Cesta do daleka

Kavi žije a konečně se dostala k netu! Teda zatím jen ve škole, ale neva. Takže se konečně budu snažit dodávat svoje autentické výlevy, jak to jen půjde. Dnes se vrátíme v čase do pondělka - tedy dne, kdy jsem přiletěla. Tak se pěkně usaďte a jdeme na to :)

3.10.2011
Momentálně sedim v autobusu do Ucunomije a nadávám si, co jsem to za debila, že jsem se sem vůbec vydávala, zatímco řidič něco zdlouhavě vykládá a jediné, co rozumím, je "Ucunomija", "šítoberuto" a že mám telefonovat potichu.
Měla jsem si včera říct, že mi to nestojí za to, a v těch 5:35 jsem se měla otočit a spát dál. Nechtělo se mi. Fakt ne. Bylo mi docela špatně, ale vzpomněla jsem si na Sylvu a veškerou její podporu a řekla jsem si, že to zvládnu. S mamkou jsme byly obě dost napružené, ale když jsem ji měla na letišti opustit, abych prošla kontrolou, málem jsem se rozbrečela. Pak jsem naštěstí byla ze všech těch procedur tak mimo, že jsem se dala dohromady. A to jsem na tom nebyla až tak špatně - co mi pak říkala Hanka, která letěla se mnou, tak se musela i zouvat, takže moje vytahování noťasu z narvaný tašky bylo ještě docela fajn.
Cesta do Frankfurtu byl můj první let. Naštěstí jsem seděla vedle Hanky, tak to celkem uteklo a potěšilo mě, že byla víc nervózní než já.
Nastaly ale dva momenty, kdy jsem létání nesnášela - to si nejdřív tak rolujete a to je ok. Pak zrychlíte a to už tak docela ok není. A pak přijde ten okamžik, kdy se odlepíte od země, a to jsem si říkala, že nastala moje poslední hodinka. Podobně hnusný pocit je i klesání. Ne to hladké, ale ty větší propady, kdy máte žaludek až v krku.
Nicméně jsem přežila, křídlo nám neupadlo a já byla v Německu. A tam další kontroly. Dokonce jsem musela složitě vyštrachávat svoje kafe, protože se jim nelíbilo na rentgenu. Ale aspoň že mě neohledávali ručně - to potěšení měla bosá Hanka.
Frankfurt je kurevsky velký letiště. Nepřehánim. Šly jsme rovně. Asi 20 minut, pak jsme zahly. A šly dalších 10 minut. Tam nás nabral chlápek s vozítkem a ušetřil nám dalších 20 minut plahočení. Mezitím jsme stihly vyjet výtahem a popojet jednu zastávku vlakem. A furt jsme byly na stejnym letišti! Nakonec jsme to našly - hlavně díky hustotě Japonců na metr čtvereční. A jestli jsem si myslela, že to letadlo do Frankfurtu je velký, tak jsem asi byla slepá. Letadlo do Tokia bylo dokonce dvoupatrový!
Tentokrát jsme však s Hankou neseděly vedle sebe. Zase jsem chytla místo u okna a všude okolo mě byli Japonci (přede mnou dokonce jeden moc pěknej). 11 hodin v letadle byla děsivá představa, a tak abych se uklidnila, začala jsem vzpomínat na všechny Douglasovy a Martinovy kecy z britský rádiový komedie Cabin Pressure, jelikož vše, co vím o létání, vím od nich. Dost mě potěšilo, že kapitán i trochu zněl jako Martin (ale vypadal spíš jako Douglas - ano, jak poznat pilota od prvního důstojníka (?), vím taky odtamtud). Odlepení od země bylo tentokrát taky snesitelnější, což mě překvapilo, protože jak jsem Hance říkala, taková hromada plechu se přeci nemůže vznést a vydržet ve vzduchu, to zaručeně spadne. Nespadlo však a já tak můžu prohlásit, že jsem viděla vítr (když se tenký proud vzduchu hnal přes okraj křídla), film Super 8 a čtvrté Piráty z Karibiku s japonským dabingem, ze kterých však moc nemám, protože jsem střídavě usínala a zase se probouzela. Jinak je taky velký vzrůšo, když turbulence začnou zrovna ve chvíli, když jste na záchodě -_-
Spala jsem asi hodinu, v půlnoci dostala teplou snídani a je teprv půl 11 ráno a já zívám, div si pusu neroztrhnu. Po příletu nás čekala další kontrola, odebírání otisků prstů a focení pro imigrační. Tam jsme strávily skoro hodinu.
A od té doby už je to jeden trapas za druhým. Nejdřív koupě lístku na autobus, kde jsem horkotěžko dala dohromady, že chci do Ucunomije, pak prodavačka, po který jsem chtěla telefonní kartu, a ona se vytasila z dotazem, který jsem totálně nepobrala, a nakonec ten úděsný telefonát do Udai, z kterého se stane oblíbená připomínka toho, jak neumim japonsky ani kváknout. Určitě už litujou, že mě vzali. Na druhou stranu jsem hned dva kroky od letiště narazila na přívětivého mladíka (který si listoval neslušným časopisem), jež se mi hrdinsky vydal na pomoc a zjišťoval, zdali jsem se neztratila. Bohužel ne, byla jsem přesně tam, kde jsem měla být (avšak ne tam, kde bych chtěla být - Olm). Takže teď si to fičím busem, který sice připomíná staré karosy, ale má i bezpečnostní pásy! Je hezky, přes 20 stupňů a jedno nejapný tele tu začíná nový život. Držte mu palce ^_^

Když se něco sere, tak se to sere

Znáte tohle pořekadlo? Měli byste - 100% platí.

