Středa, ta zatracená středa

nálada:   co poslouchám: Sukisyo - White Flower Truth Fall

Ačkoliv jsme dneska měli nejméně hodin z celého týdne (4!), cítím se jak kdybych tam seděla půlku mládí. Už předposlední hodinu při češtině nás tam většina polehávala a ani se nějak zvlášť nepsaly poznámky. No, nemám tucha, co budu říkat zejtra, když máme 8 hodin...
Ale o škole psát nechci. Všimli jste si někdy v metru těch žlutejch kačenek? Většinou jsou na místech, kde se k nim tak snadno nedostanete, a proto si nejspíš nevšimnete toho mrňavýho nápisu. Ale my se Shari byly šikovný a na Hájích jsme jedny tyhle žlutý potvůrky našly dost blízko na to, abychom ten nápis přečetly. Naprosto překvapivě to byla internetová adresa. Takže jsem to dneska zkoukla, a přitom jsem si vzpomněla, že už jsem o tomhle druhu umění tzv. Street artu už někde četla. Myslim, že to bylo v Reflexu, ale ruku do ohně za to nedám. Pod pojmem street art si asi většina lidí představí graffitti a takový ty tagy. Pokud jako já jezdíte okolo baranďáku, tak víte, co tím myslím. Ale tohle je kapku něco jinýho. Graffitti jsou především o zviditelnění vlastního pseudonymu a jen málo z nich je skutečným uměním, které vás zaujme. Street art v podobě plakátů, samolepek a nebo již zmíněných kačenek je opravdu jen o tom trošku zesvětlit tu každodenní šedivost a prosvětlit tuhle betonovou džungli, v který žijem. Podpis je až na druhém místě, což, pokud jste se taky snažili rozluštit ten nápis na kačenkách, můžete potvrdit. Nejsem na tohle žádnej odborník a vlastně o tom vim velký kulový, takže radši jukněte na stránky www.pasofec.tym.cz, kde vám to autor vysvětlí o něco lépe :-)
A druhý téma dnes bude anime s názvem Boku no Pico. Když jsem se zmínila kamarádce o tomhle yaoi prvně, prohlásila něco ve smyslu, že 'pico' znamená 'malý'. Po zkouknutí jí musím dát za pravdu. Téměř celý OVÁčko na mě moje svědomí ječelo, že jestli někdo zjistí, že mám tohle v kompu, tak mě asi zavřou za dětskou pornografii. Ať jsem se snažila jak jsem se snažila, hlavní hrdina Pico nevypadal na víc než 10 let, popřípadě 12, když byl vidět zezadu. A k tomu ten nepřekonatelný pocit, že tenhle klučina vypadá jako holka, k čemuž přispíval(a) i seiyuu...
Někde na fóru jsem četla příspěvěk, mám takovej pocit, že byl od Ketty, ale s jistotou vám to nepovim, že Aki-chan z espéčka by se za to styděl. Víte, že bych se mu ani nedivila? Cenzurovaná verze je přeci jen cenzurovaná verze, ale tohle byl fakt nářez, nemluvě o množství tělních tekutin (chudák Tamotsu, úplně ho lituju, že musel čistit to auto). Ještě před nedávnem jsem si myslela, že už mě nic nedokáže tolik překvapit, což jsem se teda byla vedle jak ta jedle. Bejt to necenzurovaný, asi by mi vypadly oči... Ale shota fakt není můj šálek čaje, takže jednou zkouknout a dost.

Zastřelte mě někdo; sice vám už nestihnu poděkovat, ale usnadníte mi život

nálada:   co poslouchám: An Cafe - GO GO GO!

