Nový strávník ^^

nálada: co poslouchám: Prince of Tennis - Make you free

O své mamce vim, že sbírá všelicos, ale dneska mě fakt dostala. Domů donesla ptáče rorýse. Ten nezbeda po mně okamžitě začal šplhat jak po větvi. Takový probuzení jsem fakt nečekala. Ještě v polospánku jsem se snažila dát mu napít, což nebylo zas tak těžký. Horší je to s hmyzem. V takovym vedru jsem nenašla jedinýho brouka, všechno se to někam schovalo. Tak jsem aspoň nachytala pár berušek, ale moc se na ně nehrne :-(
Vždycky když sleduju přírodopisný pořady, tak to vypadá hrozně jednoduše postarat se o takový ptáče, ale je to dřina. Ten malej lotr by nejradši zdrhnul a taky by strašně rád lítal, jenže to ještě neumí. Ale je hrozně roztomilej! Tak pěknej kukuč už jsem dlouho neviděla.
Za pár dní ho plánuju vrátit do přírody, a tak doufám, že se mu zlepší pravá nožka, která je nějaká trošku nešikovná. Snad mi mezitim nezdrhne a snad se mu nic nestane...

edit. 18.7.07:
Tak už jsme ho vypustily. O něco dřív než jsem čekala, ale nejspíš je to dobře. Po neúspěchu berušek jsem mu dneska ráno přizabila mouchu a vynaložila veškeré sebeovládání na to, abych ji chytila za křídlo, když ještě třepetala nožičkama, ale stejně si nevzal. Donesly jsme ho na louku za barákem a pustily ho. Nejdřív jenom koukal, nejspíš nevěřil, že je už vážně volný, a pak najednou frnk a byl pryč. Doufám, že se mu nic nestane a že se o sebe dokáže postarat sám. Ale dýl už jsem ho mít nemohla, protože kdyby nežral, nejspíš by nám doma chcípnul. Snad si dokáže něco chytit sám.
No, samozřejmě jsem to obrečela. I za tu krátkou chvíli mi přirost k srdci a bylo mi líto, že už ho neuvidim. Ale potřeboval svobodu, a tu mu nemůžu odepřít...

Sobotní setkání se spolužačkou

nálada:  co poslouchám: Frekvenci 1

Fuj, takový vedro dneska a já se celejch pět hodin plahočim v lesích na houbách. To by se mělo zakázat!
Aspoň že včerejšek byl fajn. Po dlouhý době jsem šla s Naty "opít se frappém." Můj pojem o čase se odporoučel, takže jsem dorazila asi o 20 minut pozdějc, což ale bylo vlastně dobře, protože jsem v metru potkala Šári, která šla s rodiči do kina na Piráty. No, a Naty zas říkala, že viděla Dominiku od nás ze třídy.
To je hrozně zajímavý: já jsem dva tejdny na prázdninách, nepotkám ani nohu a jednou vylezu ven a hned se tam všichni shromažďujou. Fakt zajímavý.
S Naty jsme probraly všechny její tak trochu vypatlaný kámoše (nic proti nim, ale taky někdo máte pocit, že byste měli odjet do Himalájí, jelikož je tam halucinogenní vzduch a rostou tam modrý rostlinky??), prohlídly si všechny možný botky na léto ale pouze v nelidskejch velikostech, prohledaly knihkupectví ve snaze najít knihu o rakovině (optimistické, že?) a taky zkoukly nejnovější bižuterii (sdílíte někdo názor, že lidé, co vymýšlejí módní trendy, jsou krvežízniví komunisti - lebky a třešně - ?). Pak jsme to naše uskupení zas rozpustily s tím, že se zas někdy uvidíme...:-)

Otaku u nás ve škole?!

