Letní odpočinek

Nedávno jsem si v knihovně půjčila knihu, kde jsem si přečetla: "Jen cibule dokáže pochopit vaše utrpení a osamělost." 

Chudák cibule! Vůbec jsem netušila, že je tak nevyspalá a věčně unavená a že nedokáže udržet pozornost dýl jak 5 minut.

Aneb prázdniny skončily, alou zpátky do práce.

Tedy ne že bych o prázdninách nepracovala, to jako ne, ale aspoň jsme většinou dělaly z domova a do kanclu zašly jednou za týden zalít kytky. Jó, to byla krása a já mohla spát až sladkých 8 hodin. A pondělky jsem měla dovolenou – prodloužené víkendy! Nádhera!

Takže jsem zvládla i takové věci jako sesmolit 15stránkovou hodnotící zprávu, aniž bych si nějak moc stěžovala (jen trošičku; fakulty si totiž čísla cucaly z prstu a neměly o nic lepší představu, co tam psát, než já). Co na tom, že se ukázalo, že žádná taková zpráva není třeba a já ji pak měla stáhnout na 3 strany, které se kamsi založí a budou sloužit jako podklad, kdyby někdy někdo chtěl nějakou jinou podobnou zprávu sepisovat… *headdesk*

Díky kratší pracovní době jsem stíhala i šít – dodělala jsem tu dlouhé roky rozdělanou spodničku! Je to puf, to jo, ale trochu divné puf. Ale je to puf! Původně jsem chtěla ještě takový zlepšovák – našít na tu spodní vrstvu saténu patentky, jejichž pomocí by bylo možné spodničku operativně zkrátit tak, aby se vešla i pod kratší sukně. Z toho zatím sešlo, ale určitě to není nic, co by nešlo v budoucnu dořešit, pokud by to bylo třeba. Zatím tedy jen pod dlouhé sukně a pod šaty (pod úplně prvními motýlkovými to vypadá skvěle! <3)

Dál jsem se zbavila kousků černého žakáru a žluté dekorační látky, které mi tu ležely, a vytvořila z nich užší sukni na jaro/podzim. Výsledek sice žádný sláva, ale stejně to byly jen takové jinak nepoužitelné kousky, takže mi to ani není líto.

Mimochodem, někdo mi vysvětlete ty velikosti v Burdě – sukně ve velikosti 42 musím zužovat, páč je to na mě široký, ale živůtky v té samé velikosti musím naopak zvětšovat, páč mi to v pase není – jako wtf? Tady u té sukně jsem musela dělat záševky navíc, takže proto to vypadá tak podivně nafoukle, jak to vypadá. Moje tělesný proporce jsou prostě peklo! >.< V následujícím modelu jsem ale zase musela záševky zužovat, jinak bych to nedopla. Ta samá velikost! Jak?!

Poslední, co jsem zatím dokončila, jsou zapínací šaty s límečkem z tmavě modrého popelínu. Ten jsem si na jaře vyhlédla na internetu, ale v prodejně jsem ho nenašla, což mě teda dost zklamalo, protože na obrázku vypadal fakt hezky. Ale látky přes net kupovat fakt nebudu – barvy na mém monitoru bývají dost mimo a já si na to prostě musím šmátnout. Někdy na začátku léta jsem ovšem na látku náhodou přeci jen narazila a okamžitě ji koupila. Tehdy jsem ještě netušila, co z toho bude, ale líbila se mi. V průběhu léta jsem pak procházela různé modely a zaujala mě myšlenka zapínacích šatů se širokou sukní ve stylu 50. let. Jenže model jsem na to neměla, tak jsem projela stránky Burdy a narazila na jeden takový, jen pár let starý. Ani to nebylo moc náročné; sehnala jsem správné knoflíky, přidala si kapsu, zvorala přišití zipu, páč to bych nebyla já, abych něco nezvorala, že jo, vyděsila se, že to nezapnu (páč velikosti jsou prostě random, nebo mám blbou postavu), a šaty byly na světě! Bála jsem se, že už je ani neunosím, že bude příliš zima, ale nakonec jsem je přeci jen jednou měla a zítra si je plánuju vzít zas, protože to prostě všichni musí nutně vidět!! :D

Teď si šiju šaty na promoce a nejsložitější je na tom pásek, který tomu normálně přidává celé dvě hvězdičky. Snad to do toho listopadu stihnu – všechno na to mám nakreslené, nastříhané, zip mám, kapsy mám, jen to složit. Ale ten čas není! Proč nejde šít, číst, spát, koukat na seriály, pracovat, poslouchat podcasty a chodit na procházky a to všechno najednou?!