Stalo se vám někdy, že jste si říkali, jestli vlastně chodíte na tu správnou školu? Nemá to nic společného s tím, že byste třeba radši na zdrávku a oni vás drží na průmyslovce. Teď mám na mysli, jestli jste si říkali, že tahle škola je na vás moc náročná. Učitelé po vás chtěj skvělý znalosti fyziky, zatímco vy se spokojíte s tim, že zmáčknete na compu tlačítko Power a ono se to rozjede. Na druhou stranu ovšem nemáte tak špatný známky, abyste propadali, to ne. Jen se prostě plácáte v tom průměru a přitom víte, že na to stejně nemáte, ale že vás z nějakého totálně neznámého důvodu nenechají propadnout. Cítili jste někdy něco podobnýho?
Protože já si tohle říkám alespoň jednou tejdně. Vim, že na tu školu nemám, ale okolí jen vrtí hlavou a myslí si, že mám jen nějakou přechodnou depku. Ale není to, že tyhle pocity trvaj už třetim rokem, jakýmsi důkazem, že opravdu nejde jen o nějaký můj rozmar? Ani mi nejde o to, že když nemůžu bejt nejlepší tady, tak chci někam, kde to půjde. Nemyslím si, že by takový místo existovalo, jen tak mimochodem.
Není ve třeťáku už kapku pozdě takhle uvažovat? Nedokážu si představit, že bych přešla na jinou školu; teď, v půlce střední by to byla asi pitomost. Na druhou stranu vidim, jak v tom učení plavu. A není o žádná klidná hladina; vlny jsou to občas vysoký jak barák a potápěj mě. A já ani nejsem dost dobrá, abych pod tou pitomou hladinou už zůstala. Plácám se v tom moři, jako bych si snad myslela, že se dokážu zachránit. Nejsem naivní?
Ať je to jakkoliv, fakt, že španělština klesla v oblíbenosti na úroveň konverzace, hovoří za vše. Pro ty, co nechápou: konverzace je zatím ten nejhorší druh mučení, který lidská rasa vytvořila. Alespoň pro mě. Na netu to nejde poznat, ale já nepatřim zrovna k nejukecanějším lidem na zemi - co na zemi? ani v našem bytě! - a nedokážu se přinutit pronést víc jak dvě věty. Tímhle nemíním jen tu zpropadenou angličtinu, ale i češtinu a o španělštině ani nemluvim. V tý nejsem schopna dát větu dohromady, natož abych jí řekla. A často se mi taky stává, že se zarazim, zmlknu a už ze mě nikdo nic nevypáčí. Jako bych oněměla. V těhlech chvílích bych vám nejspíš neřekla ani jak se jmenuju. To se mi stalo dneska. Ani nevíte, jak jsem za to na sebe naštvaná, takže není divu, že už mám na zápěstí zas dvě nový říznutí. Kdyby mě to tak aspoň naučilo, že mlčet se nemá...

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - Namida no Hurricane

Tak jo, první den školy za mnou. A ani to nebolelo. Nevim, jestli jsem byla nervózní nebo nadšená, ale celou noc jsem nedokázala usnout, takže jsem asi ve dvě ráno vzdala marný pokusy o sebeunavení a šla jsem si skládat origami. Asi za půl hodiny mi ale došel papír, tak jsem šmátla po knize a do čtyř četla. Ne že by mi to v mém usilí usnout pomohlo...
Ve škole všechno v poklidu, akorát jsem nevěřícně jukala na rozvrh, podle kterého budu mít na tělocvik profesora Moravce, což mě opravdu VELMI potěšilo (doufám, že jste v předchozí větě postřehli ten sarkasmus, že ano?). Ale já mám plán! Já se přihlásim ještě na jeden seminář a svým neodolatelným šarmem se pokusím přesvědčit ředitelku, že bez toho jejího semináře prostě nemůžu žít, a prohodila bych si tělocvik s druhou skupinou. To je sice tzv. "noční" - asi do půl pátý nebo tak - ale radši chodit domů rovnou na večeři, než mít na tělocvik jeho...
btw. Nevim, jestli chodíte na stránky manga.cz nebo ne (já osobně tam zaletim tak dvakrát za rok a tim to pro mě hasne), ale tenhle článek vám doporučuju si přečíst ;-)

...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - first opening, 1st a 2nd ending

Uf! Konečně jsem dokoukala Get Backers. Včera a dneska jsem jela GB maraton a musim říct, že to bylo chvílema fakt vyčerpávající. Jak pro mě, tak i pro mou konvici, jelikož jsem si každej druhej díl vařila kafe nebo čaj :-)
Takže v nejbližší době sem dám recenzi (hned jak uspokojim svoji potřebu najít obrázky Makubexe - já toho kluka zbožňuju!). Jinak už mám před sebou jen pár kategorií, který pořád čekají na vrácení (úplně je slyšim nervózně podupávat) a předpokládám, že bych s tim do konce prázdnim mohla bejt hotová (Yatta!).
Teď ještě zkouknout Tactics, postahovat další díly Bleach (ježiš, já se tak těšim, až to zase uvidim), stáhnout si NGE od 19 dílu dál a na Youtube juknout na Akazukin Chacha a Elfen Lied. Nekoukám na málo věcí, co? :-)
A snad se dokopu i k tý manze...
Tak jo, já se mizim dívat na United 93...(teda moje matka se jde dívat, a ta když něco řekne, tak to tak bude...:-)