nálada: co poslouchám: Gotta knock a little harder - Cowboy Bebop OST

Dnešek probíhal kupodivu velmi podobně jako včerejšek s tím rozdílem, že jsme na kafe šly ještě se Šári a hospoda se nekonala. Ale to není to nejpodstatnější z dneška.
Se třídou a s druhou D jsme byli na Portheimce na takový minipřednášce o překladatelství. Přednášející, profesorka z literární akademie, se nás zeptala, kdo má zkušenosti s překládáním. Já se ke svejm pokusům nepřiznala, nějaká dívčina v první řadě však ano. Na otázku co překládala, odpověděla "takovej komiks". Všecky alarmy mi v hlavě spustily pořádnej brajgl. Ono když se řekne komiks, tak si pod tím okamžitě představim mangu. Jenže já stále žila v domnění, že u nás na škole žádnej blázen do anime či mangy není, protože prostě nikdo nereagoval na vzkazy na lavicích, které si vždycky čmářu, když se nudim. Když jsem jednou někam napsala sloku písničky od linkinů, další tejden byla lavice popsaná texty a iniciálami LP. Když jsem zas napsala jméno Takeshiho Kaneshira, nějaká dívčina se ozvala s tim, že ho prostě miluje a asi měsíc jsme si takhle dopisovaly. Ale s tímhle jsem neměla štěstí.
Celou dobu mi teda vrtalo hlavou, jestlipak tahle "Markéta Nevimjakdál" je taky fanda. Nejspíš jsem tim lezla Šári krkem, protože ta se pak prostě sebrala a šla se jí zeptat. A ono jo! Dívčina přiznala, že tím "komiksem" opravdu myslela mangu. Dokonce Loveless. Já vim, vypadá to nedůležitě, ale jakmile objevím někoho, kdo má stejný zájmy, vždycky mě to hrozně ohromí a rozveselí.
Po příchodu domů jsem jukla na mangacesky.wz.cz v domnění, že tam určitě bude, jenže ejhle - ono nic. Po menšim průzkumu jsem žádnej českej překlad Loveless nenašla.
Ale i tak jsem ráda, že jsem objevila nějakýho toho cvoka u nás na škole :-)

Konečně jsem zas vytáhla paty z domu

nálada:  co poslouchám: L's theme B

Už se vám stalo, že jste přišli do školy a tam nikdo?
Dneska ráno jsem totálně nic nestíhala, na autobus jsem běžela, metro mi ujelo... Připadalo mi trošku divný, že směrem k naší škole skoro nikdo nejde, ale říkala jsem si, že ještě spim, tak se mi to zdá. Jenže ani ve škole nikdo nebyl. Třídy prázdný, učitelů pomálu. Na nástěnce bylo u naší třídy napsáno mimoškolní akce. No bezva. Tak volám Naty, co se jako děje, a ona že máme sraz až v devět na zastávce tramvaje. Nevadí, hodinu jsem strávila na školních kompech, a teprve pak se vydala zpátky k metru, u kterého je tramvajová zastávka. A tam zase nikdo!
Nakonec se tedy objevili, Naty snad jako poslední. Vyrazili jsme na Mrázovku, i když to vypadalo, že bude lejt. Nelilo, což bylo jedině dobře. Při čekání na třídní profesorku si šla elita třídy hrát beach volejbal a spolek milovníků fantasy trénoval. Zbytek holek (mezi nimi i já) dělal čumily, což nám šlo perfektně. Kluci se oblíkli do úžasnejch oblečků, vzali po domácku vyrobené meče a mlátili se hlava nehlava. Naty si zatím našla luk a šípy s molitanovými konci a začala se učit střílet, což jí ze začátku vůbec nešlo, ke konci se ale rozhodně zlepšila - šíp odletěl asi metr a půl daleko XD (btw já na tom byla jen kapánek líp - dva a půl metru^^)
Profesorka nikdy nedorazila, takže jsme se po nějakých dvou hodinách sebrali a odešli. Říkala jsem si, že ten den teda dost rychle skončil a že už zase pojedu domů. Jo, tůdle. Odtáhla jsem Naty na kafe, kde jsme strávily dost dlouhou dobu povídáním, a to především o výletě naší třídní elity na spolužákovu chatu, kam Naty jela; já to privilegium neměla. Když jsme to po nějaké době zabalily, znova jsem si začla říkat, že to bylo nějaký krátký, ale to už mě Naty táhla do H&M, kde viděla slevy. Ono ostatně kdekoliv bylo napsáno slevy, tam jsme vlezly. Pak jsem ji zatáhla do knihkupectví, kde jsme narazily na Adama, což je náš spolužák. Ten hledal nějakou vhodnou knihu k narozeninám jiného našeho spolužáka, a protože ji v tom knihkupectví nenašel, zatáhl nás do jiného. A zatímco tam Naty s Adamem hledali bůhví co, já narazila na Deník pána démonů, od kterého jsem se nechtěla ani hnout, dokud mě neodtáhli pryč.
Pak Naty zavelela, že nám musí ukázat "kurevský boty", a zatáhla nás do obuvy, kde si zkoušela jasně červený botky na podpatku, ze kterejch jí lezly příliš dlouhý ukazováčky XD. Asi dvacetkrát se nás ptala, jestli jsou pěkný, a když jsme jí to konečně odkejvali, zase si je zula a vyrazili jsme do hospody. Naty sice tvrdila, že je od rána abstinent, ve vypití půllitru piva jí to ovšem nezabránilo. Spíš to vypadalo, že jedinej abstinent jsem tam já, protože pivo nepiju. A zase jsme se zakecali. Nikdy bych nečekala, že se s Adamem dá tak skvěle bavit. Uteklo to celý hrozně rychle a najedou koukám - ono půl třetí. Tak jsme se teda zvedli. Natálii ovšem to pivo nějak vlezlo do hlavy (nebo že by to bylo to frappé?), takže jsem s ní jela na Florenc, a pak céčkem až na Kačerov, odkud se sice dostanu domů, ale je to docela zajížďka. Domů jsem se dostala někdy po půl čtvrtý. Což je fajn, protože jsem furt měla strach, že ten den bude hrozně krátkej a já nebudu mít do čeho píchnout.

