spát. Po pár minutách mi zavolali znova s tím, že mám druhý den v jednu přijít a dotáhnout nějakého Japonce s sebou. První volba padla na mou vedoucí z kavárny, Naoko, ale pak jsem si vzpomněla, jak mi Naoko radila, abych s tím šla za vedoucí kolejí Itó-san.
Tak jsem vyrazila a svěřila se jí se svým problémem. Itó-san nebyla zrovna nadšená - podobná věc se totiž už jednou stala - jí. Tudíž nepřicházelo v úvahu, že by šla se mnou - nevypadalo by to asi zrovna příliš dobře. Chtěla jsem tedy vycouvat a požádat Naoko, jenže v tu chvíli už jsem situaci neměla pevně v rukou. Itó-san totiž zavolala do školy, zkonzultovala to a bylo rozhodnuto, že se mnou půjde vedoucí studijního oddělení.
Co na tom, že jsem nechtěla, aby se to škola dozvěděla. Litovala jsem, že jsem nešla za Naoko rovnou, ale už se nedalo nic dělat.

Druhý den jsem se tedy celá nervózní dotáhla do školy, odkud jsme univerzitním autem jeli na policii. Absolutně jsem nevěděla ani kde to je, ani za kým jmenovitě jdu. Když se ke mně přitočil jakýsi mladý policajt, ani jsem si neuvědomila, že je to ten samý, který mě tuhle v noci chytnul. On a jeho zlý kolega nás zavedli do jakési chodby, kde byl trochu klid. Většinu času se tedy vykecávali s mým doprovodem, ale naštěstí jsem valné většině rozuměla. To kolo, co jsme si půjčily, bylo přeci jen ukradené. Patřilo bývalému studentovi Udai, který však už skončil a je zpátky ve své prefektuře. Protože místo krádeže a místo zapůjčení se lišilo, museli jsme s policajtama jet vyfotit, kde jsme to kolo našly. Takže jsem se projela policejním autem ke kolejím, tam jsem musela ukázat, kde bylo, policajti si to vyfotili a jeli jsme zpátky.
Ve výslechové místnosti jsme sepsali výpověď, následovalo focení (přesně tak, jak to znáte z amerických filmů - zepředu, ze strany...), odebrání otisků prstů a dlaní a vyplnění formuláře o zvláštních poznávacích znameních jako tetování, piercing, jizvy, prodělané operace atd. atd.
Nakonec mi řekli, že mě tedy stíhat nebudou, ale že u nich mám černý puntík a jestli ještě něco provedu, všechno to proti mně použijou.
Tehdy jsem si vzpomněla, že mi nefunguje světlo na kole, takže po návratu na koleje jsem vyhrabala baterku a izolepu a vytvořila si provizorní světlo. Přeci jen už jsem nechtěla nic riskovat.
Tolik moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra. Doufám, že tímhle už tahle kapitola skončila a že se nikdo nerozhodne se v tom zpětně znovu hrabat.

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 3.

Další den mého pobytu na Okinawě jsem opět pocítila chuť jít na pláž, tak jsem ignorovala bolestivé spáleniny a hned ráno v devět naběhla k moři. Opalování samozřejmě nepřicházelo v úvahu, ale koupání se v moři mě krásně ochlazovalo, a díky tomu, že jsem se koupala v blůze, tak mě ta mokrá látka chladila i poté, co jsem vylezla ven. Pro jistotu jsem si ještě každých deset minut natírala opalovacím krémem veškerá místa, kam by se mohlo slunce dostat. Koho by napadlo, že si můžu spálit i oční víčka O_o
Ale ani tak jsem si to nechtěla lajznout a zůstat na pláži přes poledne - tak jsem se vydala na průzkum místní svatyně, kde se mi povedlo vytáhnout si velice nadějně znějící omikudži (až na tu část, že bych v současné době neměla cestovat - hups XD).

