vánoční svátky jsou všechno jen ne klidné...

nálada: co poslouchám: Gackt - Vanilla

Čas vánoční, samá radost, pohoda... jj, to by bylo moc pěkný. Kdyby to ovšem tak skutečně bylo. I když odhlédnu od předvánočního shonu, pořád zbývá ten povánoční. Návštěvy babiček, děděčků, strýčků, tetiček, bratranců ze čtvrtého kolena... Jen dojíte bramborový salát, už se nasedá do auta (v horším případě autobusu, či dokonce snad musíte po svých), které vás odveze nejméně přes půl republiky, kde vás čeká někdo, na koho se musíte usmívat a kdo vás zahltí otázkami jestli už máte chlapce (popřípadě dívku) či zda už víte kam na školu (a samozřejmě neopomenou být nápomocni svojí radou, že ekonomické vzdělání je nejlepší krok k zajištěné budoucnosti). Naservírují před vás ohromný tác s cukrovím, i když vám se už samým cukrem kazí jindy tak pečlivě udržované zuby, nebo ještě lépe chlebíčky s - moment překvapení - bramborovým salátem. No páni, tak to jste rozhodně nečekali!
Pak začnou obvyklé stížnosti, že zdravíčko už není to, co bývalo, kolena se nechtějí ohýbat, záda pobolívají, a když se pohne rukou, asi takhle, tak z lokte vystřeluje bolest do celé ruky. A jak tak posloucháte o všech nemocech, co vaše příbuzné postihly, začnete se pomalu obávat té občasné bolesti na palci u nohy (to přece nemůže být jen zarůstající nehet, i když na něj trpíte). Později se při povídání dostane i na všetečné sousedy, kteří slídí kolem, aby měli co nejvíce drbů na rozdávání, přičemž vás tetička ujistí, že takové chování je pod její úroveň. A za deset minut už posloucháte, jak si ta stará paní z druhého patra musela den před Vánocemi dojet pro manžela do hospody, který se příšerně opil a pustil se do nesmyslné rvačky se svým spolupracovníkem.
Postupně přestanete vnímat čas, pak i to, o čem se mluví, a nakonec se letargie rozšíří i na vnímání okolí. Jestli máte jen jedny příbuzné, kteří vás takhle zahrnují svojí starostlivou péčí, pak jsme na tom stejně; máte-li jich však více a celé svátky jen jezdíte od tetiček k babičkám, potom Vám přeji místo pohody spíše pevné nervy.