Nejen že mám dost problémů s tím Japonskem (btw napsali mi dlouhosáhlý mejl, dekódování mi zabere tak zbytek dne), ale teď se navíc můj dlouholetý kamarád noťas odporoučel. Už zase. Takže jsem včera v noci musela žhavit telefon, dnes ráno jsem nasedla na autobus směr Karlovy Vary a noťas je momentálně v opravně, nikdo neví, co mu je, ani jestli se z toho dostane. Upřímně bych mu raději přála už jen bezbolestnou smrt, neboť od poslední výměny disku už to nebyl on a v posledních měsících se vyloženě trápil.

Zatím se budu muset odmlčet a vůbec netuším, kdy zase budu online, tak se opatrujte a přejte mi hodně štěstí. Bez kompu se totiž, jakožto totální závislák, jen těžko obejdu a už vůbec ne v Japonsku.

Ucunomija žije!

Chtěla jsem vás seznámit s pokrokem, který učinila moje komunikace s Ucunomijí, a ještě v půlce minulého týdne to vypadalo velmi nadějně, ale zas se nestalo nic převratného. A protože Kavi si ráda stěžuje, nejlépe všem okolo, kteří už ani nejsou ochotní poslouchat, to by bylo, abych si nepostěžovala i tady.

Minule jsem se zmiňovala o nové adrese do Ucunomije a mejlu, který jsem se chystala smolit. Ten jsem dokonce i víceméně úspěšně sesmolila, poslala a modlila se. A světe div se, dokonce mi tentokrát i přišla odpověď.

Bohužel informačně jsme se příliš neposunuli z výchozího bodu - ano, víme o vás a školní rok vám začíná 3. října (což doprovázelo velmi potřebné vysvětlení, že normálně začíná 1. října, ale letos to spadá na sobotu a v sobotu se kupodivu nechodí do školy -_-;). Ne, nevíme, kdy přiletíte, a protože už je dost pozdě a my si s vámi nevíme moc rady, další informace vám pošleme zítra mejlem. To "zítra" mělo znamenat čtvrtek. Koho překvapí, že "zítřejší mejl" nedorazil ani ve čtvrtek, ani v pátek? Tak já to chápu - konec týdne, navíc maj ještě spíše prázdninové než to pravé pracovní tempo. Ale není to moc příjemný pocit, když za 7 dní letíte přes půl zeměkoule kamsi, kde se se svou lehce neexistující japonštinou budete muset dostat se všema zavazadlama z letiště kamsi do Ucunomije, a přitom ani netušíte, kde budete bydlet, nebo kde vlastně ta škola je. Na Google mapách se to sice hezky hledá, ale v reálu už to taková sranda nebude.

Někde prostě došlo ke komunikačnímu šumu - Udai ani neví, kdy že to vlastně hodlám přiletět. Člověk by čekal, že si to spolu škola a ministerstvo vyřídí, ale očividně tam ta komunikace taky příliš neprobíhá. Takže jsem dnes smolila další mejl (mít víc feedbacku, tak už jsem přímo mástr v psaní mejlů v keigu XD) a upřímně doufám, že tenhle týden se třeba už podaří něco vyřešit. Přeci jen pociťuju první známky hysterie a ráda bych věděla, jestli by nebylo konstruktivnější prostě odjet do Olmu a začít chodit na hodiny, abych něco nepromeškala.

Něco mi říká, že jsem někde na přihlášce přehlédla malilinkatým písmem napsáno: Pozor, jedná se o velmi adrenalinový zážitek; nedoporučujeme osobám s poruchami krevního tlaku.

Začátek semestru je tu!

19. září bylo pro tento rok určeno jako první školní den. V praxi se to vyznačuje hlavně tím, že na studijním jsou neuvěřitelné megafronty táhnoucí se až ven, všude pobíhají zmatení prváci, přátelé se opět po dlouhé době setkávají a probírají novinky, vyučující ještě srší dobrou náladou, studenti už míň...