Naminoue jinja

Těžko říct, jestli to bylo ten samý den nebo ten následující, protože mi všechny ty dny nějak splývají, nicméně jsem navštívila i Shikinaen Garden v čínském stylu (a zadarmo - jen se mě paní u pokladny ptala, odkud jsem, aby to zaznamenala do svých análů), zašla jsem do místního obchoďáku, a samozřejmě našla místní Book OFF.
Večer jsem se pak chodila dál dívat na západy slunce, protože prostě byly příliš krásné na to, abych je propásla. A nebyla jsem ani zdaleka jediná - nejvíc mě fascinoval pár důchodkyň, které taktéž chodily den co den na pláž, přinesly si deku a chúhaie a společně sledovaly tu nádheru.

Shikinaen Garden

Ve středu jsem se pak vydala na celodenní výlet na sever přes Nago až do Ocean Expo Parku, kde se nachází obrovské Churaumi aquarium. V praxi to vypadalo tak, že jsem ráno vyrazila, strávila přes dvě hoďky v autobusu (v kterých se mi mimochodem dělá špatně, a proto radši cestuji vlakem), hodila do sebe oběd, strávila několik hodin prohlížením si rybiček a hurá na autobus zpátky, protože kdybych ho nestihla, musela bych tam strávit noc. Trošku mě mrzí, že jsem neměla čas prohlídnout si celý Expo Park, ale akvárium bylo tak zajímavé, že jsem si prostě nemohla pospíšit a tu podívanou odbýt. Hned na začátku jsem si třeba mohla šáhnout na mořské hvězdice, které sice byly na pohled pěkné, ale na dotek dost tvrdé, a taky na nevzhledné mořské okurky, jež ovšem oproti očekávání byly velmi příjemné na dotyk :)
A pak následovaly mraky rybiček, krabů, medúz, žraloků či rejnoků, až jsem se nestačila divit (a hlavně fotit). Úchvatná byla hlavně ta největší nádrž zvaná Kurošio, kde se proháněly obrovské manty a žraloci a další menší havěť.

nádrž Kurošio, Churaumi aquarium

Po všech těch mořských potvorách se mi nemůžete divit, že jsem dostala chuť na suši - a tak jsem večer strávila na Kokusai dóri v kaiten zuši :D
Když už jsem byla na Okinawě, byla by škoda neochutnat tzv. Okinawa soba. Tohle jídlo jsem chtěla ochutnat od té doby, co o něm mluvili členové Orange Range v jedné talkshow - zvláště mi utkvělo v paměti, jak se nás Yamato snažil přesvědčit, že takové jídlo vlastně na Okinawě neexistuje. Nevím, jak za jeho mladých let, ale teď tam rozhodně je - na každém kroku. Tak jsem neodolala a objednala si to taky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Okinawa soba vlastně vůbec není soba, nýbrž rámen :D Další podivností pak bylo hovězí maso, s kterým jsem se tu snad ještě nesetkala - no na Okinawě ho bylo dost. Každopádně si nemůžu stěžovat, že by mi nechutnalo - jen opravdu není dobrý nápad dávat si horké jídlo, když jsou venku tropické teploty. Svůj omyl jsem rychle napravila zmrzlinou s další podivnou chutí jako Shiquasa sherbet, Sugar Cane, či o něco normálnější mango.

okinawa soba

Nemůžete se mi divit, že jsem v tom vedru neměla moc chuť cestovat, takže většina mých dní se odehrávala stylem Pláž-oběd na Kokusai dóri-odpočinek-pláž. Ale jeden den jsem přeci udělala výjimku a vydala se lodí na jeden z menších ostrůvků - Tokashiki. Okinawa je subtropický ráj a byla by škoda, kdybych viděla jen jednu městskou pláž. Takže jsem se vydala na půlhodinovou cestu lodí, při které jsem zjistila, že loď opravdu nebude mým oblíbeným dopravním prostředkem. Ale výsledek stál za to a já viděla opravdový ráj - krásná bílá písčitá pláž, křišťálově čistá voda, že jsem viděla korály na dně a okolo se prohánějící rybičky. Dokonce se mi povedlo zahlédnout i mořskou želvu!