Z dalších zpráv:

• promoce se konaly, všechno se nakonec zvládlo, ale já byla s nervama v háji.
• přijímačky se konaly, všechno se pokazilo, měla jsem den-blbec a ztrapnila jsem se před kde kým, ale konaly se.
• měla jsem prezentaci na semináři ohledně fungování informačního systému, který imrvére nefunguje, a stálo to za prd – rada do života: nikdy mě nenechávejte mluvit!
• byla jsem pozvána na svatbu, asi už třetí, kam jsem teda fakt nešla, protože lidi.
• nechala jsem se očipovat a mohla jsem se tak znovu setkat s kamarádkami – koho jsem ještě nestihla, je na řadě (teď o víkendu hned tři v rámci víkendové Tour de Morava). Kupodivu tu, která bydlí nejblíž, se mi zatím nepodařilo odchytnout (ale zapracuju na tom, slibuju).

 

Strach z budoucnosti

"Kde se vidíte za 5 let?"

Taky tuhle otázku nesnášíte? Tak to jsme na tom stejně. Podívejte, já ani nevím, co budu dělat zítra, natož za rok, za dva, za pět. 

Že by to samé, co dělám teď? Bydlet u mámy, pracovat ve státní sféře, věnovat volný čas noťasu, čtení a šití. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Většinu života jsem ani nevěřila, že se nějaké dožiju. Ale než jsem se nadála, překonala jsem třicítku a furt jsem tady - tak trochu zázrak, ne?

Jak jsem měla co dělat, abych přežila pubertu a svá 20. léta, nenaučila jsem se plánovat dopředu. Na otázku, jak si představuju své stáří, stále odpovídám, že tou dobou už žádné důchody nebudou. V duchu si ovšem říkám, že tou dobou tady hlavně už nebudu já. 

Asi jsem divná, ale představa, že se na to kdykoliv můžu vykašlat, mě v podstatě uklidňuje.

Co mě ovšem děsí je to, že nějaká budoucnost bude. Děsí mě, že bych se toho důchodového věku měla fakt dožít. Takže když jsem byla dotlačena k tomu, abych si zařídila penzijní spoření, všechno se ve mně začalo svírat. Spořím si na důchod. Já. Na důchod, kterého se nechci dožít. Ale všichni na něj přeci spoří, byla by blbost neudělat to taky, zvlášť když na to zaměstnavatel přispívá. A přesto mi to přijde příšerně děsivé, uznat, že nějaká taková budoucnost by přeci jen mohla nastat. Uznat, že za třicet let tady ještě budu. Bojím se toho. Bojím se, že si nalhávám, že se tu na to můžu kdykoliv vykašlat, ale ve skutečnosti bych to nedokázala.

Bojím se přemýšlet o budoucnosti. Ještě by nějaká mohla nastat.

Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)

Proplouvání časem

Taky máte pocit, že všechny dny jsou stejné? Je vcelku jedno, jestli je únor nebo duben, pondělí nebo čtvrtek; jediné, co poznám, je víkend, páč nemusím otevírat e-mail.

Od posledně se nic moc nezměnilo - pořád pracuju převážně z domova. Stejně jako jiní zaměstnanci i na nás padla povinnost se testovat, což byla ze začátku fakt bojovka, protože nikdo neměl kompletní informace, postup se měnil ze dne na den a co platilo jeden týden, už ten další zase neplatilo a NIKDO VÁM TO NEŘEKL!! Pro představu: nejdřív jsem se z opatření rektorky dozvěděla, že si mám testy vyzvednout v podatelně. Tam mi ale řekli, že je to jen pro akademiky a já musím využit testovací místnost, kde test dostanu. A že bude plivací, takže nesmím jíst a pít. Zpruzená, neboť jsem musela jet do práce bez snídaně a bez čaje, jsem se následující týden v testovací místnosti otestovala šťouracími testy do nosu (a všechny nenáviděla, protože jsem se v klidu mohla najíst) a bylo mi řečeno, že tam můžu zase přijít, že je to rychlejší než si dělat samotest před příchodem do školy. Když jsem se následující týden vydala do školy, bylo mi sděleno, že testovací místnost se dá využít jen jednou a že jsem si měla vyzvednout testy v podatelně, že mě do školy nepustí. Fakt super komunikace, jen tak dál -_-