Já dnes šla do školy zcela dobrovolně, protože letos prostě nic nemusím. Jako první jsem si odvážně střihla japonská jazyková cvika s W-senseiem. Včera jsem si přes 3 hodiny vpisovala čtení znaků do skript, abych nebyla za losera, ale stejně jsem cítila mírné obavy, že to zvorám a že W-sensei bude ve špatné náladě. Nijak tomu nepomohlo, že jsem kvůli kočkám nestíhala a navíc nevěděla, kde vlastně hodina bude, jelikož avizovaná učebna je stále ještě v rekonstrukci. Když jsem se přihnala ke škole, narazila jsem hned ve vchodu na kupu spolužáků, z nichž někteří i věděli, jaký je plán. Počkali jsme na W-senseie na nádvoří a pak ho následovali. Tedy spíš za ním mírně poklusávali. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, jak se něco tak malého může pohybovat tak rychle. Navíc W-sensei je přímo BAMF (uživatelé tumblr vědí) - na dveřích do K12 byly hned dva nápisy Nevstupovat. A W-sensei prostě otevřel dveře a šel XD
Byla jsem dost překvapená, jak málo nás tam bylo - všehovšudy 10, z mého ročníku jen 3 (a 2 jsou z Brna). Upřímně jsem docela ráda, že si na tyhle hodiny ještě rok počkám, a třeba na ně budu chodit s někým, koho dokonce i znám.

Co se týče hodiny, byl dnes W-sensei samé překvapení - měl dobrou náladu a bylo to sakra hodně vidět. Celá dvouhodinovka spočívala v tom, že jsme si přečetli názvy kapitol, co nás během semestru čekají, a vyložil nám svůj starý známý systém hodnocení. Toť vše. Pak se tedy ještě trošku rozpovídal o Nórjoku šiken, ale taky nijak dlouhosáhle. Ještě stačil vtipkovat, a světe div se, sundal si svetr. Teď si říkáte "A co má bejt?" Tak to neznáte W-senseie - venku může být 30° ve stínu a W-senseiovi je zima. Dnes dokonce otevřel okno, a to byla docela kosa. Pak už následovalo staré známé ošimai. Já jsem si teda ještě počkala, až se ostatní lidi s dotazama zdejchnou, protože přeci neodjedu na rok někam do prčič, aniž bych se rozloučila. W-sensei byl vážně příjemnej, přál mi hodně štěstí, řekl, že mu můžu kdykoliv napsat, když bude nějaký problém, a mně bylo hrozně líto, že ho rok neuvidim (a jestli někdy budu zas vyšilovat, že mě všichni nesnáší, doufám, že si tohle přečtu).

Protože jsme však skončili tak brzo, neměla jsem tři čtvrtě hodiny co dělat. Záhy jsem ale narazila na Dianu, která mířila do Ponorky na jídlo, a odtáhla mě s sebou. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji zas potkala, naštěstí však jen krátce. Pak následovala další, pro dnešek už i poslední hodina - Staré dějiny pro druháky s mojí milovanou magistrou M. Sice jsem na to už stará a veškerou probíranou látku znám (bych měla znát...), tak mě to baví a chodila bych tam každý rok - i literku jsem si dobrovolně odchodila dvakrát. I když jsem čekala jen úvodní hodinu, nakonec jsem byla ráda, že hodina byla celá - Sylva se očividně naučila pracovat s PowerPointem, takže letošní druháci už mají i obrázky - my si to museli jen v duchu představovat. Navíc neztratila nic ze své vtipnosti a se Sašou jsme se tam pořád pohihňávaly kdejaké ptákovině.

To byl sice konec studijních věcí, ale ještě mě čekala jedna událost - kafe se Sylvou. Teprve na Kasu jsem si uvědomila, že netuším, kde má Sylva pracovnu, a musela jsem se jít zeptat W-senseie - a přitom jsem stihla potkat (teď už) třeťačky a Helču (se všema se jdu zítra někam rozloučit (= čti "pít")). Nakonec jsem tu pracovnu našla, a dokonce jsem poprvé viděla posilu naší katedry (a moji oponentku bakalářky) magistru Nakayu. Doufám, že se s ní zítra stihnu seznámit - dneska to ani mě, ani Sylvu nenapadlo.

Každopádně jsme se odebraly do 87, což je děsně blbej název pro kavárnu, protože tomu stejně každej říká jinak - 68, 89 atd. Abych to zkrátila - strávila jsem se Sylvou úžasné 2 hodiny, během nichž jsme projely vše od vdávajících se spolužaček, přes krásy klasické japonštiny, až po popisování mátožného bloudění Tokiem v horečkách (a až zas někdy budu prudit s tim, že mě nemá ráda, odkažte mě na tenhle příspěvek). Nevím, jako shodou náhod se mi povedlo získat si přízeň tak milé osoby, ale jsem za to neskonale vděčná (a ochotná utéct z Prahy a žít v Olmu).
Mimochodem, už si toho našeho "vztahu" všímají i nezaujatí pozorovatelé z řad druháků (jak jsem se dozvěděla od Saši), takže si to opravdu nevymýšlím v záchvatu euforiie (pozn. pro autorku, až si to budu po dlouhé době číst: nekecám, je to fakt) XD

Zítra se ještě skočím podívat na klasickou japonštinu (se Sylvou ~ ^_^) a čekají mě hned 3 setkání se spolužačkama/kóhajema. Kdy já stihnu jít do drogerie je mi záhadou...