Kam v pátek večer? Do kostela! aneb Gospel Night 2006

Když se vždycky zeptám spolužaček, co chystají na víkend, dostane se mi odpovědi, že za a) nic, b) učení, c) v pátek večer nějakej klub (většinou Futurum, ať už je to co chce). Nikdo se ovšem nemůže pochlubit tím, že by páteční večer trávil v kostele. Až na mě.
Na minulý pátek, 8.12. jsem totiž byla pozvaná na koncert tensingových skupin do kostela U Klimenta. Že nevíte, co je tensing? Z toho si nic nedělejte; až do pátku jsem o něčem takovym taky neměla ani ponětí. Přesto jsem šla, jelikož to pozvání nebylo jen tak od někoho. Bylo od Dii. Někteří z vás ji asi znají (a pokud ne, tak jste o hodně přišli); já ji poznala letos v dubnu, ale od té doby jsme se neviděly. Takže si dokážete představit, jak jsem se těšila. Taky jsem se snažila s sebou vzít Shari, jenže ta odmítla, takže jsem nakonec šla sama.
Dorazila jsem na Náměstí Republiky přeci jen trochu brzy, ale to jen z toho důvodu, že bývám šíleně nedochvilná, takže jsem se tomu chtěla vyhnout a jednou taky přijít včas. Což o to, včas jsem přišla, ale moje hrdost jakožto Pražačky mi nedovolila vzít si s sebou mapu, takže když jsem vylezla z metra, neměla jsem nejmenší ponětí, kudy se dát. Takže jsem vyzkoušela metodu "půjdu-tudy-a-uvidim-kam-dojdu." Povedlo se mi obejít blok domů a dostat se zpátky na náměstí :-)
Naštěstí jsem si všimla skupinky děvčat, z nichž jedna zrovna prohlašovala, že je tady nikdo nezná, což upoutalo mou pozornost. No, a koho to nevidim. Diu. Nějak jsem ji sice po tom půl roce nemohla poznat, ale povědomá se mi zdála.
Připojila jsem se tedy ke skupince a zamířily jsme ke kostelu, o kterém jsem ani nevěděla, že zde je. Já se rozkoukávala po ostatních, ale moje vrozená ostýchavost mi nedovolila příliš se vzdálit od jediný osoby, kterou jsem znala. Jak ubíhal čas, holky zašly do jedné z přilehlých uliček, kde se rozezpívávaly (zpívání něčeho jako "dojdem do sklepa pro pivo" přilákalo pohled nejednoho kolemjdoucího), protože se blížila zkouška sborů. A podle všeho dva členové ještě chyběli.
Pak se ukázalo, že Káťa netrefí ke kostelu (alespoň že kromě mě se tu ještě někdo nevyzná ;-) Dia a ještě jedna členka TS Náchod, Dita, se jí snažily vysvětlit cestu, což vypadalo dost beznadějně, a to i přes to, že Káťě strašně pěknym způsobem vysvětlily, jak vypadá vchod do metra ("to je ta velká díra v zemi" XD). Takže se Dia nakonec sebrala a letěla pro Káťu. No, a já s ní.
Jak jsme si tak razily cestu zpět na náměstí tím šíleným houfem lidí, co se v předvánoční době vždycky tak promenáduje po ulicích, zahlédla jsem zas jednu známou tvář - i když jen z fotek. Další člen souboru - Cloud (nebo radši Mišša?). Jak jsem později podotkla, bylo to takový poznávání za pochodu. Na vykecávání nebyl čas ani příležitost, takže jsme šly raději najít Káťu. Ta ale nikde. Pak se teprve něco přiřítilo a skočilo na Diu, a teprve když se od sebe odlepily, jsem zjistila, že i s Káťou už jsem se setkala - taky v dubnu.
Rychlochůzí jsme se zas dostaly do kostela, kde teda probíhaly ty zvukový zkoušky. S pár lidma jsem se teda pozdravila (vidíte? úplně se překonávám^^), ale byla jsem pořád nervózní - snad i víc než ti, kteří měli za pár hodin vystupovat na pódiu. Prostě nejsem společenskej typ... Pak teda přišla řada i na TS Náchod, tak jsem si sedla do jedný z těch kostelních lavic a poslouchala, jak jim to jde. Po Diině sólu jsem viděla i "vražednýho zvukaře", který jí vysvětloval, že mikrofon musí mít až u pusy. Chudák holka nevěděla, jestli se má nechat zabít zvukařem za to, že se vzdaluje od mikrofonu, nebo povraždit všechny lidičky v kostele, jelikož repráky byly fakt dost nahlas. No a pak tam všichni tak nějak pohromadě zpívali "Bůh je záštita má" (ne, to jsem taky neznala) a Die se strašně záhadným způsobem povedlo dostat mě na pódium, takže jsem si tam dokonce i chvilku zazpívala (ještě, že mě nebylo slyšet, protože i ten mixér chrčí líp než já).
Přiblížila se doba začátku koncertu, zapálily se svíčky podél kostelních lavic, Dia vypila svoje vanilkový kafe^^
A pak to začlo. Nikdy bych nečekala, že uvidim v kostele tolik lidí (kteří navíc nejsou důchodci). Vlastně se jim ani nedivim. Hrozně mě to bavilo, trochu jsem si tam sama pro sebe zpívala s vystupujícími, jako u vytržení sledovala improvizační divadlo. Jen to příliš rychle skončilo. Najednou byl všude zmatek, dav lidí se motal sem a tam, ale členové TS Náchod utvořili kroužek, dav nedav. Tak trochu jsem se k nim připojila a pořád sledovala lidi okolo, jelikož se mi ztratila Dia a já se bála, že odejde ještě než se rozloučíme. Káťa si otevřela chipsy, na které se všichni vrhli, jako by týden nejedli (hlavně teda Mišša ^_^). Potom se objevila i Dia, nastala zrychlená verze loučení, a potom jsem byla doslova odtažena z kostela. V plánu sice bylo jít na kafe, nakonec jsme ale došly až k Národnímu muzeu a zase zpátky. Byl čas se rozloučit.
Ale to bych nebyla já, kdybych se hned ráno druhýho dne neobjevila na nádraží rozloučit se pořádně. Ani jeden z nás nevypadal, že by se přiliš vyspal. Chvilku jsme postávaly v hale, holky začínaly být nervózní, že jim ujede vlak, ale vše nakonec stihly, protože se jako poslední objevil i Mišša (pořád mám sklon k tomu psát Cloud), znovu jsme se všichni rozloučili a zas na nějakou dobu se rozešli na opačné strany.
Snad zas za rok přijedou, budu se těšit. A letos snad i seberu trochu té dobrodružnosti, co nemám, a vyrazím někam na fest. Uvidíme.
A proč se takhle dlouhosáhle rozepisuju? Jelikož už jsem tyhle zážitky vykládala snad každýmu živýmu tvorovi ve třídě, který byl ochoten poslouchat (nebo to alespoň předstíral) a už nemám, komu bych to ještě řekla. Fakticky mě to hrozně vzalo, líbilo se mi to, jako už dlouho nic jinýho, a jsem jen ráda, že jsem šla.
btw fotky už najdete na www.ymca.cz