Ale nebuďme pořád jen negativní (u antigenních testů tedy pokud možno ano). K narozkám jsem si udělala radost a koupila si knížku - další, v pořadí již čtvrtou od spisovatelky Laury Purcell, která píše historické horory. Dvě mám od ní přečtené, dvě mě čekají a já si je schovávám, protože budou určitě skvělé a já si nechci vyčerpat zásobu výborných knih. Ne že by jiné nebyly - z poslední doby bych vyzdvihla singapurskou Impractical Uses of Cake od Jo-Ann Yeoh o učiteli, co se po letech setká s bývalou přítelkyní, z které se stala bezdomovkyně, což ho přinutí přehodnotit svůj dosavadní život. Další je japonská Sweet Bean Paste od Duriana Sukegawy o prodavači dorayaki, který zaměstná starou ženu, jejíž pasta anko je výborná, ale později vyjde najevo, že kdysi trpěla leprou, což se nesetká s pochopením okolí. A nakonec Navrátilka od Donatelly Di Pietrantoniové o dívce, kterou její adoptivní rodiče ve třinácti letech z ničeho nic vrátí původní rodině.

Ve volných chvílích jsem došila další šaty; takové volné pokračování těch předchozích, bílých. Stejný vršek, ale bez podšívky, protože alespoň tahle látka nebyla průsvitná. Zato černá bavlna, ze které je spodní část, je průsvitná až až, takže tam jsem podšívku dát musela. Ještě než zavřeli galanterie a obchody s látkami, jsem stihla koupit černý satén, což mě zachránilo, protože jinak by mi tu chudinky visely nedokončené. 

Největší problém jsem tentokrát ale zažívala s výstřihem, který pořád někde podivně odstával. Tak jsem párala a znova přišívala a párala a znova přišívala a párala... A v mezidobí pátrala na internetu, čím to může být - a nepřišla jsem na to! >.<

Přísahám, že mi to ubralo alespoň tři roky života a stejně netuším, jak se takový problém vyřeší - najednou to prostě přestalo dělat takovou paseku, tak jsem to nechala být. Protože mi zbyla ještě látka, tak jsem si dolu udělala proužek a hned to vypadá mnohem líp. A samozřejmě mají kapsy! Už se docela těším, až si je budu moct někam vzít *-*

Pak se ale zavřely obchody, takže jsem shledala, že je načase si udělat v nasyslených zásobách pořádek, a udělala jsem si seznam, čeho mám kolik, abych věděla, co mám k dispozici. Při tomhle velkém jarním úklidu jsem narazila na zbytek tylu, který jsem si kdysi dávno koupila na spodničku, co jsem ovšem nikdy nedodělala. A protože jsem po dokončení výše zmíněných šatů netušila, do čeho nového se pustit, vytáhla jsem svůj několik let starý pokus s tím, že je načase ho dokončit.

"Dokončit" v tomhle případě ovšem znamenalo valnou většinu vypárat a udělat skoro celé znova, jelikož jsem zjistila, že jsem to tehdá dělala úplně blbě (není divu, že jsem to nedokončila). Tentokrát jsem na to šla trochu jinak, ale v době psaní příspěvku se bohužel ještě nemůžu podělit o výsledek, jelikož ještě není hotovo - pořád ještě na tom pracuju, i když v tuhle chvíli si myslím, že mi toho moc udělat nezbývá. Víc puf, než je to teď, už to nebude, jelikož došel tyl (subjektivně to byly kilometry, objektivně jen pár metrů), takže jediné, co můžu ještě udělat, je přišít to k saténové vnitřní vrstvě a upravit délku. A pak se taky modlit, aby to nakonec vypadalo dobře. Výsledek si tedy ukážeme až příště, protože teď se k tomu nějak nemůžu dokopat.

...