Nicméně příjemný den byl narušen jednou drobností. Nejdřív však trošku kontextových informací.
Co se týče mého pobytu v Japonsku, tak vízum mám (i když se zpožděním), itinerář taky, ale vyskytl se menší problém - Utsunomiya mlčí jak zařezaná.
Když jsem dneska svůj problém líčila W-senseiovi, nachomýtnul se k tomu i jeden čtvrťák z japanologie, který teď bydlí s T'Sal a Sašou a loni byl v Utsunomiyi. Nabídl se, že se večer staví a pokusí se mi pomoct, za což jsem neskonale vděčná, protože za dva týdny letím a nevím ani ň. Třeba až dnes jsem se od W-senseie dozvěděla, že vůbec nebudu bydlet na kolejích, ale kdesi na privátě (což mě samozřejmě ještě víc vyděsilo). No každopádně se teda stavil, a i když jsem říkala, že mi Utsunomiya vůbec nenapsala, bral to tak, že už nějaká komunikace proběhla, ale někde se zadrhla. Takže když se dozvěděl, že žádná komunikace ani nezačala, dost ho to zaskočilo. Tohle asi není normální, řekla jsem si a zbledla. A to byl jen začátek. Pak jsem se dozvěděla, že do Utsunomiye se mám dopravit sama a že mám komusi do školy zavolat, že už jedu. Problém číslo jedna - komu mám asi tak volat, když nemám na nikoho číslo; problém číslo dvě - je velmi pravděpodobné, že přijedu do Tokia a hned budu vědět, kam mám jít, odkud a kdy mi co jede, kde si mám koupit jízdenky apod.
Holky se tu celou dobu pohihňávaly, já se dopracovávala k hysterickému záchvatu. Pak jsem se dozvěděla, že rozvrh si z části určuju sama, načež si tak říkám, kdy si ho asi budu tvořit a kdo mi s tim sakra helfne, když 3. října má začínat školní rok. Maj pro mě privát, nebo si ho musím hledat sama? T'Sal poznamenala, že touhle dobou už by rušila letenku, a já jí musím dát za pravdu. Naštěstí jsem však vyfasovala i novou emailovou adresu do Utsunomiye, takže zbytek večera se hodlám věnovat smolení dalšího velmi patetického a trapného mejlu v keigu.
Jestli jsem někdy zažila nějaké dobrodružství, tak to bude oproti tomuhle čajový dýchánek...

Welcome to my new home

Zdravim!
Nikdy jsem si nemyslela, že začnu otravovat i tady, ale člověk míní...
Sice jsem v minulosti několikrát zvažovala, že přejdu ke konkurenci, ale po letmém pohledu na můj stávající blog (kavarnistka.sblog.cz) jsem si vždycky řekla, že by to bylo moc práce a zůstala věrná seznamu.cz. Bohužel po šesti letech harmonického vztahu a naprosté loajálnosti mě můj živitel zklamal a rozhodl se mě zbavit, tak mi nezbývá nic jiného, než se uchýlit k někomu, kdo o mě bude stát.
Samozřejmě mi to mých šest let života v 2435 příspěvcích nenahradí, ale věřím, že si zvyknu a že tohle bude začátek nové etapy mého života. Jsem rozhodnutá přebrat vše, co jsem měla na starém blogu, a něco z toho přenést sem. Přeci jen s některými věcmi se rozloučit nechci. Ale na druhou stranu se zbavím všeho, co už pro mě nemělo význam a řečeno literárním jazykem - obrodím se.
Doufám, že mí stávající čtenáři mi zachovají přízeň i v mém novém domově a že se třeba najdou i nějací noví :)

Sny, co se mění ve skutečnost

Kavi má ze sebe momentálně velmi dobrý pocit. 

Před třemi týdny se totiž stalo něco, co jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Jistě si pamatujete, jak jsem se kdysi dávno v březnu zmiňovala, že jsem psala test a pak jsem byla i na pohovoru  pro získání vládního stipendia na roční studium v Japonsku (jestli si to nepamatujete, tak šup do březnových příspěvků).

Teď mi psali z ambasády, že jsem prošla a berou mě! Nejdřív jsem si myslela, že jde o administrativní chybu - přeci není možný, aby takový tele jako já mohlo jet kamkoliv jinam než do Olmu. Moje domněnky podpořilo i to, že tři následující týdny se nic nedělo. Tak jsem si říkala, že to byl blbej vtip, a připravovala jsem si vajíčka, která bych v záchvatu vzteku házela na ambasádu.

Ale tohle úterý mi psali znova - čeká mě Utsunomiya Daigaku.

Což je skvělý i proto, že tam budu se spolužačkou Ninou, takže kdyby něco, budu mít podporu a případnou pomoc. Upřímně si to ale stejně pořád nepřipouštím a nedokážu si to moc představit. Rok. V cizí zemi. Naštěstí existuje internet, tak si nebudu připadat od všech tak odříznutá (krom matky, která na netu neumí, a tudíž s ní celý rok nebudu mluvit a budu spoléhat na staré dobré dopisy). Ale bojím se toho. Hodně.