ostrov Tokashiki 

Jediným problémem byl nedostatek stínu a předražené jídlo, a pak samozřejmě zpáteční cesta lodí, ale i to jsem přežila.
Ten den na Okinawu přiletěly i dvě spolužačky z Udai, tak jsme ještě večer vyrazily na pláž, popíjely pivo a sledovaly jak rychle se pohybují hvězdy. Byla jsem ráda, že už na hostelu konečně nejsem sama, ale jejich příjezd taky přilákal nechtěnou pozornost okolí. Když jsem sama, tak si jdu hezky po svém a pokouším se držet od ostatních dál, ale Rusky jsou můj přesný opak. Proto jsem skončila hned první večer ve společnosti dvou Thajců, s kterými jsem si neměla co říct. To by ještě nebylo nejhorší - to přišlo až další den.
Hezky v klidu jsem se ráno rozplácla na pláž a asi za dvě hoďky se objevily i Rusky. A netrvalo dlouho a připletl se k nám nějaký mladý (a děsně otravný) Amík. Já jsem si s ním neměla co říct a jen jsem tiše doufala, že se ho co nejdřív zbavíme. Ovšem Rusky měly odlišný názor a za chvilku zaznělo pozvání odjet s ním kamsi na soukromou pláž. V duchu jsem se smála, jestli je vážně tak naivní a myslí si, že s ním kamkoliv pojedeme. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Rusky pozvání přijmou. Nejdřív jsem si myslela, že si dělají srandu, ale nedělaly - opravdu chtěly jet bůhvíkam s klukem, kterého právě potkaly.

zastrčená pláž kdesi v prčicích

Nevím jak je, ale mě doma učili, že nemám nikam chodit s cizími lidmi. Na druhou stranu se mi nechtělo je nechat jít samotné - asi jsem příliš ochranitelský typ, nebo prostě jen blbá, ale prostě jsem je nemohla opustit. Takže to dopadlo tak, že jsem s dvěma cizíma Amíkama nastoupila do auta a odjela kamsi doprčic na zastrčenou, ale docela pěknou pláž. Neuklidňoval mě ani fakt, že řidič před jízdou pil - tak jsem si celou cestu jen představovala ty titulky, až mě najdou někde mrtvou. Z toho mě ovšem dost rychle dostaly Amíkovy rádoby vtipné kecy, z kterých jsem mohla jen protáčet oči v sloup. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo tak trapný fakt existuje - holt Amíci překonávají veškerá má očekávání. Jen pro ukázku - jeho catch phrase zněla: "You have such pretty eyes that I just need to fuck your face." Beze srandy *facepalm* -_-
Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím zpátky a litovala jsem, že jsem radši neodmítla a nezůstala hezky v Naze. Když mě zavezli na Kokusai dóri, mohla jsem si konečně oddychnout - Rusky s nima ještě zůstaly na večeři, ale moje nervy by to už asi určitě nevydržely. Stačilo, prosím si už nikdy víc X_x
To byl můj poslední den na Okinawě - následující den jsem se vracela do Tokia, kde jsem následně zakončila tenhle výlet (v pořadí již třetím) koncertem Orange Range - skupiny, díky které jsem se o existenci Okinawy vůbec dozvěděla :)

Tak tolik Okinawa - v úterý večer jsem se vrátila do Utsunomiye, ale hned v pátek jsem byla zpět v Tokiu, protože mě čekal už poslední koncert. A zakončila jsem to stejně, jako jsem začala - tedy skupinou Buck Tick. Mohla bych se rozepsat, jak moc to Acchanovi slušelo nebo jak moc byl Yuta kjůt, ale to už ke kapitole "Okinawa" nepatří. Jen ještě zmíním, že tohle byl přelom v mém školním životě, protože po tomhle výletě už mi nezbyly žádné vyčerpatelné absence - tak jsem se na školu prostě vybodla a přestala chodit na veškeré hodiny. Nešla jsem ani na jeden test, nenapsala jsem ani jedinou esej. Když teď požádám o studijní výsledky, budu mít všude fail, ale víte co? - vůbec mě to neštve :)

Btw zbytek fotek z Okinawy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Okinawa_23.6._-_2.7/#

Cesta do teplých Okinawských krajin, část 2.