Tenhle příspěvek jsem sepsala před dvěma týdny a uložila s tím, že ho ještě něčím doplním. Pak jsem dva týdny žila v domnění, že jsem ho postla, což jsem očividně neudělala. A ani teď po dvou týdnech mě nenapadá, co bych doplnila, tak tady to je a když tak zase příště.

Zápisky ze začátku roku

Dny houm-ofisové pokračují i v novém roce, takže momentálně sedím zachumlaná v posteli, vedle mě konvice kafe a ve vedlejším okně setkání ak. ředitelů a koordinátorů cizojazyčných programů. Neptejte se, co projednáváme - nemám tušení a stejně se mě to pravděpodobně netýká (*zaposlouchá se* Den otevřených dveří Bc a Mgr programů - jop, to se mě určitě netýká).

Možná to vypadá, že se flákám (jak tvrdí zpravodajské weby a asi polovina twitteru), ale já ten pocit moc nemívám. Zvlášť když zase nedokážu dodržovat pracovní dobu a protahuju ji občas až do sedmi místo čtyř *headdesk* Třeba zrovna minulý týden jsem se zúčastnila schůze vědecké rady - spíš jako morální podpora než cokoliv jiného a splácávala prezentaci č. 27. Na konci týdne jsem zase marně pátrala po zaprášených znalostech html, abych dala dohromady novou verzi školních webovek. To víte, fakulta informatiky si něco vymyslí a chudák japanolog s nulovou znalostí kódů to má dávat dohromady. (Ono to funguje! Ono to má jednotlivé oddíly na stránce a jsou tam tlačítka a skrytý text, který se rozbalí, když na něco kliknete <3 Takového nadšení, takové práce s něčím, čemu absolutně nerozumím - A ON TO NIKDO NEOCENÍ! TT_TT

Teď se zase plácám ve studentských anketách a statistikách, páč někdo to dělat musí, pokud garanti chtějí mít na čem založit hodnotící zprávy o svých programech, ale nikdo se do toho nežene (chápu - já se už několik dní prohrabávám informačním systémem, sbírám data a vždy na konci dne mám chuť si vyškrábat oči, přičemž na množství získaných dat to není moc vidět).

No nic, práce není všechno. Tak co dělám jiného?

Na začátku roku jsem se rozjela a četla jednu knihu od druhé plus dlouhé fanfikce, které jsem si tu schovávala, až bude čas, ale teď jsem se nějak zasekla. Mám rozečtenou jednu bichli od Mišimy, kde ten pomalý postup naprosto chápu, ale u knihy od tvůrce Magnus Archives mě to překvapilo - u té jsem čekala, že bude hodně dobrá, ale nějak... není *krčí rameny*

Došila jsem šaty. Konečně. Ještě teda přemýšlím, jestli si k nim udělám pásek, abych si ho mohla uvazovat na mašli, ale jinak jsou kompletní, finito, owari. Poslední kroky byly olemování výstřihu a průramků, což jsem nakonec přišívala ručně, aby to vypadalo co nejlépe. Jsem s výsledkem celkem spokojená, zvlášť s nápadem dát do horní poloviny podšívku, aby nebyly průhledné. Nechápu, že je takový problém sehnat bílou látku, která by nebyla naprosto průhledná. V létě fakt nechci mít víc vrstev jen proto, že jinak je mi přes šaty/halenku vidět každá piha - to je hnus, tohleto - to maj chlapi u košil taky?? To by mělo nebejt!

Teď mě čekají černé - tam by se problém s průhledností mohl objevit taky a to už mě asi klepne...

Mimochodem, věděli jste, že existuje víc velikostí cívek do šicích strojů? Já taky ne, takže jsem si je v obchodě normálně koupila a pak zjistila, že se mi do stroje nevejdou. Nejen že jsou nižší, ale hlavně jsou širší a prostě to tam nenacpu. Ještě že jsou plastové, to je pak problém, který jde vyřešit - pilníkem. Ale štve mě, že cívky, které používala na šlapací šicí stroj někdy z roku jedna dvě moje babička, mi do mého současného elektrického perfektně pasují, ale běžně koupené v obchodě ne. Kterej kretén viděl cívky a řekl si, že bude fajn udělat taky jinou velikost, asi aby se lidi při shánění nenudili? A ještě mi vysvětlete, co je na takovém kousku plastu tak drahýho? >.< 