Dneska jsem byla na velvyslanectví, odevzdala přísahu, že stipendium nezneužiju, a zároveň si podala žádost o vízum. Byla celkem sranda, že všichni věděli, kdo jsem a co chci XD Najednou jsem si aspoň na moment připadala spešl :3

Samozřejmě to ale obnáší spoustu věcí, které se musí vyřídit. Musím si přerušit studium (až po tom, co se k němu příští týden zapíšu), zrušit koleje, zjistit, co mám dělat s pojištěním, letenkama, kolejema, rozvrhem... oh my, what am I gonna do?

Sbohem civilizace

Tohle léto je vážně ve znamení cestování. Nejdřív Londýn a teď další cesta, tentokrát o poznání méně zajímavá a zábavná - cesta na venkov. 

Každoročně tam jezdím na odvykačku od netu a zároveň to využívám jako intenzivní čtecí týden až dva. Obvykle přečtu tak 5 - 7 knih, což se mi běžně za tak krátkou dobu moc nepovede (ano, internet je fajn a všechno, ale je to taky metla lidstva). Letos jsem tak troufalé plány neměla - stačila mi jedna jediná kniha a stejně jsem ji za ten týden nedočetla (pohybuju se na straně 400 z cca 570). Tentokrát jsem totiž s sebou vzala knížku ハリー・ポッターとアズカバンの囚人 aneb HP a vězeň z Azkabanu v japonském podání. A světe div se, čte se to celkem příjemně (ale pomalu). Měla jsem pro výběr zrovna téhle knihy dva důvody. Za prvé to potřebuju nejpozději do září vrátit na katedru, protože pak už nebude příležitost, a za druhé když na mě šly všechny ty depresivní myšlenky, jak jsem blbá a nic neumím, stačilo si říct, že přece čtu knihu v japině, tak asi tak blbá zase nebudu. Docela to i fungovalo. Docela, ale ne zcela. 

Abych přišla na jiné myšlenky, hodila jsem si do trosky kus namluvené HP povídky A Year Like None Other od Aspen in the Sunlight, kterou nadevše zbožňuji a i přes její rozsah (cca 1200 stránek) jsem ji četla dvakrát (zatím). A Claudia Mastroianni ji čte tak neuvěřitelně procítěně, že se v oblíbenosti dostala hned za Midorikawu-sama, což je obrovská pocta. Bylo ovšem lehce schizofrenní sledovat dvě úplně odlišné HP linie - v jedné se Harry se Snapem nesnáší a v druhé se postupně stávají rodinou. 

Díky tomu všemu jsem i letos návštěvu příbuzenstva přežila. Jen ještě několik poznámek:

• Ne, ani to, že je léto, neopravňuje televize, aby vysílaly tolik westernů.
• Naopak chci poděkovat, že množství válečných filmů stáhly oproti loňsku na minimum a ještě je vysílaly tak pozdě :)
• Jestli ještě jednou uvidim Bourna, exploduje mi mozek a ohodím vám celou stěnu. Přece si nechcete přidělávat práci, že ne?
• Viděla jsem už hodně reakcí na obor, který studuju, ale ještě nikdo nedostal záchvat smíchu O_o
• Jestli obracíte oči v sloup při informaci, že jdu studovat na magistra, co budete dělat, až vám řeknu, že chci pokračovat na doktorát?
• Pravopis mě baví. Tečka.
• Sousedi maj traktor. Osnovala jsem plány, jak se ho zmocnit, než jsem přišla na to, že to není můj milovaný traktor Yuki, nýbrž Zetor :(
• Křižák je sice hezký, ale odporně velký pavouk. Ne, to si škrtněte - je to monstrum *brr*
• Zdá se mi nějak víc snů, než bývalo zvykem. Na jednu stranu je to fajn, jelikož se mi konečně zdálo, že jsem potkala Sylvu, na druhou stranu mě stihli i vykopnout ze školy... -_-

Tak to je snad už opravdu vše k mým zážitkům z venkova. Příští kapitola z cest bude mít název "Olomouc aneb jak si Kavi vyžebrala diplom a zapsala se asi tak na dva týdny k dalšímu studiu." 

お楽しみにしていて＾＾

There is no place like London

Je zajímavé sledovat, jak funguje pud sebezáchovy. Celou dobu se flákáte, nic neděláte, ale jakmile se přiblíží deadline, můžete se strhat, abyste to všechno stihli. Takhle nějak to bylo i s hledáním práce v Anglii. Ne že bych celou dobu nic nedělala, ale když se přiblížila chvíle, kdy mi dojdou peníze a budu muset odjet, rozdávala jsem CVčka na každém kroku. Zbavila jsem se všech, která jsem si s sebou vzala, což bylo asi 3x víc, než co měly holky. Vedlo to k jednomu trialu a dvěma pohovorům. Toť vše. Beznadějnost situace byla očividná, šance, že v Anglii vydržím déle než týden, minimální. Nezbývalo než začít procházet místa, která chci ještě vidět, než odjedu. 