Další depka...?

nálada:   co poslouchám: Gravitation 1 Audio comics

Dneska mi napsala jedna moje kámoška, s kterou jsem se už asi dva roky neviděla, protože po devítce se odstěhovala do Brna. Ze začátku jsme si psaly dopisy, ale vždyť to znáte. Nějak to ustalo (přiznávám, z mé strany). No a tahle holčina, jak si jí pamatuju, vždycky byla moc hezká a milá, ale dost zakřiknutá. Možná i díky tomu, že jejím rodičům se nějak rozpadlo manželství, pak následoval rozvod... Pamatuju si, že když nám to na chatě jedný naší kamarádky říkala, brečela. Všechny jsme to tak nějak chápaly. Já žiju jenom s matkou, Katka, který patřila ta chata, už má za sebou taky rozvod rodičů, jenom Kristýna má rodinu jakž takž v pohodě.
A kdyby mi jeden spolužák nenapsal, že byla založena naše třída na spolužácích, asi bych už Domče nikdy nenapsala. Ale to se nestalo, a já ji zase po dlouhý době viděla (jen internetově). Hodně se změnila. Zkrásněla. Úplně jsem nestačila zírat. I přes to, že je starší pouze o pár měsíců, vypadá jako opravdová dáma. Pak jsem si ještě našla její fotky na Líbimseti.cz. Člověk by nevěřil, kolik o něm taková fotka může vypovědět. Nejen že jsem konečně poznala všechny její bratrance a sestřenice (a že jich je^^), ale i jejího malýho brášku, spolužačky, přítele. Napsala jsem jí mejla a ona mi dneska odepsala. I tón jejího mejlu je veselejší, než jak si ho naposledy pamatuju. Asi se její život vážně vrátil do té lepší půlky, takže může bejt zas veselá, protože to jí sluší mnohem víc než ty smutný psí oči. Jsem fakt ráda.
Jenže...(všude musí být nějaký jenže, ne?). Když jsem tak četla o jejím životě a prohlížela si ty její fotky, nějak mi došlo, že tahle pěkná holka není ta Dominika, kterou já znám. Tahle Dominika má hromadu přátel, který ji mají fakt rádi, kluka (o kterym nemůžu nic říct, protože o něm nic nevim), spoustu zájmů, jasný cíl (chce bejt právnička! Domča! :-) ... No a tady mám pocit, že jsem její přesnej opak. Když ona je ta veselá holčina, já se zase plácám v depkách. Zatímco ona má okolo sebe kopu lidí, já se stahuju do ústraní ke svýmu kompu. Jak může mezi námi být takový rozdíl? Ale nejen mezi námi dvěma. Každej, koho znám, má svůj osobní život. Chodí na kroužky, mají nějakej talent, kterej rozvíjejí, mají přátele, s kterými tráví odpoledne. Nemůžu říct, že já svůj "druhej" život nemám. Ale je jím počítač. Stále víc se děsim toho, jak moc času tu prosedim před monitorem. Jako by pro mě okolní svět neexistoval. Kdyby nebylo školy, nejspíš bych nevytáhla paty z domu.
Na druhou stranu (vše má druhou stranu, ne?) mě to tu baví. A můžu se vykašlat na to, jestli se to někomu nezdá. Ale divný nejsou oni. Jsem to já...

Zase pátek...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - 2nd Ending (Namida no Hurricane)

Tak dnešní večer jsem strávila na policejní stanici. Strašně zábavná budova. Měli tam takový úžasný lavice jak u zubaře až na to, že tyhle se díky nerovnosti podlahy houpaly, a celkem nový nudně dřevěný stoly. Je vidět, že na vybavení čekárny teda fakt šetřej. Kolem se pořád producíroval nějakej zadrženej cikán s poutama a po chodbě bylo slyšet cvakání psacího stroje. Naštěstí jsem vypadla asi za hodinu, takže to nakonec nebylo tak zlý. Jinak jsem tam byla kvůli nějakejm jedenácti- a dvanáctiletejm holkám, co nakradly nějaký serepetičky asi za 2000 Kč... By mě docela zajímalo, kam to schovávaj. Možná to bude znít divně, teda aspoň někomu, ale já nikdy nic neukradla. Já to ani neumim. Totiž když přijdu do krámu, tak mám vždycky pocit, že přitahuju pozornost, takže by to ani nešlo (ne, že by se mi chtělo, to teda ne).
btw teď jsem jukla z okna a strašně krásně tam září měsíc. Jukněte na něj taky :-)