Pohled do budoucna

nálada: co poslouchám: linkiny

Jsem se byla juknout na maturity. Nejdřív jsem zkoukla zemák - ten vypadal vcelku dobře. Naše matikářka byla zkoušející a Libuška (tu máme na zemák) přísedící. Vypadalo to vcelku v pohodě, Libuška se občas smála, občas kulila oči, co to tam ta dívčina mele. Řekla jsem si "to zvládnu". Následovala angličtina. To byl taky zážitek. Já nejsem nijak zvlášť ukecanej tvor - na konverzaci jsem dosud řekla snad pět vět celkem, a to jí máme každej pátek od začátku školního roku. Takže tohle je zákonitě předmět, kterýho se děsim nejvíc, jelikož ta čvrthodina se táhne jak smrad. Holka dostala téma "transport". Nechci být zlá nebo tak něco a vím, že u ní hodně působila nervozita, ale věřim, že bych dala dohromady kapku sofistikovanější věty (jen počkejte za rok - budu ráda, když jim povim alespoň něco nehledě na sofistikovanost).
Jen tak pro zajímavost jsem se byla podívat i na maturitě ze španělštiny, jelikož na naší škole dlouho působila učitelka, která nikoho nic nenaučila. Vážně; po třech letech nejsem schopná dát dohromady větu - na druhou stranu docela úspěšně sleduju Naruta se španělskejma titulkama. Tak jsem chtěla vidět ty odvážlivce. A fakt, ta holka normálně mlela španělsky jako by se nechumelilo. Kristýna od nás ze třídy, která z toho chce taky maturovat, jen zírala.
Pak mě čekalo asi dvouhodinový čekání ve škole, než začnou odpolední maturity. Chtěla jsem totiž vidět i matiku, abych viděla, do čeho to polezu. První holka mě totálně dostala. Naklusala k tabuli a už to jelo. Ani jsem ji snad nestačila sledovat, jak tam psala logaritmy a pak i nějaký integrály....Prostě senzační (budu držet palce, ať je to jednička). Pak už se kvalita jen zhoršovala, takže po posledním maturujícím z matiky jsem šla domů a češtinu si nechala na zítra.
P-Á-N-I! Jak to ti všichni zvládaj, to vůbec nechápu. Ale doufám, že se jim to povedlo/povede (i když Libuška už prozradila, že dva včera dostali za 4 ze zemáku. chudáci *hug*). No, a za rok tam budu já a všichni ti otravní třeťáci budou okukovat, jak mi to nepůjde...