...

nálada:  co poslouchám: Rihanna - Unfaithful

Kdopak řekl, že historie se opakuje? No, ať už to byl kdokoliv, měl pravdu. Je to měsíc, co jsem psala, že situace u nás doma je dost strašná. A co myslíte, jak to po tom měsíci vypadá? Stejně. Jestli ne hůř. Už zas mi tu mamka povídá, jak je jí všechno jedno a že by jí nevadilo, kdyby ji někde zabili, alespoň by ji ušetřili trápení. Znovu přemýšlím, kdy nám co odpojí, kromě telefonu, který už nefunguje permanentně. A víte co? Za měsíc nás to čeká ještě jednou. Moje mamka není samotná, kterou to hrozně vzalo. Já z týhle situace taky nejsem zrovna nadšená. Proč tohle musí člověk zažívat, znova a znova? Čim jsme si to zasloužily? Takovýhle otázky jsou sice k ničemu, ale stejně jich a jim podobných mám v hlavě dost. Nebaví mě to tu. Nic nemá cenu. Už bych s tim sekla...

:'-(

nálada:   je mi mizerně...

Četli jste sebrané dopisy Boženy Němcové? Já teda ne, ale jedna kamarádka ano, takže mám představu, o co jde. Němcová v nich píše všem kolem, aby jí poslali alespoň pytel brambor, protože nemá co jíst. Ještě když jsem to slyšela (to je tak maximálně pár týdnů zpátky) jsem si myslela, že to pro ni muselo být strašné - takhle se ponižovat, a litovala jsem ji. Ale v té době mě ani ve snu nenapadlo, že něco podobnýho budu provozovat i já. Polovinu dneška jsem probrečela, a ani do školy jsem nešla, i když už jsem to měla naplánovaný (předtim jsem totiž byla doma kvůli zubům - trhali mi osmičku, kdyby to někoho zajímalo). Ani zítra nikam nejdu. Nevim, co mám dělat. Moje matka totiž za září nedostala výplatu. Zdálo by se, že to přece ještě není tak zlý, ale je. Nemáme totiž ani korunu. Mý jediný džíny už za chvíli budou mít díry a přitom to v dohledný době nevypadá, že bych si mohla koupit nový. Ježiš, vždyť já nemám ani učebnice do školy! Fakt nevim, co s tim. Mamka volala mýmu otci, který s námi nežije, a půjčovala si dva tisíce. Před dvěma týdny. Tehdy to ještě vypadalo celkem dobře. Jenže teď už ne. Nemáme zaplacený účty, odpojili nám telefon a já se každej den probouzim s hrůzou, že nám odpojí i elektriku. Ne že by se nám to už v minulosti nestalo. Asi tak v osmičce nám hrozilo vyhození z bytu. Prostě se v tom pořád plácáme, hlouběji a hlouběji.
Nechci tady být, být doma, ale protože musim, tak si nalezu sem. Tedy dokud nám neodpojej internet nebo elektriku (tak schválně, co bude dřív?). Moje matka tu pořád chodí a bezradnym hlasem prohlašuje, že skočí z balkonu. Sakra, už zase brečim a nevidim ani na ten monitor.
Nevim, proč to tu všechno píšu; asi doufám, že když to napíšu, uleví se mi, otřu slzy a řeknu si všechno bude v pořádku.
Ale vážně bude?