zdroj:dumlatek.cz

Doufala jsem, že si aspoň spravím chuť tím, že si koupím nějakou hezkou látku. Na stránkách jsem viděla tenhle modrý popelín s kytkama a vypadá naprosto úžasně. To by byla sukně! Jenže jsem byla ve dvou prodejnách a nikde není :( A po internetu si to koupit fakt netroufnu, páč barvy na obrazovce se můžou lišit od skutečnosti a hlavně si na to potřebuju šmátnout, protože není popelín jako popelín. Ale ona není T_T Pláču tu nad ní už asi dva týdny, ale nedá se nic dělat - sukně nebude :(

A ještě jedna věc, trochu mimo mísu. Občas tak u lidí, co mají problém se vztekem nebo naopak depresemi, vídám doporučení zkusit jógu. Většinou se to nesetká s pochopením a naopak to ty lidi docela navzteká. Jelikož jsem nabyla dojmu, že je to taková univerzální reakce, jednou jsem dokonce hledala fanfikci, kde by protagonistovi na jeho vztek doporučili jógu, což jsem doufala, že bude celkem zábavné si přečíst (a nenašla, kruci!). Každopádně mě čistě ze zvědavosti zajímalo, co je na tom tak strašného, že to lidi tak nenávidí. 
Jop, našla jsem si videa na youtube a jala se to zkusit. Abych měla zážitky z první ruky, chápeme. No a tak jsem asi v polovině nějakého 30denního programu pro začátečníky a není to vůbec špatný, jen moje kolena teda občas fakt protestují, tak sem tam něco flákám, protože to prostě nejde. Že by mi to vyléčilo depresi, to asi nehrozí, ale občasné protažení taky není úplně špatné, takže to nejspíš dojedu. A pak si možná najdu i další podobná videa.

Takže tak. A teď si jdu udělat kafe, dát si něco dobrého a strávit zbytek dne něčím příjemným :)

Přežila jsem 2020! :)

Já vím, že si na něj všichni stěžují, ale pro mě osobně nebyl příliš odlišný od jiných. Jsou věci, na které si můžu postěžovat, ale na druhou stranu jsou i věci, které mě potěšily, takže celkově vzato pohoda.

Práce byla letos ...jiná. Hlavně jí bylo hodně, což je zvláštní, protože kvůli covidu odpadly oboje promoce a s tím spojená práce. Až jednou ty promoce povolí, bude to neskutečnej průser, páč se mi tam ti absolventi nevejdou. Na druhou stranu jsme ale začali pracovat na projektu zlepšení interní grantové soutěže, což byla spousta práce (naštěstí jsem neschytala plnou nálož jako kolegyně, ale stejně to bylo náročné). Do toho všechny evaluační, výroční a bůhvíjaké zprávy a prezentace, kterých každoročně přibývá a upřímně si myslím, že jsou naprosto k ničemu a nikdo to nečte. Kvůli tomuhle všemu jsem za celý rok neměla víc jak tři dny volna v kuse - celé léto a teď i prosinec jsem strávila v režimu víkend + jeden den dovolené. 

momentálně
rozpracované šaty

Moje nejdelší dovolená byla teprve teď mezi Vánocema a Novým rokem, což byla první a poslední příležitost v roce si odpočinout, vykašlat se na e-maily a vypnout. Krása! ♡

Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, jak unavená jsem byla - pořád myslet na práci, pořád kontrolovat e-mail, jestli mě někdo nutně neshání, dodělávat práci v deset večer, protože někdo zrovna zaslal odpověď, na kterou jsem čekala. U nás totiž práce normálně bývá nárazová, takže po náročných týdnech jsou zase týdny, kdy je málo práce a můžeme si odpočinout a věnovat se nedůležitým úkolům typu statistiky (hlavně léto je takové pomalé), ale letos se tyhle pauzy nekonaly - letos se prostě jelo furt. 

Na druhou stranu jsem docela často pracovala z domova, takže odpadlo dojíždění a já se mohla víc vyspat. Na jaře se mi ještě před všemi těmi lockdowny povedlo vymámit z práce noťas, takže si všemi těmi pracovními nesmysly nezasviňuju svůj. Vždycky večer si připadám trošku trhle, když zavírám pracovní noťas a vzápětí otevírám soukromý.