Návštěva v Domě světla

nálada:  co poslouchám: Ima made nandomo (z Naruta)

Světe, div se, dneska jsme se třídou byli zas na jedné přednášce o aids. Pomalu mi začíná připadat, že už jsem jich za život viděla až až a můžu si je odpustit, což si řekla i spousta lidí ze třídy, a zdejchli se. No jo, ale já, vytrvalec, jsem samozřejmě zůstala.
Tahle "přednáška" ale byla trošinku jiná. Ze všeho nejdřív si přednášející vybral moji spolužačku, Renatu, která měla za úkol vyjmenovat ochranu před HIV v sexuálním životě. Renata, značně rudá, si ovšem nevzpomněla na sexuální abstinenci, takže ji Láďa (myslim, že se tak jmenoval) přinutil sehrát scénku, ve které ho žádá o sex. Věřim, že hódně holek si říkalo "že já jsem sem lezla". Já bych na jejím místě rozhodně nechtěla bejt; Renča chudák připomínala raka a bylo na ní vidět, že by se nejraději vypařila.
Pak následovala druhá část, ve který Láďa vybral dvě dívčiny - obě byly jakoby nakažené HIV, jedna ovšem od narození, druhá (Terka z naší třídy) byla jakoby bývalá feťačka. A ten zbytek si měl stoupnout buď na jednu, nebo na druhou stranu. Nic proti, ale od Terezy jsem se odklidila hezky na druhou stranu. Další otázku už si tak docela nevybavim - důležitý ale je, že přibližně 6 lidí si smělo sednout a zbytek utvořil řadu. Tereza si sedla na židli a my jí postupně měli říct "můžeš si za to sama". To šlo docela dobře. Pak ovšem Láďa povídá, že teď si na tu židli sedne bývalej feťák, co má už 7 let AIDS. A dřepnul si tam sám. A znovu měla následovat od každého z nás věta "můžeš si za to sám" plus vysvětlení, jak jsme se přitom cítili. Můj rádoby sebevědomý hlas se zdejchnul. Nějak mě nic nenapadalo, co bych řekla, takže jsem v podstatě jinými slovy zopakovala názor Adama, co stál přede mnou.
Docela zajímavý. Doporučuju zajít si tam a poslechnout si to na vlastní uši.