Jak si úspěšně ušlapat nohy

nálada:  co poslouchám: kkm - mini drama cd

Po dvou letech jsem dneska zase zavítala do pražský zoo. A nestačila jsem se divit, jak se za ty dva roky změnila. Hodně mříží zmizelo, nahradily je vodní příkopy a sklo, konečně jsem se jukla na pavilón Indonéský džungle atd atd. Se zeměpisnym seminářem jsme sice prošli většinu zoo, já ale přesto zůstala dál, když už se ostatní rozhodli odejít a pěkně jsem si prošla zbytek. Nejvíc mě teda dostávali netopýři, který jsou umístěni v otevřený expozici, takže mohou lítat kolem vás. I když jsem si neustále opakovala, že se nemám čeho bát, pro jistotu jsem odtamtud docela rychle vypadla. Taky jsem si zamilovala především noční zviřátka, o kterých se tu někde můžete dočíst (alespoň víte, proč jsem je sem dávala). Ale že na mě v teráriu vybaf takovej ten obrovskej americkej šváb, co si to tam štrádoval po zdi těsně vedle mě, a přitom má bejt o pár kilometrů severnějc, tak to mu neodpustim. Je zbytečný dodávat, že jsem odtamtud zmizela rychlostí, nad kterou by se i blesk pozastavoval...
Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se mi v zoo líbí, ani to, jak mi chyběla. Užívala jsem si to dneska jak malá holka, nadšená ze všech zvířat, jako bych je viděla poprvé v životě, což se hlavně projevilo u Afrického domu, kde byla zvířata puštěna do toho obrovskýho výběhu, a já měla najednou pocit, že jsem uprostřed africký savany. A že se tam Fejk projížděl na mopedu už mě ani nepřekvapovalo :-P

Jak jsme hrály go

nálada:   co poslouchám: DBSK - Tonight

Go. Typická japonská hra. Podle Shari to připomíná jinou hru s názvem "Židi", a když si vzpomenu, kolik zajatců mi v každý hře vezme, tak už asi chápu proč XD. Já, jakožto nadšenec do všeho, co alespoň trochu zavání Japonskem, jsem v úterý otevřela noviny a zarazila se nad fotkou hráčů hrajících právě go. Po přečtení kratičkého článku jsem se okamžitě vrhla na Shari s úmyslem dotáhnout ji na festival Deskohraní, kde bychom se snad mohly něco naučit. Ačkoliv obě typický pražandy, ani jedna jsme nevěděly, kde ten Tyršův dům může být, takže jsme šly stylem Zkusíme-jít-ještě-o-ulici-dál-a-uvidíme. No, našly jsme to. Vlezly jsme tam, obě nervózní, co tam na nás vybafne. Naštěstí nic. Nikdo si nás ani nevšim. Po chvílích naprosto bezúčelnýho bloudění se však objevil někdo, koho jsme mohly zaměstnat a také jsme to udělaly. Poslaly jsme ho právě pro go, což se mu dokonce podařilo splašit, s kameny už to byl problém trošinku větší. Pak se ještě pustil do vykládání pravidel, který já už četla, a Shari ho neposlouchala, takže když jsme se pustily do díla, stálo to fakt za to.
Deska 13x13 nám však dlouho nevystačila, a když už to s mými bílými vypadalo bledě, zjevil se další z tzv. "Her-manů", a totálně se zhrozil. Když se jakž takž uklidnil dohrál hru se Shari sám, přičemž já jen valila oči. Druhá hra už vypadala o něco lépe, i když Shari si asi nikdy nepřestane stěžovat, že Herman upozornil na past, kterou mi chystala, a tím jsem se jí úspěšně vyhla. Stihly jsme ještě jednu hru, i když jsem měla pocit, že už vidim jen černobíle.
A dneska jsme po škole vyrazily znovu. Nemyslete si, že jsem jí tam dotáhla - šla dobrovolně! Dnešní úroveň našich her byla určitě mnohem vyšší než ta včerejší - vždyť ani zmiňovaný Her-man neměl připomínky. Ani dneska jsme však nezvládly víc než tři hry (a já jednou vyhrála!), jelikož vybavení bylo odvezeno ČAGO (Českou asociací go), takže o víkendu už nejspíš nemá cenu tam chodit (to jen v případě, že byste si řekli, že si to taky zkusíte). Každopádně bysme ještě chtěly zkusit chodit do Pražskýho go klubu. Jen doufám, že jestliže tam fakt půjdem, tak tam nebude nikdo, kdo by chtěl ty naše hry sledovat. Ještě by to chudák duševně neunes...:-D