I přesto musím říct, že z hlediska duševního zdraví byl tenhle rok kupodivu jedním z nejstabilnějších a kromě pár drobných výchylek, kdy na mě padla úzkost z toho, jak jsem neschopná a že mě zaručeně vyhodí z práce, jsem se držela fakt dobře a musím se pochválit :)

A jinak? 

• Četla jsem (goodreads tvrdí, že jsem zvládla 57 knih, ale pouze 3 v japonštině, což teda mohlo být lepší, a jednu ve španělštině, což byl boj, neboť lekci španělštiny jsem měla naposledy někdy vloni), 
• šila jsem, i když docela málo,
• splácala jsem pár fanfikcí (člověk se půl roku píše s 35k a pak má stejně větší ohlas věc o necelých 2k sesmolená za dva večery -_- Ale tak oboje jsem chtěla sepsat hlavně pro sebe a upřímně jsem na sebe za obě hrdá, páč jsem je v té anglině úspěšně dopsala, i když kvalita to teda není. Chybí mi víc příležitostí komunikovat v anglině, a proto se nijak extra nezlepšuju a furt mi to zní uměle a kostrbatě...). 
• kvůli covidu jsem letos nevytáhla paty z Prahy, ale naštěstí kamarádky přijely za mnou, takže jsem si přes léto splnila svou socializační kvótu. 
• vylejzám na procházky o dost častěji než dřív a moje trasy mají vždycky po cestě alespoň jednu knihobudku,
• osobně mě letos potěšilo, že když už se mi někam musí ten tuk ukládat, tak si konečně vybral i prsa (alespoň trošinku) :D 
• jinak asi nic extra výjimečného - asi jako každý rok.

Arashi a část zásob kapesníků

Vánoce byly letos takové zajímavé - mamka se rozhodla místo úklidu vyprázdnit špajsku, vyndat celou konstrukci poliček a začít malovat. A několik vrstev, co musejí samozřejmě vždy přes noc proschnout. Necelé dva týdny před Štědrým dnem. Proč ne   ̄ \_(ツ)_/ ̄

Všechno se ale stihlo a Vánoce proběhly v relativním klidu (pokud úklid ještě na Štědrý den považujete za klid) a pohodě. Dostala jsem knihu (jak jinak), ale nejlepší dárek jsem si nadělila sama - lístek na poslední koncert Arashi, než se rozpadnou si dají pauzu. 

Koncert proběhl živě včera, ale stresovala jsem už týden předem - co když padne internet? Co když stránky nepoznají, že mám lístek? Co když bude nějaký problém s noťasem? Všechno ale proběhlo v pořádku, zásoba kapesníků vystačila (ale že jsem jich po skončení vyhazovala plnou náruč! A to ani nehráli ty nejvíc devastující písničky typu Hatenai Sora, 5x10 nebo Still). A pro velký úspěch si to příští víkend zopakuju při repríze, takže budu moct dobrat zatím nevyužité balíčky kapesníků. Yay!

Tolik můj rok 2020 a jeho konec. A jaký rok jste měli vy?

Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)

Co jsem všechno stihla v létě (zas tak moc toho nebylo)

Nevěřícně koukám na kalendář a divím se, kam že se to léto podělo. Teda teplé počasí si pamatuju, taky to, jak jsem se na balkoně slunila a zmrzlinu – spoustu zmrzliny, protože jsem dospělá a po práci si můžu zajít na zmrzku, kdy se mi zachce, ale celkově mi to připadá, že to byl jen okamžik a že jsem to sotva postřehla.

Doba (po-)covidová

poslední výtvor, který
ještě stál za to

Všechna sranda jednou končí, takže i já musela zpátky do práce. A že té práce najednou bylo, když už se mi všichni byli schopní dovolat -_-

Nejdřív jsem si říkala, že toho alespoň zase víc přečtu, když budu jezdit sem tam, a že mi tyhle časové prodlevy umožní odpoutat se od pracovních záležitostí a naladit se na odpočinek. Při home office se mi totiž rozmohl takový nešvar, že se mi setřel rozdíl mezi pracovní dobou a volným zbytkem dne, takže jsem práci prokládala šitím, když zrovna nebylo do čeho píchnout, a večer jsem naopak seděla u e-mailu a řešila blbosti, které mohly klidně počkat do dalšího dne.