Animefest 2007

V pátek, den odjezdu, jsme si pobyly ve škole jen dvě hodiny, protože na Václaváku se konala demonstrace a všichni šli "demonstrovat" (takže se většina lidí rozjela spokojeně domů proflákat den). My dvě jsme si daly sraz v 17:45; protože však moje mamka byla daleko nervóznější než já a nejmíň šestkrát mi volala, abych už vyjela, nebo přijdu pozdě, byla jsem na Florenci už o hodinu dřív^^
Přesně v udaný čas Šári přijela, společně jsme došly na nástupiště, kde už stál bus. Našly jsme si místa, Šári stačila vypít přidělenou flašku vody ještě před samotným odjezdem a pak už se konečně vyrazilo na dvou a půl hodinovou štreku. Cesta probíhala v klídku, kecaly jsme o všem možným. Přijely jsme ke Grand hotelu, když už se stmívalo. A tady začalo naše bloudění Brnem, na které jsme ovšem měli jen asi hodinu, protože kdybychom do hodiny nedorazily na koleje, tak bychom neměly kde spát. Nejdřív jsme se daly směrem k poště, kde jsme narazily na zastávku tramvaje. Tam nám jeden přívětivý mladík poradil cestu aniž bychom se ho ptaly. Řekly jsme si, že to nebude tak daleko, a daly přednost cestě pěšky, která započala takovou malinkou nehodou s knoflíčky na Šárčině halence a dvěma lehce pohoršenými kluky. Štrádovaly jsme si to až na Moravské náměstí, kde jsme opustily trasu tramvaje jedničky a sledovaly pětku. Celá cesta tak byla doprovázena mými výkřiky "Pětka! Za ní!" Trochu jsme byly vedle ze skutečnosti, že tamější semafory nemají mačkátko a neklapou jako ty pražské. Jak cesta pokračovala a Kohoutova ulice stále v nedohlednu, naše nadšení se šupem řítilo k nule. Po hodinu dlouhé a neskutečně nudné procházce jsme tu zatracenou ulici našly, přičemž jsme prošly minimálně půlku města. V bloku C kolejí J.A.Komenského jsme ale narazily na dost nepříjemnýho dědka, jenž nás poslal na blok D. Tam jsme zas trávily mládí, než si dědula na recepci pořádně prohlíd naše občanky. A znovu nás poslal na blok C. To už jsem si začínala připadat jak pitomec. Dědek nás zaved do chodby, která se objevuje v takových těch nočních můrách, kdy máte všude hromadu dveří a světlo až na vzdáleném konci. Devatenáctka byla naše. Upřímně lituju všechny, kdo bydlí na kolejích, které vypadají takhle - malej kamrlík, kde jsou namačkány dvě postele, stolek, židle, skříň a umyvadlo, ze kterého teplou vodu nedostanete ani výhružkami. Ještěže jsme tam byly jen přes noc.
V sobotu asi v půl sedmé jsme vstávaly, sbalily si věci a vyrazily do zamračeného a deštivého Brna. Sehnaly jsme si jízdenku a autobusem dojely zpátky na Moravské náměstí, kde jsme přestoupily na tramvaj. Tam byly i tři holky, které očividně šly tam co my - jedna totiž měla takovou tu čelenku se znakem Konohy, co nosí Naruto. Kdosi v tramvaji jim poradil, kde se nachází kino Art, takže když vystoupily, šly jsme za nima.