Pro Shari :-P

Středa, ta zatracená středa

nálada:   co poslouchám: Sukisyo - White Flower Truth Fall

Ačkoliv jsme dneska měli nejméně hodin z celého týdne (4!), cítím se jak kdybych tam seděla půlku mládí. Už předposlední hodinu při češtině nás tam většina polehávala a ani se nějak zvlášť nepsaly poznámky. No, nemám tucha, co budu říkat zejtra, když máme 8 hodin...
Ale o škole psát nechci. Všimli jste si někdy v metru těch žlutejch kačenek? Většinou jsou na místech, kde se k nim tak snadno nedostanete, a proto si nejspíš nevšimnete toho mrňavýho nápisu. Ale my se Shari byly šikovný a na Hájích jsme jedny tyhle žlutý potvůrky našly dost blízko na to, abychom ten nápis přečetly. Naprosto překvapivě to byla internetová adresa. Takže jsem to dneska zkoukla, a přitom jsem si vzpomněla, že už jsem o tomhle druhu umění tzv. Street artu už někde četla. Myslim, že to bylo v Reflexu, ale ruku do ohně za to nedám. Pod pojmem street art si asi většina lidí představí graffitti a takový ty tagy. Pokud jako já jezdíte okolo baranďáku, tak víte, co tím myslím. Ale tohle je kapku něco jinýho. Graffitti jsou především o zviditelnění vlastního pseudonymu a jen málo z nich je skutečným uměním, které vás zaujme. Street art v podobě plakátů, samolepek a nebo již zmíněných kačenek je opravdu jen o tom trošku zesvětlit tu každodenní šedivost a prosvětlit tuhle betonovou džungli, v který žijem. Podpis je až na druhém místě, což, pokud jste se taky snažili rozluštit ten nápis na kačenkách, můžete potvrdit. Nejsem na tohle žádnej odborník a vlastně o tom vim velký kulový, takže radši jukněte na stránky www.pasofec.tym.cz, kde vám to autor vysvětlí o něco lépe :-)
A druhý téma dnes bude anime s názvem Boku no Pico. Když jsem se zmínila kamarádce o tomhle yaoi prvně, prohlásila něco ve smyslu, že 'pico' znamená 'malý'. Po zkouknutí jí musím dát za pravdu. Téměř celý OVÁčko na mě moje svědomí ječelo, že jestli někdo zjistí, že mám tohle v kompu, tak mě asi zavřou za dětskou pornografii. Ať jsem se snažila jak jsem se snažila, hlavní hrdina Pico nevypadal na víc než 10 let, popřípadě 12, když byl vidět zezadu. A k tomu ten nepřekonatelný pocit, že tenhle klučina vypadá jako holka, k čemuž přispíval(a) i seiyuu...
Někde na fóru jsem četla příspěvěk, mám takovej pocit, že byl od Ketty, ale s jistotou vám to nepovim, že Aki-chan z espéčka by se za to styděl. Víte, že bych se mu ani nedivila? Cenzurovaná verze je přeci jen cenzurovaná verze, ale tohle byl fakt nářez, nemluvě o množství tělních tekutin (chudák Tamotsu, úplně ho lituju, že musel čistit to auto). Ještě před nedávnem jsem si myslela, že už mě nic nedokáže tolik překvapit, což jsem se teda byla vedle jak ta jedle. Bejt to necenzurovaný, asi by mi vypadly oči... Ale shota fakt není můj šálek čaje, takže jednou zkouknout a dost.

Zastřelte mě někdo; sice vám už nestihnu poděkovat, ale usnadníte mi život

nálada:   co poslouchám: An Cafe - GO GO GO!