...

nálada:   co poslouchám: Morning Musume - Koko ni Iruzee

Tak jsem se vrátila. Dalo by se říct, že to byl pořádně... nudnej tejden, ale zas tak strašlivý to nebylo. Celej tejden jsem v podstatě nedělala nic jinýho, než že jsem byla zalezlá v pokoji, poslouchala jsem furt dokolečka jedno cédéčko, luštila jsem sudoku a četla. To byla veškerá moje zábava + jedna návštěva nějaký mý šíleně vzdálený příbuzný, která je o rok starší. Ta mě zatáhla s jejíma kamarádama do hospody, kde si asi tři hodiny pořád vyzpěvovali Šedí muška na štěně, na štěně, na štěně, šedí muška na štěně, šedí a špí... Alespoň jsem si mohla procvičit mlčení, což mi šlo fakticky skvěle, načež mi jeden z jejích kamarádů po třech pivech řekl, že takovou holku by si chtěl vzít....:-/
Člověk by řek, že na tom venkově alespoň budou žít zdravě, ale tam pijou a kouřej už 14-ti letí kluci. Copak jsem nějaký ztělesnění slušnosti, když v 17 nekouřim ani nechlastám?!
Ačkoliv tam byla děsná nuda, nebylo do čeho píchnout a chcíp tam pes, asi jsem si odpočinula. Protože tam nebyl ani náznak počítačů a internetu. Přiznám se totiž, že jsem fakt na týhle technice závislá. Jsem schopná si v 8 ráno sednout ke kompu a vydržet tam do desíti do večera. Není to nic, na co bych mohla bejt hrdá, a to taky nejsem, ale je to tak. A tenhle týden na venkově mě přesvědčil, že existují i jiný věci. Jediný, co mi chybělo, bylo anime. Fakt. Na konci tejdne už jsem byla tak mimo, že se mi začaly vybavovat všechny možný openingy a endingy.
Zahnala jsem to tím, že jsem konečně dočetla Temnou věž. Vám povim, že jsem ten konec pěkně obrečela. A nejen konec. Ta kniha ve mně zanechala vážně dost hlubokej zážitek, ze kterýho se budu ještě pár dní vzpamatovávat. A tak když jsem nad tim přemejšlela, rozhodla jsem se, že se na tu Kareninovou vykašlu. Ano, ta zatracovaná Kareninová si už mou pozornost nezaslouží. Protože jsou dva druhy knih, co čtu. Ty první čtu pro jejich příběh a když skončí, jsem z toho mimo. A pak jsou ty knihy, které čtu jenom proto, abych věděla, jak to skončí, a vůbec mě nebaví. V tom případě nemá cenu je číst.
Teď jsem si uvědomila, že se v tomhle textu mísí spisovný a nespisovný tvary. Jako bych si někdy uvědomila, že píšu nespisovně, a honem sem kycla něco spisovnýho. To je zajímavý. I moje texty jsou rozpolcený...
Pořád si ještě nemůžu zvyknout, že jsem zpátky. Jsem z toho dost roztěkaná, že najednou už zase nemám pevnej řád a nikdo se tu kolem nepoflakuje... Musim se vzpamatovat a dát se dohromady. Člověk by fakt neřekl, jak ho jeden tejden dokáže rozhodit. Tím chci taky říct, že si momentálně absolutně nevim rady s blogem. Kristepane, já ani nejsem schopna říct, jaký anime teď stahuju a odkuď. Jako bych tu nebyla rok a ne jen tejden...
Tak jo, to stačí. Už jsem toho napsala až až...

nálada:   co poslouchám: Get Backers - opening a ending

Jestli jste tu v posledních dnech byli (nebo tu jste teď), tak jste si jistě všimli, jak se to tu zase plní. Pustila jsem se do práce a konečně jsou vidět výsledky (jsou přece vidět, ne?). Ale na celej příští tejden se tento obnovovací proces zastaví. Zítra odjíždim na tejden k babičce a jsem  z toho opravdu šíleně nadšená... :-/
Ale aspoň snad dočtu Temnou věž, protože se s ní patlám už tejden a jsem někde u strany dvě stě něco. Takže se zatim loučim, mějte se...