Kupodivu jsem to i našly, což je při našem orientačním smyslu malej zázrak. A čekala nás fronta, která silně připomínala frontu na oběd v naší jídelně - ta se taky hýbe spíše zápornou rychlostí. A ještě ten déšť k tomu - fakt nádhera. Ještě že za mnou stál nějakej kluk s deštníkem, kterej ho držel tak šikovně, že na mě nepršelo^^ Přibližně po deseti minutách se to tedy konečně pohlo, my se dostaly až k provizorní pokladně, kde jsme zaplatily, dostaly tzv. Festovní ziny a přívěšky (mám Vincenta!). Následně jsme se nahrnuli do Velkého sálu, kde se právě začínalo promítat Zero no Tsukaima. Asi v polovině druhého dílu se vedle nás na schody posadilo blonďatý stvoření a o kus dál cosi černovlasýho - Dia a Cloud (s těma se nám nepodařilo příliš mluvit a ani moje pozvání na kafe je neobměkčilo T_T). Potom následoval v tom samém sále Beck, kterej mě docela zaujal. V deset jsme se přesunuly do přecpanýho Malýho sálu, kterej se potýkal s jistým zpožděním, takže jsme přečkaly asi 15 minut na zemi těsně u plátna, kde pobíhali nějací japonští vojáci. Jakmile toto skončilo a lidi se zvedli k odchodu, zabraly jsme zadní místa a vyčkávaly na Kanon. Tam si vedlesedící všiml mého skvěle vypracovaného plánu. Bože, já byla snad jedinej cvok, co si překresloval program a vyznačoval si tam barvičkama na co se jít podívat. Hned jak to začlo, přepadlo mě deja vu - až příliš to animací připomínalo AIR. Trošku mi vadil ve výhledu jeden přerostlej mladík, tak jsem si párkrát řekla, co by se mi asi stalo, kdybych ho šla trošinku zarazit do země. Naštěstí se mi povedlo natáhnout krk pěkně do vejšky, takže jsem viděla na titulky (a aspoň jsem si protáhla záda^^). Pak v našem programu následovala asi dvouhodinová pauza, kdy jsme se šly projít ven. Hledaly jsme mekáč nebo něco podobnýho, ale bez úspěchu. Tak jsme se usadily v parku, vytáhly zásoby jídla, přičemž mi Šári už asi počtvrtý nabídla sekanou v housce, který se ne a ne zbavit. Nenašly jsme mekáč zato jsme alespoň našly cestu zpátky (po dlouhosáhlém bloudění mého oblíbeného typu zahnem-sem-a-uvidíme-kam-dojdem). V jednu začínal cosplay; bohužel sál byl tak přecpanej, že jsme si horkotěžko našly místečko u dveří v přední části sálu. Zato jsme senzačně viděly, což někteří - zvláště ti, co vzadu viseli na zdi - říci nemohli. Některý ty převleky byly fakticky moc pěkný (např. ti dva kluci, co cosplayovali Aizena a Gina z Bleache, loňská vítězka v kostýmu Ichigo z Tokyo Mew Mew, ale i Dia a Cloud coby Misa a L z Death Note), ovšem nad jinejma jsem jen kroutila hlavou (třeba ti dva roboti nebo vlk s větráčkem^_^). Moc pěkná byla i ukázka bojového umění se špejlí v podání "neznámého jounina" (zásadně čti "jonýn" XD). Po cosplayi jsme zůstaly v sále, jelikož se změnil program a následovalo sci-fi anime PlanetES, který mě moc nezaujalo, ale aspoň už jsem měly kde sedět. Na to navázalo Claymore, u kterýho jsem měla neodbytný pocit, že mi to připomíná Trinity Blood. Pak nám tam vznikla asi necelá hodina pauzy, kdy jsem si v místním baru skočily na kafe, tousty, zmrzlinovej pohár a colu. Tedy většinu toho měla Šári, ale já si vždycky kousek ukradla. Taky jsme si koupily trička, v kterejch ve středu vyrazíme do školy. Odpočinutý jsme napochodovaly zpátky do velkého sálu, zabraly dvě místa a zkoukly Bokurano, Phantom the animation, Spriggan, kterej nás k smrti nudil, a komedii Iriya no Sora, což v podstatě znamenalo, že jsem se ze sálu nehly přes pět a půl hodiny! Nakonec asi v půl jedný jsme vypadly na vzduch, jelikož v sále se prostě dýchat nedalo, jak tam bylo přeplněno, lidi na schodech, pod pódiem, ve dveřích...