V sobotu pršelo, takže místo procházek po městě jsem zvolila National Gallery a British museum. Bohužel tenhle nápad měly i stovky dalších lidí, takže obě místa byla totálně přecpaná. Galerie, která se nachází v horní části Trafagaru, na tom byla trošinku líp, takže na schodech vedoucích dovnitř jsem strávila "jen" asi 10 minut. Samotná galerie jakožto budova, je zajímavě řešená. Z každé místnosti vedou čtvery dveře do další podobné místnosti, občas se mezi nimi najde jakási chodba jen se dvěma dveřmi, a tudíž se nedostanete do dalších dvou místností, které tam jsou, jen k nim z této strany nevedou dveře. Takže jsem tam celé dvě hodiny chodila v kruzích, někde byla třeba třikrát, jinam jsem téměř zapomněla jít, ale kvůli množství lidí si toho nikdo nevšiml. Obrazy sice byly fajn, ale většina se jich týkala křesťanství a to není zrovna moje oblíbené téma. Nejvíc mě tedy zaujala tmavě zelená místnost s výstavou severských malířů, protože ti aspoň měli dost zdravého rozumu, aby malovali krajinky.

Knud Baade a jeho mýticka krajina

Druhou zastávkou dne bylo Britské muzeum. Tam byl nárůst návštěvníků oproti běžnému dni očividný. Nádvoří před vchodem bylo vyhrazeno jen pro odcházející (a přesto vypadalo stejně plně jako když tamtudy chodili lidi jak dovnitř tak ven) a nás přicházející hnali okružní cestou vyznačenou řetězy. 

poklidné nedělní odpoledne v muzeu

V muzeu jsem sice už jednou byla, ale tehdy jsem stihla jenom japonskou část. Tentokrát jsem měla víc času, ale také pomalejší tempo, protože přes to množství lidí bylo těžké něco vidět. Nejvíc mě zaujala egyptská část s mumiemi a pak Korea a Čína. Znovu jsem se šla juknout i k Japonsku, protože jsem doufala ve vyšší koncentraci Japonců, a tudíž možnost zaslechnout japinu, ale tentokrát jsem takové štěstí neměla. Kam jsem se nedostala, to byla kruhová Reading room, kde se pořádají výstavy - škoda, chtěla jsem tu místnost vidět. 

hlavní hala muzea

Ale jinak jsem to prošla víceméně všechno a byla jsem tam až do zavíračky v půl 6. Ovšem dostat se ven bylo těžší, než dostat se dovnitř. Když jsem viděla to davové šílenství, stoupla jsem si na postranní schody a vesele se pustila do svačiny, protože prostě nebylo kam spěchat. Trvalo skoro 20 minut, než se prostor u dveří uvolnil natolik, abych se odhodlala jít. Tolik lidí jsem neviděla ani na Muzejní noci, kdy jsou muzea zadara - tam jsou zadarmo furt a stejně tam lidi furt chodí v takových davech.

Neděli jsem chtěla věnovat procházce okolo Temže, ale bylo hnusně, takže mě čekala další dávka muzeí. Tentokrát jsem to vzala přes Hyde park, okolo obchoďáku Harrods, kde bylo neuvěřitelně přecpáno a ochranka při vstupu každého kontrolovala, až k muzeu Victorie a Alberta. Hned vedle bylo i přírodovědecké muzeum, ale tam už jsem to nestihla. Takže jsem si prohlédla japonskou, korejskou i čínskou sekci, spoustu středověkých věcí, Raphaelovy obrazy a nakonec i sbírku šperků. Ta byla nejhezčí, s nejvíc lidma a ochrankou, ale bohužel se tam nedalo fotit :( Ale byla to krása - všechny ty prsteny, náušnice, náramky... Cestou zpátky jsem to zase vzala přes Hyde park a hezky v klidu si ho prošla. Nejzajímavější ale stejně bylo množství veverek - 16 za necelé dvě hodiny. Ještě že už jsem tam nezůstávala moc dlouho, protože invaze už očividně začala a brzy jistě napadnou lidstvo a převezmou kontrolu nad světem.

Evil veverka na průzkumu

A konečně pondělí - procházka po břehu Temže k Tower bridge a zpět. Vzala jsem to po jižním břehu okolo London Eye, před nímž vystupují různí baviči. Nejvíc mě tam zaujal holohlavý chlápek v obleku a černých brýlích, který si vždy vybral někoho z publika a pak ho "naaranžoval" do nějaké zvláštní pozice a přidal se k němu. Vytvořil tak v podstatě živou sochu či spíše zachytil pohyb jako na fotografii. To bylo fakt úžasný. Dál tam byly hromady stánků, minidomečky s výstavami, antikvariát... 

The storm is coming (a London Eye)

Šla jsem i okolo Millenium bridge a Tate Modern, kam jsem se ale radši nevydala. Místo toho jsem si to střihla okolo Globe. Někde tam bylo molo a kousilínek břehu pokrytého pískem, na kterém byly vinou přílivu škeble, takže jsem měla na moment dojem, že jsem snad někde u moře. I tu slanou vůni jsem cítila. 