Zatímco při kompletní práci z domova jsem docela zvládala se s tím nějak vypořádat a vybalancovat to, po postupném návratu k práci z kanceláře jsem se nedokázala od pracovního nastavení mysli odpoutat a často jsem po návratu domů pokračovala v práci, protože jsem něco zapomněla udělat, nebo jsem to chtěla mít rychleji hotové, nebo prostě proto, že jsem čekala na čísi odpověď a chtěla vědět, jestli už dorazila a jestli můžu problém dál řešit..

Zatím jsem se toho ještě úplně nezbavila, ale už se aspoň zlepšuju. Zakázala jsem si mimo práci otvírat e-mail, rozečetla jsem dvě bichle a moře fanfikcí, poslouchám The Magnus Archives znova od začátku (páč při druhém poslechu chytám víc souvislostí a holy shit, proč jsem si nikdy neuvědomila, že Gerry je tam tak často?), nasyslila jsem si něco na sledování a snažím se doma vypnout a na práci nemyslet.

do pouti daleko, ale
chodské koláče už jsou :)

Ale teda byla jsem víc v pohodě, když jsem nemusela nikam mezi lidi a veškerá interakce byla pouze po emailu. Takový klid mysli jsem teda nezažila ani nepamatuju. Nic moc mě netrápilo, nic mi nechybělo a ještě mě škodolibě hřálo vědomí, že o nic nepřicházím, protože nikdo nemohl do zavřených hospod, kaváren, divadel a já nevím čeho všeho. Je celkem vtipné vyplňovat všechny ty dotazníky a studie, které zkoumají, jak situace okolo covidu ovlivnila psychiku lidí. Asi čekají, že všichni byli ve stresu a trpěli depresemi a helemese, mně nikdy nebylo líp :D Teď už to teda taková pohoda není a moje spotřeba čokolády na nervy roste přímo úměrně tomu, kolikrát za den se mi ozve jeden nejmenovaný profesor.

Ještě že mám tolik dovolené. Tenhle měsíc dočerpávám po jednotlivých dnech loňskou a v létě to vidím nějak podobně – žádných 14 dní v kuse, ale prodloužené víkendy a náhodné volné dny. 

Alespoň mi odpadne problém s těžkým přizpůsobováním se pracovnímu režimu po dlouhé dovolené. Místo toho budu velmi zmatená, co je vlastně za den, ale to je normální stav už i teď, takže se vlastně nic neděje J

Taky by nebylo úplně od věci, kdybych měla alespoň jedno odpoledne týdne jen pro sebe – jako co si budeme povídat, já bych ho nejspíš stejně prospala, ale víte co – pár hodin bez dozoru, abych mohla zkouknout něco míň PG (třeba i jen ten seriál Dickinson – je to historický, takže většinu času dobrý, žádné nepřístojnosti, ale pak se tam dívčiny občas docela ocucávaj a to už mamka fakt vidět nemusí). Nebo se chvilku trápit nad svou fanfikcí, kterou stejně nikdy nedopíšu, ale aspoň bych si ji pročetla, aniž by mi někdo pořád koukal přes rameno.

nezdařený pokus :(

Utekla bych k šití, ale mám nějaké špatné období a nic se mi nedaří. Můj pokus o retro šaty s obtížností čtyři ťupky ze čtyř ztroskotaly na nejasném manuálu a mé neschopnosti přišít dva kusy látky k sobě nějak alespoň trochu inteligentně. Držela jsem se pokynů, fakt jsem se jich držela – zuby nehty – a stejně to nestačilo. Stejně tam prostě ty kousky nesedí k sobě a vytvářejí dost podivnou kompilaci, která se absolutně nepodobá té úhledné nádheře na obrázku. A zrovna je to na bocích, které teda vážně nepotřebuju rozšiřovat. Meh.