Tady mě přepadlo asi to největší vyčerpání. Hlava mi neuvěřitelně třeštila, oči mě pálily, nohy jsem měla zdřevěnělý, záda a krk jsem necejtila, spát se mi chtělo a přitom jsem věděla, že se tam musím vrátit, protože jsem neměla kam jinam jít. Následoval ovšem menší problém: chtěla jsem vidět Haruhi, ta ovšem začínala ve stejnou dobu co Ghost Hunt. Ten jsem tedy oželela a našla si ve dveřích velkého sálu místo. Později jsem se přesunula těsně pod pódium na zem. Tam se později objevila i Šári. Musim uznat, že Haruhi je fakticky moc pěkný a zajímavý anime, jenže ve tři ráno už jsem u toho stejně usínala. Pak nastaly tzv. AMV budíčky, což byl v podstatě šíleně hlasitej zvuk budíku, při kterym se půlka sálu vždycky probudila (i když někteří vytrvalci spali dál). Dva takoví kluci to asi napočtvrtý vzdali, sebrali se a odešli, takže jsem si místečko zabrala pro sebe. Jenže jsem díky tomu taky usnula a asi čtyři díly Haruhi jsem spokojeně prospala. Jsem si myslela, že lidi budou ubývat, ale ono ne; kino stále přeplněný k prasknutí. V 7 ráno se začali zpátky trousit lidi, kteří to předtím vzdali a odešli. Já věděla, že vedle v malym sále začíná NHK, ale moje síla vůle se vypařila a já prostě nedokázala vstát a ujít těch třicet kroků, abych to viděla. Takže jsem jednoduše zůstala sedět a sledovala Zone of Enders. Trošku mě to mrzí, ale co se dá dělat. Pak začalo Death Note a já měla pocit, že to kino pod náporem lidí praskne. Už jsem ani nerozlišovala, jestli je den nebo noc, bylo mi to v celku jedno. Po romantický slátanině Romeo x Juliet už následovalo jen zakončení, kde jsme se dozvěděli, že počet návštěvníků se pohyboval okolo osmi stovek, což mi kapku vyrazilo dech. A potom jsme už byly volné. A mrtvé. Takové dvě zombie. Naprosto bez nadšení, nálady, úsměvu, mozek v kómatu. Dokonce když Šári pronesla něco, co by jinak můj mozek za normálních okolností dokonale překroutil a já bych dostala záchvat smíchu, tak se vůbec nic nestalo. Fakt jsem byla dokonale vyčerpaná - psychicky i fyzicky. Přitom nás čekalo ještě asi 7 hodin flákání se po Brně, jelikož jsme si velice neprozíravě koupily jízdenky až na 19:15. A zase pršelo. Nakonec jsme se uhnízdily v kavárně Vladimíra Menšíka, kde jsme dokázaly zůstat asi čtyři hodiny při dvou kafích, jež mi znovu restartovaly mozek. Ta číšnice z nás nejspíš rostla. Zbývající čas jsme pochodovaly ulicemi a prohlížely si tabla místních čtvrťáků. Pak už jsme jen počkaly na autobus, který měl zpoždění, a další 2 a půl hodiny frčely domů.
Rozsáhlý, že? To víte, můj první fest. Stálo mě to fůru peněz, totálně mi to zamíchalo s vnímáním času, fyzicky i psychicky to se mnou pořádně zamávalo a celý pondělí jsem prospala, ale v každým případě to stálo za to. Taky to má nepříjemný efekt, že když teď kouknu na anime na kompu, tak je to děsně mrňavý, ale z toho se určitě dostanu.
Jsem z toho tak nadšená, že to ani neumim popsat. Páni! Prostě super zážitek a já jen doufám, že se mi příští rok poštěstí dostat se tam znovu ^^
btw první fotky už jsou na netu (škoda, že my neměly foťák): http://anime-world.wz.cz/animefest.htm a http://sweb.cz/zlapetra/Animefest.html a taky http://animefest.otakuland.cz/