Teprv když jsem došla na Tower Bridge mi došlo, že jsem vlastně v Londýně, že se mi tu docela líbí a že bych tu chtěla zůstat. Byl to krásný pocit. Netrval však dlouho - za chvilku jsem zjistila, že z Toweru neuvidím ani prd. Celý se schovává za hradbami a dovnitř jsem kvůli vysokému vleznému nemohla :(

Tower Bridge

Tak jsem se aspoň šla podívat na Gherkin, což je taková ta nazelenalá budova, co připomíná okurku a která ještě nebyla postavená, když jsem tam byla naposled. Nacházela se v kancelářské čtvrti, takže všude okolo mě pospíchali kravaťáci a já si připadala jak nejapnej turista. Jediná další věc, co stojí za zmínku byla St. Paul's Cathedral, kam jsem se ale už bohužel nestihla juknout, neboť zavírali :( Nicméně samotná velikost budovy byla nanejvýš impresivní. Domů jsem se svezla busem, jelikož jsem byla docela uchozená. 

Byl to poslední výlet, co jsem si udělala - v úterý ráno jsem odjížděla.

Nebojte, tohle není poslední report z cest; čeká mě jedna mnohem zajímavější cesta - ale o tom až příště ;)

Two faces of London

Doprava je jedna z věcí, co mě na Londýnu fakticky fascinujou. Z finančních důvodů jsem sice převážně chodila pěšky, ale i jen sledovat ten chaos na ulicích byl zajímavý. Nevím, jestli je to množstvím aut, úzkými uličkami nebo iluzí, kterou vytvářejí ty vysoké autobusy, ale mám prostě pocit, že ty ulice jsou totálně přeplněné, div že nepraskají ve švech. Nejvíc je tu samozřejmě taxíků, ale je tu i obrovské množství Brouků a Minicooperů *kavi je v nebi*. Upřímně, nechtěla bych tu být řidičem. A už vůbec ne řidičem autobusu. Je neuvěřitelné, kam všude se ten autobus, ta kráva velká dvoupatrová vejde. Dvakrát se mi povedlo jet nahoře úplně vpředu a přiznávám, že za každou jízdu jsem měla asi 4 infarkty. Minimálně. Jedete, vidíte před sebou sloup, který se velkou rychlostí přibližuje k vám, a teprve v poslední vteřině se autobus stočí, takže se tak tak vyhnete jisté smrti. A těch lidí, co vidíte před sebou a najednou vám zmizí pod autobusem. Přejeli jsme jich aspoň 20, sejmuli 5 kolařů a sešrotovali tak patnáct aut. Nijak mě neuklidňoval ani fakt, že všichni řidiči, okolo kterých jsme jeli, automaticky rychle sklápěli okénka, aby o ně nepřišli. Přísahám, že takovej ten Záchrannej bus z Pottera, jak mu všechny překážky uskakují z cesty, není výmysl - to je typickej londýnskej bus.

Poslední pohled na rikšu, než ho autobus převálcuje

Není divu, že tu maj tolik velkých parků - někde si odpočinout musejí. Jako první jsem viděla Regent's Park a byla unešená. Byl obrovský. Jako že fakt obrovský. Zapomeňte na Stromovku či Smetanovy Sady v Olmu - tady byla tráva kam oko dohlédlo (a že byl hezký rozhled). Obzvlášť miluju zdejší trávu - krátká, zelená, člověk by se tam nejradši rozplácl s knihou a zapomněl na svět. Škoda, že jsem neměla čas to zkusit (a k Sósekimu stejně potřebuju slovník, který je v kompu).

Regent's Park

Jako druhý jsem měla tu čest poznat Hyde Park. Pokud se nacházíte kdesi uprostřed, nevěřili byste, že jste v Londýně. A díky rozloze je zde možná i variabilita - nejen moje oblíbená travička, ale i přerostlá tráva jak na normální louce. A vejde se tam spousta lidí. Což je i nevýhodou, protože pak jsou ty lidi všude a už to není takové žůžo.

Hyde Park

A dneska jsem se jela podívat na Hampstead Heath, který je odsud sice dost daleko, ale když jsem zjistila, že to bylo oblíbené místo Sósekiho, rozjela jsem se tam. První dojem byl úžasný - travička, krásné košaté stromy, květiny, málo lidí... a les. A to byl kámen úrazu. Věřím, že je to skvělá procházka, ale jít lesem po úzkých vyšlapaných cestičkách, nikde nikdo, a když už někdo, tak chlap - to holce na klidu nepřidá (celou dobu jsem si říkala, že to je ideální místo pro nadržené páry - a taky jsem tam na jeden takový narazila -_-). Takhle jsem si dneska střihla asi tři adrenalinové procházky lesem a pak se radši držela širších cest. A ještě jedna (ale sakra velká) výtka - nedostatek map. Když víte, že tam někde je vyhlídka na Londýn, ale musíte ji hledat tři hodiny neustálého chození v kruzích, tak vás to leda tak nasere. Nicméně jakmile jsem vyšplhala na tu větrnou hůrku, bylo mi jasné, co na tom Sóseki tak miloval. Samota, klid, krásná příroda a jakási lehká melancholie. Tam bych si chtěla jít číst Sósekiho. Škoda že už nebudu mít příležitost.