Tak jsem se mezitím chtěla odreagovat u jiných, jednoduchých šatů – dvě ťupky ze čtyř; žádné složité konstrukce, žádné propracované detaily a navíc podobné mým šatům na promoce, tedy něčemu, co jsem už sakra dělala. Tam jsem zase ztroskotala na přílišné pružnosti materiálu, který mě nebetyčně sejří, a už jsem se zmiňovala, že nesnáším pružné látky?!

Ugh, já už chci ty prázdniny...

Júsuke Kiši - Tenši no saezuri

Z dovolené v tropech si můžete přivézt různé věci. Členové japonské expedice včetně spisovatele Takahašiho si takhle z Amazonského pralesa přivezli nejen zážitky, ale zdá se, že i duševní nestabilitu. Jak jinak si vysvětlit, že Takahaši je po návratu jako vyměněný, tvrdí, že v určitou denní dobu slyší šustění křídel, které nikdo jiný neslyší, a přestože se celý život bál smrti a umírání, zničehonic si sám vezme život, přičemž z věcí, co po něm zbyly, je zřejmé, že byl v posledních týdnech smrtí přímo fascinován. A co teprve, když profesor, který má panický strach z kočkovitých šelem, navštíví zoo se safari a dobrovolně nakráčí přímo do spárů lví smečky. A jak to celé souvisí s vědcem, který v Amazonii zapálil sebe i svou ženu, která vybudovala záchranou stanici pro opice? Něco tady očividně nehraje a psychiatrička Sanae Kitadžima je jediná, která téhle záhadě může přijít na kloub.

Kiši prostě umí psát. Už jsem měla to potěšení od něj číst Garasu no hanmá (jedna z prvních knih, co jsem četla v japonštině o asi 500 stranách - byl to boj, v půlce jsem se ztratila, ale zvládla jsem to!) a volné pokračování Kicunebi no ie, co sloužily jako základ pro seriál Kagi no kakatta heja, taky Ao no honó, Aku no kjóten a naposledy i Suzumebači, které bylo solidní thriller, než jsme se dostali k závěrečnému plot twistu, který mi přišel naprosto zbytečný :-/ 

Vždycky to začíná tak hezky pomaličku polehoučku, skoro jako by se vlastně nic nedělo, ale než se nadějete, už jste uprostřed příběhu, který kolem vás plyne, aniž byste zaznamenali nějaký náhlý přechod. Chvílemi vás mrazí, chvílemi jste napjatí… a chvílemi je to prostě nechuťárna (na tu jednu scénu s pavoukem je lepší nemyslet a kdybych to mohla z paměti smazat, udělám to!).

Tentokrát si Kiši dokonce vybral jako hlavní hrdinku ženu, což je odvážný krok. Ale povedlo se mu vykreslit komplexní a uvěřitelnou postavu, takže proč ne.

Fascinující na téhle knize bylo hlavně to, že s každým přečteným kouskem mi autor nastoloval nějaké nové téma, o kterém jsem se mohla dozvědět spoustu zajímavých věcí, ale bohužel máloco z toho bylo nějak extra přínosné v souvislosti s příběhem. Takže jeden den jsem se dozvěděla spoustu věcí o opicích, pak o léčbě AIDS (bez souvislosti s předchozím tématem), o cenzuře a zakódování informací, o červech, profesionálních hráčích go, sinicích, typech ptáků dle tvaru jejich křídel, financování japonských vysokých škol, iluzivních malbách… Jako těší mě, že autor nezanedbával rešerše, ale kdybych si odmyslela všechny ty přednášky, bude kniha poloviční. A ušetřila bych si nejedno znechucení nad luštěním znaků. V té knize bylo prostě všechno – tradiční mýty domorodých kmenů, pohled do života otaku, jehož hajlajtem dne je sledování porna, rádoby kurzy seberozvoje, co se tváří, že nejsou sektou (a přitom plácaj cosi o andělech strážných), roztodivné způsoby sebevražd, spousty chemických a lékařských témat, termínů a vysvětlení, romanci (protože nedej bože, aby protagonistka neměla komu se schoulit do náruče), výbuch, eutanázii, pálení hromady mrtvol a dvě (!) non-con situace (sice nic drastického, ale fuj jako).

Už máte představu, o co půjde? Ne? Nevadí – tady si každý najde něco. Já osobně jsem si z toho odnesla, že nemám jíst syrové maso a že cena za překonání vlastního strachu může být sakra vysoká.