Cestovní horečka

nálada:  co poslouchám: Schnappi, das kleine Krokodil

Tak zítra jedem do Brna.
Už se docela těšim, i když vlastně nevim, do čeho to lezu. Taky doufám, že co nejdřív dostanu výplatu, jelikož mi takovej vejlet pěkně provětrá peněženku. Nicméně už mám sbaleno (trvalo mi to rekordních 6 minut). Ani jsem se neučila na zítra, jelikož stejně většina třídy jde demonstrovat na Václavák, takže test z bižule asi psát nebudem. Ještě že tak.
A taky jsem ráda, že v pondělí je volno, poněvadž se aspoň vyspim. Plánujem totiž vydržet vzhůru celou noc a velice neprozíravě jsme si koupily zpáteční lístky až na 19:15. No nic, chybama se člověk učí.
Tak to je pro dnešek vše, ozvu se zas v... pondělí (?) s VELICE podrobným popisem, co všechno jsme zažily a provedly. Jestli taky jedete, možná se tam uvidíme :-)

NSZ

nálada:  co poslouchám: úryvky ze Stargate

Je sobota a já vstávala v pět ráno a šla jsem do školy.
Ne, vážně. Na našem gymplu se dělaly Národní srovnávací zkoušky a já byla jedním z administrátorů. Byla jsem ve dvojici s Naty v naší kmenový třídě. Všichni jsme dostali několikastránkový manuál a včera po škole jsme zhlédli instruktážní film. Říkali jsme si, že na tom se nedá nic zkazit. Navíc dobře platěj, tak co.
Když jsem dorazila do školy, to bylo v půl osmý, už tam postávali účastníci zkoušek, a to i přes to, že samotná zkouška začínala až v devět. Vylezla jsem schody a vidim, že na lavičce sedí Naty a vedle ní někdo leží. Byl tam chudák tak zachumlanej, že jsem ho poznala pouze podle zelených botasek. Ondra, nejegoističtější člověk co znám. Ležel, pod hlavou svůj bágl, oči zavřený. Dospával. Jak jsem se pak dozvěděla, zrovna přišel z noční v Makru, kde vykládá zboží. Bohužel mi nesnesitelně klapou boty, takže jsem ho vzbudila. A představte si to - on mě pozdravil! (to nikdy nedělá a já už vlastně taky ne) Mně ho bylo tak hrozně líto, jak tam schoulenej ležel *rozplývá se*
Ehm *významné odkašlání*, zpět k tématu.
V aule jsme dostali jmenovky, vodu a dvě obálky - Kerberos a Calisto, ty neproblematičtější věci, jaký jsem dnes viděla. Rozdělili jsme se do tříd, já tedy byla s Naty v prvním patře. Ještě že tak. Si nedokážu představit, že bych byla ve druhym patře a když tak musela lidem vysvětlovat, že jestliže chtějí na záchod, tak klučičí na patře vůbec nejsou...*pokrčí rameny* Na tabuli jsem sepsala seznam, jak kdo bude sedět, a pak už se začali trousit účastníci. Naty je se seznamem v ruce posílala do lavic. Připadaly jsme si konečně jednou strašně důležité :-P Když odbyla devátá, Naty začla svůj proslov už třetím zopakováním, že si maj všichni dojít na záchod. Nikdo ani ťuk (ňoumové tvrdohlaví!). Následovala kontrola OP, což jsem měla na starost já a docela mi to i šlo, než jsem se dostala ke klukovi s pasem odněkud z Ukrajiny. Já po něm chtěla rodný číslo a on na mě, že rodný číslo nemá O_O
Pak jsme jim rozdaly totálně zvorané dotazníky, což Naty docela rozhodilo - chyběla totiž druhá strana...
Naty přečetla pravidla a pak jsme se vrhly na protokolární rozpečetění obálky. Svědkem nám byli takoví dva kluci z první lavice. Hlavně David Lajpert byl nezapomenutelnej. Všichni se totiž oblíkli tak nějak běžně (až na jednoho hošana v pastelově zelenym tričku s bílým svetříkem přes ramena), ale on měl skejťácký boty s červenejma a žlutejma tkaničkama, skejťáckou mikinu, kalhoty i kšiltovku. Navíc nám stále připomínal, že má špatně napsaný jméno. Úplně jsme si ho oblíbily^^
Rozdaly jsme záznamový archy a pak i zadání a Naty vydala pokyn "Můžete začít pracovat" - vyvrcholení celý akce!
A tak začali. Jako administrátorka jsem musela pochodovat mezi nima a dohlížet na ně. Protože mám ty klapavý boty, musela jsem je zout a chodit jen v ponožkách, abych je nerušila. Tyhle testy se mi líbily asi jen proto, že jsem je nepsala já, nýbrž jsem dohlížela na ostatní. Naty se zatim starala o administrativu a vyplňování všech protokolů. Ale byli hodní, nezlobili a neopisovali. Po 105 minutách jim Naty oznámila konec. Krutě to nestíhali. Až mi jich bylo trošku líto (hlavně Lajperta, ale to je přeci jasný). Všechno jsme od nich vybraly a zase protokolárně zapečetily za asistence našich dvou oblíbených účastníků. Hotovo!
Rozprchli se jak stádo ovcí a my až pozdě zjistily, že nám dva podpisy ještě chybí. Začaly jsme nahánět ty zbytky, co nám ještě zůstaly v dosahu, a dobře to dopadlo. Ještě vše dodělat podle manuálu, odevzdat obálky ředitelce, a jde se domů. Docela mě z toho pochodování sem tam bolely nohy, i když ta zkouška netrvala nijak zvlášť dlouho...
No, máme to za sebou, snad přijdem i k nějakým těm financím (které v mém případě stejně kompletně padnou na Animefest).
Musím ještě poděkovat Naty, že do toho šla se mnou, že oddřela všechnu tu práci, že mluvila, protože to je asi moje největší slabost, a že se o vše postarala, poněvadž já jsem neschopná. Díky 

Úspěch

nálada:  co poslouchám: rádio Bonton

Máme ubytování!
Samozřejmě mluvím o ubytování v Brně na ten chystaný Animefest. Sice to vypadalo docela bídně, ale nakonec to (snad) dobře dopadne. Budem bydlet na koleji v Kohoutově ulici XD *skrytý vtip* Teď ještě nějaký ten autobus a můžem frčet^^
Včera u nás na škole byla taková podivná akce jakýchsi studentů z Finska, VB aj., kteří vymýšleli "zábavné" hry ve stylu zdrhej-nebo-tě-převálcuje-obrovskej-míč. Fakt paráda, ale aspoň jsme přišli o nějaké ty hodiny.
V noci na dnešek jsem spala jen 4 hod, protože jsem se prostě musela naučit 16 stránek základů společenských věd a zemák a dneska tu mám zbývajících 16 stránek ZSV. Tak já se mizim vzdělávat, abych věděla, že stát se dá rozdělit podle státního zřízení, národnostních menšin, vnitřní struktury a nositele státní moci *bored*