Hampstead Heath

Muzeum Nacume Sósekiho

Dneska začnu trošku oklikou. Povíme si něco o Olomouckém režimu. Již podle jména je jasné, že tento režim je spojen s mým pobytem v Olomouci, tedy studentským životem, a týká se stravování. Jsou dva druhy studentů - jedni, kteří se nechtějí vzdát pravidelných teplých jídel, chodí často do menzy, do čínských bister, nebo si vaří a v ničem se neomezují; a pak jsou druzí, kteří se přepnou do úsporného režimu a žijí z chleba s máslem, čínských polívek a vaří si jen někdy. Já patřím k těm druhým a vařím si jen jednou týdně o víkendu, většinou míchaná vajíčka, rýži nebo těstoviny. Samozřejmě když přijedu na víkend domů, jím normálně teplé jídlo, doháním nedostatek masa a mléčných výrobků. Většina lidí mi říká, že by takhle žít nemohli, že potřebujou jedno teplé jídlo denně. Olomoucký režim je tedy dost drsný. Chtěla jsem tak označit i svůj způsob stravování tady v Londýně, ale tady je ten režim tak drsný, že si zaslouží vlastní označení Londýnský režim.

Spočívá v tom, že poslední teplé jídlo jsem měla hned ten první den, co jsem přijela - čínu. Od té doby žiju na toustovym chlebu se slaným máslem. Naštěstí tu máme aspoň snídani, takže aspoň něco tu jím, ale krom toho nic. Žádná zelenina (krom dovezené), žádné ovoce, mléčné výrobky, maso, uzeniny... Sama se divím, že ještě nemám žaludeční vředy. A když k tomu přidáte můj zlozvyk málo pít, tak se divím, že jsem ještě neomdlela. Dvakrát už jsem k tomu měla sakra blízko a nesmím moc rychle vstávat, aby se mi nezatočila hlava. Taky se mi začalo dělat špatně, když se pořádně nasnídám. Ale jídlo je prakticky to jediné, na čem můžu ušetřit. Zatím jsem za něj utratila 3 libry (máslo, chleba a včera mléko, protože už jsem to nevydržela). Žádné jiné výdaje stáhnout nemůžu - platím akorát ubytování, koupila jsem si jednu knihu a včera byla v muzeu. Ale bez toho bych neodjela.

The Chase 81

Sósekiho muzeum bylo jednou z hlavních věcí, které jsem prostě musela vidět. Za těch několik měsíců, co jsem strávila čtením jeho knih a knih o něm, jsem si ho naprosto zamilovala. Natolik, že už lidem pomalu lezu krkem, jak o něm furt mluvím. Takže když jsem zjistila, že má v Londýně muzeum, chtěla jsem ho navštívit. Je to takový malinkatý domeček naproti tomu, kde Sóseki skutečně bydlel. Když jsem včera vyrážela, nevěřila jsem, že to bude tak daleko. Nakonec mi trvalo 2 hodiny tam vůbec dojít. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla nervózní a zároveň šťastná, že se blížím. Nakonec jsem to našla a jako první mě z okna v přízemí přivítala kočka :)

Nacume Sóseki

Muzeum je to opravdu maličké - jen dvě místnosti, zato plné hustě popsaných vysvětlivek v japonštině. Zajímalo by mě, co z toho běžný Evropan má. Kdybych si nečetla ty japonské tabulky, nedozvěděla bych se prakticky nic. Takhle jsem zjistila, kde všude bydlel, co tu tak běžně dělal, s kým se přátelil, jeho myšlenky... A dobové fotky. Tedy ne Sósekiho, ale míst, kam chodil a tak. Úplně jsem ho viděla. V Lavender St., kde se učil jezdit na kole, v Hampstead Heath, kam chodil na procházky...
Jedna z věcí, která mě na Sósekim fascinuje, je to, že je mi povahově velmi podobný. Za tu dobu, co tu byl, jedl jen velmi málo (což vedlo k žaludečním vředům, které ho nakonec zabily), stále se stěhoval, jak hledal nejlevnější ubytování, a kupoval knihy. Měl jich okolo 500. Za dva roky. Něco z té sbírky tam mají. A taky tam mají Sósekiho knihy v různých jazycích a spoustu knih o Sósekim. V japonštině. 

Sósekiho díla

(s trochou štěstí takhle jednou bude vypadat i moje knihovna)

A knížky o Sósekim. To až si zase budu stěžovat, že o něm nikdo nepsal.

Věřila jsem, že budu pravděpodobně první Češka, která tam kdy byla. Nakonec jsem od kurátorky zjistila, že jsem byla druhá - první byla Sósekiho česká překladatelka. S kurátorkou jsem si dokonce trochu pokecala v japonštině, což mě dost potěšilo.

Návrat do reality byl však bolestný. Stále nemám práci a finance se mi rapidně zmenšují. Momentálně mám tak maximálně na ubytování na tenhle týden. Co bude pak, jestli něco seženu, nebo jestli pojedu domů, netuším.