Stalo se vám někdy, že jste si říkali, jestli vlastně chodíte na tu správnou školu? Nemá to nic společného s tím, že byste třeba radši na zdrávku a oni vás drží na průmyslovce. Teď mám na mysli, jestli jste si říkali, že tahle škola je na vás moc náročná. Učitelé po vás chtěj skvělý znalosti fyziky, zatímco vy se spokojíte s tim, že zmáčknete na compu tlačítko Power a ono se to rozjede. Na druhou stranu ovšem nemáte tak špatný známky, abyste propadali, to ne. Jen se prostě plácáte v tom průměru a přitom víte, že na to stejně nemáte, ale že vás z nějakého totálně neznámého důvodu nenechají propadnout. Cítili jste někdy něco podobnýho?
Protože já si tohle říkám alespoň jednou tejdně. Vim, že na tu školu nemám, ale okolí jen vrtí hlavou a myslí si, že mám jen nějakou přechodnou depku. Ale není to, že tyhle pocity trvaj už třetim rokem, jakýmsi důkazem, že opravdu nejde jen o nějaký můj rozmar? Ani mi nejde o to, že když nemůžu bejt nejlepší tady, tak chci někam, kde to půjde. Nemyslím si, že by takový místo existovalo, jen tak mimochodem.
Není ve třeťáku už kapku pozdě takhle uvažovat? Nedokážu si představit, že bych přešla na jinou školu; teď, v půlce střední by to byla asi pitomost. Na druhou stranu vidim, jak v tom učení plavu. A není o žádná klidná hladina; vlny jsou to občas vysoký jak barák a potápěj mě. A já ani nejsem dost dobrá, abych pod tou pitomou hladinou už zůstala. Plácám se v tom moři, jako bych si snad myslela, že se dokážu zachránit. Nejsem naivní?
Ať je to jakkoliv, fakt, že španělština klesla v oblíbenosti na úroveň konverzace, hovoří za vše. Pro ty, co nechápou: konverzace je zatím ten nejhorší druh mučení, který lidská rasa vytvořila. Alespoň pro mě. Na netu to nejde poznat, ale já nepatřim zrovna k nejukecanějším lidem na zemi - co na zemi? ani v našem bytě! - a nedokážu se přinutit pronést víc jak dvě věty. Tímhle nemíním jen tu zpropadenou angličtinu, ale i češtinu a o španělštině ani nemluvim. V tý nejsem schopna dát větu dohromady, natož abych jí řekla. A často se mi taky stává, že se zarazim, zmlknu a už ze mě nikdo nic nevypáčí. Jako bych oněměla. V těhlech chvílích bych vám nejspíš neřekla ani jak se jmenuju. To se mi stalo dneska. Ani nevíte, jak jsem za to na sebe naštvaná, takže není divu, že už mám na zápěstí zas dvě nový říznutí. Kdyby mě to tak aspoň naučilo, že mlčet se nemá...

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - Namida no Hurricane

Tak jo, první den školy za mnou. A ani to nebolelo. Nevim, jestli jsem byla nervózní nebo nadšená, ale celou noc jsem nedokázala usnout, takže jsem asi ve dvě ráno vzdala marný pokusy o sebeunavení a šla jsem si skládat origami. Asi za půl hodiny mi ale došel papír, tak jsem šmátla po knize a do čtyř četla. Ne že by mi to v mém usilí usnout pomohlo...
Ve škole všechno v poklidu, akorát jsem nevěřícně jukala na rozvrh, podle kterého budu mít na tělocvik profesora Moravce, což mě opravdu VELMI potěšilo (doufám, že jste v předchozí větě postřehli ten sarkasmus, že ano?). Ale já mám plán! Já se přihlásim ještě na jeden seminář a svým neodolatelným šarmem se pokusím přesvědčit ředitelku, že bez toho jejího semináře prostě nemůžu žít, a prohodila bych si tělocvik s druhou skupinou. To je sice tzv. "noční" - asi do půl pátý nebo tak - ale radši chodit domů rovnou na večeři, než mít na tělocvik jeho...
btw. Nevim, jestli chodíte na stránky manga.cz nebo ne (já osobně tam zaletim tak dvakrát za rok a tim to pro mě hasne), ale tenhle článek vám doporučuju si přečíst ;-)

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - first opening, 1st a 2nd ending

Uf! Konečně jsem dokoukala Get Backers. Včera a dneska jsem jela GB maraton a musim říct, že to bylo chvílema fakt vyčerpávající. Jak pro mě, tak i pro mou konvici, jelikož jsem si každej druhej díl vařila kafe nebo čaj :-)
Takže v nejbližší době sem dám recenzi (hned jak uspokojim svoji potřebu najít obrázky Makubexe - já toho kluka zbožňuju!). Jinak už mám před sebou jen pár kategorií, který pořád čekají na vrácení (úplně je slyšim nervózně podupávat) a předpokládám, že bych s tim do konce prázdnim mohla bejt hotová (Yatta!).
Teď ještě zkouknout Tactics, postahovat další díly Bleach (ježiš, já se tak těšim, až to zase uvidim), stáhnout si NGE od 19 dílu dál a na Youtube juknout na Akazukin Chacha a Elfen Lied. Nekoukám na málo věcí, co? :-)
A snad se dokopu i k tý manze...
Tak jo, já se mizim dívat na United 93...(teda moje matka se jde dívat, a ta když něco řekne, tak to tak bude...:-)