První den jsem samozřejmě jako první zamířila na pláž trošku se opálit a hlavně si zaplavat. Neplavala jsem už minimálně 5 let, tak jsem si říkala, že jsem to určitě zapomněla. No, nikomu bych nemohla být příkladem, ale aspoň jsem se neutopila :D Opalování ovšem bylo horší - přestože jsem měla opalovací krém s faktorem 50, slunce pálilo přímo neskutečně. Nicméně když jsem to prokládala s plaváním v chladné vodě, dalo se to vydržet. Jenže jak jsem později zjistila, okinawské slunce ne nevyplatí podceňovat.

Nami no ue beach

Asi okolo 12 jsem se vydala do místní nákupní ulice Kokusai dóri. Původně jsem si chtěla koupit něco k obědu, ale v tom vedru jsem ani neměla chuť k jídlu, tak jsem to vyřešila zmrzlinou a ledovým maccha latté. Ten den byla neděle a to je den, kdy je Kokusai dóri zavřená pro auta a stává se pěší zónou. Díky tomu se zde konají i různé akce - a já zrovna měla štěstí na představení místního klubu tradičních okinawských tanců eisa! A musím říct, že se mi to vážně líbilo - tanečníci byli naprosto skvělí, synchronizovaní a navíc schopní v tom nesnesitelném vedru mít černé oblečení a tancovat; já byla ráda, že se plazím. Slunce na mě celou dobu nemilosrdně svítilo a já cítila, jak mě pálí kůže na rukou i nohou. A tanečníci mezitím hopsali, bubnovali a předváděli své umění, jak kdyby se nechumelilo.

tanečníci eisa

Po skončení jsem zamířila rovnou do hostelu, protože jsem toho vedra měla po krk. Zbytek dne jsem strávila spánkem, protože mě to vedro fakt zmohlo. Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Při náhodném pohledu do zrcadla jsem zjistila, že jsem rudá jak krab. Spálila jsem se přímo dokonale, takže opalování již druhý den nepřicházelo v úvahu.
Místo toho jsem se vydala na průzkum města. Jako první byl na řadě hrad Šuri. Dopravit se nadzemkou na konečnou šlo celkem snadno, ale pak jsem se v tom vedru musela doplahočit k hradu, což už bylo horší, jelikož to bylo do kopce a na přímém slunci. Statečně jsem se plazila vzhůru, ale zároveň jsem postupně zpomalovala a zpomalovala, zatímco se mě slunce snažilo usmažit zaživa. Když jsem se dohrabala až k samotnému cíli, byl mi už nějaký hrad totálně ukradený - dovnitř jsem šla ne kvůli artefaktům či vystaveným věcem, nýbrž kvůli tomu, že tam byl chládek a klimatizace. I když to vůči hradu nebylo fér, absolutně jsem neměla náladu projít všechna přilehlá stavení a parčík - co na tom, že co jsem neviděla už asi nikdy neuvidím - v té chvíli mi to bylo totálně šumafuk a jen jsem sebou chtěla plácnout do stínu. Cestou zpátky už jsem zpomalila na tempo šneka v koloně, které se nezlepšilo ani po obří porci ananasové zmrzliny, kterou mi dala milá paní prodavačky, když viděla můj znavený obličej. Ale aspoň mi to částečně vrátilo energii doplácat se k nadzemce.

hrad Šuri

Vystoupila jsem o nějakou tu zastávku dřív, protože tou dobou jsem díky klimatizaci našla opět chuť k životu. Tak jsem si říkala, že to nemůže být tak zlý, že se tedy domů projdu. Ovšem tak zlé to opravdu bylo - vedro k padnutí je prostě vedro k padnutí. Ani nevím, jak jsem se doplahočila na hostel, ale povedlo se, nezemřela jsem cestou, takže jsem zbytek dne prospala. Ale protože spáleniny stále bolely a navíc jsem si asi uhnala úpal/úžeh, takže mi bylo fakticky blbě, tak jsem se vlastně vůbec nevyspala. Večer jsem se alespoň šla podívat na západ slunce, abych měla pocit, že ten den stál za to.