Zdravim všechny přeživší...

nálada:  co poslouchám: nic, jelikož jsem si vyprázdnila komp od veškerý muziky, abych mohla stahovat Bleach

Řeknu vám, že mě děsí, že mám před sebou ještě celej měsíc prázdnin. A to nemluvím jen o tom, že na tejden pojedu k babičce na venkov. Alespoň se konečně odtrhnu od toho compu a dočtu tu Kareninovou (pořád s ní vyhrožuju, co?). V takovejch vedrech, jaký teďka venku jsou nemám chuť číst. Poslední dny jsem prakticky jenom sledovala Bleach, jenže to už nadále nemůžu, jelikož už nemám místo na disku. Čekám totiž na posledních 5% z Inuyashy, co teď stahuju přes torrent, abych to mohla vypálit a udělat si tak zase místo. Ale ono se to nestahuje a nestahuje (já snad ten zatracenej film neuvidim!). Takže jsem se vrátila ke starýmu dobrýmu Yami no Matsuei. Překvapivě jsem zjistila, že si z toho kulový pamatuju, takže mě to stále znova překvapuje ;-)
Hrdě se přiznám k tomu, že jsem se ještě ani jednou nebyla opalovat. Ale aspoň už jsem vystrčila nos z baráku :-) Tomu říkám pokrok.
A ještě jedna rada: pokud vaše matka zbožňuje krátký vlasy, ale vy příliš ne, nenechte se od ní ostříhat. Špatně to s vašimi vlasy dopadne...
A ještě mám dotaz na Diu: kdy že se to chystáš přijet?

Ach, ta nostalgie...

nálada: &  co poslouchám: cokoliv, co se týká YYH

Jsem dneska po veeelmi dlouhý době jukla na fanfiction.net do sekce Anime/Manga, Yu Yu Hakusho. Tak jsem se tak rozhlížela po starejch známejch jménech a ...nic. Ani jedno z těch jmen mi nic neřeklo. Hledala jsem teda pár stránek dozadu a pořád nic. Až na nějaký 12. stránce jsem uviděla známý jméno - Lazy fat kitsune. Tenhle člověk se u mě zapsal opravdu skvělejma povídkama, takže jsem se jukla na její profil. Tam mě čekalo oznámení, že s ff končí. Ježiš, něco tak smutnýho už jsem dlouho nečetla. Sice to pro mě asi nebyl vrchol dokonalosti, ale její povídky byly jedny z prvních, který jsem kdy četla a myslim, že mě i hodně ovlivnily. A teď tohle. Ani nevíte, jak mě to sebralo. Na druhou stranu jsem se pak podívala na sebe a viděla, že já jsem vlastně asi taky už skončila. A to bylo ještě smutnější... Čas letí moc rychle, lidi se mění. Kde jsou ty doby, kdy jsem mohla v pohodě zaskočit na Maze-castle a když mi to nestačilo, šla jsem se juknout na Makai-nights. Ani jedny stránky už neexistujou. YYH zapadá prachem. Je mi to sice líto, ale já s tim nic nezmůžu. Všichni, které jsem znala jako autory skvělých ff, se posunuli dál a píšou něco jiného. Někteří nepíšou vůbec. Jako já. Tohle mě sebralo. Proto ta nálada...
Na druhou stranu jsem zaskočila na blog denisa_k., abych se jukla, co udělala s tím, že má zkopírovaný moje obrázky. Ani ťuk. Ještě mi odepsala, že je to jedno. Takže vás teď všechny hrozně moc prosím - nevíte, jak zjistit její IP adresu, abych jí mohla zakázat přístup na tenhle blog? Nemám nervy se s ní pořád hádat a v podstatě jí mám plný zuby. Potom bych případně mohla zrušit zákaz kopírování, alespoň než se objeví nějaký podobný případ, který bych nezvládla domluvou. Ještě vám to jednou zopakuju - můžete si nějaký (nějaký! ne že mi vyberete celou galerii!) obrázky dát na svůj blog, ale pouze s odkazem na zdroj. To se netýká povídek! Jestli svoje věci uvidim někde jinde než na mym blogu, budu nepříčetná!
Ještě dodatek: A týká se to kopírování - jestli ještě najdu jeden jedinej blog, kde budou věci ode mě a nepůjde domluva, smažu tenhle blog. Po té, co jsem dnes objevila blog Kagome.sana, tak už vážně nemám nervy. Takže, ještě jeden a končim! (já vim, že znim hystericky, ale tohle mě vážně vytočilo - zvláště, když mi zkopírovala i povídky - bez jedinýho odkazu na zdroj!)